Článek
Z textů o dopadech kroužkování na kandidáty SPOLU či Pirátů by se zdálo, že příliš mnoho kroužků sice část voličů potěší, ale pro zúčastněné politiky to je spíše bolehlav. Nicméně občas se stane, že příliš málo kroužků je ještě větší problém. Minule to pochopili Piráti. A letos na to „dojel“ politický byznys model Tomia Okamury. Jelikož po mnoha letech „mletí naprázdno“ v opozici se jeho protestní image poněkud oprýskala, byl nucen vzít do party pár politických turistů, aby nepřišel o voliče a o přísun z nich plynoucích financí. Okamura je opatrný, a proto jich opravdu vzal doslova pár, konkrétně ze Svobodných dva, z Trikolory dva, z PRO jednoho, plus jednoho bezpartijního (Miroslav Ševčík, jenž je turistou doslova, protože si trvalý pobyt z Prahy do Jihomoravského kraje, kde kandidoval, přesunul až v červenci 2025).
Tak hezké to bylo
Loni to krásně zafungovalo ve volbách do Evropského parlamentu. Tehdy dokonce na první pozici umístil přeběhlíka od Svobodných, Petra Macha, a na třetí předsedkyni Trikolory, Zuzanu Majerovou, zatímco pouze na druhém místě byl zasloužilý člen SPD, Ivan David. Přesto však tento neslaný, nemastný a prakticky neviditelný europoslanec oba natěšené vyzyvatele díky obdrženým preferenčním hlasům kmenových voličů porazil a přisvojil si jediný získaný mandát.
A tak špatně to dopadlo
Letos však „ti, co měli přijít, nepřišli“, respektive nekroužkovali. Takže turisté z jiných stran s přehledem udrželi všech pět nabídnutých pozic krajských lídrů a mandát nezískal pouze smolař Koudelka z Trikolory na třetí pozici v Jihomoravském kraji, kterému k přeskočení na druhé, již mandátové, místo chybělo pouhých 339 kroužků. Zuzana Majerová (k níž měl své výhrady i předseda Motoristů), která neúspěšně kandidovala v roce 2020 v krajských volbách, 2021 ve sněmovních, 2022 v senátních a 2024 v evropských, si sice splnila svůj letitý sen a rozhodla dlouhý souboj s jinou věčně neúspěšnou kandidátkou, Janou Bobošíkovou (jednou v obecních, jednou v senátních, dvakrát v prezidentských a letos již počtvrté ve sněmovních volbách), ale to je pro Tomia Okamuru chabá útěcha.
Navíc byl Okamura ponížen tím, že jej jeden z turistů, Jindřich Rajchl (dříve „PRO Jindřicha Rajchla“) překonal i v počtu preferenčních hlasů (14 270 oproti Okamurovým 12 233). To je přímým důsledkem skutečnosti, že Okamura byl nucen Rajchlovi přenechat voličsky výnosnější revír (blíže viz příslušná část o těžební logice) Moravskoslezský, kde sám relativně bodoval v minulých volbách, a spokojit se s též velkým, ale pro SPD méně pohodlným Středočeským. Toto je půvabná paralela s pozicí Jany Maláčové vůči svým komunistickým „spojencům“, která se také musela o voliče snažit v nehostinné Praze (nehostinné pro komunisty starého typu, přirozeně pro Piráty a Zelené to je jedno z nejbohatších lovišť, ale to je na jiný článek). Z toho můžeme vidět, že ono oslavované „vlastenecké spojení“ nebylo pro SPD výrazem síly, nýbrž slabosti a že Okamura byl do něj nucen jít z nepříliš výhodné pozice. A k tomu všemu ještě i jeho starší a „nudnější“ bratr Hayato Okamura, jenž získal 29 782 preferenčních hlasů (a to dokonce jako lidovec v Praze), bude vedle něj už zase sedět při ustavující schůzi Sněmovny.
V konečném důsledku tedy při minulých volbách SPD získalo 9,6 procent a 20 mandátů, nyní to bylo 7,8 procent a 15 mandátů, z nichž však pět ukořistili jeho „spojenci“. Takže fakticky SPD po výhodném působení v opozici vůči hodně nepopulární vládě zbyla jen polovina poslanců, zatímco i SPOLU, která byla z vládních stran voliči „potrestána“ nejvíce si jich udržela přes dvě třetiny.
Inu, jak se říká na Krkonoších: Co si kdo zaseje, to taky sklidí. A komu není dáno, toho ani kroužky nezachrání.
