Článek
Známý ruský propagandista a bývalý generál Petr Pelz se notoricky upejpá prozradit, jak konkrétně vypadá jím vzývaná ruská „denacifikace“, ale naopak s chutí opakuje bajku o tom, jak podstatnou část obyvatelstva na Ukrajině tvoří Rusové a jak charakteristickým rysem „pravých Ukrajinců“ je kladný postoj k Rusku. Škoda jen, že při tom nevysvětlí, jak je možné, že i s tímto prý většinově ruským či proruským složením obyvatelstva se Ukrajina již přes dva roky vytrvale brání ruskému „mírovému úsilí“ namísto toho, aby její obyvatelé tak vřele smýšlející o Rusku vítali ruské „osvoboditele“ květinami, vodkou a pračkami zdarma. Nicméně z předchozích generálových textů je zřejmé, kdo za všechno může: „V důsledku zásahu Západu máme asi tak 600 000 mrtvých Východoevropanů během dvou let.“ A také: „…do podstaty neokonzervativní zahraniční politiky ve Spojených státech, dostali bychom se k pokusům – zní to šíleně, ale já to řeknu tak, aby to bylo pochopitelné – o světovládu.“
„Zlí západní imperialisté“ a jejich hlavní základna
Takže „zlí západní imperialisté“ (aneb podle aktuálního moskevského ptydepe „kolektivní Západ“) zjevně nutí v zásadě proruské Ukrajince do války proti „mírumilovnému a neporazitelnému“ Rusku. Ale jeden stát se z ruského (a pelzovského) pohledu chová zvláště „problematicky“ a tím státem je Polsko, jež poskytuje Ukrajině vzhledem ke svým možnostem nadstandardní podporu v rámci dodané výzbroje a zejména je naprosto klíčové jako logistická základna pro celkový přísun veškeré západní podpory.
Tento stav Putina, který dokonce opakovaně vypouštěl signály o možném přenechání západní, tj. z pelzovského pohledu „polské“, části Ukrajiny Polsku, velmi mrzí. A když to mrzí Putina, mrzí to samozřejmě i jeho věrného generála Pelze. Proto ten obětavě předvede svou erudici a vysvětlí, že z historického hlediska je tato polská nedůvěra vůči Rusku zcela mylná, iracionální a neoprávněná. Pan „historik“ Pelz tedy odhaluje: „Ale tady ty státy kolem Polska, protože Polsko má letité bolístky s Ruskem… Tam už vůbec nejde o žádnou současnost, tam nejde o Sovětský svaz, tam jde o historické rozmíšky mezi Polskem a Ruskem, a do toho Litva a nějaké části Ukrajiny, a tak podobně.“
V tomto popisu ruské historie nám tedy je předváděna pěkná ukázka „politické korektnosti“, za jakou by se nemuseli stydět ani ti nejvločkovatější „woke“ aktivisté, podle nichž za vše špatné můžou pouze „imperialističtí“ Evropané, zatímco dobyvatelé třeba arabští, turečtí či ruští, praktikující imperialismus stovky let, spolu s otroctvím a nevolnictvím, byli (nebo stále jsou) „čisté duše s úžasnou kulturou, které se jen brání kolektivnímu Západu“. Ne nadarmo ti, co nejvíce pokřikují o „islamofobii“ a „rusofobii“, používají podobné argumenty a nezřídka tvoří jednu skupinu. Příkladem tohoto synchronizovaného postoje jsou různé party evropských komunistů včetně „Stačilo!“ soudružky Konečné agitujících současně na podporu Ruska i Palestinců (viz též Putinova podpora Hamásu a hamásovská podpora Putinovi a palestinská oslavná píseň o Putinovi).
Teror, zánik a jiné „historické rozmíšky“
Zánik Polska v důsledku trojího dělení a pohlcení jeho zdaleka největší části Ruskem označují fanoušci Ruska a „slovanské vzájemnosti“ za „historické rozmíšky“. V jejich pojetí se samozřejmě jedná o něco jako dávnou prehistorii a mezi Polskem a Ruskem tedy „o žádnou současnost, tam nejde o Sovětský svaz“. Přitom však z nějakého důvodu nezmíní polská povstání proti Rusku v letech 1794, 1830-1831 a 1863-1864, ani rusko-polskou válku v letech 1919-1921, která ukončila tehdejší ruskou „osvobozovací“ snahu (dnes by byla označena jako „denacifikace“) v bitvě u Varšavy. A také se nic nedozvíme o tzv. „polské akci“, což byla jedna z největších součástí stalinského teroru ve třicátých letech 20. století. (k níže uvedeným událostem viz kniha Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem)
Obecně jsou v povědomí o těchto čistkách zejména popravy uvnitř komunistické strany či Rudé armády, které díky své bizarnosti jsou více nápadné a snáze utkví v paměti. Reálně se však jednalo pouze o menší část z celkového počtu obětí. Naopak výrazně větší položka v teroru let 1937-1938 byla daleko pragmatičtější a z ruského hlediska více tradiční. Jednalo se o tzv. „nacionální akce“ zaměřené na likvidaci či deportaci „problematických“ menšin. Při stalinském Velkém teroru bylo zabito cca 681 tisíc lidí, z toho při „nacionálních akcích“ cca 247 tisíc. Největší z nich byla tzv. „polská akce“, jež pouze v těchto pár letech měla skóre přes 85 tisíc mrtvých a 200 až 300 tisíc deportovaných, a to z celkového počtu 0,7 – 1 milion obyvatel polského původu. Poláci, tj. pouze 0,4 procenta z celkového počtu obyvatel SSSR, tak představovali 12 procent popravených při Velkém teroru.
Cílovou skupinou určenou k likvidaci v letech 1937 a 1938 byli kromě sovětských občanů polského původu (nebo s „polskými“ názory či polsky znějícím příjmením) i zajatí polští vojáci z rusko-polské války stále se nacházející v Rusku. Z toho je zřejmé, že ruská neochota k výměně zajatců v aktuálně probíhající válce a naopak značná ochota k jejich fyzické likvidaci (viz případ Olenivka) není nic nového ani neobvyklého.
Jakkoli máme sovětské „čistky“ myšlenkově spojené primárně s posíláním do gulagu, v případě Poláků se jednalo o menšinovou praxi. Naprostá většina zatčených v „polské akci“ byla popravena (78 procent ze zatčených a není náhodné, že toto procento bylo výrazně vyšší než v případě Rusů). Do gulagu nebo do „speciálních osad“ na Sibiři a v Kazachstánu pak většinově směřovali nikoli odsouzení, nýbrž jejich příbuzní. Nejen v případě Poláků bylo oblíbenou sovětskou praxí, že manželky a rodinní příslušníci popravených byli zpravidla deportováni, přičemž děti byly odebírány rodičům a dávány na „převýchovu“ do ruských sirotčinců. Současná praxe odvozu a následných „adopcí“ ukrajinských dětí, ukazuje, že sovětské tradice jsou v současném Rusku stále živé, oblíbené a hrdě používané (viz třeba předvádění takto „zachráněných“ dětí na propagandistických akcích).
Osvědčený vzor preventivní „denacifikace“
Tato podobnost mezi historií a současností je větší, než se zdá na první pohled, protože v době „polské akce“ probíhala podobným způsobem i likvidace Ukrajinců. Těch se týkala zejména likvidace „bývalých kulaků a antisovětských živlů“, čímž byli míněni ti, kteří během násilné kolektivizace o pár let dříve nezemřeli při uměle vyvolaném hladomoru, nýbrž byli „jen“ zbaveni majetku a násilně přesídleni v rámci SSSR. Rusové předpokládali, že by v důsledku této zkušenosti mohli mít následně k moskevskému režimu nepřátelský postoj, a tak problém „vyřešili“ způsobem v Rusku obvyklým. Podobnost s ruským (a ruskými hlásnými troubami opakovaným) pohoršováním se nad nárůstem ukrajinského „nacismu“ a západní „rusofobie“ po únoru 2022 tedy asi také nebude úplně náhodná. A pohled do historie nám kromě míry ruského pokrytectví také naznačuje, jaké řešení by z ruské strany bylo preferováno (viz současné ruské plány i praxe ).
Stejně jako ruští propagandisté před únorem 2022 „varovali“ před údajně chystaným útokem Ukrajiny či Západu na Rusko a tímto útokem či přípravou na něj (viz pohádky o chystaném rozmisťování zbraní NATO, včetně jaderných na Ukrajině) „zdůvodnili“ vlastní ruský útok na Ukrajinu, tak i dříve ruská věrchuška „zdůvodňovala“ likvidaci Poláků na svém území „preventivním opatřením“ proti údajně chystanému polskému útoku. A stejně jako tomu bylo v roce 2022 s Ukrajinou, žádný polský útok na SSSR nepřišel, nýbrž naopak moskevský báťuška zaútočil na Polsko.
Proběhlo to tak, že v roce 1939 sovětské Rusko s nacistickým Německem uzavřely pakt Molotov-Ribbentrop a pak svorně a nerozborně zaútočily na Polsko, které si (opět) rozdělily. Na polském území zabraném Ruskem, kde se nacházelo cca 5,1 milionu Poláků (cca 43 procent tamních obyvatel), proběhly, jak je osvědčenou ruskou tradicí, deportace „problematického“ obyvatelstva či v případě více „problematických“ jedinců rovnou likvidace, včetně, jak bylo a je ruskou tradicí, i vojenských zajatců (viz Katyň). Celkové ruské „skóre“ za ony méně než dva roky do léta 1941 činilo cca 30 tisíc popravených, 100 tisíc zatčených (z nichž přes 25 tisíc „zemřelo“ ve vazbě), k čemuž se Rusko, jak je osvědčenou tradicí i dnes, nehlásilo (viz Buča 2022 a podobné případy). K tomu dále patřilo ještě 300 tisíc deportovaných z okupovaných oblastí do vnitrozemí SSSR. To se týkalo zejména těch, kteří odmítali, navzdory ekonomicky motivovanému „přesvědčování“, přijmout „dobrovolně“ sovětské občanství. Podoba se současnou ruskou praxí na „osvobozených“ území Ukrajiny též není náhodná.
Na cestě ke světlým zítřkům
A pak už jen proběhlo „vítězství“ v roce 1945, které Polsku přineslo novou vládu (namísto té, která po sovětsko-německém útoku v roce 1939 byla nucena odejít do exilu) dodanou přímo z Moskvy, která v Polsku následně přes 40 let „budovala socialismus“ a držela zemi v pozici sovětského vazala. Polské území bylo „posunuto“ na západ, tj. SSSR si ponechal území získané ve spolupráci s nacisty, na němž proběhla finální etnická čistka navazující na výše popsané ruské „operace“, v jejíž rámci bylo z tohoto území „repatriováno“ cca 1,4 milionu Poláků. Ano, z pohledu „vlastenců“ fandících Rusku to byly jen „rozmíšky“ a „denacifikace“ tak, jak to má generál Pelz rád a jak by si to přál i na Ukrajině (o jeho rozplývání se na toto téma, viz předchozí texty).
Bylo by naivní se domnívat, že autor úvodních citátů má pouze mezery ve vzdělání. Prostě ze všech sil bojuje za svůj tým (Rusko), a proto (opět) lže, jako když tiskne. V zájmu Ruska je prezentovat výše popsaný kontext jako pouhé „bolístky“ a „historické rozmíšky“, v nichž „vůbec nejde o nějakou současnost“. A „generála historika“ velmi irituje, že Poláci si je stále pamatují a stále jim vadí. To škodí ruským zájmům, což je pro „vlastence“ Pelze nesnesitelné tak moc, že dokonce „nenápadně naznačuje“, co by měli Poláci udělat: „Polsko do toho buší. Já jim to nechci podsouvat a nechci to tvrdit, ale Polsko přece mívá ve zvyku, že když nějaký stát je v nějakých nesnázích, tak že obsadí kousek jeho území – to my přece víme. A jestli si myslí i na Ukrajinu, když před tím Ukrajina, ty části byly polské…“ Takže Rusko je mírumilovné a jen „chrání své obyvatelstvo“, zatímco agresivní Polsko si brousí zuby na územní expanzi. To je ten krásný nový ruský svět, který však ne a ne nastat, ačkoli na jeho uskutečnění generál už roky tak oddaně pracuje. A když (zatím) ne a ne nastat, tak je (z ruského pohledu) nutno alespoň předstírat že ano a tuto lež pěkně po goebbelsovsku neustále opakovat, což také Petr Pelzovič neúnavně činí.
