Článek
Uplynulé měsíce probíhaly ve znamení mohutné Trumpovy diplomatické ofenzívy na všech frontách. Navzdory mediální atraktivitě globální „tarifové spršky“ (podrobný rozbor viz třeba zde) spojené vyhlášením celní války Číně, která byla vzápětí doplněná „taktickým ústupem“, je pro nás zvláště relevantní otázka Trumpem slibovaného ukončení války na Ukrajině, jež může mít velmi rozdílné podoby s velmi rozdílnými důsledky. Aktuálně můžeme obdivovat ovoce Trumpova úsilí v podobě návrhu podmínek příměří, jenž vyvolává mnoho otázek. Pro pochopení jeho kontextu je užitečné si připomenout, co vedlo k jeho vzniku. Jak to tedy začalo?
Předchozí americká administrativa, navzdory silným slovům (viz třeba Bidenovo označení Putina za „zabijáka“) k podpoře Ukrajiny přistupovala velmi polovičatě. Výstižně to bylo shrnuto v opakovaných prohlášeních ve smyslu, že cílem USA je, aby Ukrajina neprohrála, a že Rusko nesmí vyhrát. Ale nikdy nezaznělo to podstatné, tj. že nestačí, aby Ukrajina neprohrála, ale že je nezbytné, aby Rusko prohrálo. Naopak tato myšlenka byla „deeskalátory“ důrazně odmítána skrze strašení globální jadernou válkou, což Rusko s chutí přiživovalo neustálým atomovým budlikováním.
Bidenovská tragédie a strach z eskalace
Jedná se o dlouhodobě a opakovaně používaný fígl, protože je navzdory své bizarnosti znovu a znovu účinný a protože Rusko, při bližším pohledu a objektivním zhodnocení sil, svůj nárok na postavení „supervelmoci“ o nic jiného než o hromadu jaderných hlavic zděděných po Sovětském svazu opřít nemůže. Z celé plejády ruských atomových kejklů můžeme připomenout například fetišistické uctívání „zamířených raket“, oslavnou ódu na Sarmatíčka plnou přeslazených zdrobnělinek (blíže k jejímu rozboru viz zde kapitola „Atomový krasavec“, blíže k jejímu výbuchu viz zde), tanečky kolem jaderné doktríny či absurdní divadlo s „velkou a mocnou raketou“.
Ilustrativní ukázkou postoje Bidenova týmu bylo dodání ofenzivních zbraní, jako jsou tanky Abrams (v symbolickém množství) a rakety ATACMS (pouze starších verzí s menším dosahem), nikoli na podzim 2022, když byly podmínky pro protiútok proti oslabeným okupačním silám nejlepší, nikoli na jaře 2023 před zahájením dlouho připravované ukrajinské protiofenzívy, ale až po jejím ukončení na podzim 2023, když bylo jasné, že jejich dodání Rusy nebude příliš „bolet“.
Taktéž povolení pro Ukrajince opětovat palbu přes ruskou hranici nebo zasahovat ruské jednotky připravující se k útoku a překročení hranice Ukrajincům nebylo povoleno v roce 2022, když v Charkovské oblasti byly ruské jednotky oslabené a exponované a útočiště za hranicí pro ně znamenalo cenný nástroj jak uniknout ještě větší porážce, ani v roce 2023, když Rusko vystupňovalo svou „strategickou“ (tj. na civilní cíle zaměřenou) bombardovací kampaň, ani na jaře 2024, kdy se ruské jednotky mohly u hranice nerušeně soustředit pro další přeshraniční vpád do Charkovské oblasti. Povolení z Washingtonu použít dodané zbraně na ruském území bylo vydáno až na podzim 2024 poté, co bylo zřejmé, že odvetný ukrajinský výpad do Kurské oblasti nebude pro Rusko příliš bolestivý. Prostá skutečnost, že by Ukrajina Rusům oplácela neustálé ostřelování, byla v bidenovském týmu brána jako „nebezpečná eskalace“, dokonce i když tak činila svými vlastními zbraněmi (viz americké protesty proti ukrajinským útokům na ruské rafinérie – zde a zde).
Trump a jeho „nový deal“
Pak byl zvolen Donald Trump, od kterého se čekalo, že bude „novej, mladej, bude to sekáč“, nepředvídatelný mistr „kreativního chaosu“, jenž na rozdíl od letargického Bidena a jeho „hrůzy bez konce“ převezme inciativu a Putina vyvede z rovnováhy. Na druhé straně pak znělo varování, že ze zahraničněpolitického hlediska by Kamala Harrisová, navzdory své zjevné neschopnosti (i ve srovnání s mnohem starším Bidenem) a nezdravé fixaci na „woke“ agendu, byla méně špatnou volbou (viz tento článek z počátku listopadu 2024). Jak se to tedy Trumpovi daří?
V minulém funkčním období Trump dokázal překvapit. Nejen poněkud bizarní prezentací svých názorů, ale i skutečně pozitivními výsledky. To platilo v odporu proti „woke“ excesům, což byl i důvod, proč jej v roce 2016 jako „menší zlo“ vnímal i legendární Thomas Sowell (viz zde, o jeho dalším vývoji názoru na Trumpa viz tento rozhovor od 30:50), ale Trump částečně uspěl i v zahraniční politice, viz tzv. Abrahámovské dohody, i když celkový dojem pokazilo jeho narcistické extempore po prohraných volbách. A s velkými očekáváními byl Trump zvolen i podruhé, kdy jeho přínosem by měly být větší dynamika, „kreativní destrukce“ a „tah na bránu“.
Dynamiky jsme se opravdu dočkali, viz ona trojkombinace z přelomu února a března, kdy Trump nejprve (v dojemném souladu s ruskou propagandou) označil Zelenského za „diktátora, který má podporu jen čtyř procent obyvatel“, o týden později prohlásil s lišáckým úsměvem, že si nepamatuje, že by něco takového říkal, a celé to uzavřela ona proslulá schůzka v Bílém domě, ze které moskevští propagandisté dostali hromadný orgasmus a i papaláši v Kremlu patrně na oslavu bouchli pár špuntů (blíže viz třeba zde a zde).
Tento vývoj není zase až tolik šokující, protože součástí vyjednávání běžně bývá kombinace „cukru a biče“. V aktuálním případě je zajímavé, že Trump pomyslné cukříky lifruje jednostranně směrem do Moskvy, a to zcela zadarmo, aniž by nějaká protihodnota mířila opačným směrem (kromě občasných lichotek a o Trumpově genialitě), zatímco bičem hrozí (a nejen hrozí) pouze do Kyjeva. Mnohé bylo napsáno o tom, že Trumpovi je Putin (navzdory jeho dřívější zálibě v promenování se nejen bez obleku, ale občas i bez podstatné části oblečení) prostě sympatický, zatímco Zelenského rád nemá, neboť mu má za zlé jeho neochotu pomoci mu kdysi v kampani proti Bidenovi. Takové pocity jsou přirozené a lidské. Ovšem takový borec přes umění udělat „deal“ by asi měl vědět, že unášet se při vyjednávání osobními sympatiemi vypadá dost amatérsky a hlavně se to z dlouhodobého hlediska nevyplácí.
Kurská šaráda
Ilustrativní v tomto směru byla například kauza údajného obklíčení Ukrajinců v Kurské oblasti. Nepřekvapivě Moskva hlásila obklíčení „stovek a tisíců“ ukrajinských vojáků, zatímco Kyjev to popíral a připouštěl pouze ústup z tohoto území (což samozřejmě s sebou přináší ztráty – viz první část této prezentace). Obvykle v těchto případech realita bývá někde mezi oběma tvrzeními. Ovšem Trump plně přijal ruskou verzi a následně prosil Putina, aby „ušetřil životy ukrajinských vojáků“. Putin to milostivě schválil a „velkoryse“ deklaroval, že pokud se ukrajinští vojáci vzdají, tak s nimi bude slušně zacházeno, což Trump prezentoval jako úspěch. Při tom se nabízí otázka, zda opravdu Trump doufal, že bude vypadat jako ten silnější, anebo zda primárním cílem bylo od počátku Putinovi „nahrát na smeč“ a nechat ho ukázat jeho „sílu a mírumilovnost“.
Z hlediska prosté logiky to je nesmyslné, protože Putin, i kdyby k obklíčení skutečně došlo, přirozeně nenabídl nic skutečně vstřícného, například lokální příměří či umožnění odchodu Ukrajincům na jejich stranu fronty. Pokud jsou ve válce nepřátelští vojáci obklíčeni a vzdají se, tak je naprosto normální, že jsou vzati do zajetí a nejsou povražděni ani mučeni. To je už stovky let naprosto běžná součást válečného práva (i když samozřejmě Rusové se na to dívají jinak – viz jen základní přehled zabíjení ukrajinských zajatců a „péče“ o ně). Těžko to tedy brát jako výsledek nějaké Putinovy vstřícnosti či Trumpova vyjednávacího mistrovství.
Poznámka historická a kořeny ukrajinské nedůvěry
Pokud by opravdu v Kurské oblasti byl obklíčen větší počet ukrajinských vojáků, Rusové by jistě neváhali takovou „kořist“ propagandisticky pořádně předvést, což se nestalo. A hlavně, v takovém případě by je nezastavila taková „prkotina“ jako uzavřené příměří. Ukázkou toho jsou například tzv. Minské dohody, které údajně perfidní imperialisté nalíčili na důvěřivé Rusy. Například 12. února 2015 bylo dohodnuto zastavení bojů s platností od 15. února 2015 (součást tzv. Minsk 2), ale ruské jednotky bez ohledu na to v boji pokračovaly, dokud neobsadily strategicky významné Debalceve a nezlikvidovali tam se nacházející Ukrajince.
Další ilustrací tohoto ruského postoje k dohodám a příměřím je bitva u Ilovajsku z léta 2014. Ta byla součástí ukrajinské ofenzívy, která postupovala podél hranice mezi Ukrajinou a Ruskem ve snaze oddělit „Girkinovy separatisty“ na Donbase od přímého spojení s Ruskem. Tento záměr spočíval na předpokladu, že do „občanské války“ Rusko nezasáhne přímo. Tento předpoklad však nevyšel. Jelikož ukrajinský postup, navzdory celkové slabosti z větší části rozložené ukrajinské armády, byl úspěšný a reálně hrozilo, že celý „separatismus“ v létě 2014 zajde na úbytě, tak Rusko odhodilo zástěrku „místních separatistů“ a zasáhlo přímo. Nejdříve byla „separatistům“ poskytována dělostřelecká podpora palbou přes ruskou hranici, kterou ukrajinské jednotky přirozeně nemohly oplácet, aby nedošlo k „eskalaci“ (podobnost vývojem v posledních letech není náhodná). Následně pravidelné jednotky ruské armády, snadno identifikovatelné podle typů výzbroje, kterou Rusko nevyváží a šetří si ji pro vlastní ozbrojené síly, překročily hranici a snadno přetnuly úzký pruh území ovládaný Ukrajinci. U Ilovajsku byly ukrajinské jednotky obklíčeny, byl dohodnut jejich odchod „humanitárním koridorem“ a následně si na ně tomto koridoru Rusové s chutí zastříleli. Tedy nedůvěra vůči příměřím s Ruskem je na Ukrajině zakořeněna hodně hluboko, viz třeba tato písnička obsahující mimo jiné verš: „А ты себе думал: легко тебе будет, Что мы тебе, сука, Иловайск забудем.“
Skóre po první třetině
V úvodu pomyslného zápasu o uzavření kompromisního míru na Ukrajině, který se vzápětí nerozpadne jako domek z karet, Rusko získalo z americké strany řadu bodů (omezování podpory Ukrajině, vylučování jejího členství v NATO, nechuť k poskytnutí bezpečnostních garancí atd.), aniž by za to muselo poskytnout nějakou konkrétní protihodnotu. Tím se Trump předem vzdal nástrojů, jimiž mohl Rusko dostat pod tlak, získat reálné ústupky a uspíšit uzavření dohody. Naopak k tomu ještě (samozřejmě také zdarma, tj. „jen pro Putinovy hezké oči“) přidal stopnutí zpravodajské podpory pro Ukrajinu, čímž podpořil vlekoucí se ruské úsilí v Kurské oblasti, takže tato spolupráce slavila úspěch.
Společnými silami se tak podařilo zlikvidovat „kurský problém“, který komplikoval situaci ve Washingtonu i v Moskvě, protože by mohl vést k pokusům o dílčí výměnu území a narušoval, z obou stran hojně opakovaná tvrzení, jak ruská armáda „nezadržitelně a neustále“ se vítězně valí vpřed. Z pohledu Trumpa to bylo narušení jeho vyjednávací strategie spočívající ve snaze situaci Putinovi co nejvíce usnadnit, a tak muselo být eliminováno (a tím byl potvrzen vývoj naznačený v tomto článku, viz část „Americký otazník“). Takže Trump za odměnu dostal další telefonát s Putinem a spokojenost linoucí se z Moskvy byla nepřeslechnutelná (viz třeba zde). Ovšem pak přišel na řadu první Trumpův „deal“, který to vše měl vyrovnat – uzavřené příměří.
A jak to dopadlo?
