Článek
Návrat do minulosti
Aktuální mírový plán nevybočuje z trumpovské tradice návrhů nabízejících konkrétní benefity pro Rusko a velmi vágní pro Ukrajinu (viz ilustrativní video). Evokuje značnou podobnost s mnichovskou dohodou z roku 1938, protože jeho základem je odevzdání pevnostního pásma v Donbasu, které se Rusům nepodařilo dobýt a které by současným tempem dobývali ještě v řádu let, výměnou za mír a nejistý slib z bunkru pod Kremlem, že tohle, podobně jako Sudety tehdy, je vůdcův poslední územní požadavek a říše nadále hodlá žít se svým sousedem v míru a respektovat jeho územní integritu, navzdory předchozí rétorice o „umělém výtvoru versailleské smlouvy“ či o „neexistujícím státu vytvořeném Leninem“.
Stejně jako tehdy můžeme i nyní sledovat tendence tuto dohodu prosazovat na základě kombinace naivity, ignorance či pohodlné lhostejnosti. Tehdy vina za fatálně chybný úsudek padla na hlavy pánů Chamberlaina a Daladiera. Nicméně v jejich případě šlo méně o naivitu a více o pragmatickou snahu koupit si čas. Velká Británie a Francie měly své pochybnosti o německé mírumilovnosti, ale jejich záměrem bylo využít získaný čas k intenzivnímu zbrojení, které mělo zvýšit jejich šance v nadcházejícím konfliktu či odradit Třetí říši od jeho rozpoutání. Tato úvaha se ukázala být mylnou, avšak přesto měla svou logiku.
Chamberlain verze 2.0
Jakkoli to je smutné, počínání Chamberlaina a Daladiera v roce 1938 bylo odpovědnější a racionálnější než v současnosti v Evropě hojně rozšířené nutkání využít jakékoli příměří s Ruskem jako záminku k vyhnutí se zvyšování výdajů na obranu. Tento krátkozraký postoj bohužel není pouze doménou zemí geograficky více vzdálených od Ruska, nýbrž se vyskytuje i v zemích, které mají s „ruským mírem“ přímou historickou zkušenost. To se týká i ČR, když namísto přijmutí odpovědnosti za obranu vidíme snahu nastupující vlády soustředit se na více pohodlné priority. Ukázkou toho jsou aktuální stížnosti na „příliš vysoké marže zbrojařů“ a vyhrožování auditem a zastavením tzv. muniční iniciativy pro Ukrajinu. Tyto stížnosti jsou poněkud bizarní, jelikož tento mechanismus funguje tak, že munice je nakupována či upravována prostřednictvím ČR, ale za peníze ostatních států, které na rozdíl od vedení ANO tyto výhrady nezmiňují (podrobněji o fungování tohoto mechanismu viz zde).
Celé to je sice marketingově rámováno ve stylu „aby bylo na důchody pro naše lidi“, ale zavání to spíše obavou, že když by se v EU příliš rozmohlo zbrojení, bylo by méně peněz na dotace pro Agrofert. A je smutně ironické, jak se tento postoj proti EU zdánlivě rebelujícího Babiše dojemně shoduje s mainstreamovou pozicí elit EU, že hlavně musí být dost peněz na dotace pro elektromobily, na dotace pro výstavbu i provoz obnovitelných (a občasných) zdrojů energie, jakož i na dotace pro duplicitní systém vykrývající jejich silně nestabilní výkon.
Smlouva mírová anebo „mírová“?
Samotný obsah mírové smlouvy se ještě mění, takže otázka, zda to skutečně bude nová verze mnichovské dohody se stejnými následky, včetně opakování konfliktu v brzké budoucnosti, zůstává otevřená. Pro posouzení jejích dopadů se nabízí srovnání výsledné situace Ruska Ukrajiny ve srovnání se situací v roce 2021. Toto srovnání se přirozeně týká více než jednoho ukazatele (podrobný přehled). Například je tu otázka území, jeho rozsahu, ale i jeho uznání de iure, pak ekonomická rovina, tj. na jedné straně úleva od sankcí pro Rusku a na druhé prostředky pro rekonstrukci Ukrajiny (ze zabavených ruských aktiv. Hojně je probírána otázka velikosti ukrajinské armády, kdy se řeší, zda má být omezena na 800 tisíc, 600 tisíc nebo 400 tisíc vojáků. Tato otázka je však relativně méně významná, vezmeme-li v úvahu, že před únorem 2022 byla ukrajinská armáda ještě menší a že v případě obnovení konfliktu by se v důsledku mobilizace toto číslo výrazně změnilo. Větší vliv by měla případná omezení v množství a v kvalitě výzbroje.
Hlavním otázkou vyžadující vyjasnění pak jsou přirozeně bezpečnostní záruky, které jediné mohou vyvážit odevzdání opevněného pásma Rusku. Ovšem muselo by se jednat o jasný a konkrétní závazek, že v případě porušení smlouvy USA přímo zasáhnou, tj. nikoli, že „budou konzultovat“, „zváží zásah“, nikoli sankce či materiální podpora, ale přímý vojenský zásah ze strany USA. To jediné může mít dostatečný odstrašující účinek a to jediné může udržet tuto dohodu funkční a učinit ji základem pro dlouhodobý mír namísto pouhé přestávky před další válkou.
Tanec mezi Trumpovými vejci
Úvodní americký návrh byl v tomto směru z pohledu Ukrajiny dost skličující, ale to není důvod k panice. Pro trumpovský styl vyjednávání je typické vypálit na počátku radikální návrhy (třeba i přímo přejaté od Rusů) a prezentovat je jako hotovou věc (a samozřejmě jako „krásnou, úžasnou, skvělou“ atd.) a doufat, že se z nich tím, alespoň částečně, hotová věc stane.
Reálně však v dané situaci existují tři varianty následujícího vývoje. První by znamenala přijetí návrhu v původní podobě. To by bylo špatné pro Ukrajinu a je to stále možné, protože Donald Trump dlouhodobě cítí větší sympatie k Putinovi a jeho „mužné“ image a protože má sklon preferovat snazší a pohodlnější řešení s malým ohledem na jejich dlouhodobé dopady. V druhé variantě by se podařilo dohodu modifikovat, aby byla méně jednostranná. A ve třetí variantě jednání zkolabují na vzájemných rozporech, jako se to už stalo vícekrát (viz průběh předchozích vyjednávání na jaře 2025 – 1, 2, 3, 4).
V takovém případě bude zásadní, komu tento kolaps bude dán za vinu. V tomto ohledu však existuje určitá asymetrie. Pokud se jednání zhroutí kvůli přehnaným požadavkům Ruska, tak je relativně malá šance, že ze strany Trumpa přijde větší odveta než hněvivé vzkazy na sociálních sítích. Pokud by k tomu však došlo kvůli neochotě Ukrajiny, hrozba odvety, například v podobě neposkytování zpravodajských informací či obstrukcí při prodeji amerických zbraní, je vyšší, neboť Trumpův styl je založen na zaujímání tvrdých postojů a uplatňování nátlaku proti slabším cílům (v čisté podobě pak lze tento styl běžně pozorovat na školkových hřištích).
Evropa jako slabý článek
Ukrajinci si toho jsou dobře vědomi, a proto navzdory rizikům návrh neodmítli. Snaží se vyjednávat o jeho finální podobě a přirozeně neopomínají trousit povinné zmínky o tom, jak ten návrh „skvělý“ a jak jsou jednání „úžasná, skvělá a probíhají úspěšně“, což představuje významný pokrok od nechvalně proslulé schůzky v Bílém domě z února 2025.
Tato situace je pro Ukrajince obtížná a ponižující, ale nemohou se jí vyhnout. Zde právě vynikne rozdíl mezi pozicí Izraele a Ukrajiny. Izrael čelí slabšímu (přinejmenším ve vojenské rovině) protivníkovi, je relativně silnější a jeho protivník nemá Trumpovy sympatie (blíže viz třeba očekávání ohledně Trumpovy zahraniční politiky z roku 2024). Tyto nevýhody by mohla kompenzovat pozice Evropy, pro niž je Ukrajina ze zjevných důvodů důležitější než Izrael. Podpora evropských států by tedy měla být tím rozhodujícím faktorem, jenž posílí pozici Ukrajiny a zajistí podmínky pro uzavření a udržení reálné mírové dohody.
Měla by být, ale není. Kapacity na to Evropa má nebo by mohla mít. Ale chybí ochota k činům (nad rámec verbálního vyjadřování podpory). Po nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu a po jeho dlouhodobě avizovaném zredukování americké podpory pro Ukrajinu evropští spojenci zvýšili své úsilí ve snaze vykrýt tento výpadek, ale již v létě 2025 jejich podpora začala ochabovat. Plně se projevila skutečnost, že čas v letech 2022 – 2024 byl v Evropě z podstatné části promrhán, podpora pro Ukrajinu byla soustavně organizována na improvizované a dočasné bázi a nikoli na pevných základech spočívajících v rozšiřování vlastních výrobních kapacit. Ilustrativní je v tom pozice německého kancléře, který vycouval ze svého předvolebního slibu z roku 2024, že v případě svého zvolení poskytne Ukrajině střely Taurus, s podivným zdůvodněním ve stylu „Sami máme málo.“, které je tím bizarnější, že výrobce střel byl do té doby nucen snižovat výrobu z důvodu absence poptávky ze strany Bundeswehru (viz kontext). Ještě výraznější je skutečnost, že samotná Severní Korea byla schopna Rusku poskytnout tolik dělostřelecké munice jako celá EU (blíže viz zde) a že tato evropská podpora byla více ve formě nákupů munice v zahraničí a méně z vlastní výroby.
A její „důležitější“ priority
Ukrajinci jsou tedy v těžké pozici s malým prostorem k manévrování a hněv nad rozmazlováním Ruska ze strany amerického prezidenta a nad navrženými podmínkami je pochopitelný. Ale hlavně bychom si v EU měli zamést před vlastním prahem a všimnout si onoho „břevna v oku svém“.
A položit si otázku, proč je důležitější umanuté prosazování Chat control, které má potenciál otevřít další frontu „kulturní války“ a ještě více oslabit důvěru v instituce a soudržnost společnosti (viz tento přehled). Anebo, proč je tak důležité zarputile trvat na nereálných cílech snižování emisí, ačkoli to přináší ekonomické oslabení a je to v rámci globálních emisí (na nichž se EU podílí 7 procenty) zanedbatelné a irelevantní. Anebo, proč systém ESG, jenž po únoru 2022 komplikoval financování zbrojní výroby, musí být doplněn neodkladnou expanzí systému povolenek ETS2, který je záměrně navržen tak, aby v celé EU fakticky zlikvidoval ohromné množství reálného i politického kapitálu. V tomto kontextu pak samozřejmě na takovou „maličkost“, jako je největší válka v Evropě od roku 1945, nezbývají zdroje ani pozornost.
V této souvislosti se nabízí proslulý citát Winstona Churchilla o hanbě a válce adresovaný Nevillu Chamberlainovi v roce 1938, jehož podstatou je sdělení, že zbabělost nevede k vyhnutí se těžkému úkolu, nýbrž k jeho vynucenému plnění později a za horších podmínek. Ve verzi pro 21. století by zněl takto: „Mohli jsme si vybrat mezi klimatem a válkou. Vybrali jsme klima, a proto budeme mít válku.“
