Článek
Rusko nedávno modifikovalo svou jadernou doktrínu a, aby to vypadalo ještě strašidelněji, tak vzápětí na Ukrajinu vypálilo „experimentální“ raketu středně až dlouhého doletu. To je sice poněkud bizarní, protože od února 2022 Rusko na Ukrajinu vypálilo cca 11 000 střel (viz příslušná část zde) s plochou dráhou letu a balistických raket různých typů (a ještě cca 14 000 dronů), takže je zvláštní, že by jedna další raketa měla být tak šokující. Ale jistě, tahle je „nová, lepší, nepřekonatelná“ atd. A mohla by teoreticky nést jadernou hlavici. Což by ovšem mohla i značná část z těch tisíců již vypálených. Ale tohle je hned po úpravě ruské jaderné doktríny. Takže navzdory realitě „eskalační divadlo“ sehrálo další představení pro ochotné publikum mezi částí západních politiků i veřejnosti. Ó, jaká hrůza, jaké drama! Všichni zahyneme! Anebo je to jinak?
Toto ruské dramatické vystoupení je u svého publika oblíbené a je přirozeně mediálně i propagandisticky atraktivní. Nicméně interpretace, podle níž Rusko hodlá přitvrdit s jadernými zbraněmi a globální apokalypsa se blíží, je mylná, a to z více důvodů. Obecně se nevyplatí podléhat zastrašování, ať už jadernému či jinému, protože to vede k jeho opakování a ke stupňování agresivních požadavků a tedy v konečném důsledku k většímu riziku konfliktu (teoretický základ a historický kontext viz zde). Ovšem v tomto případě je přehnanost obav ještě zjevnější. Jistě, formulační posun z „ohrožení samotné existence ruského státu“ k „narušení ruské suverenity“ vypadá hrozivě. Ale logika i empirická zkušenost ukazují opak.
Jaderná doktrína nebo cár papíru?
Jaderná doktrína je sice užitečný nástroj, ale hodně s tím souvisí, jak moc její autor (tj. stát, který ji vyhlásil) má za sebou historii potvrzující, že důsledně dodržuje to, co říká. Nicméně právě Rusko v minulosti i v aktuálním dění jasně a opakovaně ukázalo, že může něco říkat, něco deklarovat, něco slibovat (třeba o tom, jak nehodlá použít sílu, jak žádná invaze na Ukrajinu nebude, jak je to jen provokace a dezinformace atd.), ale pak stejně udělá něco jiného. Takže je v případě Ruska potvrzeno, že to, co deklaruje (jakkoli oficiálně a dramaticky), není nijak zvlášť směrodatné. Občas dokonce platí i pravý opak (viz princip tzv. komunikační inverze v tomto textu).
Toto přirozeně platí i o ruských tvrzeních týkajících se jaderných zbraní, což potvrzuje i malý logický experiment: I kdyby Rusko svou doktrínu změnilo ve smyslu, že jaderné zbraně vůbec nikdy nepoužije, vyvolalo by to mezi ostatními státy euforii klidu, bezpečí a důvěry? Sotva. Proto pokud Rusko učinilo její formulace vágnějšími a „hrozivějšími“, tak to neznamená žádnou reálnou změnu.
Ilustrací toho je i vývoj v uplynulých několika letech, kdy platila ona již zmíněná doktrína z roku 2020, jež byla relativně umírněná a jež ve všech deklarovaných kritériích prakticky vylučovala použití jaderných zbraní v souvislosti s válkou na Ukrajině. Nikdo příčetný se nemohl vážně domnívat, že Ukrajina podnikne jaderný útok na Rusko, že Ukrajinci odpálí masivní salvu raket schopných nést jaderné zbraně, případně že ukrajinská armáda pronikne tak hluboko do Ruska, až by přímo ohrozila tamní základny jaderných zbraní. Anebo že by ukrajinská invaze ohrozila samotnou existenci ruského státu, tj. že by se Ukrajinci blížili k Moskvě a hrozili, že chytí Putina a pověsí ho do průvanu (anebo mu podle ruské tradice způsobí „sebevraždu vypadnutím z okna“).
Tohle všechno bylo a je zcela iluzorní a nereálné, takže pokud bychom předchozí ruskou jadernou doktrínu brali vážně coby základní ukazatel toho, jak moc hrozí či nehrozí jaderná eskalace, tak bychom vlastně mohli být v souvislosti s válkou na Ukrajině zcela v klidu. Ovšem jasně vidíme, že opak je pravdou. Rusko od února 2022 opakovaně vyhrožovalo jadernou eskalací, ať už kvůli postupu Ukrajinců (například na podzim 2022 při průlomu ruské fronty v Charkovské oblasti), případně v souvislosti s dodávkami prakticky jakékoli západní výzbroje na Ukrajinu (viz opatrné tanečky s poskytováním děl, tanků, raketometů, munice atd.). Zajímavé je, že toto vybavení bylo, dříve či později, většinově dodáno a nic (kromě dalších výhružek) se ze strany Ruska nestalo, natož pak nějaká reálná jaderná eskalace.
Na druhou stranu však můžeme sledovat, že Rusko sice v tomto směru neustále vyhrožovalo a tyto hrozby nikdy nesplnilo, ale Západ přesto opravdu tuto podporu dávkoval velmi pomalu, postupně, s odklady a po malých dávkách. Z toho je vidět, že toto ruské vyhrožování bylo ze strany mnoha vlád, včetně americké, bráno vážně, ačkoli tedy podle ruské doktríny by vážně vůbec bráno být nemuselo.
Z toho plyne, že jaderná doktrína i to, co je v ní psáno, zejména v případě Ruska, nehraje zase až tak velkou roli. Neměla by tedy být brána příliš vážně, což samozřejmě nevylučuje, že její modifikace bude účelově využívána jako „důvod“, proč Ukrajinu nepodporovat a proč tedy Rusku vyhovět. To by přirozeně byl špatný nápad, což ukazuje i prostá logika.
Více jaderných zbraní - toť náš cíl?
Pokud se někdo obává jaderné války (což je samozřejmě relevantní důvod k obavám), tak je logické, že riziko jaderné války a jejích následků je tím větší, čím větší je počet jaderných zbraní v globálním oběhu a čím větší je počet subjektů, které těmito zbraněmi disponují. Tedy čím více existuje státních či nestátních aktérů s jadernými zbraněmi, tím větší je pravděpodobnost jejich použití. Pokud opravdu nechceme jadernou válku, není v našem zájmu podporovat, aby více subjektů získalo atomové zbraně.
Ovšem pokud Rusko bude opět strašit jadernými zbraněmi a bude mu vyhověno, tj. jaderné vyhrožování bude odměněno, tak paradoxně ti, co deklarují obavy z jaderné války, dosáhnou toho, že jaderné vydírání začne být bráno jako účinný nástroj k prosazení nejrůznějších, i třeba neoprávněných, cílů. Tedy tito „mírotvůrci“ takto povzbudí další státy ke získání a případnému použití jaderných zbraní jako nástroje pro uskutečnění svých expanzivních cílů. A stejně tak i další státy, které se budou tímto vývojem cítit ohroženy, budou rovněž motivovány nespoléhat se na nějaké bezpečnostní garance a pořídit si raději jaderné zbraně také.
Zatím se získávání jaderných zbraní příliš nevyplácí, protože to znamená značné ekonomické náklady (plus případné sankce) a omezenou použitelnost, jelikož dosud se jaderné vydírání neukázalo být účinným nástrojem agrese. Ovšem to se může snadno změnit, když se nově prokáže jeho úspěšnost. Protože atomové zbraně jsou relativně stará technologie a při dostatečném odhodlání lze zvládnout i dost tvrdé sankce, takových nových jaderně vyzbrojených států může být i relativně mnoho, například Japonsko, Jižní Korea, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, případně státy v Evropě, pokud by zesláblo jaderné odstrašení ze strany USA.
Rusko versus „jaderné tabu“
Skepsi k obsahu ruské jaderné doktríny podporuje i další očividná skutečnost, že nezáleží na tom, co je kde psáno, nýbrž pouze na tom, co se rozhodne v Kremlu. A tamní věrchuška, potažmo sám Putin, prostě udělají to, co pro ně bude výhodné a co jim bude dovoleno. Tedy lze reálně předpokládat, že pokud by se to Putinovi vyplatilo, tak už by atomové zbraně, byť třeba v nějaké omezené formě (například taktické zbraně), byly dávno použity. Nedošlo k tomu z prostého důvodu, že takové použití v praktické rovině má malý význam a že by se to v celkovém součtu Rusku nevyplatilo.
Vojenské jednotky na frontě jsou relativně rozptýlené a zakopané, takže úder jednou jadernou zbraní by situaci na bojišti výrazně nezměnil. A naopak i použití jediné taktické jaderné zbraně by prolomilo „tabu“ o nepoužívání těchto zbraní, které platí od roku 1945. To by se však setkalo s velmi negativní odezvou ze strany všech států, které mají jaderné zbraně. A jelikož tyto státy mají značně větší výběr možností eskalace než Rusko, tato odezva by nemusela být nutně jaderná, což výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že by k ní došlo.
Zásadní však je, že nejde jen o státy NATO, které deklarovaly, že v takovém případě provedou masivní intervenci konvenčními silami, což by i v případě jednorázového zásahu snadno eliminovalo veškeré taktické výhody, které by z jaderného úderu mohlo Rusko získat (viz ilustrativní případ zde). Závažnější, a na případné reakci NATO nezávislá, by byla i velká nespokojenost Indie a Číny, tj. států, které si Rusko, vzhledem k ekonomické i jiné podpoře od nich, opravdu nemůže dovolit naštvat. A Číně by se opravdu velmi nelíbilo, kdyby Rusko provedlo akci, jež by v konečném důsledku povzbudila Jižní Koreu, Japonsko či dokonce Tchaj-wan ke získání atomových zbraní. Stejně tak by Indie neocenila, kdyby ruská akce inspirovala Pákistán k větší ochotě kompenzovat indickou konvenční převahu aktivnějším použitím jaderných zbraní. To přirozeně neznamená, že by Indie nebo Čína vojensky zasáhly proti Rusku. Stačilo by však, že by „jen“ Rusko ekonomicky zmáčkly a přidaly se k sankcím, jež by po použití jaderných zbraní s velkou pravděpodobností byly zostřeny. O vojenském zásahu NATO či o jeho intenzitě můžeme oprávněně pochybovat, ale tato nevojenská reakce by byla daleko pravděpodobnější a pro Rusko neméně nepříjemná. Tedy cena za použití jaderné zbraně by pro Rusko byla vysoká a přínosy nízké, a to je, na rozdíl od slovíčkaření v doktríně, hlavní důvod, proč ze strany Ruska tyto zbraně ve válce na Ukrajině použity nebyly a nebudou. A celé v Moskvě zrežírované divadlo s měněním doktríny a s vypálením „nové neporazitelné“ rakety na tom nic nemění.
Kdo za to může?
Na závěr se nabízí otázka, proč to Rusko dělá, když celá akce reálně představuje pouze „prázdnou bublinu“ vhodnou jen pro propagandistické výlevy. Odpověď je zřejmá. Protože může a protože ho to nic nestojí. A protože to funguje. A pokud se zamyslíme, kdo může za toto ruské, byť jen teoretické a potenciální, zvyšování jaderné hrozby, tak zdánlivě paradoxní, ale pravdivá odpověď je: Může za to Západ.
To představuje úsměvnou shodu s komunitou proruských „vlastenců“. Ti to budou přirozeně podávat ve smyslu, že Západ „nutí mírumilovné Rusko k jaderné eskalaci svou hroznou agresí“ (příklad třeba zde). Ale pravda je taková, že určitá část Západu za tuto eskalaci může tím, že k tomu Putina povzbuzuje svými submisivními reakcemi na jeho dosavadní pokusy o jaderné vyhrožování a hrozby eskalací. Jakkoli byly tyto hrozby prokazatelně vágní a nesplněné a jakkoli byly v rozporu s dosavadní ruskou jadernou doktrínou, tak stejně byly brány vážně, dokonce více vážně, než si zasloužily.
Tyto reakce přispěly k tomu, že Ukrajina dostala méně výzbroje a později, než kolik a kdy mohla dostat. Přímým důsledkem toho byla řada promeškaných příležitostí, kdy Rusko bylo reálně oslabené a kdy mohlo být trvání války zkráceno. Tedy navzdory své prázdnosti ruské jaderné výhružky prokazatelně fungují. Proto právě ti, kteří se obávají jaderné války (ať už tomu opravdu věří, anebo to mají jen jako účelovou záminku), prakticky vyzývají Putina, aby v těchto hrozbách pokračoval a aby si tedy pro ně dělal i větší prostor úpravou jaderné doktríny. Tedy pokud chceme někomu „poděkovat“ za zvyšování rizika jaderné eskalace, tak ty „díky“ patří například právě „sluníčkovým pacifistům“, „mírotvůrcům“ a „chcimírům“, jakož i „chápačům Ruska“ a „deeskalátorům“, kteří znovu a znovu dělají ochotné publikum při dalším a dalším opakování ruského absurdního divadla.
