Článek
Donald Trump si chtěl ve svém seznamu úkolů rychle odškrtnou položku „příměří na Ukrajině“, aby se mohl prohlásit za stabilně geniálního vyjednávače a v poklidu čekat na Nobelovu cenu. Za tímto účelem chtěl uzavřít dohodu o příměří fakticky za jakýchkoli podmínek a bez ohledu na obsah. Tedy se to zdálo tak snadné.
Jelikož Trump se nehodlal zatěžovat detaily jako je otázka, kdo celou válku zahájil, a rozhodně neměl v úmyslu se zabývat nějakými kompromisy či vyvážeností, natož pak brát ohled na Ukrajinu či na spojenecké vazby a zároveň má pod svým velením vojenskou i ekonomickou sílu USA, tak měl pro svou vyjednávací ofenzívu opravdu hodně široký manévrovací prostor, kde mohl rozvinout své silné stránky a předvést svůj talent. A vskutku dosáhl dílčího úspěchu, když mu Vladimír Putin poslal lichotivý obraz (sice už takový Trump v Bílém domě má, ale to nevadí),
Zase je nutno přiznat, že v jednu chvíli se Trumpovi podařilo dostat Rusko pod tlak. Ovšem je nejisté, zda to byl jeho záměr. Stalo se tak při Trumpově „celní bouři“, která vyvolala globální záchvat nejistoty, jenž se projevil poklesem cen ropy. Na druhou stranu vyhlášená „cla“ se Ruska (jako jedné z mála zemí) netýkala a Trumpovým záměrem bylo dostat pod tlak Čínu. A s tím to také vypadá všelijak a navzdory siláckým pózám to podezřele zavání legendární klausovskou „nevýhrou“.
Příměří - první pokus
Ovšem v otázce příměří to pořád drhlo. Zatímco Putin neustále mlžil neustálými připomínkami a bizarními nápady ve stylu, ať správu Ukrajiny převezme nějaká agencie OSN (což je zvláště vtipné, jelikož OSN uznává hranice Ukrajiny z roku 1991), ke konkrétním krokům směrem k Trumpem vytouženému příměří se neměl (blíže viz třeba zde, zejména 08:00-15:00) a dokonce i sám Trump si už na konci března 2025 stěžoval, že Putin zbytečně zdržuje. Ovšem Vladimír se rozhodl, že ukáže trochu té dominance, a tak slavně vyhlášené třicetidenní příměří fakticky nikdy nenastalo a namísto toho předhodil Trumpovi cca třicetihodinové, protože chtěl mít klid pro svou exhibici 9. května na Rudém náměstí.
Putinovy hrátky
Pořád se čekalo, že Trump překvapí a ukáže Putinovi, že si na něj nemá dovolovat, avšak zatím kde nic, tu nic. Nicméně už s jistotou víme, kdo nepřekvapí. Putin zjevně necítí, že by měl důvod měnit v případě Trumpa to, co mu fungovalo na Bidena a opět vytáhl…. Velké překvapení….. (víření bubnů a chvíle napětí)….. hrozbu jaderných zbraní. Takže už zase nám hrozí „jaderná apokalypsa“. Prý. Stejně jako třeba na jaře 2024, v říjnu 2024, v listopadu 2024, a prakticky kdykoli před tím, když se Rusku něco nelíbilo.
Putin zjevně kalkuluje s tím, že když bude dělat dost vytrvale cavyky, tak Trump bude sice slovně „poštěkávat“ na sociálních sítích, ale nakonec namísto „kousnutí“ do Moskvy znovu zatlačí na Kyjev, aby Putinovi nabídku ještě více osladil. Anebo v „nejhorším“ případě se prostě vykašle na mírová jednání, ale svede to na Ukrajince a podporu jim neobnoví, zatímco na Putina se nad rámec planých řečí nijak neodváží (blíže viz zde 7:00-13:00, což zbylo zřejmé už počátkem dubna, viz zde 14:00-19:00). A je celkem jedno, zda to bude z naivity (tj. bude i nadále vážně brát Putinova prázdná gesta jako „obraz pro Trumpa, správa OSN pro Ukrajinu, sliby puštění amerického byznysu do ruského energetického sektoru, pidipříměří na Velikonoce, pidipříměří na 9. května atd.), anebo zda Trump tato prázdná gesta bude brát jen jako zástěrku pro svůj obyčejný strach hrát na Putina tvrdě.
Příměří - druhý pokus
Tak či onak, Trumpův dramaticky prezentovaný šestnáctibodový mírový návrh z konce dubna 2025, v němž se pokusil Putina obměkčit přidáním dalších ústupků (mimo jiné uznání ruské okupace Krymu jako legitimní a zrušení sankcí od roku 2014) vyšuměl na ruském nezájmu do ztracena. Tak opět, jako už mnohokrát předtím, dočasně převládl dojem, že „teď už se Trump na Putina opravdu naštve“ a potrestá ho sankcemi, které už dlouho leží připravené v americkém Senátu, kde mají drtivou podporu (viz třeba zprávy z března a z května). Takže se zástupci evropských zemí zkusili rozhýbat a v koordinaci s Trumpem se pokusili hrozbou sankcí zatlačit na prosazení alespoň první části jeho mírového plánu, a to třicetidenního příměří, během něhož by bylo možné přistoupit k dalším krokům k ukončení války.
Ovšem Putin situaci správně vyhodnotil, jak výstižně shrnula Lucie Sulovská (viz zde 9:00-11:20) tak, že „Trumpovo slovo neváží vůbec nic.“, v čemž se nespletl. To ovšem nepředstavuje žádnou hlubokou genialitu na Putinově straně, nýbrž jednoduchou logickou úvahu, že pokud by Trump opravdu hrozbu sankcí myslel vážně, tak by ji Putinovi sdělil důrazně a především osobně, ale nepokřikoval by ji do pléna na sociálních sítích. Tím se současný americký prezident blíží politickému stylu svého předchůdce Bidena, případně stylu evropských politiků (typicky, ale nikoli výlučně třeba Emmanuel Macron), tj. silácká prohlášení, po nichž nenásleduje žádný reálný obsah (viz tamtéž 38:00-41:00). A opravdu, Trump vzápětí přestal (opět) o sankcích mluvit, což celou akci (opět) otočilo ve prospěch Ruska. Putin tak mohl (opět) snadno získat další PR body „pevným postojem“, jelikož evropské státy (z nichž navíc některé kromě dotací evropských aktivně usilují i o čerpání dotací z Ruska a tomu přizpůsobují své politické postoje) samy o sobě představují menší hrozbu.
Situaci nepomohl ani německý kancléř Merz, jenž v rozhovoru z 15. května se vzdal jednoho z mála trumfů, které Německo má pro případný tlak na Putina, a to dodávky pokročilých střel Taurus. Tu v loni na podzim přislíbil právě pro případ, že Rusko nebude ochotné k příměří, a po svém nástupu do kancléřského úřadu ji potvrdil. Ovšem v květnu, právě během výše zmíněného pokusu o tlak na Rusko, svůj slib porušil (byť otázkou zůstává, zda v důsledku své osobní bezpáteřnosti, anebo pod tlakem svých koaličních partnerů z SPD, jejichž podpora pro Ukrajinu je sice verbálně deklarovaná, ale v praxi je „specifická“ – například zde, část „Slova a realita“).
Čekání v Istanbulu
Proto Putin příměří s klidem odmítl pod bizarní záminkou, že se neosvědčilo jím jednostranně navržené, nikým nežádané a reálný účel postrádající, pidipříměří z 9. května. A namísto příměří přišel s návrhem přímého jednání s Ukrajinci. To znělo velmi hezky, zvláště když si Putin tentokrát nenárokoval žádné předběžné ústupky, které by obdržel jen za to, že ruská delegace se jednání zúčastní. Něco takového je sice běžným standardem, protože podmínky a ústupky přirozeně bývají až předmětem samotného jednání, ale oproti dosavadnímu průběhu Trumpovy diplomatické ofenzívy to představovalo velký pokrok. Háček byl v tom, že šlo o jednání v Istanbulu, což přímo evokovalo pokračování ruské šarády, jež tam probíhala na jaře 2022 a s reálným jednáním měla málo společného. Ukrajinci tedy měli na přání Putina „přilézt ke křížku“. Do toho se jim přirozeně nechtělo, ale Trump si to přál a oni (na rozdíl od Putina) si nemohli dovolit mu nevyhovět. Tak Zelenskyj souhlasil a kontroval nabídkou, že v Istanbulu se s Putinem setká osobně on sám (blíže viz zde, zejména 13:00-20:00).
Výsledkem bylo chvilkové napětí ve stylu „Přijede, nepřijede?“, ale reálně šlo pouze o mediální bublinu. Od začátku bylo jasné, že Putin nepřijede, protože dlouhodobě nechce jednat „s Ukrajinou“, nýbrž pouze „o Ukrajině“ (a bez Ukrajinců). A hlavně, istanbulské divadélko nebylo míněno jako skutečné jednání, nýbrž jako pokračování výše míněných prázdných gest (telefonáty, obraz, správa OSN nad Ukrajinou, pidipříměří velikonoční či květnové) pro balamucení Trumpa a vzbuzování dojmu, že jeho snahu Putin bere vážně. Potvrdila to i skutečnost, že ruská delegace byla prakticky stejná jako v roce 2022, tj. bezvýznamná a bez mandátu k reálným jednáním. Proto také z ruské strany k žádnému jednání nedošlo a pouze byly předloženy požadavky na faktickou kapitulaci Ukrajiny, které by možná dávaly smysl, kdyby ruská armáda už držela Kyjev a postupovala na západ od Dněpru, ale určitě ne teď. Mimo jiné i předání, nejen faktické, ale i de iure, Krymu a čtyřech „anektovaných“ oblastí, a to včetně dosud neobsazeného území (blíže viz třeba zde).
Trumpova gymnastika
Trump nejdříve v pondělí 12. května prohlásil, že je připraven do Istanbulu přijet a že Putin by ho tam chtěl mít. Následně dorazila (nepřekvapivá) zpráva, že Putin tam nedorazí. V tomto kontextu by pochopitelně nebylo pro Putina příjemné, kdyby on nedorazil a Trump ano, jelikož by to více ukázalo zjevnou skutečnost, že Putin, navzdory Trumpovým tvrzením, reálně vyjednávat nehodlá a samotného Trumpa v tomto směru nebere vážně. Proto Trump pohotově otočil a nasadil narativ ve stylu „V Istanbulu o nic nejde, stejně se nic nedohodne, když tam já nebudu.“ A pokusil se dokonce otočit celý sled událostí tak, aby Putin nevypadal špatně, a vzal na sebe jeho nepřítomnost. V podání Trumpa totiž Putin do Istanbulu nepřiletí, protože se doslechl, že tam nebude Trump (blíže viz zde). Možná to je Trumpova snaha, jak vyvolat dojem své důležitosti a nezbytnosti, ale bohužel to spíše vypadá jako slabost a servilita.
Dramatická očekávání
Před setkáním v Istanbulu panovala očekávání, že se jedná o jakýsi bod zlomu, kdy bude odhalena Putinova manipulace Trumpa a jeho neochota k ukončení války a tentokrát už opravdu se Trump naštve přijde čas na sankce. Například v tomto rozhovoru z 15. května Tomáš Kopečný uvedl: „Nyní se dostáváme do určitého zlomového bodu, po kterém diplomacie Spojených států bude buď muset ukázat prázdnou ruku, což neočekávám, anebo prostě karty vyložit.“, protože v takové konstelaci bylo pravděpodobné, že se nic nedohodne. K tomu Kopečný dodává: „Pokud to bude něco, co bude představovat trochu výsměch nebo minimálně odmítnutí amerických požadavků, které do toho investovaly velký zahraničně politický kapitál, myslím, že pak bude americká diplomacie stát před tím, že bude buď celému světu pro smích, že neudělá nic, nebo že to opravdu spustí.“ Toto hodnocení situace je správné z hlediska logiky a z hlediska amerických zájmů a prestiže. Dosavadní vývoj však vyvolává pochybnosti, zda Trump půjde touto cestou.
V témže rozhovoru Kopečný dochází k závěru, že určitou „záchranou“ z dilematu sankce, anebo posměch by bylo posunutí celého jednání na vyšší úroveň, tj. uskutečnění přímého setkání Donalda Trumpa s Vladimírem Putinem. To jistě nelze vyloučit, neboť (bez ohledu na dosažení či nedosažení konkrétních výsledků) by to byla působivá show, což se líbí Trumpovi. A s trochou snahy by se z ruské strany snadno zrežírovala ve stylu „Trump jede za mnou“, což by se líbilo i Putinovi. Ovšem zatím to na nějaký průlom v tomto směru nevypadá.
Studená sprcha
Dokonce i podcast Kaviárové tousty, jenž rozhodně není apriori antitrumpovský a už vůbec ne „liberální“ (viz jeho autoři Jiří Just a Lucie Sulovská), příslušnou epizodu z 21. května mapující vývoj po istanbulském jednání nazval „Putin dál tahá Trumpa na vařené nudli, příměří se vzdaluje“. Ilustrací toho byl následný telefonát Trumpa s Putinem, jenž byl z americké strany prezentován jako něco (na rozdíl od istanbulské schůzky) skutečně významného. Ovšem Putin se kvůli Trumpovi neobtěžoval ani lehce modifikovat svůj program a Trumpův telefonát převzal během exkurze ve škole v Soči, kde si jen zalezl stranou kamsi do kabinetu, aby si vyslechl, co má „přítel Donald“ na srdci. Zatímco následně Trump, poté, co (jako obvykle) označil telefonát za velmi dobrý, dramaticky oznamoval, že Rusko a Ukrajina „okamžitě“ začnou jednat o příměří, Putin v poklidu dokončil prohlídku školy a pokračoval do svého blízkého sídla, kde pokračoval volnočasovým programem. Takže tu proběhla další Putinova ukázka Trumpovi na téma, kdo koho „má na háku“, neboli kdo je tu „šéf“, který je „nad věcí“ a naopak kdo se musí snažit a podbízet (podrobněji popsáno ve výše odkazované epizodě, zejména 02:00-09:00).
Tomu odpovídal i další vývoj, kdy po telefonátu si Trump opět postěžoval na ukrajinského prezidenta, jenž údajně z něho stále tahá peníze (zřejmě jakýmsi záhadným způsobem i po ukončení americké podpory Ukrajině) a s nímž se Trumpovi špatně jedná. Za válku můžou v Trumpově pojetí Ukrajinci a sám Zelenskyj, protože odmítají kapitulovat, i když „má co do činění s obrovskou armádou a s někým odvážným, kdo má skvělé vybavení“. V rámci svého oblíbeného lichocení Rusům a oslavování jejich armády se Trump pokusil zlehčit i jejich krach na jaře 2022. V jeho podání to tehdy proběhlo pro Putina takto: „Kdyby se nezasekl v bahně se svými tanky všude možně, byl by v Kyjevě asi za pět hodin.“ Tedy žádná katastrofická chyba Putina při posouzení situace, žádné zhroucení ruské logistiky, žádný ukrajinský odpor, prostě prý na konci února 2022 přišla časná obleva, jež zachránila Kyjev.
Za odměnu Rusko navrhlo ve středu 28. května 2025 další představení istanbulského divadla, a to na 2. června a ve stejném obsazení. Hlavním bodem programu má být skutečnost, že Rusové své požadavky tentokrát předloží písemně. Přirozeně lze doufat, že tentokrát budou „jiné a lepší“, že budou blíže realitě a že budou představovat základ pro skutečné jednání a nikoli pouze požadavek faktické kapitulace. Možná tato změna nastane, jelikož Trump na Putina zatlačí a ten se raději začne chovat konstruktivně. Možná. A možná také ne.
Dva šikulové anebo zoufalá manželka?
Dosavadní výsledky vyjednávacího úsilí pánů Trumpa a Witkoffa (chronologicky shrnuto po třetinách – první, druhá, třetí) tedy zatím připomínají činnost dvou proslulých pracantů ze seriálu „A je to!“. Nikoli jen z pohledu laika necvičeného v „dělání dealů“ a ve finesách složité diplomacie, ale i z pohledu lidí dlouhodobě a zblízka sledujících ruskou politiku (a nejen tu zahraniční) průběh vyjednávání připomíná „fotbalový zápas dorostenců z Tatranu Střešovice s Realem Madrid“ (zdroj citace zde 2:00-6:00). A ano, Tatran Střešovice je florbalový klub, nikoli fotbalový, což výstižně ilustruje úroveň přípravy amerického týmu. Možná to souvisí s jejich mylným pocitem, že v zahraniční politice impotentní Biden (což nelze svádět na jeho věk a platilo to i pro celý jeho tým obsesivních „deeskalátorů“, včetně mnohem mladšího Blinkena) se choval jako nějaký testosteronem nabuzený jestřáb a jeho politika vůči Rusku byla příliš drsná a dominantní, a proto je nyní čas na „bombardování láskou“.
Tento růžově citlivý postoj ovšem špatně funguje v kontaktu s historicky ověřeným stylem ruského vyjednávání (viz třeba zde a zde), kdy Rus předem a zadarmo zasypaný dary a ústupky na to nebude reagovat reciprocitou, vstřícností nebo snad dokonce vděkem, nýbrž je prostě shrábne do kapsy a bude chtít víc. A pokud jeho protějšek dá najevo slabost, bude mít silné nutkání jej považovat za hadr na podlahu. Ovšem zkušený playboy Donald určitě zná tu věčnou pravdu, že když se někdo snaží cíl svých tužeb příliš „uhánět“, neustále jej bombarduje dárečky a lichotkami, tak jeho šance na úspěch klesají, stejně jako jeho atraktivita i respekt. Takže je šance, že se poučí.
Bohužel však se zatím po dlouhé měsíce Trumpovy reakce na Putinovy obstrukce, provokace a pomyslné facky nesly spíše ve smyslu: „Máme s Vladimírem silný vztah; já mu věřím; on se teď chová jako blázen, jsem z toho úplně v šoku; moc se na něj zlobím, ale odpustím mu; udělal chybu, ale on to nemyslí špatně; kdyby ho jen ostatní neprovokovali; neměl to dělat, ale respektuje mě; určitě by mě nepodvedl; všichni na něj dosud byli oškliví, ale jen já ho chápu a jen já ho dokážu změnit…atd.“, což působí méně jako playboy či alfa samec a více jako submisivní zoufalá manželka chronicky postižená Stockholmským syndromem. A je typické, že aktuální Trumpovo naříkání, že „Putin se zbláznil“, bylo z Kremlu odbyto posměšnou poznámkou, že tato slova jsou důsledkem Trumpova „emocionálního přetížení“.
Co bude dál?
Postupně roste pravděpodobnost, že Trump usoudí, že být přísný na Putina prostě nezvládne, a z celé snahy o příměří vycouvá. Přirozeně to bude podáno ve stylu: „Vůbec to není důležité, vůbec se mě to netýká, já jsem to nikdy řešit nechtěl, to je Bidenova válka atd.“ A pravděpodobně to bude (opět) dáno za vinu Ukrajincům, protože dostatečně neprohrávají a tím válku prodlužují (viz výše). Anebo protože dostatečně nevyhrávají (blíže k tomuto názorovému posunu viz zde). To vše podle „logiky“, že Trump svým „vyjednáváním“, kdy zkrouhl podporu Ukrajině, poskytl Rusku výhody bez jakékoli protihodnoty a tím Rusko jednostranně zvýhodnil. V důsledku toho se pozice Ruska zlepšila, Putin začal „vyhrávat“ (nebo alespoň mít ten pocit), což snížilo jeho ochotu k reálnému příměří. A tedy samozřejmě za to můžou Ukrajinci, protože v takové situaci dostatečně nevyhrávají a tím vlastně chudáka Putina lákají k pokračování války.
Každopádně dosavadním výsledkem Trumpova úsilí je, že on sám vypadá méně geniálně, než by si přál. Hlavně se mu podařilo, že z Putinova pohledu se stal předvídatelným (ve své jednostranné vstřícnosti) a v důsledku toho sice ne přímo slabým, ale ovladatelným a zranitelným. A historie ukazuje, jak se Rusové chovají k takovým jedincům…
A tak prostě telenovela může pokračovat, dokud si Putin neužije svůj „happy ending“.
