Izraelská cesta do Gazy a zase zpátky

Zahraničněpolitický úvod

Aktuální konfrontace Izraele s rozsáhlou základnou teroristického hnutí v Gaze dává prostor ke spekulacím o zahraniční rovině konfliktu. Jakkoli je velmi pravděpodobné, že zahraniční aktéři, tj. zejména, ale nikoli výlučně Írán, Hamásu a jeho spřízněným skupinám poskytli své know-how, a prakticky jisté, že poskytli materiální podporu, včetně zbraní, jejich přímé zapojení do bojů se zatím (k 23.10. 2023) nepotvrdilo. Zvláštní pozornost je v tomto směru zaměřena na Hizballáh, což je fakticky prodloužená ruka Íránu usazená v Libanonu u severní izraelské hranice. Hlavní obava spočívá v možném útoku Hizballáhu do Izraele ve chvíli, kdy hlavní síly IDF budou vázány pozemním bojem v Gaze. Jelikož Írán si přirozeně přeje přežití Hamásu a pokračování jeho destruktivního byznysu vázajícího na sebe část izraelských sil, tak není překvapivé, že ve snaze snížit pravděpodobnost či intenzitu pro Hamás skutečně bolestivé izraelské odvety (tj. obsahující pozemní invazi) Írán otevřeně vyhrožuje útokem na Izrael, pokud IDF vstoupí do Gazy. Právě proto také USA posílily svou vojenskou přítomnost ve východním Středomoří a varovaly zahraniční aktéry před pokusy o eskalaci konfliktu v Gaze. Z toho důvodu je plné zapojení Hizballáhu sice stále možné a nebezpečné, ale přeci jen méně pravděpodobné. Jakkoli může být pro Írán (a nemluvě o Rusku) lákavé vázat tímto způsobem americké síly, je sporné, jak velkou cenu je Írán (a nikoli Rusko, které by z toho jen profitovalo) ochoten za to zaplatit. Proto se jako pravděpodobnější zdá silácká rétorika doprovázená harašením zbraněmi spolu s občasným ostřelováním přes severní hranici Izraele, avšak bez plné konfrontace.

Z toho vyplývá, že (prozatím) nepřijede žádná „kavalerie“, která by Hamás ochránila před „rizikem podnikání“, a že tedy existuje příležitost pro Izrael pokusit se změnit situaci v Gaze. Otázkou je, jaký způsob k tomu Izrael zvolí.

Možné strategie pro Izrael

Odhlédneme-li od bizarních nápadů, jako je na jedné straně například atomový úder Izraele na Gazu a na druhé „velkolepé mírové gesto, s okamžitým ukončením bojů, zbořením plotů a vytvořením nového státu podle požadavků Palestinců a následným harmonickým soužitím“, tak realistické varianty vynikajícím způsobem shrnul již krátce úvodním útoku politický geograf Jan Kofroň takto:

Zdánlivě snadná cesta s „humanitou“

Současná situace je přímým důsledkem předchozích použití varianty 1 (blíže viz předchozí článek). Proto by bylo z dlouhodobého hlediska velmi hloupé na příměří s Hamásem přistoupit. Ostatně i citát připisovaný Albertu Einsteinovi zní: „Šílenství je opakování stejných chyb a očekávání různých výsledků.“ První kolo aktuální konfrontace Hamás jednoznačně vyhrál a, pokud by se Izrael spokojil (anebo k tomu byl donucen) jen se symbolickou odvetou jako v předchozích případech, Hamás by „vyhrál na body“. Utrpěné škody by Hamás snadno nahradil a byl by připraven k dalšímu, pravděpodobně stejnému či většímu útoku. A pak by zbývalo jen počkat, až k němu dojde (zdůrazňuji: „až“, nikoli „zda“).

Tato vize budoucnosti může vypadat přehnaně pesimisticky. Ovšem je nutno vzít v úvahu, že v kultuře Blízkého východu je silně zakořeněna vnímavost vůči „ztrátě tváře“ a „znamení slabosti“. A zejména pokud něco takového dají najevo „zbabělí židé“, tak to bude destruktivně rezonovat po celém regionu. Ale nejen tam. Jelikož Izrael je brán jako část Západu, tak se svou „troškou do mlýna“ se přidají i ti, kteří rádi využijí jakékoli známky slabosti „západních imperialistů“. A to se netýká jen „Velkého satana“ za oceánem.

Určitou indicii v tom nabízí početné demonstrace (stačí do Googlu zadat jméno města a „demonstration Gaza“ – namátkou Vídeň, Madrid, Stockholm, Londýn, Berlín) na podporu Hamásu a proti Izraeli (někdy maskovaných termíny jako „mír“ a „solidarita“) v západoevropských (a nejen tam) městech (třeba zde příklad z Kanady), jichž se kromě obvyklých „bojovníků za spravedlnost a proti kapitalismu“ hojně účastní i „mladíci asijského původu“ (To je korektní termín z médií, přirozeně se však nejedná o Japonce, Vietnamce, Číňany apod. – pozn. J.Z.) za doprovodu tradičního skandování „Židi do plynu!“ (v originále „Gas the jews!“) požadují likvidaci státu Izrael vyjádřenou heslem „Palestina od řeky k moři“ tj. od řeky Jordán ke Středozemnímu moři, tedy na území Izraele.

V návaznosti na tyto události došlo v Německu k oživení další historické tradice ze třicátých let 20. století, a to k označování domů obývaných židy Davidovou hvězdou (byť zatím ještě ne přímo k označování samotných židů jako tehdy). Na základě dosavadních zkušeností lze tento „aktivismus“ se značnou pravděpodobností připisovat „bojovníkům proti fašismu“ (Antifa), avšak specificky v případě Německa ukazuje Occamova břitva též na tamní „doktory a inženýry ze Sýrie“ (Toto je doslovný překlad německého idiomu, jenž se významově netýká ani doktorů, ani inženýrů a většinou ani Syřanů. – pozn. J.Z.), které tak nadšeně vítala Angela Merkelová a které tehdy i nyní unisono opěvují „pokrokově liberální“ média, včetně například časopisu Respekt, jenž se jejich připomenutí pokusil nacpat i do války na Ukrajině.

V této souvislosti je zajímavé, že přísun těchto perspektivních propalestinských kádrů byl zvažován i v případě ČR, kde byli v médiích označováni termínem „sirotci“, případně „dětští sirotci“ a v některých, jako třeba v Respektu, byli prezentováni jako děti předškolního či batolecího věku. Reálně však v naprosté většině případů nešlo ani o „děti“ (nýbrž o mladistvé či adolescenty), ani o „sirotky“ (ve smyslu neexistence rodinných příslušníků, přirozeně připravených je následovat). A vzhledem k tomu by jejich celkový počet nebyl oněch původně prezentovaných 15 či 50. (kvalitní shrnutí celé kauzy napsal například Marian Kechlibar ve svém článku „Nevěřte jim, když přicházejí s … dětmi(?)“). Tento pokus se nezdařil a i to je jeden z důvodů, proč se první propalestinská demonstrace v Praze odehrála jen v komorním obsazení a v relativně klidné atmosféře (při druhé, byť ve srovnání s více „diverzitou obohacenými městy“ stále malé, se již požadovala likvidace Izraele „Od řeky k moři“, avšak bylo to spíše v režii domácích „probuzených“ extrémistů než imigrantské komunity).

Těžká cesta k míru

V otázce, jaké z dostupných řešení Izrael zvolí se nevyhnutelně blížíme k rovině spekulací. Nicméně dosavadní vývoj poskytuje určité indicie. Odhlédneme-li od výše popsané kapitulační varianty, považuji za méně pravděpodobnou i variantu 4. z výše citovaného přehledu kvůli její obtížné proveditelnosti v rovině praktické i politické. Prozatím. Pokud se v minulém textu nastíněný „byznys model“ Hamásu podaří udržet, tj. pokud se ve jménu „humanismu“ a „ochrany nevinných palestinských civilistů“ opět prosadí varianta 1., cyklus bude pokračovat a poroste pravděpodobnost více intenzivních teroristických útoků, které by po překročení určité hranice nakonec mohly vyvolat extrémní reakci Izraele. Cyklus by ještě nějakou dobu pokračoval a každý další útok by s sebou nesl větší riziko eskalace a finální výsledek by mohl nakonec vypadat tak, jak výstižně nastínil jeden z uživatelů twitteru: „Jinak můj názor s úplně chladnou hlavou je, že ten konflikt je totálně FUBAR a mír dohodou nebude; nejspíš to skončí nějakou gigantickou etnickou čistkou někdy v středně vzdálené budoucnosti, až Palestinci odpálí atomovku někde v Tel Avivu.“

Zbývají tedy varianty 2. a 3. Obě znamenají invazi IDF do Gazy, což bude velmi obtížný úkol. Boj v městském terénu do značné míry znehodnocuje výhodu lepší výzbroje a je obtížný sám o sobě. Navíc lze očekávat, že Hamás bude své podnikání spočívající v prodeji zabitých obyvatel Gazy za politický vliv a zahraniční finanční „pomoc“ bránit s maximálním odhodláním a s využitím všech dostupných zdrojů, včetně oněch obyvatel Gazy (a nově i včetně získaných rukojmí). Za těchto okolností je logické, že IDF s pozemní ofenzívou nespěchá a věnuje se palebné přípravě.

Cílem palebné přípravy standardně bývá oslabení protivníka před tím, než dojde k přímému střetu. V aktuálním případě má však tento účel spíše menší váhu, neboť za roky své vlády v Gaze využil Hamás prostředky a materiál poskytnuté v rámci zahraniční „pomoci na rekonstrukci civilních staveb a infrastruktury“ k vybudování desítek až stovek kilometrů podzemních tunelů, úkrytů, velitelství, skladů výzbroje atd., které je před počátkem pozemních bojů obtížné lokalizovat, natož pak ničit. V dané situaci může mít palebná příprava též politický efekt, kdy během nevyhnutelné pauzy nutné pro přípravu sil a logistické zabezpečení pozemní ofenzívy udržuje protivníka pod tlakem a zároveň odstrašuje případné zahraniční aktéry vyhlížející „znamení slabosti“.

V případě Gazy má palebná příprava však ještě další a důležitější význam. Jakkoli to v propalestinské propagandě (lačně přejímané v médiích) může vypadat jinak, jejím cílem není masakrovat palestinské civilisty, ani nemá podobu kobercového bombardování, protože kromě morální roviny by to bylo pro Izrael kontraproduktivní z politického i vojenského hlediska. Naopak jejím cílem je přesvědčit palestinské civilisty, aby vzali vážně izraelská varování a opustili bojovou zónu, jelikož navzdory aktuálně dramaticky prezentovaným číslům by při dlouhodobých pozemních bojích v městském terénu, kdy základním taktickým postupem zcela logicky je: „Hoď za každý roh dva granáty (protože jeden je na hovno) a až pak se zkus podívat, kdo tam byl.“, počty civilních obětí byly výrazně větší.

Toto přesvědčování může vypadat absurdně přehnané. To je však mylné zdání. Jedním z hlavních strategických cílů Hamásu v této konfrontaci (stejně jako v předchozích) jsou mrtví palestinští civilisté. Při tom se Hamás drží logiky ve smyslu: „Čím větší operace, tím více mrtvých je potřeba.“ A současná operace je dosud největší. Zároveň má Hamás bohaté zkušenosti, jak potřebnou kvótu mrtvých civilistů co nejefektivněji a nejefektněji naplnit. Proto také vyzývá civilisty v Gaze, aby neopouštěli oblast předpokládaného izraelského útoku (zdroj), a podle potřeby se jim v tom pokouší bránit. Příkladem je vytváření zátarasů na evakuační trase či rozšiřování propagandy o údajném izraelském bombardování civilistů na této trase (Viz tento příklad, kdy reálně šlo o výbuch v jednom z vozidel a kdy se nabízí otázka, zda šlo o nehodu či o předem připravenou akci.). Z toho vyplývá, že zdánlivá absurdita a přehnanost v sobě nepostrádá nutnou logiku a je (bohužel) průvodním jevem konfrontace s Hamásem a dalšími teroristickými skupinami.

Tomu nasvědčuje též informace z 12.10., že izraelské letectvo v té době během 6 dnů bombardování použilo na Gazu již 6 000 bomb. Tak pěkně zaokrouhlené číslo přirozeně vyvolalo na palestinské straně pokusy prezentovat jej jako nové bombardování Drážďan. Ovšem podstatný je kontext, že v té době bylo hlášeno přes 1400 Palestinců mrtvých v důsledku tohoto bombardování. Zdrojem je Al Jazeera, která určitě nefandí Izraeli. Navíc tuto informaci získala od „úřadů v Gaze“, tj. od Hamásu, jenž zjevně nemá motivaci hlásit nižší počty obětí, než je skutečnost (spíše má motivaci přesně opačnou). Tedy na jednu bombu o hmotnosti stovek kilogramů připadá 0.33 mrtvých civilistů (přičemž otázkou je, kolik je mezi nimi „civilistů“, tj. příslušníků Hamásu, kteří přirozeně nenosí vojenské uniformy). Tedy 0,33 mrtvých na jednu bombu, a to v hustě osídlené městské zástavbě. Pokud by tedy měli Izraelci v úmyslu provádět „masakry civilistů“, tak by si počínali pozoruhodně neefektivně (zdroj). Pravděpodobnějším vysvětlením však je, že propalestinská propaganda, jako obvykle, lže.

Cíl v nedohlednu

Varianty 2. a 3. budou mít podobný začátek, ale ta 3. bude podstatně náročnější a delší v bojové fázi. Politické řešení bude v obou případech nezbytné, ale ve 3. správně provedené variantě se s ním nebude spěchat a přijde na řadu až po důkladném „přeorání“ (ve smyslu nad i pod zemí) celé Gazy a eliminaci Hamásu. Když však čas politického řešení přijde, budou na něj kladeny větší nároky, a to včetně mezinárodní účasti. To by v optimálním případě znamenalo i účast arabských států a překonání zdánlivě paradoxního rozporu, kdy jednotlivé arabské státy se verbálně (a občas finančně) staví vehementně na stranu Palestinců, ale zároveň s nimi reálně v rovině přímého kontaktu chtějí mít co nejméně společného. A navíc politické řešení bude vyžadovat i zapojení samotných Palestinců, dost možná ve formě Fatahu, což poskytuje řadu důvodů ke skepsi.

Úvahy o politickém řešení přirozeně nabízí rozsáhlý prostor pro více či méně reálné spekulace. Příklad jedné z těch více zajímavých nabízí Marian Kechlibar ve svém článku „Izrael: příliš mnoho front“. Zvažované řešení spočívá v izraelském dobytí a následné anexi Gazy s přesídlením tamního obyvatelstva na Západní břeh, kde pro něj bude uvolněn prostor zrušením izraelských osad a kde by výhledově mohl vzniknout palestinský stát. Výsledkem by byla geografická konsolidace Izraele i (budoucí) Palestiny a výrazné zjednodušení a zkrácení hranice mezi nimi, což v lepším případě snížilo do budoucna množství „třecích ploch“ a v horším (a objektivně pravděpodobnějším) by alespoň vytvořilo snáze bránitelnou frontovou linii. Sám autor uznává, že toto řešení, byť teoreticky funkční až elegantní, je spíše technokratické a v praxi obtížně proveditelné. Kromě zahraničněpolitického a propagandistického odporu vůči „genocidě a etnickým čistkám“ by narazilo i na odpor vnitropolitický, v případě Izraele pak ze strany nábožensky ortodoxní a osadnické lobby.

O něco reálnější by bylo navázání na mírový plán připravovaný za prezidentství Donalda Trumpa. Jeho podstatou bylo dvoustátní řešení za předpokladu menších územních změn spočívajících v dílčí úpravě hranic, tj. izraelská anexe menšího počtu osad na Západním břehu, což by se týkalo zejména velkých „osad“ velikostně odpovídajícím spíše městům, které se nachází blízko aktuální izraelské hranice a v okolí Jeruzaléma, a vyklizení ostatních osad na Západním břehu, jakož i teritoriální kompenzace za anektované osady izraelským územím. Součástí plánu by bylo i ošetření izraelských bezpečnostních obav, například ve formě izraelských vojenských základen, částečné či úplné demilitarizace palestinského území, mezinárodních bezpečnostních garancí pro oba státy, přítomnosti mezinárodních mírových jednotek na hranici mezi nimi atd. V původní Trumpově verzi měly Palestince k přijetí mírového plánu přesvědčit ekonomické benefity financované Západem a zejména bohatými arabskými státy z okolí Perského zálivu – v tomto směru se nabízí exteritoriální spojení mezi Západním břehem a Gazou, garance pro udržení a případné rozšíření ekonomických vztahů mezi palestinským územím a Izraelem (viz vzájemné obchodní vztahy a zaměstnávání Palestinců v Izraeli) atd.

Tento plán však Palestinci halasně a jednoznačně odmítli – Hamás, protože se nechce vzdát svého primárního záměru zničit Izrael (a který považuje za důležitější než existenci palestinského státu), i Fatah, protože ten preferuje „vrabce v hrsti před holubem na střeše“, tj. „vrabce“ spočívajícího v pohodlném penězovodu z prodeje „mučedníků/mrtvých civilistů“ za zahraniční „pomoc“ před „holubem“ palestinského státu, o jehož vládu a s tím spojené finanční benefity by jej mohl, ať již silou či ve volbách, připravit Hamás.

Zásadním faktorem, jenž by mohl způsobit, že tentokrát by mírový plán mohl uspět, je ovládnutí Gazy a definitivní likvidace Hamásu (tedy nikoli pouze jeho dočasné potlačení). Pokud Izrael takto za Fatah „udělá špinavou práci“ (a přirozeně za to bude Fatahem z propagandistických důvodů halasně odsuzován) a zlikviduje jeho hlavního konkurenta, což by Fatah ani demokratickými ani silovými prostředky nedokázal, a navíc mu předá získanou kořist, tj. vládu nad Gazou včetně tučného přísunu zahraniční „rozvojové a rekonstrukční pomoci“, může to být pro zkorumpovaný gang z Ramalláhu natolik lákavé, že udělá „gesto dobré vůle“ a bude souhlasit s mírovým plánem. Přirozeně i poté však zůstává otázkou, zda a jak by se Fatah udržel proti radikalizované vnitřní opozici, kterou si sám pěstuje školstvím ve stylu „Izrael musí být zničen.“, a proti zahraničním aktérům a jejich sponzorům, jimž se hrubě nehodí utlumení blízkovýchodního konfliktu, neboť by to narušilo jejich „boj se západním imperialismem“ (viz Írán, Rusko a Čína).

Závěr

Tyto vize budoucnosti jistě představují zajímavý materiál pro úvahy a spekulace, avšak dlouhou cestu k nim vedoucí je nutno projít krok za krokem. A to nás vrací na počátek k obtížné izraelské volbě.

Izraelský pozemní útok do Gazy je stále tou nejpravděpodobnější variantou a též i tou nejvíce preferovanou z hlediska těch, kteří nechtějí pokračování konfliktu podle dosavadního modelu, kdy Hamás při terorismu, fakticky financovaném z „rozvojové a rekonstrukční pomoci“, prodával mrtvé civilisty izraelské i palestinské za přísun peněz na komfortní život svých vyšších kádrů posílajících na smrt „maso“ z řad těch samých civilistů. Zásadní otázkou však zůstává, zda Izraelci budou schopni (a ochotni) tuto operaci provést s dostatečnou důkladností. Riziko spočívá v situaci, kdy k tomu nedojde a reálně nedostatečný výsledek, tj. varianta 2., bude prezentován jako úspěšný a důsledný (a samozřejmě i jako „humánní, mírový, kompromisní, udržitelný“ a dalšími marketingovými termíny).

Je evidentní, že skutečná důslednost, tj. varianta 3., bude nesmírně náročná a s vysokou pravděpodobností bude mezinárodním chórem politických i mediálních hlasů napadána jako „samoúčelný sadismus“, „zbytečné prodlužování konfliktu“ atd. Nadto i přes veškeré úsilí a oběti příslušníků IDF šance na vítězství nebude zcela v jejich rukou, protože boj v Gaze bude ta snazší část úkolu. Rozhodující střety se budou odehrávat na frontě politiky a propagandy, kde je poměr sil zcela odlišný a kde si Hamás a Palestinci obecně budovali své pozice doslova desítky let.