Článek
Trumpovo „krásné“ příměří z poloviny března vyšumělo do ztracena. Trump od Putina dostal za svou snahu „pár facek“ a nastala otázka, zda se Trump na Putina naštve, anebo zda si přijde pro další.
Romance v Moskvě
Odpověď přišla velmi rychle, protože Trump začal promptně krach příměří líčit ve stylu, že za jeho krach může Ukrajina (například zde), a obratem přispěchal s nabídkou ještě výhodnější. Trumpův zmocněnec pro Blízký východ vyrazil (opět) jednat do Moskvy s Ruskem o Ukrajině. To souvisí se skutečností, že původní zmocněnec pro válku na Ukrajině, generál Kellogg, se Putinovi zdál málo proruský, tak Trumpa instruoval, že by preferoval více podlézavého Witkoffa, což se mu 15. března splnilo a Kellogg byl „degradován“ pouze pro Ukrajinu. Witkoff, jenž se těší velké důvěře Donalda Trumpa, sice svou primární činnost na Blízkém východě zase tak úplně nezvládá a v jednáních s Íránem má tendenci příliš směřovat po obamovské linii „ale oni to určitě myslí dobře“ hrubě kontrastující s více realistickým postojem Izraele, ale zato v Moskvě uvítal přítele Vladimíra v uctivém postoji s rukou na srdci a oddaně si s ním popovídal a následně navrhl, že nejlepší by bylo prostě Rusům předat ony čtyři „anektované“ oblasti, včetně území, které Rusko neovládá. Oba, Witkoff i Putin, si to setkání náramně užili a i zkušení pozorovatelé ruské politické scény v této souvislosti použili termín „zamilovanost“ a v případě Kirilla Dmitrijeva, jehož úkolem je říkat Američanům hezká slůvka o byznysových příležitostech v Rusku, dokonce i (s mírnou nadsázkou) termín „registrované partnerství“ (podrobněji o vztahu Witkoffa k Putinovi viz tento podcast, zejména části 18:00 – 25:00 a 37:00-40:00). A není překvapivé, že následně se z americké strany znepokojené nutkáním Witkoffa scházet se s Rusy bez doprovodu na jeho adresu začaly v souvislosti s jeho ruskou, ale též íránskou misí objevovat označení jako „neohrabaný, zas..ný idiot“.
Ještě sladší návrh
Výsledkem této diplomatické ofenzívy byl tedy návrh slibující Putinem požadovanou úlevu od sankcí oslazenou vágní zmínkou o rusko-americké spolupráci v oblasti energetiky (s pozdravem od pana Dmitrijeva). Přirozeně je iluzorní, že by Putin nechal „americké imperialisty vykořisťovat Matičku Vší Rus“, natož pak jim dovolil nějaký reálný vliv v těžbě či energetice. Jde tedy spíše jen o symbolické gesto, které má v Trumpovi vzbudit dobrý pocit, že dělá „byznys“. Ale kdo ví? Třeba je za tím opravdu nějaká zkusmá naděje, že z USA by možná mohl dorazit nějaký ten kapitál či technologie, které by se ruské ekonomice investující dosud převážně do renovace sovětské výzbroje, mohly hodit. A to vše bylo oslazeno ještě nabídkou, že USA oficiálně uznají Krym jako součást Ruska i de iure, čímž poruší doktrínu, k níž se hlásily ještě za předchozího Trumpova prezidentství.
Je příznačné, že základem této koncepce je Trumpovo bezvýhradné přijetí ruského propagandistického narativu, jak Rusko „nezadržitelně postupuje a neodvratně vítězí“. Proto zastavení tohoto „nezastavitelného“ postupu je prezentováno z ruské i americké strany jako ultimátní ruský ústupek, za který si Putin může říci fakticky jakoukoli cenu. A úkolem Trumpa, jenž promptně pokračoval ve stížnostech, jak Zelenskyj kazí jeho mírové úsilí, je postarat se, aby Putin tuto cenu dostal.
Zároveň však není zdůrazněno, že reálná hodnota tohoto ruského „ústupku“ je přímo vázána na bezpečnostní garance pro Ukrajinu. Jinak ruské zastavení může být velmi dočasné. A v tomto směru Trumpův návrh „stojí na vodě“, protože obsahuje pouze velmi vágní formulaci „robustní bezpečnostní záruky“, o nichž však chybí bližší informace kromě té nejpodstatnější, a to, že USA v nich nebudou zapojeny. To však naznačuje podobnou „robustnost“ jako nechvalně proslulé budapešťské memorandum (viz jeho animované shrnutí), čímž by se Trump vydal ve stopách svého předchůdce Obamy a jeho ještě více proslulého „resetu s Ruskem“ (viz přehled těchto snah).
Hlavním trumfem, jak prosadit akceptaci tohoto „kompromisního“ návrhu, se stala Trumpova hrozba ve stylu: „Když mě nebudete poslouchat, tak už s vámi nebudu hrát a půjdu domů.“ Tedy že USA ukončí svou snahu o dojednání příměří. Z toho ovšem vyplývá otázka, zda se Trump spokojí s tím, že řekne „dělejte si, co chcete, mě už se to netýká“, nebo jestli řekne „mě už se to netýká, ale opovažte se hnout prstem ve prospěch Ukrajiny, protože jinak vám to dám sežrat“, tedy zda se na to jen vykašle nebo zda začne otevřeně podporovat Rusko či sabotovat podporu Ukrajiny ze strany ostatních. To se patrně dříve či později dozvíme, a to i v případě, že aktuální „kompromisní“ návrh bude přijat, tj. až (nikoli jestli) se Rusko rozhodne podmínky toho míru „trochu upravit“.
Síla a odvaha nebo pohodlnost a krátkozrakost?
Celé to od Trumpa působí jako snaha vytvořit „příměří snadno a rychle“. Proto Trump zkouší jít pohodlnější cestou nejmenšího odporu, tj. nátlak soustřeďuje na slabší stranu - Ukrajinu, zatímco na Rusko zaměřuje pouze vstřícná gesta (s výjimkou občasného planého verbálního pohrození), což je sice pohodlné a snadnější, ale těžko to lze vydávat za avizovaný „mír z pozice síly“ („peace through strength“) a Amerika tlačící pouze na Ukrajinu a obávající se zatlačit na Rusko nevypadá tak velká. To platí zvláště výrazně, protože Spojené státy tu sílu Rusko řádně zmáčknout objektivně mají (zdaleka ne pouze vojenským zásahem, bohatě by stačilo přitvrzení sekundárních sankcí či uvolnění zatím neposkytované výzbroje či pokročilejší munice pro Ukrajinu), ale neudělají to čistě z Trumpova subjektivního rozhodnutí (viz třeba Tomáš Pojar v tomto rozhovoru), což není dobré znamení pro stabilitu domluvené smlouvy.
Jak to vypadá z Pekingu?
Nechme stranou morální rovinu, kdy „nestranný zprostředkovatel“ zaměřuje pomyslný bič na oběť, zatímco útočníkovi lifruje jeden cukřík za druhým. Pokud se však Rusku celá jeho ukrajinská hra, navzdory všem průběžným neúspěchům, v konečném součtu vyplatí (nebo to tak bude alespoň vnímáno), co si o tom pomyslí „strýček Si“ v Pekingu? Jistě, námořní invaze na Tchaj-wan by byla daleko náročnější z hlediska provedení než převalení se přes prakticky nebráněné hranice Ukrajiny. Ale čínské ozbrojené síly jsou daleko silnější než ty ruské (podrobněji viz o jejich kompozici a rozsahu modernizace). A hlavně – zásadní je, jakým způsobem se projevují USA. Pokud jejich prezident opakovaně papouškuje ruskou propagandu ve stylu: „Rusko na Ukrajině navzdory úsilí celého Západu slavně a nezvratně vítězí,“ a vytváří dojem, že tomu i věří, jaké poučení si z toho vezme „strýček Si“, jenž se také touží zapsat do historie? Když Rusko dokáže tohle, co může dokázat podstatně mocnější Čína?
Přirozeně je možné se utěšovat, že na americké straně jde „vše podle plánu“ a že Trump se ve své show chystá předvést „reverzního Kissingera“ a získat Rusko jako spojence proti Číně. Ale to jsou jen iluze. I „rakeťák Kim“ udělal na Trumpa při jeho pokusech okouzlit ho lichocením a osobním setkáním během prvního období dlouhý nos. Jak se mu asi povede s Putinem? Ono to okouzlování může směřovat i opačným směrem. To vyplývá nejen z romance Trumpova zmocněnce Witkoffa (viz výše), ale imunní zjevně není ani sám americký prezident. Když Putin učinil romantické gesto a poslal mu grandiózní vyobrazení Donalda Trumpa v pozici sochy Svobody, byla to prakticky sázka na jistotu. Ilustrativní je, že obraz byl nadšeně přijat, i když velmi podobná ikona už Trumpovi v Bílém domě visí.
Je velmi přirozené, že osoby trpící narcistickou poruchou osobnosti mají dojem, že okouzlí každého pouze silou své úžasné přítomnosti. Ale opravdu si někdo jiný myslí, že Putin, jenž představuje téměř dokonalý archetyp „studený čumák“, bude přístupný těmto hrátkám a nechá se strhnout emocemi? Kromě toho Putin dobře ví, že americký prezident je volen na čtyři roky, pouze s jednou možností opětovného zvolení a s nutností poradit si s někdy nekooperativním Kongresem, zatímco „strýček Si“ bude v Pekingu na své židli sedět „tak dlouho, jak bude potřeba“ stejně jako sám Putin. Takže z hlediska dlouhodobé stability je volba jasná. Nehledě na skutečnost, že ekonomicky je Rusko přívěškem Číny, takže si nemůže moc vyskakovat.
Sláva snadno a rychle, ale pro koho?
Z celého procesu čiší snaha ukončit válku na Ukrajině jakkoli, hlavně však snadno a rychle, aby si Trump mohl rychle v pomyslném seznamu odškrtnout „splněný úkol“ a pochlubit se, jak slavně uspěl, a sklízet slávu a obdiv. Tato motivace je u narcistických jedinců vcelku běžná. Ovšem i v tomto ohledu je zvolený postup poněkud riskantní. Vzhledem k jednostrannému přílivu benefitů a ústupků může Putin, zcela přirozeně a logicky, dojít k závěru, že by od „přítele Donalda“ mohl dostat ještě více, což ho bude lákat, aby po nějaké době opět zkusil posunout hranice (pomyslně a pak třeba i doslovně). A celá „krásná a skvělá“ mírová dohoda se rozpadne jako domeček z karet. V takové situaci Trump přirozeně bude moci tento krach maskovat tím, že vše (opět) svede na Ukrajinu a Putin mu jistě rád za tímto účelem poskytne příslušný scénář pro jeho vystoupení, ale i tak bude americký prezident v důsledku toho vypadat méně geniálně, než by si přál.
Zatím (k 12.5.2025) se v květnu opět žongluje třicetidenním příměřím, Ukrajina souhlasí, Rusko dělá cavyky. Zelenskyj naklusal do Istanbulu, aby Trump měl radost. Putin se upejpá a mlží. A všichni napjatě čekají. Přijde, nepřijde? A když nepřijde, naštve se Trump? A naštve se tentokrát na Putina? A udělá s tím něco? Něco jiného než dosud? Otázky, samé otázky….
