Absurdní trojaktovka – minisonda k mediálnímu pokrytí Hamásu a Izraele

Troufám si odhadnout, že většina čtenářů (stejně jako já) donedávna nevěděla, kdo je Eylon Levy. Na tom není nic divného. Jde o tiskového mluvčího izraelské vlády, z čehož plyne, že v současnosti je mnohem známější než dříve a že je nucen se účastnit dosti bizarních událostí se zástupci mediální obce. Aktuálním námětem je výměna rukojmí unesených do Gazy za Palestince ve výkonu trestu z izraelských vězení. Jedná se o mediálně vděčné téma, na němž se snažili přiživit i premiéři Španělska a Belgie tím, že uspořádali svou tiskovku u hraničního přechodu mezi Gazou a Egyptem právě v době návratu rukojmí, ačkoli se na jejich propuštění nijak nepodíleli.

Zajímavější je však pohled na zástupce mainstreamových médií. Ti mají dlouhodobě sklon o Izraeli reportovat velmi jednostranně a vytrvale tlačit narativ „chudáků Palestinců“ (blíže viz zde). Nejedná se o nějaký ojedinělý úlet, nýbrž o většinový postoj ukazující sílu propalestinské lobby a výsledky desítky let trvající propagandy. V aktuální konfrontaci tito sympatizanti Palestinců (a teroristů z Hamásu, Fatahu a spol.) přirozeně zařadili větší obrátky a ukázalo se, že mají své zástupce i v českém mainstreamu (příklad viz zde). Otevřená podpora „bojovníků za svobodu“ je však po 7.10. poněkud obtížnější, ale nutkání „kopnout si do žida“ (neboli „antisionismus“) je příliš silné, a tak můžeme sledovat pozoruhodné propagandistické fígle.

Akt 1.

Tradičním nástrojem je relativizace a záměna příčiny s následkem. Už bezprostředně po 7.10. jsme slýchali plná ústa obav o „palestinské civilisty“, zejména pak od těch, kteří mají problém nazvat palestinský terorismus terorismem nebo to nedokáží bez přidání slůvka „ale“ (Amnesty International přímo v den útoku, Deník Referendum dva dny po útoku, Deník N tři dny po útoku, Respekt čtyři dny). Otevřená podpora pro hamásovské „radikály a militanty“ po 7.10. přeci jen nepůsobí tak úplně hezky, ale to neznamená, že by příslušníci angažovaných médií se nepokusili najít nějakou cestičku.

Příkladem je mediální snaha prezentovat výměnu spojenou s příměřím takto: „Hamás propustil ženy a děti, Izrael propustil ženy a děti.“ Tím tiše pokládají rovnítko mezi násilím odvlečená rukojmí, jejichž jediným proviněním bylo, že jsou židé (a někdy ani to ne), a osobami ve výkonu trestu za násilné trestné činy, včetně pokusů o vraždy. Drobným detailem pak je skutečnost, že v případě propuštěných palestinských „dětí“ jde o mladistvé ve věku 15+ (příklad jejich „dětských her“ zde), zatímco v případě Izraelců jde o děti převážně školkového a nižšího školního věku. Přitom je typické, že v první dávce 24 propuštěných rukojmí byly pouze 4 děti a že nejmladšího uneseného (Kfir, věk 9 měsíců) Hamás v první ani v druhé dávce (psáno odpoledne 26.11. – pozn.J.Z.) nepropustil, protože takové mediální sousto si „humánní bojovníci za svobodu“ nenechají z drápů vyklouznout lacino.

Akt 2.

Neodolatelná snaha vykreslovat Palestince, včetně Hamásu, jako „humanisty“ nebo alespoň zamaskovat skutečnost, že jde o fanatické vrahy, se projevila v druhé části tragikomedie, kdy se reportérka vytasila s tvrzením, že Hamás propustí část izraelských rukojmí „navzdory izraelskému bombardování a navzdory obrovskému počtu mrtvých (v důsledku toho bombardování)“. To má patrně evokovat pro Hamás nenásilně gándhíovskou pozici ve stylu: „Vy do nás bombami a my do vás milosrdenstvím a propouštěním rukojmí.“ Jde opět o oblíbenou záměnu příčiny a následku. Ochota propustit část rukojmí po „pouhém“ jednom měsíci je právě důsledkem izraelských vojenských akcí, včetně toho, že k nim patří nejen ostřelování zdálky, ale i pozemní invaze do Gazy. A z toho je také evidentní, že izraelská ofenzíva musí dále pokračovat (a že od této a podobných „nestranných“ novinářů se v takové chvíli bude ozývat velmi pohoršený řev).

Akt 3.

Vrcholem je třetí vystoupení, jež aspiruje na titul „nejhloupější otázka měsíce“, kterou tlumočil nikdo jiný než BBC a to ve smyslu: „Když Izrael propustí 50 Izraelců za 150 Palestinců, znamená to, že Izrael považuje palestinské životy za třikrát méně cenné než izraelské?“ Tedy fakt, že Hamás si vydíráním vynutil propuštění více odsouzených vězňů, než kolik unesených rukojmí sám propustí, je připisován k tíži Izraeli. Není divu, že Eylon Levy po této otázce na chvíli ztratil řeč. Tento bizár je však méně překvapivý v kontextu, silné neochoty BBC označit Hamás za teroristy a odmítání povolit svým zaměstnancům účast v pochodu proti antisemitismu. V této souvislosti se nabízí otázka, co bychom se od BBC dozvěděli k případu Gilada Šalita, jenž byl po 5 letech vyměněn za 1024 Palestinců, z toho 280 odsouzených na doživotí. (Nepřiznanou odpovědí by možná bylo pohoršení, že aktuální vojenská operace IDF nutí Hamás, aby svou kořist „prodával pod cenou“. – pozn. J.Z.)

Bonus na konec

Za uvědomělými soudruhy z BBC se snaží nezůstávat pozadu ani jejich názoroví souputníci z NYT. U příležitosti druhé dávky výměny rukojmí za zločince se NYT hbitě pokusil vylepšit palestinský výběr „hlubokým lidským příběhem“. Jeho hvězdou je Israa Jaabis, palestinská žena, která v jejich podání byla Izraelem „zatčena poté, co její auto vybuchlo na izraelském checkpointu“ a ona utrpěla popáleniny s trvalými následky stejně jako izraelský policista. Takže fakticky jde o příběh, jak zlí Izraelci bezohledně uvěznili zraněnou oběť dopravní nehody. Nicméně zásadním, „taktně“ vynechaným, detailem je skutečnost, že její auto nevybuchlo samo, nýbrž že dotyčná mu v tom s výkřikem „Allah Akbar!“ pomohla.

Eylon Levy se na základě své činnosti stal vděčným materiálem pro internetové memy. Vydatným zdrojem je též tato jeho konfrontace s „tazatelkou“ pokřikující, že oběti na hudebním festivalu 7.10. u Gazy nezavraždil Hamás, nýbrž že je Izrael zlikvidoval náletem vojenských vrtulníků. (Video, které to má údajně dokazovat, však ukazuje izraelský nálet na „palestinské civilisty“ vracející se toho dne s kořistí do Gazy.) Podobnost s nedávnými tvrzeními jako: „malajsijské letadlo sestřelila ukrajinská stíhačka, Ukrajinci udělali masakr v Buči, ostřelování mariupolské nemocnice i upálení ukrajinských zajatců v ruském zajateckém táboře“ atd., patrně nebude zcela náhodná. To neznamená, že by Palestince řídil Putin. Pouze mají společnou školu (SSSR – zdroj mnoha „mírových“, „odzbrojovacích“, „antikoloniálních“ a jiných hnutí), společné cíle (viz ruský odvoz ukrajinských „sirotků“ – příslušná část zde) i metody (viz podezřelé výbuchy na počátku druhé čečenské války zde a zde).

Závěr

Je vcelku pochopitelné, že Izrael nemohl dlouho odolávat nabídce propuštění rukojmí, navíc včetně cizích státních příslušníků a v relativně „výhodném“ poměru. Ovšem situace s sebou nese značné riziko, že Hamás a jeho zahraniční fanoušci budou příměří účelově protahovat. Čím déle bude trvat, tím obtížnější bude pro Izrael obnovit bojové akce a unést nevyhnutelný mediální povyk o „agresivitě“, „genocidě“ atd. Pokud však Izrael k obnovení boje nenajde sílu, tak tím nastane to nejhorší z možných řešení situace a Izrael si tím (slovy Churchilla) „vybere hanbu a bude mít válku“.