Článek
Americký prezident vstoupil do úřadu s tím, že zajistí ukončení „Bidenovy“ (uvozovky proto, že Trumpův předchůdce k podpoře Ukrajiny proti ruské invazi přistupoval velmi laxně – viz ukázka) války na Ukrajině. Brzy se ukázalo, že se při tom nemíní zatěžovat úvahami o spravedlnosti či o dlouhodobých strategických dopadech, nýbrž že hodlá jít striktně tou nejpohodlnější cestou nejmenšího odporu viz odkazy mapující tuto „speciální diplomatickou operaci“ – 1, 2, 3 a 4)
Trumpova „ofenzíva láskou“ v roce 2025
Základem jeho role „nestranného zprostředkovatele“ byl přísun lichotek a jednostranných ústupků ve prospěch Ruska, které korunovalo Trumpovo rande s Putinem na Aljašce. Původní hlavní vyjednavač na americké straně, generál Kellog, se Rusům nelíbil, proto byl promptně nahrazen Stevem Witkoffem, což je Trumpův kamarád a realitní makléř bez diplomatických zkušeností. Ten vzápětí inspiroval žerty na téma, že se do Putina zamiloval, jelikož jeho specialitou se stalo vítání Putina na počátku jednání v pozoru a s rukou na srdci, touha setkávat se s Rusy bez doprovodu a dokonce snaha vzít si Putinova emisara k sobě domů na večeři (podrobněji o vztahu Witkoffa k Putinovi viz tento podcast, zejména části 18:00 – 25:00 a 37:00-40:00). Sám Trump se netají vřelým vztahem k Vladimíru Putinovi, jenž v jeho očích zjevně freudovsky představuje mužný archetyp „silného muže a drsňáka, kterého se všichni bojí“, jakým by chtěl být i on sám (ale vzhledem ke svému labilnímu chování se jím patrně ve svém podvědomí necítí být).
Kontrapunktem k láskyplnému postoji vůči Rusku byl kontinuální tlak na Ukrajinu, aby se prostě vzdala, splnila ruské požadavky a to bez nároku na nějakou protihodnotu. Ukázkou toho byla otázka bezpečnostních záruk pro Ukrajinu, kdy v Trumpově podání jedním z garantů ukrajinské bezpečnosti do budoucna mělo být Rusko, které by zároveň mělo právo veta při rozhodování o budoucích zásazích na podporu Ukrajiny. (odk) Symbolem tohoto úsilí byla proslulá schůzka v Bílém domě v únoru 2025, kdy Trump za aktivní podpory viceprezidenta J.D.Vance (oné ikony „národního konzervatismu“) peskoval Zelenského, že mu má být více vděčný a že má splnit ruské požadavky (viz zde a zde).
Během těchto událostí Ukrajina opakovaně dávala najevo ochotu přistoupit na příměří, Rusko sice verbálně také, ale v praxi ruské činy jasně dokazovaly pravý opak. Nadto se Trumpovo věštění ve smyslu, že Ukrajina „nemá žádné karty“ a každou chvíli prohraje ne a ne vyplnit, ačkoli americký prezident krátce po svém nástupu do úřadu pro jistotu stopnul poskytování zbraní Ukrajině. Proto si i Trump nakonec musel přiznat, že jeho „ofenzíva láskou“ na Putina nezapůsobila a že naopak on sám kvůli tomu začíná vypadat směšně. Navíc ruská letní ofenzíva v roce 2025 ani za takto výhodných podmínek nevedla k rozhodujícímu vítězství. Trump tedy akceptoval, že Ukrajina „má karty“ a dokonce začal vítat ukrajinské úspěchy, včetně útoků na ruský rozpočet skrze bombardování rafinérií, jako nástroj k přesvědčení Putina, aby také souhlasil s příměřím.
Íránská indispozice
To je však už dávná minulost. Mezitím americký prezident rozjel akci v Íránu, nejprve loni a pak i letos. Vzhledem ke zkušenostem s Donaldem Trumpem šlo o nápad překvapivě rozumný (i když možná ne zase až tak překvapivě, viz tento nástin trumpovské zahraniční politiky z roku 2024), protože íránský režim zjevně chce atomové zbraně a předchozí Obamova dohoda tuto jeho snahu jen pozastavila, navíc výměnou za uvolnění zdrojů pro budování arzenálu balistických raket a pro financování svých proxíes od Hizballáhu, přes Hamás až po Hútie. Navíc íránský režim je nepochybně tyranský, což ilustruje prostá skutečnost, že na počátku roku 2026 zvládl za slabé dva měsíce zlikvidovat při potlačování protestů téměř tolik civilistů, jako jich zemřelo za dva roky války v Gaze (míněno skutečných civilistů a nikoli „civilistů“ v podání Hamásu – blíže k manipulativním číslům viz zde). Bohužel mrtví civilisté, pokud to nejsou Palestinci, zjevně mají v mediální realitě a mezi „bojovníky proti genocidě“ relativně malý dopad (blíže viz zde).
Poznámka: Podle údajů Hamásu, který účelově nerozlišuje mezi kombatanty a civilisty, zahynulo v Gaze cca 70 tisíc osob, realistické a nezpolitizované odhady stanoví tento poměr na v průměru 1:2. Téma výlučnosti ztrát civilistů a „civilistů“ mezi Palestinci a v Gaze zvláště je natolik zpolitizované a opřené o natolik výraznou mediální převahu, že jakákoli skepse v tomto směru je už ze své podstaty kontroverzní . Proto byla doplněna poznámka s dalšími odkazy: o zneužívání těchto počtů, viz zde a zde, o podhodnocování počtu bojovníků v celkových ztrátách viz zde, zde a zde.
Ovšem Trumpovi se podařilo tento v principu správný záměr nejen svým diletantským provedením dovést k neúspěchu, nýbrž i zdiskreditovat do budoucna. V loni jsme mohli sledovat, jak Trump flákačsky zvolil co nejkratší a nejpohodlnější způsob, který nebyl ani polovičním řešením jako spíše desetinným, a vzápětí vyhlásil, bez ohledu na realitu, „drtivé vítězství“. Letos pak následovala ukázka, jak dopadá válka prováděná v břídilské absenci plánování, mimo jiné s ohledem na shromáždění dostatečných kapacit a na stanovení strategicky smysluplných cílů (viz třeba zde a zde). V tom prvním by mohla pomoci podpora ze strany amerických spojenců, ale Trump naopak přípravnou fázi strávil buzerováním těch samých spojenců skrze samoúčelnou grónskou šarádu, jež postrádala reálný smysl a oslabila americkou důvěryhodnost. A také dotyčným spojencům poskytla záminku, když Trump dosatečně přišel s prosíkem, se na něj vykašlat (což byla mimochodem i chyba z jejich strany, ale to už je jiný příběh – blíže viz třeba zde). Nicméně Trump zjevně očekával, že letošní íránská akce proběhne stejně jako krátce před tím provedený únos z Venezuely a otázkou zůstává, na základě čeho to očekával. Možná na základě své „stabilní geniality“.
Virtuální realita
Při té příležitosti jsme mohli pozorovat další typický rys Donalda Trumpa. Tím je snaha „vytvořit realitu“ činěním pěkných prohlášení. To není nic nového. Už loni jsme mohli poslouchat opakovaně, jak vyjednávání s Ruskem zdárně probíhají a jak „úžasné a krásné příměří“ už je na spadnutí. Loni to částečně fungovalo, protože Ukrajina ani Rusko nechtěly Trumpa otevřeně naštvat, a proto předstíraly, že jeho tvrzení nejsou úplně nesmyslná a že by se mohla stát realitou. Írán ovšem, vzhledem k čínské podpoře a k míře diletantismu na straně americké administrativy, necítí potřebu opečovávat Trumpovo ego. Proto sice americký prezident chrlí výkřiky, jak je íránské vedení rozumné a jak „skvélá a krásná“ dohoda je už skoro podepsaná, střídané s výlevy, jak je Írán poražen, prosí o slitování a chystá se podepsat kapitulaci, ale vše to vyznívá do ztracena a celá tato sinusoida působí stále směšněji.
A návrat do minulosti
Proto byl Trump nucen zvolit pomalejší strategii ekonomického zaškrcení Íránu, což je v dané situaci patrně správný postup, ale méně pohodlný (a proto by jej Trump dobrovolně nepoužil). Souvisí s ním rostoucí cena ropy, jež sice velmi potěšila „úžasného přítele Vladimíra“ (aniž by mu to však bránilo poskytovat Íránu zpravodajskou a technickou podporu), ale pro Trumpa to znamená problém v blížících se volbách do Kongresu.
Jako obvykle se Trump pokusil změnit realitu sebevědomým plácáním, jak je vše v pořádku, operace v Íránu se daří, problémy jsou zanedbatelné a voliči jsou ze svého prezidenta nadšeni. Když to nezafungovalo, bylo nutné situaci nějak marketingově přerámovat. A jaké originální řešení tedy Donald Trump zvolil?
Stará láska nerezaví
Ukázalo se, že „mistr kreativního chaosu a nepředvídatelnosti“ je spíše méně geniální a více stabilní, protože se neoriginálně vrátil k loňskému narativu ve smyslu: „Za problémy může Ukrajina, Rusko to myslí dobře.“, jenž byl letos zostřen do více předvídatelné podoby: „Za naše problémy může Ukrajina, zatímco Rusko nám pomůže.“ Z hlediska formy to mělo též podobný průběh jako loni. Trump zatelefonoval Putinovi, dlouze s ním pohovořil a po skončení telefonátu papouškoval, co Putin řekl, a obratem zajistil přísun dalších dárečků pro Rusko.
Konkrétně Trump po telefonátu s Putinem oznámil, že Rusko bezprostředně uvolní 300 tis. tun dieselu, dalších 500 tis. tun v listopadu a následně 1 mil. tun. Další až 3 mil. tun mají následovat podle kapacit ruských rafinerií. Celkově tedy až 4,8 mil. tun (cca 36 mil. barelů). Příslušný americký vládní úřad pak obratem vydal sankční výjimku platnou do 7.4. 2027, umožňující obchodování s ruskou naftou včetně jejího dovozu do USA, čímž Trump fakticky vykleštil zákon o zostření sankcí, který krátce před tím sám podepsal.
Co růžové brýle nevidí
Řada klíčových otázek zůstává nezodpovězena. Kreml nepotvrdil konkrétní objemy ani harmonogram. Není jasné, kolik dieselu Rusko skutečně dokáže dodat, kam budou zásilky směřovat ani zda půjde o dodatečné objemy na globálním trhu. Ruské rafinerie navíc čelí rozsáhlým škodám způsobeným ukrajinskými údery. Takže eventuální pozitivní efekt na šance republikánů ve volbách bude spíše omezený. A není příliš obtížné uhodnout, komu bude následný neúspěch v těchto volbách Trumpem dáván za vinu.
A nic na tom nemění skutečnost, že Kyjev nabízel vzájemné energetické příměří výměnou za zastavení ruských úderů na ukrajinské elektrárny. Trump však zjevně oba typy útoků nepovažuje za rovnocenné, stejně jako nepovažuje obě strany konfliktu za rovnocenné a požadoval (opět) jednostranný ústupek ze strany Ukrajiny. Tedy jím dramaticky oznámené „energetické“ příměří se mělo týkat pouze útoků na rafinerie, které Ukrajina již fakticky nemá, zatímco pro útoky na ostatní energetickou infrastrukturu Rusko mělo mít dále volnou ruku.
Trump v Bidenových stopách
Srdci je zjevně těžké poručit a Trumpovy city jsou silné. Z jeho pohledu tedy Putin je nadále vytoužený přítel, zatímco Ukrajina je viníkem války a s tím souvisejících problémů a podle neoficiálních informací Witkoff a Kushner varovali před možným omezením sdílení US zpravodajských informací, pokud Ukrajina nezastaví útoky na ruské rafinerie, což je mmochodem požadavek, kterým Trump kráčí ve stopách Bidena (viz tento článek z března 2024). Následně byla takto explicitní hrozba z americké strany popřena, ale bylo potvrzeno, že Trumpovi vyjednavači připomněli rozsah americké vojenské a zpravodajské podpory a požadovali, aby Kyjev nepoškozoval ekonomické zájmy USA. V této souvislosti se hodí připomenout, že Trump již v minulosti krátkodobě přistoupil k omezení sdílení zpravodajských informací UA v březnu 2025. A nikoli náhodou následovalo podobné (zatím dočasné) omezení varování před raketovými útoky a k tomu ještě omezení možností systému Starlink, což je opět podivně podobné s Bidenovou vehementní snahou neposkytovat co nejdéle Ukrajincům zbraně dlouhého dosahu a zakazovat jim je používat na ruském území.
Nenadějné vyhlídky
Je otázkou, jak dosavadní vývoj interpretovat. Dohoda o naftě může být izolovaným předvolebním krokem prezidenta Trumpa, ale také se může jednat o první krok rozsáhlejšího amerického pokusu motivovat Putina k mírovým jednáním prostřednictvím ekonomických ústupků, případně v kombinaci s byznysovými bonusy zprostředkovanými Trumpem pro spřízněné investory (viz spekulace o prodeji zahraničních aktiv Lukoilu). Pokud nepůjde o předvolební akci, znamenalo by to pomyslný návrat do roku 2025 včetně Trumpovy láskyplné snahy učinit vztahy s Ruskem „úžasnými a krásnými“
V tomto kontextu je smutné, že ta více optimistická interpretace spoléhá na to, že opět převládne Trumpova těkavost, nestabilita a deficit kognitivních schopností. A ještě více zneklidňující je představa, jaká varianta by převládla, pokud by na místě Trumpa byl současný viceprezident J.D. Vance, jenž je oproti Trumpovi duševně stabilní a ideologicky konzistentní, ale zároveň má vřelý vztah s Tuckerem Carlsonem a za svůj největší zahraničněpolitický úspěch považuje zastavení americké podpory pro Ukrajinu.
A tu největší obavu vzbuzuje otázka, jak na tento vývoj v případě té horší varianty, tj. trvající americký obrat proti Ukrajině, bude reagovat Evropa. Ve světle aktuálního lpění na pokračování a přitvrzování Zeleného údělu a neschopnosti efektivně zbrojit (ukázky viz zde, zde a zde), které navíc jako vedlejší efekt vedou k posilování vůči Rusku více vstřícných stran (viz třeba zde), to příliš nadějně nevypadá.
