Článek
V médiích už bylo zaznamenáno to, o čem se mluvilo už o cca měsíc až dva zpátky, a to skutečnost, že Rusko změnilo svou jadernou doktrínu. Mediální ohlasy byly přesně takové, jaké se daly čekat, tj. ve stylu: „Jsme jen krůček od apokalypsy, Rusko může použít jaderné zbraně, kdy se mu zachce. Ó, jaká hrůza!“ V této souvislosti není od věci se podívat nejen na to, o co jde a jak je to prezentováno, ale hlavně - co to reálně znamená, proč se to děje obecně a proč zrovna teď konkrétně.
Jaderné doktríny obecně
Navzdory mediálně oblíbené dramatické interpretaci tohoto tématu, nejde o nic neobvyklého. Jaderná doktrína představuje standardní nástroj jaderných států k deklarování, v jakých situacích použijí a v jakých naopak nepoužijí jaderné zbraně. Obecně se jedná o užitečný nástroj, jenž má snížit riziko nedorozumění u špatně pochopených gest či akcí a následně riziko z toho plynoucí konfrontace, například u špatně pochopeného blafování. Tento nástroj je prospěšný, ale neměl by být přeceňován. Stále jde jen o papír, byť důležitý. Tedy - jedna věc je, co tam příslušné státy napíší, nebo že hodlají udělat, jiná věc ale je, co opravdu udělají.
Též je vhodné mít na paměti, že jaderné doktríny jednotlivých států se přirozeně vyvíjejí a jejich obsah se proměňuje podle toho, jak daný stát zrovna potřebuje, tj. podle vývoje vnějších i vnitřních podmínek. Tedy pouhá změna jaderné doktríny sama o sobě ještě neznamená, že déšť atomových bomb je na spadnutí. A, pro někoho možná překvapivě, tohle platí i v případě Ruska.
Jak Západ zachránil ruské impérium
SSSR měl ohromné konvenční síly (a pozůstatkem toho jsou sklady sovětské výzbroje, z nichž Rusko ještě dnes čerpá zdroje pro svou „speciální vojenskou operaci“), a proto měl SSSR atomové zbraně primárně jako protiváhu a pojistku proti atomovým zbraním konvenčně slabšího NATO. Pak se však SSSR rozpadl a jeho ohromná armáda také, přičemž její zbytek zažil prudký propad bojeschopnosti. Na druhou stranu však Rusko získalo všechny atomové zbraně bývalého SSSR, čímž mohlo celkový bordel a pokles bojeschopnosti konvenčních sil kompenzovat agresivnějším postojem ohledně jaderných zbraní a změnou doktríny směrem k proaktivnějšímu použití. Kvůli tomu Rusku (ačkoli bylo mnohem slabší než SSSR) zůstalo i sovětské křeslo v Radě bezpečnosti OSN a kvůli atomovkám bylo zajištěno „specifické a výjimečné“ postavení Ruska a položen základ pro jeho budoucí dobyvatelské ambice.
V ruské propagandě se „překvapivě“ nezmiňuje, že toto získání všech sovětských jaderných zbraní Ruskem proběhlo pouze díky zásadní pomoci Západu a zejména USA. Naopak slýcháme neustále o „zlých západních imperialistech“ a „neokonzervativcích“ v USA, NATO a na Západě obecně, kteří údajně dlouhodobě usilují o „zničení a rozdělení“ Ruska (viz třeba zde a zde). Reálně však USA s rozpadem SSSR nepočítaly a obávaly se ho (viz Bushův „zbabělý projev“ v Kyjevě, v němž v roce 1991 plédoval za zachování SSSR). Takže místo provedení výše zmíněných „neokonzervativních“ plánů na údajné rozdělení a zničení Američané raději přesvědčili ostatní postsovětské státy (Bělorusko, Kazachstán a Ukrajinu), aby se vzdaly všech jaderných zbraní ve prospěch Ruska výměnou za „garance bezpečnosti a teritoriální integrity“.
V případě Ukrajiny šlo o proslulé tzv. budapešťské memorandum. Následný vývoj pak vybízí k zamyšlení, jak moc se to oněm státům vyplatilo a zda šlo z jejich strany o moudrý krok. Samozřejmě udržet i třeba jen malé množství jaderných zbraní ve funkčním stavu není nic levného ani snadného, takže můžeme spekulovat, do jaké míry by se jim to mohlo podařit a zda by díky tomu dnes byly v lepší či horší situaci.
To je však již jen teorie, protože Západ a právě USA politicky podpořily a prakticky zaplatily přesun sovětských zbraní hromadného ničení do Ruska, případně demontáž těch méně použitelných. To se týkalo nejen jaderných, ale též chemických a zejména biologických zbraní. To je právě případ oněch proslulých „biolaboratoří“ na Ukrajině financovaných Američany, jež byly tak oblíbené mezi fanoušky Ruska v první polovině roku 2022, protože údajně měly být použity proti Rusku a tedy byly „spravedlivým“ důvodem ruského dobyvačného tažení na Ukrajinu (podrobněji k tématu biolaboratoří na Ukrajině viz zde). V této souvislosti je bizarním způsobem zábavné, že by „zlí západní imperialisté“ měli nutkání taková zařízení určená pro „zničení Ruska“ umístit zrovna na Ukrajinu, kde (alespoň tedy před rokem 2014) značná část obyvatelstva i politického vedení sympatizovala s Ruskem a kde se ze zjevných důvodů vyskytovala jedna z největších koncentrací agentů ruských tajných služeb na světě. Naopak reálně jejich úkolem bylo zabezpečit materiál použitelný na výrobu biologických zbraní ve stávajících institucích a platit jejich provoz i personál, aby se zaměstnanci s tímto materiálem nerozešli „dělat byznys“ k nějakým nevládním či teroristickým subjektům (které by z logistických i geografických důvodů mohly být zaměřeny i proti Rusku). Tedy Západ fakticky zaplatil, aby si Rusko zachovalo své velmocenské postavení a aby bylo v bezpečí.
Co je v ruské jaderné doktríně
Tak či onak, Rusko si po rozpadu SSSR zachovalo monopol na jaderné zbraně a větší hrozbou jejich použití udržovalo dojem své „důležitosti a velikosti“ (podobně jako to dnes praktikuje Severní Korea). Později, když v důsledku nárůstu cen ropy Rusko mělo více peněz na zbrojení a posílilo svou konvenční armádu, tak svou jadernou doktrínu opět upravilo ve směru menšího důrazu na proaktivní použití. Naopak v ní bylo zdůrazněno, že jaderné zbraně jsou určeny primárně k odvetě za jaderný útok a dále k odstrašování takového útoku.
Tomuto stavu odpovídala i ruská jaderná doktrína z roku 2020, jež byla v zásadě dost opatrná. Podle ní byly jaderné zbraně určeny pro situace, kdy by Rusko bylo cílem hromadného útoku balistickými raketami (tj. který by vypadal jako jaderný), kdy by byla ohrožena existence ruských jaderných zbraní nebo kdy by byla ohrožena existence samotného Ruska. Tedy šlo o konzervativní a obtížně splnitelné podmínky. Pokud bychom se řídili pouze touto doktrínou, použití ruských jaderných zbraní v průběhu války na Ukrajině by bylo prakticky vyloučené.
Avizovaná změna ruské jaderné doktríny není nijak dramatická a fakticky se jedná o aktualizaci či upřesnění výše uvedených podmínek. Nicméně jejich formulace jsou v novém textu modifikovány tak, aby umožňovaly více flexibilní výklad pro použití jaderných zbraní. To se týká zejména toho bodu, že atomové zbraně mají být použity pro odvrácení hrozby vůči samotné existenci Ruska. Oproti tomu v aktuálním textu najdeme více obecnou formulaci a píše se tam, že jaderné zbraně mohou být použity, pokud bude „ohrožena ruská suverenita“, což dává větší prostor pro kreativní výklad.
Samozřejmě „zásadní ohrožení existence Ruska“ může těžko být obsazení nějakého malého pohraničního města, ale „ohrožení ruské suverenity“ lze snadněji vztáhnout i na ukrajinskou přítomnost v Kurské oblasti. Případně to lze použít i na skutečnost, že Ukrajina stále drží značnou část území, které Rusko na podzim 2022 anektovalo a jednostranně prohlásilo za ruské území.
Závěr
V tomto směru právě vynikne přínos ukrajinského vpádu do Kurské oblasti. Tam nejde primárně o to, zda tam Ukrajinci obsadili sto kilometrů čtverečních, nebo tisíc. Naopak to byla úspěšná demonstrace toho, jak málo významné jsou neustálé ruské „červené linie“ a jak plané je ruské jaderné strašení.
Už na podzim 2022, když Rusko prohlásilo za své území čtyři ukrajinské oblasti, jež ani nemělo pod kontrolou, se ozývaly obavy, že tím Putin vytváří záminku ve smyslu „napadení ruského území“ a následně přitvrdí ve smyslu všeobecné mobilizace či jaderné eskalace. A vzápětí Ukrajinci obsadili „na věky ruský“ Cherson. A nic se nestalo. Později nastala fáze odstřelu ruských lodí v Sevastopolu, tj. na Krymu, který je též prezentován jako součást Ruska. A Rusko nic, tedy kromě „strategického“ bombardování ukrajinských paneláků, nákupních center, nemocnic atd.
To samozřejmě neznamená, že by ruské blafování zcela nefungovalo. Naopak. Mezi západními politiky se nachází mnoho zbabělců nebo těch, kteří prostě mají jiné priority než pomoc Ukrajině, či svou vlastní obranu. Například to je/byla stavba větrníků, valorizace důchodů nad zákonný rámec pro „naše lidi“, udržení migrační průchodnosti jižní hranice nebo zvolení „afroamerické ženy“ prezidentkou. A rádi tyto své priority a svou preferenci krátkodobě snazších a politicky pohodlnějších cílů maskují obavami z „eskalace“.
Proto Putin už nějakou dobu „vysílal signály“, a to, že se bude konat další kolo ruského jaderného budlikování, bylo tak jisté, jako že přijdou Vánoce. Ale strašidelný efekt poněkud pokazili Ukrajinci, kteří se v srpnu 2024 usadili na mezinárodně uznávaném ruském území v Kurské oblasti. A navíc v září 2024 se Rusům tak trochu nepovedl testovací let „nezastavitelné“ mezikontinentální balistické rakety Sarmat určené k jaderným útokům. Tato raketa, která mimochodem měla být do plného provozu uvedena již v roce 2018, je sice objektem chvalozpěvů ze strany angažovaných pěvců a fetišistického uctívání (podrobněji k této specificky ruské úchylce viz části „Atomový krasavec“ a „Vzrušující sny o Americe“ zde), avšak navzdory tomu ze svého sila nevzlétla, nýbrž jej proměnila v šedesátimetrový kráter.
I přes narušení připravených kulis se však Rusko znovu pokusilo zahrát „eskalační“ divadlo a oznámilo změnu jaderné doktríny. Nabízí se tedy otázka, zda je opakované spoléhání se na tuto stokrát ohranou kartu výrazem toho, jak ruská konvenční armáda drtivě postupuje a Ukrajinci už jsou skoro poraženi, nebo něčeho jiného…
