Článek
Prohlášením vrcholí série kroků, které usilují o diskreditaci učebnice a nás jako kolektivu autorů. Ve své veřejné výzvě jsme kritizovali současné směřování vzdělávací činnosti ÚSTR a nakonec hromadně podali výpověď. Fakt, že učebnice byla loni oceněna jako druhá nejlepší evropská učebnice ve Frankfurtu nad Mohanem, je jaksi zamlčen. O jiných aspektech se naopak mluví až moc a způsobem, který v tiskových výstupech ÚSTR i komentářích několika politiků a historiků vídáme v posledních měsících bohužel až příliš často.
My jako autoři jsme v tomto příběhu vykreslováni jako diletanti, kteří neznají základní historická fakta a svévolně si píší ve svém pracovním čase doplňky učebnice pro druhé vydání bez souhlasu svých (naštěstí už bývalých) nadřízených. Zarážející je již samotná forma prohlášení. Prohlášení se skrývá za autoritu „expertů“, kteří se ovšem nebyli ochotni ke svým tezím přihlásit jménem. Text, který má evokovat pochybení při práci s minulostí, sám obsahuje jen jednoduché výčty, aniž by odkazoval na zdroje nebo publikace. Z výčtu je přitom zřejmé, že jde o drobné formulace vytržené z kontextu kapitol, digitální aplikace HistoryLab.cz, pracovního sešitu a příručky pro učitele. Sugestivní otázky pak manipulativním způsobem podsouvají autorům záměry, nad kterými se lze jen hořce pousmát, stejně jako nad celým prohlášením. Opravdu někoho o nedostatečnosti v učebnici přesvědčí jedna holá věta zakončená vykřičníkem? Je podivuhodné, jak slabý výsledek vedení ústavu dokázalo vygenerovat v situaci, kdy mělo neomezený čas i prostředky na jeho přípravu. To vše za peníze daňových poplatníků.
„Špičková odbornost“ nevzniká tím, že člověk dostane funkci (ředitele ústavu, vedoucího oddělení atp.). Je to výsledek dlouhodobé a systematické práce, značného myšlenkového úsilí, porozumění velkému množství teorie a samozřejmě i praxe, v případě historického vzdělávání neustálá interakce s učiteli a učitelkami dějepisu, vysokoškolskými pedagogy a samozřejmě i s žáky. Za „špičkovými odborníky“ je jejich práce ve formě seminářů pro učitele, workshopů, ale i odborných článků či knih. Nevíme, jaké jsou výstupy těchto anonymních „špičkových odborníků“ nebo čím se mohou v oboru historického vzdělávání prokázat.
Jako autorský tým se chceme učebnice ale i žáků a učitelů, kteří se s ní na stovkách škol učí, zastat. Můžeme nad tiskovým prohlášením mávnout rukou, protože si myslíme, že učebnice svou kvalitou mnohé učitele přesvědčila a na školách se bude používat ještě dlouho poté, co současné vedení na ústavu už nebude. Prohlášení nicméně naznačuje v diskuzi o inovaci historického vzdělávání znepokojivý trend, který považujeme za potřebné pojmenovat.
Diskuze o erudovanosti, která se nekonala
Nevšimli jsme si, že by učebnice „od počátku rozpoutala velkou mediální diskuzi ohledně své erudovanosti“. Naopak, od počátku byla pozitivně přijímána odbornými konzultanty, učiteli, recenzenty i médii (například zde, zde nebo zde). K žádné mediální diskuzi o její erudovanosti nedocházelo, protože ojedinělí, názorově a politicky vyhranění kritici učebnice žádnou diskuzi s nikým nevedli. Teprve po vypuknutí krize vzdělávací činnosti ÚSTR v březnu tohoto roku předkládali tito kritici teze o závadnosti učebnice vesměs zavádějícím stylem, bez dodržování základních zásad standardní polemiky. Na tyto mediální útoky jsme byli nuceni reagovat (zde a zejména zde) ve chvíli, kdy se na nás začali obracet spolupracující učitelé s dotazem, jak mají reagovat na obavy svých kolegů, kteří se touto kritikou nechali znejistit.
Připomeňme, že projekt učebnice soudobých dějin, který byl od počátku navíc integrálně spojený s vývojem aplikace HistoryLab, byl ukázkou toho, jak instituce může naplnit poslání veřejné služby. Výsledkem několikaleté spolupráce různých partnerů včetně nakladatelství Fraus byly učebnice a aplikace, které nejsou sice dokonalé (my jako autoři velmi dobře známe jejich slabé stránky a nedostatky), které ovšem v mnohém odpověděly na volání učitelů po moderních a didakticky promyšlených pomůckách pro výuku citlivých a metodicky náročných témat soudobých dějin.
O to více nás mrzí, že Ústav pro studium totalitních režimů, který při vývoji sehrál klíčovou roli a bez něhož by ani jedna z těchto pomůcek nemohla vzniknout, se od učebnice distancuje. Tedy upřesněme, že lidé v současném vedení chtějí vyvolat dojem, že jim ÚSTR patří a mohou se jeho jménem distancovat od děl, která nezapadají do jejich představy o jediné správné interpretaci dějin. Zdá se, že vedení ústavu se namísto podpory vlastních projektů soustředí na dehonestaci starších, již ukončených projektů.
Paradoxně současný ředitel Kudrna i první náměstek Nedvědický na pravidelném čtvrtletním hodnocení v listopadu 2022 uznale pokyvovali hlavou, když jsme je informovali o mimořádném mezinárodním úspěchu učebnice a úspěšné mediální prezentaci. Veškeré mediální výstupy byly vedení pro účely hodnocení předkládány (např. článek o badatelské výuce či rozhovory o učebnici). Vedení žádným způsobem kvalitu učebnice na osobním setkání s autory nezpochybnilo. Naopak, byli jsme svědky situace, kdy ředitel Ladislav Kudrna před zasedáním Rady ÚSTR 20. prosince 2022 využíval učebnici jako doklad úspěšné práce ÚSTR a Oddělení vzdělávání, když vítal nově zvolené členy rady.
Nepodložená a zákulisní kritika učebnice, která se dodatečně objevila v rámci eskalace sporu o povahu vzdělávací činnosti, výrazně přispěla ke krize důvěry zaměstnanců Oddělení vzdělávání k vedení. Na náš požadavek si neshody vyjasnit reagovalo vedení odvoláním vedoucího oddělení Čeňka Pýchy. Z „úspěšných autorů“ se stali „neloajální kritici“, kterým bylo opakovaně hrozeno žalobou, a osud učebnice jako výkladní skříně naplňování poslání ÚSTR byl zpečetěný. Právě až eskalace sporu (rok po zahájení distribuce!) přiměla ojedinělé sympatizanty současného vedení k útokům na učebnici v médiích, aniž by přitom ve většině případů jejich zavádějící komentáře k učebnici média korigovala.
Odmítáme tvrzení, že jsme připomínky a úpravy k doplněnému vydání učebnice a pracovního sešitu na jaře tohoto roku vyhotovili bez vědomí a souhlasu vedení ÚSTR. Práci na učebnici jsme vykazovali v týdenních plánech práce, schvalovaných našimi nadřízenými. Pokud vedení opakovaně tvrdí, že nevědělo o tom, jakou práci v oddělení děláme, dokládá tím, že se o práci oddělení ve skutečnosti dostatečně nezajímalo.
Hledání chyb za každou cenu
Z výše řečeného vyplývá, že autorský tým nedostal od vedení žádné „výhrady k faktografickým chybám a ideologicky podloženým tezím v této učebnici“, a nemohl je tedy, i při dobré vůli, zohlednit při přípravě doplněného vydání.
Z výhrad bychom zcela jistě zohlednili ojedinělá věcná pochybení, jako je například záměna slova ve zkratce odbojové organizace ÚVOD. Zcela jistě bychom také diskutovali navrhované podněty k doplnění kontextuálních informací zejména do příručky pro učitele (je ovšem otázka, zda o existenci této příručky kritikové mají vůbec tušení). Klíčové pro porozumění celé zprávy na webu ÚSTR je fakt, že vedení ÚSTR nepředložilo seznam „zásadních faktografických chyb“. Naprostá většina podnětů jsou interpretace, vystavěné buď na generalizované (a ničím nepodložené) představě o tom, jak žáci budou se zdroji v učebnici zacházet, nebo na odlišné preferenci výběru historického obsahu a formulaci textu.
Pamětnice v kapitole o první republice vzpomíná na to, že jako malá židovská dívka nebyla přijata do Sokola, tvrdí „expertní“ stanovisko ÚSTR, že to není pravda, protože zákazem byli Židé postihnuti až v době protektorátu. De iure zcela jistě ano. Fakticky se ale s tímto jednáním pamětnice setkala už ve 30. letech. Nebýt Židovka, patrně by se jí to nestalo. Nikde v učebnici neříkáme, že první republika byla antisemitská, jak je nám podsouváno. Pamětnice se nicméně s antisemitismem kvůli svému původu setkala, stejně jako národnost ovlivnila životy dalších lidí bez ohledu na to, že všichni byli občané ústavně ukotvené parlamentní demokracie. K demokratické povaze první republiky je navíc v uvedené kapitole jasná kontextová informace.
Především ale vzpomínka pamětnice odkazuje na dva přístupy české majority. Kromě odmítnutí členství v Sokolu je zmíněno, že poté našla útočiště v „Lassallu“, čímž je míněna Dělnická tělocvičná jednota. Žáci devátých tříd ZŠ tak mohou z pramene vyčíst, že reakce české majoritní společnosti nebyla jednotná, ale že různé části společnosti a různí lidé reagovali různě. Zkušenosti z testování učebnice ukázaly, že k tomuto závěru nedojdou všichni žáci, ale přesto se výsledcích objevoval. Nutno říci, že ti žáci, kteří si této ambivalence pamětnické vzpomínky všimli, prokázali lepší schopnost interpretace pramene, než současné vedení ústavu.
Řadu zdrojů v učebnici jsme vybírali proto, aby byly srozumitelné žákům nebo aby rozvíjely jejich schopnost pracovat se zdroji a informacemi. Proto o posrpnové normalizaci učíme na příkladu přepisování školní kroniky na maloměstské škole a ne skrze detailní popis činu Jana Palacha. Proto učíme kolektivizaci a 50. léta také skrze filmové ukázky a prostřednictvím příběhu režiséra Vojtěcha Jasného, abychom doložili, jak se jeho interpretace událostí během života měnila stejně, jako se mění filmové obrazy minulosti. Navíc je třeba si uvědomit, že tato kapitola není primárně o kolektivizaci, ale především o přesvědčovací moci filmového obrazu, což můžeme vnímat jako další doklad neporozumění konceptu učebnice.
Nechápeme, jak máme vyhovět kritikům a faktograficky správně opravit název kapitoly Počátky "normalizace": obnovení „pořádku“ (mimochodem parafrázuje titul eseje disidenta Milana Šimečky, čehož si „špičkoví experti“ zřejmě nepovšimli). Tato výtka jen zviditelňuje, že vedení ÚSTRu nejde o historickou správnost, ale o mocenské prosazování vlastních názorů. Pro učebnici jako celek platí, že počet zdrojů jsme museli přizpůsobit realitě základních škol a oproti ideálním představám redukovat, aby nebyla učebnice přetížená a každou kapitolu bylo časově zvládnutelné odučit v jedné vyučovací hodině. Tímto výběrem byl obsah často ovlivněn více, než bychom si přáli, avšak za svými interpretacemi opřenými o spolupráci s konzultanty a konzultantkami si stojíme. Překvapuje nás, že se vedení ÚSTR prezentuje domnělou historickou „expertízou“, která nedokáže rozlišit tento elementární rozdíl mezi historickým faktem a jeho interpretací.
Učebnice dějepisu schvaluje MŠMT, ne vedení ÚSTR
Nejvíce zarážející na prohlášení je fakt, že kritici patrně neporozuměli didaktickému konceptu učebnice. O didaktické stránce učebnice a vzdělávacích cílech pro nás nepochopitelně zcela mlčí. Jejich komentáře při pečlivém čtení prozrazují zásadní nepochopení kompetenčního pojetí výuky a badatelské výuky, na kterých jsou dvacet let vystavěny současné rámcové vzdělávací programy ministerstva školství. Tito „experti“ tím mimoděk prozrazují své představy o tom, jak se podle nich mají učit v roce 2023 dějiny. Jako před dvaceti nebo třiceti lety? Patnáctiletým dětem je třeba vše jasně do učebnice napsat, nemají právo udělat si vlastní autonomní názor na dějiny. Učitelé nemají mít aktivní roli v interpretaci, pouze papouškují jediný správný „objektivní“ výklad dějin.
Takhle se ale moderní dějepis na dobrých školách už dávno neučí. Historické zdroje ukotvené v multiperspektivitě a otevřené k diskuzi a individuální žákovské interpretaci pod vedením učitelek a učitelů nemohou z povahy metody nabízet vždy jednoznačné odpovědi a morální soudy. Učitel má důležitou roli, koriguje nepodložené interpretace, dodává kontextuální informace a pomáhá žákům porozumět a formulovat odpovědi. Zohledňuje, s jakými představami do hodin přicházejí, a přizpůsobuje jim práci s učebnicí. V případě potřeby některý zdroj doplní nebo vynechá. Mějme v učitele důvěru, že to zvládnou. Ti, kteří učebnici v uplynulém roce používali, to dělají běžně.
Chtěli bychom upozornit, že dějepis pojatý jako moralizující poučování z dějin, vystavěné na jednostranném zdůraznění perspektiv prominentních dějinných aktérů, je projevem mentality podobné právě autoritářským režimům, před jejichž nástupem nás kritici učebnice varují. Věříme, že k tomu nabízí badatelsky pojatý dějepis vhodnou alternativu a učebnice osvědčený metodický postup. Žák, který pracuje s učebnicí, může v pracovním sešitě napsat a v diskuzi ve třídě říci: toto je můj názor a opírám ho o následující důkazy, které jsem vyčetl ze zdrojů. Ve třídách zvyklých pracovat badatelsky se názory mění a precizují v kontaktu se spolužáky a učitelem.
Dikce tiskových prohlášení naplňuje bohužel obavu kritiků, že současný ÚSTR se z ústavu otevřeného pluralitě badatelských přístupů proměňuje v instituci, která chce mít v české debatě o dědictví nacismu a komunismu razítko na jediný pravdivý výklad dějin. Představu o vzdělávání žáků a veřejnosti ostatně vystihuje závěrečný dodatek, podle kterého nový autorský kolektiv sestavený z „expertů“ učebnici zásadně přepracuje, aby se jednalo o „neideologickou, na faktech a nejnovějším objektivním vědeckém stavu poznání“ postavenou učebnici.
Badatelská učebnice není „objektivní“ ani „neideologická“. Tyto výrazy jsou zcela v rozporu s povahou historiografie jako vědního oboru a odrážejí naivní představu o tom, že dějiny je možné žákům nadiktovat v jednoznačných tezích. I kdyby se tato překonaná praxe vrátila, není vůbec zárukou, že si takové dějiny žáci přisvojí. Badatelská učebnice však transparentně učitelům vysvětluje, co je jejím cílem, a žákům nabízí příležitost zmocnit se dějin. Rozvíjením pokročilého historického myšlení a obezřetností proti manipulacím a zneužívání dějin.
Chceme na závěr připomenout, že na učebnici se podílelo dvacet historiků a historiček z pracovišť v celé České republice, její vývoj provázela dvouletá pilotáž na školách a recenzní posudky v rámci doložkového řízení MŠMT nevyžadovaly zásadní korekce obsahu. Kapitoly učebnice navíc doporučilo ministerstvo školství jako metodický základ pro obsah systémového projektu Dějepis+, který je dáván jako vzor pro právě probíhající revizi Rámcového vzdělávacího programu pro základní školy.
Nechceme, aby se badatelská učebnice Soudobé dějiny stala jedinou správnou učebnicí. Pro kvalitu výuky dějepisu na českých školách bude jedině přínosem, pokud se na trhu objeví její alternativa. Každý, komu leží na srdci budoucnost historického vzdělávání, by však měl obezřetně sledovat, zda pod současným vedením ÚSTR nějaký učební text opravdu vznikne. Vyjádření je postaveno na naprosto neúnosné představě psaní, porozumění a učení (se) dějin jako souboje pravdy a lži. Kdyby takto svět fungoval, může současný Ústav vytvořit učebnici správnou. Podle ní se pak bude učit všude až do skonání věků, protože ostatní bude nepřesné, neúplné a zavádějící.
Roman Anýž, Kamil Činátl, Bohumil Melichar, Jaroslav Najbert, Jaroslav Pinkas, Čeněk Pýcha, Václav Sixta, Peter Sokol
K prohlášení vedení ÚSTRu se vyjádřilo na svých webových stránkách i nakladatelství Fraus: https://www.fraus.cz/cs/o-nas/pro-media/tiskove-zpravy/vyjadreni-nakladatelstvi-fraus-k-ucebnici-soudobe-dejiny-25669
Detailní vyjádření k jednotlivým chybám zde.
