Článek
Trumpem slavnostně vyhlašovaný „konec války“ postupně ztrácí svůj lesk a mění se do podoby „jako obvykle“. Po prvním kroku spočívajícím v propuštění zbylých rukojmí výměnou za zastavení izraelského postupu (a tedy fakticky přenechání cca poloviny pásma Gazy pod kontrolou Hamásu) se další fáze, spočívající primárně na odzbrojení Hamásu, nepřekvapivě zadrhly. Pokračování tohoto stavu s vysokou pravděpodobností povede ke konfliktu, jenž bude, bez ohledu na bezprostřední příčinu, opět ve svém průběhu a důsledcích dán za vinu Izraeli. Tento „dvojí metr“ není nic nového, ale rozsah i dopady tohoto fenoménu jsou natolik výrazné, že není od věci si je opět připomenout.
Islámský antisemitismus
Ze strany islámských imigrantů, dovezených coby budoucí voličské kádry levicových a „progresivních“ stran, a jejich potomků se nepřekvapivě jedná o klasický nábožensky podmíněný antisemitismus. Židé byli od počátku ti, vůči kterým se Mohamed vymezoval, které považoval(vzhledem k tomu, že se ve svých „zjeveních“ hojně inspiroval judaismem a křesťanstvím) za hlavní konkurenci a s nimiž poté, co odmítli přijmout jeho „novou a lepší“ víru, zúčtoval genocidním způsobem, což také důkladně zvěčnil ve svém „zjeveném a neměnném“ poselství. Následně po staletí židé v diaspoře byli pro muslimy vždy tím, na rozdíl od křesťanů, slabším protivníkem, jenž neměl šanci se stavět na odpor a jehož osudem byla podřízenost a závislost na dobré vůli muslimů. Proto také jakákoli porážka od židů je pro stoupence islámské nadřazenosti daleko hůře přijatelná.
A jeho moderní spojenci
Bohužel tato hluboká a rozšířená náboženská motivace zůstává ze strany levicových „sociálních inženýrů“ nepochopena (ať už kvůli neschopnosti či neochotě). Namísto toho pak jsou desítky let rozvíjeny bizarní teorie a naděje, že Blízký východ či v širší perspektivně celý muslimský svět jsou natolik nestabilní, neliberální, konfliktní atd. primárně kvůli palestinskému konfliktu. A když ten bude zdárně (tedy ke spokojenosti Palestinců a na úkor Izraele) vyřešen, tak se v muslimském světě otevře cesta k pokroku, míru, stabilitě, liberalizaci, toleranci a ženská i genderová práva rozkvetou od Afghánistánu, přes Jemen až po Mali.
To souvisí se skutečností, že Palestinci, včetně teroristických organizací jako Hamás, se těší dlouhodobé a intenzivní podpoře, nebo alespoň bagatelizaci svých zločinů, ze strany širokého spektra zdánlivě tematicky zcela nesouvisejících „pokrokových“ organizací zaměřujících se na ženská práva, transsexualitu, potraty, klimatickou změnu, rasismus, neomezenou migraci atd. S mírnou nadsázkou by to šlo ilustrovat tak, že například genderová práva ve Francii či rasová rovnost v USA nebudou plnohodnotně dosaženy, dokud nebude vyřešen konflikt v Palestině.
Tento postoj podporuje módní teorie intersekcionality, tj. že veškeré případy „útlaku a nerovnosti“ (tedy fakticky cokoli) spolu souvisí. Tímto způsobem je možné snadno mobilizovat podporu z různých směru a bez ohledu na objektivní důvody či tematické protiklady. A zároveň to fakticky garantuje pokračování existence a „spravedlivého boje“ i těm subjektům, jejichž konkrétní téma by bylo plně vyřešeno podle jejich požadavků.
„Pokrokový“ palestinský kult
V důsledku toho můžeme pozorovat bizarní stav, kdy deklarovaní stoupenci sociální spravedlnosti, tolerance a diverzity, kteří sice nejsou přímo součástí Hamásu či jiných islamistických organizací, ale fakticky oslavují Hamás a útoky na Izrael, ačkoli to (někdy) zkouší maskovat řečmi o „solidaritě s trpícími palestinskými civilisty“.
Tento přehled výstižně shrnuje jejich způsob uvažování. Základem je potřeba jednoduchého příběhu o „dobru a zlu“. Tito aktivisté často vidí svět černobíle: oběť proti utlačovateli, kolonizovaný proti kolonizátorovi. Zredukují chaos světa na přehlednou mapu dobra a zla a utápí se v uklidňující iluzi, že vědí, kdo jsou ti „špatní“. V jejich příběhu jsou Palestinci automaticky oběť, a proto se Hamás mění v „odboj“, ne v tyranii. Nejsou závislí na faktech. Stačí jim falešná morální jistota stojící primárně na silných emocích. Touží po morálním dramatu, po velkém příběhu, který dá jejich životu váhu. A tak zaměňují destrukci za hloubku.
K tomu se přidává Projekce viny a potřeba vykoupení. Dlouhodobá indoktrinaci zdůrazňující výlučnou a „vrozenou“ Západu za kolonialismus, rasismus či změny klimatu. Podpora „antiimperialistické“ věci se pak stává rituálem „signalizování ctnosti“. Aktivisté se vidí jako obránci utlačovaných, ale ve skutečnosti Palestincům nepomáhají, nýbrž pouze ze sebe ostentativně „smývají vinu bílého muže“. Na to navazuje prostý morální narcismus, jenž si vystačí i bez soucitu a pouze s potřebou empaticky vypadat. Palestinská kauza se stává jevištěm pro jejich morální sebeprezentaci. Pláčou pro Gazu na Instagramu, ale už neřeší, jak Hamás zachází s Palestinci v Gaze samotné.
Zásadní pak je kognitivní disonance a selektivní empatie. Aby si zachovali pohodlný obraz světa, musí ignorovat realitu, jako jsou popravy odpůrců, umlčování žen, krádeže pomoci, tunely pod školami… Neunesou dvě pravdy zároveň: že Palestinci trpí a že hlavním původcem jejich utrpení je Hamás. A tak jednu z těch pravd prostě smažou.
To souvisí se skutečností, že jedním z hlavních zdrojů motivace progresivních fanoušků Palestiny není, navzdory verbálním pózám, snaha o „spravedlnost a pokrok“, nýbrž nenávist k Západu. Podobně i radikálním „bojovníkům“ proti klimatické změně jde méně o životní prostředí a více o „potrestání“ západní společnosti „nerůstem“ a ekonomickým úpadkem (proto je také nechává v klidu masivní nárůst emisi v Číně a dalších nezápadních zemích), stejně jako třeba „bojovníkům“ proti rasismu jde méně o prospěch menšin a více o „potrestání“ západní společnosti kolonizací a libanonizací za její minulost (proto také otrokářství či imperialismus ze strany nezápadních subjektů jsou pro ně nezajímavé).
Zrcadlo všeho zla
Terčem této nenávisti je civilizace, jež se, navzdory nevyhnutelným případům slepých uliček a temných období, stala v globální rovině zdrojem bezprecedentního pokroku a současného stavu, kdy je lidstvo nejpočetnější a nejbohatší za celou svou historii. V současnosti však v převládajícím mainstreamu není v módě toto připomínat, ale Izrael tomuto trendu vzdoruje. Je součástí západní civilizace, ale zároveň je silný, úspěšný a odmítá se kajícně bičovat „historickou vinou“. Představuje ukázku toho, jaký by Západ mohl být, a proto z pohledu stoupenců „pokroku“ musí být zničen, anebo alespoň delegitimizován a zavržen. Celkově má jejich selektivní obsese Palestinou až náboženské rysy, kdy Izrael má roli ultimátního zla, do něhož jsou projektovány vlastní, skutečné či smyšlené, hříchy (blíže k tomu viz Douglas Murray zde).
Z výše uvedeného vyplývá, že v obou případech, u zástupců islámského i „woke“ antisemitismu, tedy není hlavní motivací nějaká solidarita s muslimy, natož pak ochrana trpících civilistů, jak ukazuje i nesrovnatelně menší rozsah demonstrací proti zabíjení civilistů ve válkách v Súdánu Sýrii, v Jemenu, natož pak „někde v Africe“. Naopak společným jmenovatelem a hlavním hybatelem oněch „bojovníků proti útlaku“ z řad islamistů i z řad progresivní levice jsou židé obecně a Izrael konkrétně.
Tedy problém není jen tak jakýkoli „útlak“, nýbrž primárně ten, který lze nějak spojit s Izraelem. Tomu napomáhá skutečnost, že globální „propalestinské“ (přesněji však protiizraelské) hnutí je natolik rozsáhlé, propagandisticky úspěšné a štědře financované, že snadno zastíní jakékoli jiné, byť mnohem horší, krize a díky tomu úspěšně předstírá, že Izrael je největším světovým problémem.
Nealternativní realita
Bohužel tento stav, na němž je snazší vydělávat, než se jej snažit změnit, vytváří obrovskou poptávku a média se ji cynicky snaží uspokojit. Proto je v palestinském konfliktu dlouhodobě nepoměrně intenzivní mediální pokrytí se snahou odhalit jakoukoli událost, která by vůči Izraeli mohla být interpretována negativně. Poptávka vyvolává nabídku. A napomáhají tomu i další pragmatické důvody, jelikož pro mediální štáby je přirozeně pohodlnější „bojovat s genocidou“ ze základny v hotelu v Tel Avivu, než někde v poušti Sahelu či v džungli rovníkové Afriky.
Jak tato mediální aktivita funguje výstižně (a bohužel jen s velmi malou nadsázkou) ukazuje tento klip věnovaný události, kdy v listopadu 2023 byli na Západním břehu zlynčováni dva Palestinci. Vidíme v něm mediální praxi, kterou lze parafrázovat asi takto: „Banda muslimů zabíjí jiné muslimy? To nejsou žádné zprávy, to se děje pořád. Tak alespoň řekneme, že je k tomu donutil Izrael.“ A podobné tendence můžeme pozorovat i u nás, a to nejen v médiích radikálně levicových, kde bychom je předpokládali, ale i v těch více mainstreamových (například zde a zde).
A tato poptávka na téma „Co zase spáchal Izrael“ přirozeně s sebou nepřináší jen špatnou mediální image, nýbrž i konkrétní politické vlivy. A ty následně přispívají k podobě konfliktu i k jeho trvání.
