Článek
Volby jsou za námi, kdo vyhrál a kdo prohrál, už je hodně probráno. Ale přesto stále rezonuje proslulý fenomén kroužkování. Obecně se jedná o pozitivní věc, jak mohou voliči konkrétněji dát najevo své preference, což jim umožňuje dát najevo svou nespokojenost více adresně a zároveň konstruktivněji než odchodem ke konkurenci či mezi nevoliče. Proto velmi vítám, že ve volbách do Sněmovny má každý volič až čtyři kroužky oproti pouhým dvěma ve volbách do Evropského parlamentu, které pak bohužel působí více zabetonovaně. Nicméně většina politických stran, navzdory zaklínání se demokracií či odporem vůči Evropské unii, z kroužků tak úplně nadšená není a tiše by uvítala trochu té zabetonovanosti. Jak to tedy dopadlo tentokrát?
Kroužky slabé
Mezi aktuálně opozičními stranami kroužkování nebývá příliš výrazné a to se potvrdilo i letos. Hnutí ANO je zosobněno Andrejem Babišem, takže zpochybňovat složení jím schválených kandidátek by mohlo být vnímáno jako výraz neúcty, a proto jeho voliči buď nekroužkují vůbec, anebo většinově kroužkují tak, aby loajálně potvrdili pořadí politických zaměstnanců stanovené panem majitelem. Tak tomu bylo i nyní, kdy výjimku představovalo pouze pár hejtmanů či starostů vykroužkovaných vzhůru z podpůrných koncových míst, jejichž případnou z toho plynoucí kumulaci funkcí vůdce hnutí jistě posoudí se vší přísnou spravedlností.
Nějaké změny v pořadí se nekonaly ani u dalších opozičních stran, což s sebou nese ještě jednu zajímavou skutečnost, že Jana Maláčová tedy úspěšně uhájila svou pozici pražské jedničky „Stačilo!“ proti ataku sympatizantů její více komunistické dvojky. Nicméně vzhledem k celostátnímu výsledku 4,3 procenta a pražskému 2,7 procenta to však asi nebyla velká útěcha. (Blíže k pozadí tohoto dramatu viz zde.)
Kroužky ostré
Naopak mezi aktuálně vládními stranami bývá kroužkování daleko větší divočina. Nejdivočejším bojištěm nepřekvapivě byla koalice SPOLU, kde se již stihl rozeznít tradiční chór hlasů na téma „lidovci a jejich smrtící kroužkovací magie“. Světlou výjimku v tom přestavuje třeba Radim Ivan, mladý člen ODS, jenž se vyjádřil ve smyslu, že ten, kdo si nenabídne dostatečně výrazné osobnosti, by si neměl stěžovat na kroužkování. V tomto směru však patří k menšině a v ODS převládají nespokojené a jsou základem spekulací či přímo volání po brzkém rozpadu SPOLU. Jak to tedy dopadlo ve skutečnosti a opravdu to bylo tak hrozné?
Na první desítce měla ODS v krajích obsazeno standardně čtyři až šest pozic, přičemž v devíti ze čtrnácti krajů včetně pozice jedničky. V povolebním nářku se pak ozývalo, kolik lídrů ODS bylo sesazeno kroužkováním z pozice jedničky, ovšem v některých případech to bylo jiným kandidátem ODS. Ve většině případů pak kroužkování jen zamíchalo pořadím těch, kteří by se i podle původního pořadí dostali. Kroužkování uvnitř ODS, kdy její kandidát byl zatlačen „pod čáru“ svým skákajícím stranickým kolegou, proběhlo ve třech krajích, v jednom kraji (Vysočina) skokan z ODS dokonce postoupil na úkor TOP 09. Ve čtyřech krajích došlo k nedramatickému jevu, kdy jeden lidovec se preferencemi dostal nahoru a tím zatlačil nižšího kandidáta ODS na nezvolenou pozici. A pak nastala dramata, kdy krajští lídři za ODS čelili kroužkovacím „atentátům“.
A kroužky „smrtící“
V Jihočeském kraji úspěšně skočili dva lidovci, ze sedmé pozice na první a ze třetí na druhou, čímž sesadili lídra z ODS na třetí pozici. Jelikož se rozdělovaly tři mandáty, tak ten lidovecký nástup „přežil“, ale doplatil na to jeho kolega z původně druhé pozice (a není náhodou, že právě tento neúspěšný lídr se ozývá ve výše odkazovaném chóru o „vražedných lidovcích“). Ve Zlínském kraji šlo opět o tři mandáty, opět zabodovali v kroužcích dva lidovci, jeden poskočil z druhého místa na první a ten druhý si preferencemi ubránil své třetí místo. Háček byl v tom, že tu byl ještě další skokan, tentokrát z ODS, který postoupil ze čtvrtého místa na druhé a tím na nezvolenou pozici vytlačil původního lídra.
A pak tu bylo drama v Moravskoslezském kraji. Tam lídr za ODS rovněž musel „jít z kola ven“, ačkoli tam SPOLU mělo dokonce čtyři mandáty. Bylo to tak: Opět tu byli dva lidovečtí skokani. Jeden postoupil z druhého místa na první, druhý uhájil své čtvrté místo (takže oba by byli zvoleni i bez kroužků). Ovšem pak tu byli hned dva skokani z ODS. Jeden postoupil z třetího místa na druhé, další pak z pátého (již bezmandátového) na třetí. A tak se lídr a dlouholetý poslanec, taktéž z ODS, poroučel dolů až na páté místo a zvolen nebyl.
Tedy ano, dva „atentáty“ uspěly, ale v obou případech k tomu došlo za spolupráce skokanů z ODS. Proto by bylo pro ODS rozumnější méně naříkat nad „lidoveckou úskočností“ a více se zamyslet nad svým výběrem lídrů. A to tím spíše, že oním nejvíce neúspěšným byl v Moravskoslezském kraji Zbyněk Stanjura, klíčový spojenec Petra Fialy. Možná i toto byl jeden ze signálů, jenž přiměl předsedu ODS, aby deklaroval, že na dalším sjezdu již svou funkci obhajovat nebude.
Faktor Lipavský
Kromě výše uvedeného tu však je ještě Jan Lipavský. Ten kandidoval v Praze z třetí pozice a absolutním rekordem v preferenčních hlasech mezi vládními kandidáty, kdy trumfl i dřívější rekord Víta Rakušana z roku 2021 i výkon Petra Fialy z těchto voleb, těžce deklasoval a s velkou rezervou přeskočil původní jedničku kandidátky z ODS, Janu Černochovou. Jelikož Lipavský byl jako nestraník nominován za stejnou stranu, tak by sesazení původní jedničky nemuselo tak bolet. Ovšem podstatný byl rozsah, v jakém to proběhlo. Černochová sice nasbírala 30 220 kroužků, což by za normálních okolností její pozici těsně zachránilo (je příznačné, že další dva skokani za ní zaostali o pouhých pár set hlasů, tj. mohla snadno skončit nikoli na druhém nýbrž rovnou na čtvrtém místě), ale neměla šanci proti Lipavského 62 728 preferenčním hlasům. Tento výkon v celých volbách překonal už jen jejich vítěz, Andrej Babiš (72 119 preferenčních hlasů). A to ještě v relativním poměru, tj. kolik procent z voličů pro danou stranu jej v příslušném kraji aktivně kroužkovalo, Lipavský (29,02 procent z 216 098 hlasů) překonal i Babiše (26,50 procent z 272 073 hlasů).
Podstatnější je však otázka, jak tato událost bude interpretována. Ze strany odpůrců SPOLU, nostalgiků po devadesátkové verzi ODS a možná i ze strany samotné Černochové může zaznít tvrzení opírající se o skutečnost, že Lipavský je bývalý pirát, tj. že tento jev je příznakem „wokizace“ ODS a odklonu od jejích původních hodnot. Je pikantní, že podobná interpretace se současně bude ozývat i z „progresivních“ kruhů, byť tam bude interpretována oslavně, tj. jako „důkaz“, že konzervatismus už je mrtvý a že příklon k „liberalismu“ (tedy progresivním „woke“ tématům) je ta správná cesta i pro nominálně pravicové strany.
Skutečnost je však pravděpodobně méně komplikovaná. Jan Lipavský se nestal jedním z lépe hodnocených ministrů této vlády proto, že by byl člen České pirátské strany (s níž se navíc poté, co část jejích prominentních členů označil za „komouše“, rozešel ne úplně v dobrém), ale proto, že byl ze své pozice ministra zahraničí jedním z více viditelných zastánců podpory pro Ukrajinu. Naopak Jana Černochová se coby ministryně obrany zapsala do podvědomí voličů zejména svou buzerací generála Řehky a dalších proponentů více konkrétního zapojení do obrany proti ruské agresi. Je celkem pochopitelné, že ministryně Černochová se obává, aby neskončila v justiční mlýnici jako kdysi Vlasta Parkanová, ale cesta, kterou k tomu zvolila, a jí zvolené prostředky působily dosti nevhodně a samoúčelně.
Tuto interpretaci též posiluje skutečnost, že kandidaturu Lipavského za SPOLU podporoval i Marek Benda. A zdá se nepravděpodobné, že by tento sněmovní veterán, jenž sám v aktuálních volbách čelil snaze části voličů SPOLU vykroužkovat jej k nezvolitelnosti, by byl účastníkem plánu na „wokizaci“ ODS.
Suma sumárum a budoucnost SPOLU
Z hlediska dosažených výsledků ve srovnání s rokem 2021 situace není zase až tak odlišná. Tehdy SPOLU získalo 71 mandátů (34 ODS, 23 KDU-ČSL, 14 TOP 09), letos to je 52 mandátů (27 ODS, 16 KDU-ČSL, 9 TOP 09). Na procenta to vychází v roce 2021 takto: 47,9 pro ODS; 32,3 pro lidovce a 19,7 pro TOP 09. Letos to je: 51,9 pro ODS; 30,7 pro lidovce a 17,3 pro TOP 09. Takže sice je nutno uznat, že tehdy tam byl navíc faktor vítězství, který osladil utrpěné ztráty, ale objektivně platí, že navzdory mediálním titulkům letošní rozdělení mandátů pro ODS není horší než po minulých volbách a naopak je i nepatrně příznivější, tj. ztráty dopadly více na koaliční partnery. To přirozeně nevylučuje rozpad SPOLU, i když skutečným důvodem bude spíše snaha se více programově vyprofilovat, která byla dosud potlačována deklarovaným cílem „zastavit Babiše“.
