Archiv Ukrajina: Síla, slabost a Putinova hra

Úvodní poznámka

Tento článek vyšel poprvé v červenci 2022 v reakci na opakované výlevy „chápačů Ruska“ a „realistů“ neochotných si připustit, že ruskou invazi na Ukrajinu nevyprovokovala údajná agresivita NATO, nýbrž naopak pasivita a submisivita západních politiků, kteří znovu a znovu odmítali reagovat na ruské „testování hranic“. S koncem letošní ukrajinské ofenzívy tito „experti“ opět vylezou na mediální jeviště a budou vyzývat k ústupnosti vůči Rusku. Níže je připomenuto, proč je to špatný nápad a proč takové chování prakticky garantuje do budoucna další ruské agresivní akce.

Ruské strašení

Předchozí článek byl věnován opakovaným pokusům Ruska nebo jeho fanoušků strašit jadernou válkou ve stylu: „Když Putin nedostane, co chce, tak se rozzlobí a vypukne nukleární apokalypsa a může za to Západ.“, a připomněl historicky osvědčené jaderné odstrašení, které fungovalo dlouhodobě i proti výrazně silnějšímu SSSR. V článku byly zmíněny dvě důležité ingredience úspěšného odstrašení – předvídatelnost a věrohodnost, avšak byl vynechán základní předpoklad, bez něhož tento koncept nefunguje, a to vůle nepřátelským hrozbám čelit. Tento předpoklad je zdánlivě samozřejmý, a proto také nebyl přímo zmíněn. V současné situaci vůči Rusku to ovšem tak samozřejmé není a níže uvedený text má napravit toto opomenutí.

Když Rusko skrze své hlásné trouby začne „významně přemýšlet nahlas“, že by nebylo od věci „potrestat NATO“ na Ukrajině nějakou menší atomovkou, případně v kombinaci s nějakou více divokou fantazií, jako třeba „Rusko by mohlo Británii potopit jaderným torpédem.“, fanoušci „deeskalace“ a „pacifisté“ mají Vánoce a předhánějí se v nápadech na „usmiřování Putina“. Výsledkem pak jsou prohlášení ve stylu: „Jaderné zbraně jsou fuj, a proto je nepoužijeme, ať se děje, co se děje.“ Nabízí se prostá otázka, zda tento postup zvyšuje či snižuje pravděpodobnost použití jaderné zbraně Ruskem. Útěchou „usmiřovačů“ je přirozeně naděje, že toto prohlášení se má týkat pouze dění na Ukrajině. Ale pokud Západ zároveň ruskou agresi odsuzuje a nešetří v tomto směru silnými slovy o principech a právu, tak touto zdánlivě selektivní (tj. pouze na úkor Ukrajiny) ústupností zvyšuje pokušení Putina nebo někoho jiného otestovat silná slova o principech a právu i jinde.

Otázka odhodlání

Na této „záchraně před jadernou zkázou“ se pak s chutí svezou i ti více krátkozrací mezi evropskými politiky a použijí to jako záminku, proč udržet zbraňovou podporu Ukrajině malou či ji ještě zredukovat. Ilustrací toho je pak přístup: „Pošleme jen děla, ale tanky ne, to už by byla eskalace, a i těch děl raději pošleme jen pár a co nejpozději.“ (viz Macron v Kyjevě a dlouhodobá pozice Scholze) Ve výsledku pak Západ staví sám sebe do situace člověka, jenž v noci jde ulicí v nebezpečné čtvrti, obává se přepadení a na krk si pověsí ceduli s nápisem: „Zbraně jsou fuj, násilí je špatné, a proto nejsem ozbrojen a nebudu se bránit.“

Výše uvedený postoj tedy sice formálně splňuje zásadu předvídatelnosti, ale jeho problémem je příliš velký nepoměr mezi ochotou deklarovat, co dotyčný neudělá, a mezi chybějící či nedostatečnou deklarací toho, co udělá. Výsledkem tedy může být vysoká věrohodnost ve smyslu, že případný útočník bude opravdu věřit, co jeho cíl neudělá. Ovšem odstrašující účinek je v takovém případě ze zjevných důvodů neexistující či dokonce záporný (tj. povzbuzující k napadení).

Krevní msta a její účel

Při pohledu na výše nastíněný kontraproduktivní nedostatek odhodlání se nabízí poučný příklad, jak bylo toto riziko zvyšující nadměrně pravděpodobnost agresivního útoku řešeno v minulosti. Tím řešením byla tzv. kultura cti, jež byla ještě ve středověku globální normou, a i později dlouho přetrvávala ve více „zaostalých“ oblastech, jako byly skotská Vysočina, některé části USA (v Apalačských horách, na „hlubokém“ Jihu či na Středozápadě), Balkán, Afghánistán a řada dalších, často, byť nikoli výlučně, islámských. Jejich společným znakem bylo/je (V některých regionech či lokalitách popisovaný stav přetrvává i v současnosti. – pozn. J.Z.), že v nich státní moc byla neschopna či neochotna zajistit dodržování zákonů a jiných právních norem.

Charakteristickým rysem této kultury byla do extrému dotažená reciprocita, tj. ochota reagovat na, skutečné či domnělé, křivdy a zločiny rychle, důsledně a zpravidla násilně. Typickým výsledkem byla krevní msta, jež se zdánlivě řídila starozákonním „Oko za oko, zub za zub.“, ale v praxi tuto zásadu nepovažovala za přísné maximum, nýbrž spíše za jakýsi minimální standard, který byl mnohdy výrazně překračován. Zvláště zajímavá však byla skutečnost, že tyto výsledky nebyly založeny na individuální agresivitě, nýbrž na závazném a sociálním tlakem vynucovaném kodexu chování. Jelikož „čest“ (tj. dodržování těchto pravidel) byla nejcennějším statkem a její absence či poškození představovaly riziko nejen pro osobní bezpečnost, ale i pro bezpečnost zúčastněné komunity, bylo dodržování výše naznačených zásad důrazné a časté, a to i se zapojením širší komunity a s malým ohledem na individuální přežití jednotlivých aktérů.

Fakticky tedy tento kodex chování představoval preventivně aktivované omezení počtu dostupných řešení pro případ konfrontace. Pokud se tedy někdo rozhodl začít konfrontaci, byť omezenou, nemohl počítat s tím, že mu to „projde“, a naopak musel očekávat, že bude následovat fakticky garantovaná násilná odveta s velkým eskalačním potenciálem. V praxi tedy, pokud ke konfrontacím došlo, byly často brutální pro obě strany a měly sklon pokračovat dlouhou dobu. Zároveň jich však z týchž důvodů bylo méně, než by se dalo při pohledu na výchozí podmínky očekávat, a tzv. kultura cti tak zajišťovala prevenci konfliktů a dodržování základních právních norem i při absenci centrální moci (o projevech tzv. kultury cti v současném ruském kontextu viz Kamil Galeev zde).

Důvěra a její křehkost

Tento model je přirozeně násilný a brutální a pro fungování civilizované společnosti ze zjevných důvodů nevhodný. Proto se také vyvinul na vyšší úroveň do tzv. kultury důstojnosti, v níž drobné provokace jsou ignorovány a při větších agresích zasahuje centrální autorita, jež zajišťuje dodržování pravidel a postihy proti jejich porušovatelům (podrobněji v angličtině viz Jonathan Haidt zde, včetně aktuální degenerace do tzv. kultury oběti). Je evidentní, že tzv. kultura důstojnosti je vyspělejší a pro fungování vzájemných vztahů efektivnější, jelikož nevyžaduje od svých příslušníků připravenost reagovat na každý, byť marginální přečin agresivní odvetou s připraveností k prudké eskalaci. Stejně tak je však evidentní, že tato větší vyspělost a efektivita jsou umožněny ochotou jednotlivých účastníků nereagovat na každý náznak konfliktu brutálním násilím. Tato ochota přirozeně vychází z jejich důvěry, že se jim tato jejich nekonfliktnost a zdrženlivost nevymstí. V tzv. kultuře cti tato důvěra neexistuje, protože i drobná a v zásadě racionální nechuť jít kvůli každé malichernosti do konfliktu může být interpretována ostatními aktéry jako „slabost“ a podnítit je k dalším a větším útokům, což může mít v konečném důsledku fatální dopady. Oproti tomu v tzv. kultuře důstojnosti existuje mezi aktéry vzájemná důvěra, jež je opřena o existenci vyšší autority dbající na dodržování pravidel a na jejich vynucování. Tato autorita ani nemusí být extrémně silná, jelikož při dostatečné vyzrálosti tohoto systému jednotliví aktéři se nejen nepokusí zneužít případů agrese ve svůj prospěch, nýbrž se o tu agresi ani nebudou pokoušet, a dokonce aktivně zasáhnou proti případnému narušiteli vzájemné nekonfliktní koexistence.

Tomuto ideálu tzv. kultury důstojnosti se blíží život v některých regionech, kde i navzdory relativně slabé přítomnosti policie a podobných složek existuje vysoká úroveň bezpečnosti, nízká kriminalita a malý počet násilných konfliktů. Tento stav přirozeně nevzniká „sám od sebe“, je výsledkem dlouhodobého úsilí a závisí na křehké rovnováze různých faktorů. Při jejím narušení pak může relativně rychle zkolabovat na nižší úroveň.

Rizikem je v tomto směru působení aktéra, který výše popsanou vzájemnou důvěru odmítá respektovat, a naopak se ji pokouší zneužít ve svůj prospěch, je připraven za tímto účelem prosazovat své zájmy násilím a namísto předcházení konfrontacím je aktivně provokuje jako nástroj k uplatnění svého vlivu. Toto riziko je zvláště výrazné v interakci mezi státy, jelikož, na rozdíl od vnitrostátní interakce, je v tomto případě centrální autorita slabší nebo téměř neexistující. Zároveň se však v této rovině vyskytuje výrazný „dvojí metr“.

Pokud se o výše nastíněný konfrontační postoj ve stylu tzv. kultury cti pokusí některý ze států Západu, tak bude obratem obviněn přinejmenším ze zbrklosti a nezodpovědnosti, pravděpodobněji pak ze „sobeckého kapitalismu“, „bezohledného imperialismu“, „krvežíznivého fašismu“ atd. Ovšem pokud tento model chování použije některá ze zemí tzv. třetího světa, tak tytéž hlasy začnou náhle mluvit o „empatii, oprávněné citlivosti, pochopení pro historické křivdy, respektu ke kulturní odlišnosti“ atd., a kritiky se vyvarují nebo ji dokonce napadnou jako „netoleranci a kulturní imperialismus“, aniž by si připouštěly rasismus stojící v základech této jejich kognitivní disonance. V současné situaci je však zvláště zajímavé, že toto „pochopení“ většinově vyhrazené pro „zaostalé“ země je hojně vzýváno i vůči Rusku a je používáno jako „omluva“ pro původní ruskou agresi i jako „důvod“ pro vyhovění ruským požadavkům. Zatímco v případě USA by to bylo pranýřováno, tak v případě Ruska je chování, nárokující si extra respekt a výsady na úkor ostatních a jejich vynucování použitím síly, prezentováno jako oprávněné a dokonce jako „důkaz“ síly a kvality Putinova vůdcovství.

Putinova hra

Výše popsané „gangsta manýry“ Ruska vykazují ve svých projevech i ve svých důsledcích překvapivou podobnost s praxí násilné pouliční kriminality. Je prokázáno, že její pachatelé v naprosté většině neútočí na náhodně potkané osoby, nýbrž si svůj cíl pečlivě vybírají, přičemž účelem je přirozeně maximalizovat šance na úspěšný útok. Tento výběr probíhá formou verbálního či neverbálního „oťukávání“, jež má u potenciálního cíle ověřit jeho schopnosti a odhodlání k účinné obraně. Následně nebo i souběžně probíhá manévrování za účelem zaujetí výhodné pozice k útoku. Zároveň se však útočník své záměry snaží do poslední chvíle zastírat a udržovat plausibilní popíratelnost. Například: „Co se do mě navážíš, vždyť se tě jdu jenom zeptat, kolik je hodin, a můj kámoš se jde zrovna podívat na tu kytku, co roste za tebou?“ nebo „Přestaňte s tou paranoidní rusofobií, vždyť jenom provádíme naprosto běžné vojenské cvičení v pohraničním pásmu na svém území.“ (podrobnosti v češtině, včetně příkladů viz zde).

Významným faktorem je také skutečnost, že vybraný cíl nemá na výběr, zda s potenciálním útočníkem tuto „hru“ chce či nechce hrát. Pokud v ní cíl prohraje, tak se „kvalifikuje“ jako oběť a bude následovat útok. Pokud hrát odmítne, tak to bude interpretováno jako neschopnost (tj. slabost) nebo strach (tj. slabost) a bude následovat útok. Jediný způsob, jak se útoku vyhnout je tuto „hru“ sehrát „správně“, tj. nedat najevo ani strach, ani slabost a naopak včas, účinně a viditelně čelit pokusům útočníka získat před zahájením útoku strategickou či taktickou výhodu v informacích, pozici, výzbroji či připravenosti k boji. V takovém případě pak zločinec buď přesto zkusí útok, ale za velmi nevýhodných podmínek, anebo, daleko pravděpodobněji, se stáhne a začne hledat jinou oběť.

Z toho vyplývá, že i ten, kdo preferuje mír, spolupráci a další výhody civilizovaného chování, se musí „snížit“ z výšin tzv. kultury důstojnosti, pokud se setká se soupeřem operujícím podle „primitivnějšího“ systému. Pokud se útočícímu „primitivovi“ nepřizpůsobí, tak sám sebe vmanévruje do submisivní pozice, anebo riskuje konfrontaci za pro sebe nevýhodných podmínek a dost možná i ponižující porážku. Toto přizpůsobení sice nemusí znamenat snahu usilovat za každou cenu o eskalaci konfliktu, ale zároveň musí jasně ukázat, a to včetně konkrétních činů, připravenost tuto eskalaci podstoupit. Co se týče formy, tak afektované hrozby a přehnaná verbální agresivita nejsou přínosné, protože vzbuzují dojem slabosti a bluffování, což povzbuzuje útok. Mnohem smysluplnější je asertivní postoj ve stylu „Tady jsem, vím, o co se snažíš, dělám, co je třeba, abys neuspěl, a, pokud na tom trváš, můžeme přitvrdit.“, přirozeně podložený dostatečnou věrohodností, ať již založenou na prvcích tzv. kultury cti, na předchozí historii úspěšně zvládnutých „her“ či na průběžném budování kredibility (viz předchozí článek). Dlouhodobý postoj Západu během událostí vedoucích k 24.2.2022 pěkně ilustruje, jak se tato „hra“ hrát nemá a jaké to má důsledky (příkladem jeho pokračování je aktuální německé škemrání o turbínu, tj. aby Kanada v zájmu Ruska porušila přijaté sankce nebo tlak EK a Německa na Litvu, aby zmírnila sankce uplatňované proti předsunuté ruské raketové základně v Kaliningradu, viz zde a zde). Poučením z toho je, že Putin (a do značné míry i Rusko obecně) se řídí mentalitou zakomplexovaného pouličního „drsňáka“. V jeho pohledu se protějšky v interakci dělí na pouze dvě kategorie: „hráči, anebo s…i“ a podle toho se k nim chová.

Nevyhrávají idealisté, ale „váleční štváči“

Z výše uvedeného je vidět, že pro udržení bezpečnosti je zásadní nepodlehnout Putinovu zastrašování, na jeho eskalační „testování hranic“ reagovat důslednou reciprocitou a odvetou, nebluffovat a být připraven deklarovaná opatření uskutečnit v plném rozsahu. Tyto návrhy mohou být kritizovány jako nezodpovědné přenášení praxe „agresivních primitivů“ a „pouličních gangů“ do zahraniční politiky, ale tato kritika je mylná. Realita a praxe mezinárodních vztahů se svou absencí centrální autority naopak odpovídá těmto „primitivním“ normám chování daleko více než ideálu důstojnosti a spolupráce. Paradoxně je tato nebezpečná anarchisticko-chaotická rovnováha mezinárodní politiky splněným přáním mnoha výše zmíněných „realistů“ a „pacifistů“, kteří se s takovou chutí vymezují proti „americké hegemonii“ a „USA v roli světového četníka“. Výsledkem pak má být „krásný nový multipolární svět“, o němž básní Rusko i Čína, ale který však nebude charakterizován harmonií a kooperací, nýbrž starým citátem: „Silní dělají, co mohou, a slabí trpí, co musí.“ V této souvislosti je ilustrativní i Putinovo freudovské expozé z února 2022: „Líbí, nelíbí. Trp, moje krasavice.“ (blíže k jeho možné inspiraci viz zde).

Česká republika (v rámci ČSSR) dělala Sovětskému svazu „krasavici“ hodně dlouho, stejně jako řada dalších zemí, včetně Ukrajiny. Skončilo to ne díky „realistům“, „deeskalaci“ a „mírovému protijadernému hnutí“, nýbrž díky Reaganovi a dalším „válečným štváčům“. Ovšem Putin má zjevně už dlouho chuť na druhé kolo. Historie ukázala, že stále, a to i v kontextu jaderných zbraní, platí, že ten, kdo je připraven jít do konfrontace nyní, má větší šanci vyhnout se větší konfrontaci v budoucnu. A ten, kdo je odhodlán své zbraně v plném rozsahu použít, má větší šanci, že je použít nebude muset.

Anebo můžeme Putinovi „podržet“.