Izrael, EU a Česká republika na příkladu jedné rezoluce

Volby do Evropského parlamentu se blíží, takže dává smysl se více podívat na jeho činnost. Je obecně známo, že tato instituce je například v otázkách „boje s klimatem“ radikálnější než Evropská komise, a dokonce i současná podoba Zeleného údělu se jí stále nezdá dost „zelená“ (což může souviset s tím, že v případě části europoslanců při tom nejde o životní prostředí nýbrž o „revoluci proti kapitalismu“). Tato oblast však poněkud zastiňuje otázky zahraniční politiky, které jsou rovněž důležité a kterých se má týkat aktuálně prosazované omezení práva veta v hlasování členských států. Níže uvedený příklad má naznačit, co by to znamenalo pro českou politiku vůči Izraeli.

Rezoluce a její kontext

Evropský parlament přijal 14. března 2024 další rezoluci k situaci v Gaze (textová zpráva, celý text). Rezoluce mimo jiné varuje před „bezprostředním rizikem masového hladomoru v Gaze“, bohužel však nedodává, že ono „bezprostřední“ fakticky (podle vyjádření OSN) znamená „koncem května, případně do července“ (v severní části Gazy a ve zbytku pásma). Dále požaduje „bezpečný a ničím neomezený přístup humanitární pomoci“, přičemž odsuzuje rabování konvojů s humanitární pomocí ze strany Hamásu, a dokonce deklaruje, že „dokud Hamás a další teroristické organizace budou plnit v Pásmu Gazy jakoukoli úlohu, neexistuje žádná naděje na mír, bezpečnost a prosperitu v Gaze ani na usmíření mezi Izraelem a Palestinou“. To vše zní hezky, ale bohužel to vyvolává řadu nepříjemných otázek týkajících se zejména toho, co dalšího je ještě v rezoluci řečeno, a naopak co tam řečeno není.

Předně je v rezoluci odsouzení Hamásu „vyváženo“ i odsouzením izraelských akcí na Západním břehu. Je typické, že toto odsouzení není zaměřeno pouze na akce extrémistických osadníků mezi Izraelci, nýbrž i na „útoky izraelských ozbrojených sil proti Palestincům na Západním břehu, při nichž již zahynuly stovky palestinských civilistů a další tisíce byly zraněny“. Nedodává však, že akce izraelských bezpečnostních složek jsou ze značné části zaměřeny proti Hamásu, jenž je i na Západním břehu výrazně přítomen a má tam masivní podporu mezi obyvatelstvem. Takto je mezi řádky „nenápadně“ pokládáno rovnítko mezi terorismem Hamásu a odvetnými akcemi Izraele.

Tato snaha postavit na stejnou úroveň příčinu i následek j vidět i z výčtu lidských ztrát, jenž je podán v manipulativním duchu. Na jednom řádku čteme: „…podnikli teroristé z hnutí Hamás útok na Izrael, při němž úmyslně zavraždili 1 139 občanů Izraele a jiných zemí..“. A hned na následujícím: „…vzhledem k tomu, že nepřiměřená reakce Izraele způsobila, že od útoku Hamásu bylo v Gaze usmrceno více než 30 000 osob a více než 70 000 osob bylo zraněno;…“. Toto postavení dvou zdánlivě srovnatelných čísel vedle sebe v kombinaci s výslovným označením izraelské snahy zabránit opakování uvedeného útoku za „nepřiměřenou“ jasně ukazuje, která ze stran konfliktu je většinovému europoslanci bližší, ačkoli je obecně známo, že palestinskou tradicí a strategií je propagandistické využívání trpících a „trpících“ civilistů (viz příklad aktuální tvorby Pallywoodu).

Přirozeně zůstává nezmíněno, že citované údaje o úmrtích v Gaze pochází od úřadu ovládaného Hamásem a že byly opakovaně a prokazatelně falšované. Deklarované nárůsty mrtvých v jednotlivých dnech odporují základní aritmetice i demografickému složení obyvatelstva (viz zde a zde). Mezi deklarovanými obětmi téměř chybí dospělí muži, což je poněkud překvapující, jelikož v dobách válek a krizí muži obvykle umírají více, ať už v boji s protivníkem nebo při ochraně svých rodin. Tak to bylo i během předchozích konfliktů vyprovokovaných Hamásem, ale ten se nyní zjevně rozhodl to propagandisticky více „osolit“ (blíže zde a zde). Rovněž jsou do celkových počtů zahrnuty případy obětí „vycucaných z prstu“, kdy Hamás hlásil stovky mrtvých a teprve následné vyšetřování ukázalo, že ve skutečnosti šlo až o řádově nižší počty. Taktéž v uváděných počtech mrtvých v důsledku „izraelské odvety“ jsou zahrnuty i oběti „přátelské palby“ palestinských raket, z nichž cca desetina selhala a dopadla ještě v Gaze. Příkladem obojího je proslulá kauza údajného izraelského útoku na nemocnici al-Ahli (viz zde a bližší rozbor zde).

Taktéž v uvedených číslech chybí údaje o počtu padlých ozbrojenců Hamásu, které Hamás ze zjevného důvodu neposkytuje. Tato propagandistická taktika má vyvolávat falešný dojem, že v Gaze umírají pouze civilisté, a poslanci Evropského parlamentu ji ochotně přijímají (a vzhledem k primitivitě a zjevnosti této taktiky se nabízí otázka, do jaké míry jde u nich o neznalost a do jaké o záměr).

Tento počet eliminovaných ozbrojenců teroristické organizace je udáván v rozmezí 6 000 – 12 000, přičemž je otázkou, jak velká část z „mučedníků“, kteří přirozeně zpravidla nebojují v uniformách, byla Hamásem vykázána jako „civilisté“. I kdyby ani jeden z nich a i kdyby ony Hamásem udávané počty civilních obětí byly blízké realitě, i tak by poměr zabitých civilistů a ozbrojenců pořád odpovídal podmínkám boje v hustě osídlené městské zástavbě (blíže viz tento text od specialisty na dané téma). Z celkového kontextu tedy vyplývá pravý opak toho, co tvrdí uvedená rezoluce: Izrael se snaží při svém postupu co nejvíce snížit počty civilních obětí i za cenu nižší vojenské efektivity, pomalejšího postupu, větších ztrát vlastních vojáků a celkového prodloužení konfliktu. Navzdory vší snaze tento počet nelze snížit na nulu. Ne v hustě zastavěné oblasti, kde Hamás civilisty záměrně využívá jako lidské štíty a velký počet mrtvých žen a dětí mezi Palestinci je základním prvkem jeho strategie (výstižně shrnuto zde).

Dalším charakteristickým rysem této rezoluce (i předchozích) je snaha zdůraznit „nepostradatelnou úlohu UNRWA v regionu“, přičemž nezmíněna zůstává dlouholetá a blízká vazba tohoto úřadu OSN na Hamás. (To není překvapivé, protože i vrcholný představitel úřadu OSN pro „obyčejné“, tj. nepalestinské, uprchlíky (UN OCHA) ještě v únoru 2024 cítil potřebu zdůraznit, že OSN Hamás považuje za „politické hnutí“. – pozn. J.Z.) Jejím projevem je například způsob, jakým Hamás využíval zahraniční pomoc (finanční i jinou) valící se desítky let do Gazy a jaký typ „rekonstrukce“ pod jeho vládou a pod dohledem UNRWA (a někdy i doslova pod institucemi provozovanými UNRWA) probíhal. Stejně tak se nedozvíme, že školy provozované UNRWA v Gaze (ale i na Západním Břehu – proto asi ta „nepostradatelnost v regionu“) synchronizovaně s Hamásem pracují na indoktrinaci palestinských dětí k džihádu, mučednické smrti, zničení Izraele atd., a za tímto účelem používají mimo jiné i učebnice financované z prostředků EU (viz například zde a zde). Zaměstnanci UNRWA (včetně učitelů) též oslavovali teroristický útok ze 7. října 2023, případně se aktivně podíleli na jeho provedení, na zadržování rukojmí, na přechovávání zbraní atd. (podrobně viz zde a zde), což přirozeně autorům rezoluce nestálo za zmínku.

Pohled do historie ukazuje, že jediná „nepostradatelná“ role UNRWA spočívá v udržování Palestinců v pozici „dědičných uprchlíků“. Jejich integrace do jiných státních útvarů, jak to skuteční uprchlíci dělávají (viz například ještě větší počet židovských uprchlíků v době vzniku Izraele), nebo jejich ekonomická stabilizace a společenský rozvoj jsou v protikladu se zájmy UNRWA a znamenaly by konec důvodů k její existenci. Proto se UNRWA za desítky let svého působení omezuje na udržování konfrontačního statu quo a v symbióze s Hamásem a dalšími teroristickými skupinami pracuje v duchu tradičního Leninem úspěšně aplikovaného hesla „Čím hůře, tím lépe.“, čímž si dosud Hamás i UNRWA v úspěšném „byznys modelu“ společně zajišťovaly přísun peněz a udržování své moci, prestiže a vlivu. To však nebrání EU ani některým členským státům (například Francie a Švédsko) v tom, aby na konci března 2024 opět otevřely penězovody pro UNRWA (viz zde a zde).

Hlavním sdělením celé rezoluce je však výzva k „okamžitému a trvalému příměří“, tj. k faktickému ukončení izraelské snahy zničit Hamás. To staví do nového světla veškeré výzvy ohledně humanitární pomoci i civilních ztrát, protože je jejich primární příčinou je Hamás, avšak podle europoslanců nesmí být zničen.

Nic na tom nemění jejich výše citovaná pasáž, že by v budoucnu Hamás již neměl vládnout v Gaze. Je typické, že v původním návrhu rezoluce tato pasáž vůbec nebyla, stejně jako chyběla i v předchozí rezoluci se stejným tématem z poloviny ledna 2024. Ve zkratce lze tedy rezoluci shrnout tak, že Evropský parlament si stěžuje na špatnou situaci v Gaze a vyzývá Izrael k její nápravě a zároveň zakazuje Izraeli učinit rozhodující a nezbytný krok k této nápravě. Nabízí se tedy otázka, zda ze strany europoslanců jde o povrchní „virtue signalling“, prázdnou „hraběcí radu“, anebo o vědomý záměr mající za účel vmanévrovat Izrael do neřešitelné situace.

Skutečný cíl rezoluce

Pokud Izrael splní přání předkladatelů rezoluce, nedotáhne válku v Gaze do konce (blíže k izraelským možnostem viz zde) a neobsadí i Rafah, tak Hamás přežije jako bojeschopná síla s jádrem svých ozbrojených jednotek. Následně pak Hamás bude schopen narušovat jakoukoli rekonstrukci Gazy a zabraňovat nápravě tamní situace, ať již Gaza bude pod přímou kontrolou Izraele nebo mezinárodních „mírových“ jednotek nebo Palestinské samosprávy. S trochou času a politické i hmotné podpory od svých zahraničních sympatizantů bude Hamás moci obnovit svou symbiózu s UNRWA i parazitování na „rekonstrukci“ a v konečném důsledku získat opět kontrolu nad celým pásmem Gazy. Tato kontrola by mohla být přímá jako dosud, anebo nepřímá, kdy zdánlivě bude v čele „demokratická civilní vláda“, ale reálně bude z pozadí vládnout Hamás, který bude mít pod sebou veškeré ozbrojené síly, tj. jako to má Hizballáh zařízené v Libanonu.

V obou případech však „ubránění“ Rafahu bude vnímáno jako porážka Izraele a Hamás bude vnímán jako vítěz celé války. A tedy veškeré ztráty a oběti budou vnímány jako oprávněné, protože „vítěz má vždy pravdu“ (a navíc se zahraniční pomoc postará, aby válečné škody moc dlouho nebolely). Podpora Hamásu mezi Palestinci v Gaze i na Západním břehu, mezi nimiž byl i před 7. říjnem (a je i poté) jednoznačně nejpopulárnějším politickým subjektem, raketově vzroste. V důsledku toho bude pro Hamás snadné převzít, ať již násilím nebo demokraticky, vládu i nad Západním břehem. Následně bude Izrael nucen buď provést preventivní úder a dostane se do pozice „agresora a mezinárodního vyvrhele“ a splní se dlouholetý sen všech salónních antisemitů (neboli „antisionistů, bojovníků proti kolonialismu, imperialismu atd.“) o delegitimizaci Izraele, anebo vyčkávat až Hamás zopakuje „úspěšnou ofenzívu“ ze 7. října, ale tentokrát ve větším rozsahu, z více směrů a s větší podporou a s více aktivní účastí dalších nepřátel Izraele a Západu představující další krok „od řeky k moři“.

Takový vývoj předkladatele rezoluce přirozeně nechá v klidu. Možná utrousí pár frází o tom, jak jsou „zděšeni a šokováni“, ale pak s chutí najedou na komunikační linii ve stylu: „Izrael si za to může sám, jinak to dopadnout nemohlo; příliš otálel s příměřím; předchozí válka ukázala, že násilí nic neřeší a že Hamás nelze porazit; musíme Hamás respektovat a nabízet mu více ústupků, aby se kultivoval; Hamás má širokou podporu a je legitimním zástupcem palestinského lidu; musíme být realisté; Izrael se musí přizpůsobit a přinutíme ho k tomu omezením podpory, ze které jsou už naši voliči unaveni; máme důležitější úkoly jako třeba boj s klimatem; my chceme mír a musíme myslet na naše lidi atd.“

Izrael je v silnější pozici než Ukrajina. Takže Izrael i tohle přežije, i když těžko předvídat, co vše by to obnášelo (příklad). Ale jaký dopad by takový vývoj měl na bezpečnostní situaci v regionu a jak by ovlivnil globální pozici Západu, to je bohužel velmi snadná otázka…

Jak dopadlo hlasování

Rezoluce byla přijata velkou většinou, když 372 europoslanců bylo pro, 44 proti, 120 se zdrželo hlasování a celých 169 alibisticky zvolilo nepřítomnost. Z 27 členských zemí ve 14 nehlasoval proti rezoluci nikdo. I v ostatních měli podporovatelé velkou většinu a odpůrců nikde nebylo více než 20 procent (podrobný přehled hlasování zde). Jedinou (a výraznou) výjimku představuje ČR, z jejíchž 21 zástupců bylo 63 procent proti.

Konkrétně proti rezoluci hlasovali zástupci ODS, KDU-ČSL, ANO, jeden ze dvou zástupců TOP 09, nezařazený Hynek Blaško (ex SPD) a jedna z bývalých europoslankyň ANO (přičemž další byla nepřítomna). Ve skupině faktických ochránců Hamásu se tedy sešli komunisté, socdem (ex ANO), Piráti, STAN a Luděk Niedermayer z TOP 09.

Ve výčtu odpůrců není zmíněn zástupce SPD, což není náhoda. Tato strana se dlouhodobě vymezovala vůči migrantům a zejména vůči muslimům. Zároveň je z historie zcela evidentní, že právě Palestinci patří mezi velmi obtížně integrovatelné „uprchlíky“ (viz třeba jejich působení v Jordánsku a Libanonu), kteří navíc dlouhodobě mají velké a prakticky nekonečné nároky na přísun finanční či jiné pomoci. Tedy by pozice SPD měla být jasná.

Nicméně od té doby, co největší muslimská země Evropy napadla Ukrajinu, už to Tomio Okamura vidí jinak. Chtěl by se patrně zařadit po bok radikálních Zelených (včetně různých mírových a protijaderných skupin), kteří mají dlouhodobou tradici přísunu peněz z Ruska (a dříve ze SSSR) stejně jako palestinští „bojovníci za svobodu“. Takže přirozeně oceňuje Putinovo přirovnávání Hamásu k obráncům Leningradu a je připraven klást rovnítko mezi situaci v Gaze a proslulé „bombardování Donbasu ukrajinskými nacisty“.

Navíc jediný europoslanec za SPD, Ivan David, fandí ruské propagandě natolik, že v zápalu jejího šíření byl ochoten dokonce veřejně předstírat, že neumí anglicky a nechápe rozdíl mezi kladným a záporným významem věty (blíže viz příslušná část zde). Takže „vlastenecký“ europoslanec se udatně zdržel hlasování, čímž přispěl ke schválení rezoluce. Je pikantní, že podobný postoj, tj. neúčast, zvolili i maďarští poslanci za Fidesz a zástupce ještě více „protimuslimského a protimigrantského“ Jobbiku dokonce hlasoval pro. Viktor Orbán se tedy tváří jako ochránce před islámem a jako přítel Izraele, avšak zjevně pro něj bylo důležitější nenaštvat palestinského ochránce v Moskvě.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, co se v případě zrušení veta v zahraniční politice bude dít ve vztahu k Izraeli a také kdo je a zejména kdo není ochoten se v této oblasti unijnímu mainstreamu postavit na odpor.