Článek
Válka v Gaze, zahájená před dvěma lety bezprecedentním teroristickým útokem široké koalice palestinských organizací, probíhala dlouho a pomalu a s omezenými výsledky, což bylo, jako obvykle, dáváno za vinu Izraeli. Jednání o příměří probíhala dlouho a několikrát vskutku došlo k přerušení bojů a k výměně z Izraele unesených rukojmí či jejich mrtvých těl, za palestinské vězně (všechny živé a v nepoměrně vyšším počtu), včetně odsouzených vrahů a teroristů (příklad bizarní mediální prezentace, kdy i toto je dáváno za vinu Izraeli – viz „Absurdní trojaktovka – minisonda k mediálnímu pokrytí Hamásu a Izraele“). Ovšem vždy se příměří zhroutilo, což bylo, jako obvykle, dáváno za vinu Izraeli. Hlavní příčinou však byla neochota palestinských teroristů propustit všechna unesená rukojmí. Utrpení civilistů v Gaze bylo (a stále je) Hamásu a jeho partnerským organizacím lhostejné a naopak je vnímáno jako vítaný a pozitivní prvek, zatímco rukojmí představují z jejich pohledu cenný kapitál pro budoucí vydírání. Ostatně proto také již před říjnem 2023 se palestinští teroristé opakovaně pokoušeli o únosy Izraelců, a to bez ohledu na případnou odvetu a z ní plynoucí civilní oběti (viz nejvýraznější příklad, kdy Hamás docílil výměny v kurzu 1027:1, včetně 280 odsouzených na doživotí, mezi nimiž byl i jistý Jahjá Sinvár).
Příměří pro naši dobu?
Tentokrát však situace vypadá jinak. Za přítomnosti nadšeného Trumpa byla slavnostně podepsána dohoda o příměří, jež předpokládá propuštění rukojmí, stažení izraelské armády, rozpuštění Hamásu a celkově světlou budoucnost. A souhlasil s ní, byť ne úplně nadšeně, též izraelský premiér Netanjahu. Proč tomu tak je a co k tomu vedlo?
Odpovědi se přirozeně různí podle politických preferencí. Z jedné strany lze zastávat názor ve smyslu, že Izrael konečně prohlédl a pochopil, že nemůže vyhrát; že Hamás se projevil konstruktivně; anebo že opakované demonstrace (nikoli náhodou se odehrávající zejména v západní Evropě) s požadavky na zničení Izraele a s vlajkami Hamásu pořádané „na podporu Palestinců“ (tj. na podporu vlády Hamásu nad nimi) a vytrvalé ničení připomínek na izraelská rukojmí konečně přinesly své mírové ovoce. Z druhé strany lze argumentovat „stabilní genialitou“ Donalda Trumpa.
Jak už to bývá, skutečnost je výrazně komplikovanější. A, jako obvykle, za to může Izrael. Tomu se, navzdory politickému a mediálnímu tlaku výrazně komplikujícímu účinné vedení boje, podařilo vojensky zdecimovat Hamás a zlikvidovat jeho velitele, tedy alespoň ty přítomné v Gaze, nikoli ty v zahraničí, kteří se díky „humanitární a rekonstrukční“ pomoci z předchozích jimi vyprovokovaných válek stali dolarovými miliardáři. Kromě toho Izrael, navzdory povyku o genocidě a hladomoru (viz příklad z Evropského parlamentu „Izrael, EU a Česká republika na příkladu jedné rezoluce“) převzal kontrolu nad distribucí humanitární pomoci v Gaze, kterou dosud pod formálním dohledem agencií OSN fakticky ovládal Hamás, jenž si tímto způsobem přirozeně doplňoval své zdroje a zároveň jejím rozdělováním či přeprodejem si udržoval svůj vliv. Dále Izrael, navzdory varováním před eskalací, výrazně oslabil Hizballáh v Libanonu a dokonce i vojenské kapacity režimu vládnoucího v Íránu.
Katarská spojka
A hlavně Izrael učinil další zdánlivě nemyslitelnou akci, když zaútočil i v dosud „nedotknutelném“ Kataru. Útok směřovaný na tam v luxusu žijící vedení Hamásu sice byl neúspěšný, ale podstatné bylo, že vůbec proběhl. Malý a bohatý Katar dosud velmi úspěšně „hrál na všechny strany“. Na jedné hostí velkou vojenskou základnu USA (a věnoval Trumpovi letadlo pro prezidentské použití), na druhé sponzoruje Hamás a udržuje relativně přátelské vztahy s ajatolláhy v Íránu. Tímto způsobem si vybudoval „měkkou sílu“ nepoměrně větší, než by jeho velikost nasvědčovala, což ilustruje vlivná televize Al-Džazíra a jeho konstantní přítomnost v jednáních týkajících se války v Gaze. A činil tak s pocitem, že může projektovat skrze své klienty sílu politicky i jinak, ale odvety se nemusí obávat.
Až do chvíle, kdy mu Izraelci ukázali, že ani on není imunní proti „přímé akci“. Poté obratem nastoupil Trump a nabídl Kataru mimořádné záruky a bezpečnostní spolupráci. Celé to působí jako akce ve stylu „zlý policajt, hodný policajt“ a cenou mohla být katarská ochota zatlačit na Hamás či jej přestat podporovat, přičemž samozřejmě zůstává otázkou, jaký bude její reálný přínos a jak vážně bude Katar ke spolupráci přistupovat.
Mírové plány
Tak či onak, své ovoce to přineslo, Trump získal svou chvilku slávy, boje v Gaze ustaly (tedy alespoň ty mezi Hamásem a Izraelem) a poslední izraelští rukojmí se vrátili domů. To by však měl být jen začátek a následovat by mělo odzbrojení Hamásu a odchod jeho příslušníků, izraelské stažení, příchod mezinárodních sil, zahájení rekonstrukce atd. Nicméně nad dalším vývojem se vznáší mnohé otazníky. Zjevně si jich byli vědomi i autoři Trumpova mírového plánu, jenž má jednotlivé kroky důkladně rozfázovány a podmíněny a v případě jejich nedodržení vyhrazuje pro Izrael právo obnovit bojové akce.
Jaké jsou možnosti dalšího vývoje? Optimistická varianta by znamenala dílčí obstrukce ze strany Palestinců, ale v podstatě naplnění podepsaného plánu. Není příliš pravděpodobná, ale v případě jejího uskutečnění by si Donald Trump opravdu zasloužil svou vytouženou Nobelovu cenu. Pak je tu pesimistická varianta, v níž by Hamás otevřeně odmítl plnit dohodu a došlo by k brzké obnově bojů. A pak je tu ta nejpravděpodobnější, kdy se hodně bude mluvit, ale budou chybět důrazné akce na skutečné naplnění dohody.
Trumpovské otazníky
V tomto směru je znepokojující Trumpův modus operandi, jenž je založen na silných prohlášeních a velkolepých jednorázových gestech, ale postrádá vytrvalost a důslednost. Můžeme jej soustavně pozorovat při jeho postoji k válce na Ukrajině. A projevil se i v případě letošní krátké izraelsko-íránské války. Režim v Teheránu zjevně přecenil své síly a podcenil izraelské možnosti a následně za to schytal tvrdý úder, který jím otřásl. Nabízí se otázka, co by se stalo, pokud by izraelský tlak pokračoval a pokud by byl posílen větším a dlouhodobějším zapojením USA. Takovou situaci by vláda ajatolláhů, čelící dlouhodobé nespokojenosti většiny obyvatel, již nemusela ustát. Nic takového se však nestalo. Spojené státy zasadily pouze jediný úder, jenž byl sice působivý a provedený s velkou mírou vojenské profesionality, ale jeho dopad byl proto nevyhnutelně omezený. Poté se Trump, preferující pohodlná a snadná řešení, prohlásil za vítěze a mírotvorce a nařídil zastavení bojů. A iránský režim, byť dočasně oslabený, přežil a mohl zahájit regeneraci sil.
Z toho vyplývá obava, že Trump by mohl, ve snaze udržet svou tak rychle vyhlášenou image vítěze a mírotvorce palestinského konfliktu, zdržovat a odmítat důslednou reakci (samozřejmě s výjimkou siláckých prohlášení) na nedodržování dohody ze strany Hamásu. To by stejně vedlo k obnově bojů, ale za podmínek výhodnějších pro Hamás, což vykazuje výraznou podobnost s Trumpovými pokusy o zastavení ruské agrese na Ukrajině. Na druhou stranu však v případě Hamásu chybí prvek osobních sympatií a snahy zavděčit se srovnatelných s těmi, které Donald Trump zjevně pociťuje k Vladimíru Putinovi, a naopak je přítomna u amerického prezidenta větší zainteresovanost na situaci Izraele (což vyniká ve srovnání s pozicí jeho protikandidátky Harrisové – viz zde).
Smutná realita
Přesto se však za dobu trvání příměří už stihly projevit indicie nepříliš pozitivního vývoje. Viditelnou, i když reálně méně důležitou, byla neochota Hamásu vrátit těla všech mrtvých rukojmí. Podstatnější je například jen omezená ochota blízkovýchodních států podílet se na vyslání mezinárodních jednotek do Gazy či rekonstrukci tamtéž. To zjevně souvisí s deklarovanou neochotou Hamásu se odzbrojit a vzdát se vlády. Zůstává jen otevřené, zda to bude neskrývaně a napřímo (malá ukázka zde) anebo zda se ozbrojenci z Hamásu zamaskují pod zdánlivě neutrální „Bezpečnostní síly Gazy“ a následně, ať už přímo či skrze nastrčené loutky, ovládnou jakýkoli „palestinský stát“, který by v Gaze či jinde vznikl. Byl by to osvědčený postup podle vzoru Hizballáhu, který tímto způsobem fakticky ovládal Libanon.
Ilustrativní je, co se začalo dít po zastavení bojů. První fáze dohody kromě propuštění rukojmí znamenala i stažení izraelské armády na určenou linii. Tím bylo Hamásu ponecháno cca 47 procent území bez izraelské přítomnosti. Hamás obratem začal likvidovat konkurenční lokální klany, které se během války začaly vzpírat jeho nadvládě. Bez izraelského tlaku má nad nimi Hamás navrch a úspěšně upevňuje svou nadvládu.
Souběžně pokračují také perzekuce, násilí a popravy jakýchkoli Palestinců, kteří proti Hamásu vystupují kriticky a které teroristická skupina označuje za „kolaboranty“. Veřejné popravy slouží teroristům jako prostředek zastrašování a jsou vzkazem všem potenciálním protivníkům. Takto zavražděných Palestinců byly během několika dnů příměří už desítky. Celé to vykazuje nápadnou podobnost hamásnickým „vyčištěním“ Fatahu z Gazy v roce 2007. Zároveň je příznačné, že toto vraždění palestinských civilistů teroristy nechává západní „podporovatele Palestiny“ zcela chladnými, což podporuje klasickou tezi, že těmto „podporovatelům“ většinově nejde o Palestince či o muslimy nebo mrtvé civilisty, nýbrž o nenávist k Izraeli a židům (ukázkou toho je srovnání rozsahu a frekvence „solidárních“ demonstrací týkajících se Palestiny s těmi týkajících se statisíců mrtvých například v Sýrii, Súdánu, Jemenu, natož pak v Kongu či jinde v Africe).
Co bude dál?
Americká vize do budoucna vypadá asi takto: „Podle amerických představitelů by po určitou dobu fakticky existovaly dvě Gazy – jedna pod kontrolou Hamásu (asi 47 %) a druhá pod kontrolou IDF, později mezinárodních stabilizačních sil (ISF). Tato část by byla spravována palestinskými technokraty. Investice a obnova by probíhaly pouze v oblasti „bez Hamásu“, kam by se mohli postupně přesunout Palestinci, kteří nechtějí žít pod jeho vládou.“ (viz zde nebo podrobněji zde). Tedy fakticky jde o variantu na rozdělení Německa během Studené války, kdy by jedna část byla bezpečným útočištěm pro uprchlíky před Hamásem, pod ochranou mezinárodních sil, příjemcem rekonstrukce, tedy by začala vzkvétat a nakonec by nenásilně převládla a došlo by ke sjednocení a světlé budoucnosti.
Nicméně i v Německu to fungovalo jen díky nasazení „válečného štváče“ Reagana, který navzdory protestům „pacifistů a deeskalátorů“ udržel pevnou pozici a byl připraven udělat „špinavou práci“. Jaká je tedy šance, že Hamás něco takového dobrovolně připustí? A jaká je šance, že se ona mezinárodně prováděná rekonstrukce a stabilita budou konat pod palbou Hamásu? Zcela minimální, pokud někdo opět neudělá „špinavou práci“. A kdo to bude? Jako obvykle, Izrael.
A jaká bude většinová odezva z Evropy (s naštěstí zatím nesjednocenou zahraniční politikou)?
Jako obvykle.
