Článek
Již jsme měli šanci si užít onu osvěžující skutečnost, že (přinejmenším někteří) progresivní novináři v Německu dokáží ještě vnímat realitu do té míry objektivně, že jsou schopni připustit, že dosud jimi prosazované postupy nefungují. Nicméně ideologické zakotvení je i u nich stále silnější, a proto již nedokáží akceptovat nahrazení těchto chybných postupů jinými, které by byly účinnější, ale které by neodpovídaly ideologickým dogmatům. Z jejich pohledu je tedy přijatelnější namísto věcně správného řešení prosazovat řešení, jež je „správné“ z pohledu ideologie (podobný přístup můžeme sledovat i v české mediální komunitě – viz třeba zde).
V německém případě to znamená držet dál dosavadní koncept “protipožární zdi”(v originále “Brandmauer”) a pouze ho prezentovat více “s úsměvem a s láskou. To je však pouze ezotericky marketingová floskule neobsahující reálnou změnu a sotva vyřeší pro CDU-CSU potenciálně smrtící stav, kdy je tato strana dlouhodobě nucena fungovat v koalicích s nekompatibilními partnery. Nadto ji tato situace nutí být na nich neúměrně závislá, protože její manévrovací prostor omezuje právě ona osudová „protipožární zeď“ určená k tomu, aby držela CDU a její voliče v levicovém náručí, což je maskováno termínem „merkelovské objímání“ (blíže viz zde a zde).
Dvojí metr extrémismu
CDU pod vedením Merze se sice snaží (po „centristickém“ období Merkelové) prezentovat jako pravicová, ale jelikož zprava ji od potenciálních spojenců odděluje „protipožární zeď“, je nucena vládnout v koalici s levicovou SPD (a jako další alternativa se nabízí taktéž levicoví Zelení). Podobně jako ve Francii, i v Německu tento „sanitární kordon“ existuje pouze na pravé straně spektra proti AfD, zatímco stejně radikální až extrémistické subjekty na levici, postkomunistické Die Linke a BSW (ve více sovětsko-nostalgickém duchu proruská a protiizraelská), jsou považovány za v principu přijatelné. A není náhodné, že první jmenovaná byla (a stále je) dlouhodobě součástí vlád na zemské úrovni, a to nikoli pouze těch „zaostalých“ východních. Konkrétně se jednalo o vlády v Berlíně 2002-2011 a 2016-2023 a v Durynsku 2014-2024, jakož i o aktuálně fungující vlády v Brémách (od 2019) a v Meklenbursku-Předních Pomořanech (od 2021), přičemž ve všech případech se jedná o koalice s programově kompatibilní SPD či Zelenými. Nástupci komunistů jsou tedy v Německu v podstatě standardním koaličním partnerem, zatímco v případě AfD i pouhá představa takové situace vyvolává mediální bití na poplach o „návratu nacismu“.
Durynská ukázka
Ukázkou toho je „krize“, jež vypukla po zemských volbách v Durynsku, které se konaly v říjnu 2019 po koaliční vládě Die Linke (zemský premiér), SPD a Zelených. Výsledky voleb a rozdělení mandátů byly následující: Die Linke 31% a 29 mandátů, AfD 23,4% a 22, CDU 21,7% a 21, SPD 8,2% a 8, Zelení 5,2% a 5, FDP 5% a 5. Vládní strany přišly celkově o 4 mandáty, rovněž CDU oslabila, což ale částečně kompenzoval nečekaný úspěch na východě nepříliš oblíbené FDP, která na rozdíl od předchozích voleb těsně překonala pětiprocentní hranici pro zisk mandátů. Největší úspěch zaznamenala AfD, která počet svých zástupců zdvojnásobila a stala se druhou nejsilnější stranou.
Jelikož spolupráce s AfD byla tabu, tak se čekalo, že novým sněmem bude hladce zvolen staronový premiér Bodo Ramelow za Die Linke, neboť v třetím kole volby již stačí prostá většina hlasů, zatímco CDU se zdrží hlasování a lídr FDP Thomas Kemmerich bude dělat stafáž coby symbolický protikandidát. Když v únoru 2020 nastalo rozhodující třetí kolo tajného hlasování, tak byl však Kemmerich překvapivě zvolen, protože kromě hlasů FDP a CDU jej podpořili i zástupci AfD. To byl pro FDP nečekaný úspěch, protože to bylo teprve podruhé v historii Spolkové republiky, kdy by FDP měla zemského premiéra. Reálně tak nastala možnost, že levicovou vládu za vedení postkomunistů mohla vystřídat menšinová pravicová vláda opírající se o AfD. A jelikož okamžitě vypuklo výše zmíněné bití na poplach, tak Kemmerich obratem vyloučil vládní spolupráci s AfD. To mu však nebylo nic platné, zhrzená levice situaci připodobnila ke zvolení Hitlera říšským kancléřem a po pouhých dvou dnech byl Kemmerich donucen, i pod tlakem ze strany CDU a části FDP, k rezignaci a vláda Die Linke mohla pokračovat, jak bylo původně plánováno (blíže viz zde).
Důsledky a pokračování
Je signifikantní, že v následujících zemských volbách tamtéž v roce 2024 FDP propadla na 1,1% a do parlamentu se nedostala (a následující rok propadla i ve volbách do Spolkového sněmu), zatímco AfD stoupla na 32,8% a volby vyhrála a teoreticky mohla mít vládní většinu s CDU (což však bylo i nadále tabu). V mediálním diskurzu byl pád FDP interpretován jako trest za „pošpinění se“ zájmem o podporu od AfD. Méně zmiňovanou možností však je, že voliči v Durynsku nebyli nadšeni vlády vedené postkomunisty, a tak volili nominálně liberální pravicovou stranu ve snaze dosáhnout změny. Ovšem poté se změna nekonala a dokonce jimi volená strana umožnila pokračování levicové vlády, což je nepřekvapivě mohlo zklamat. To se však v oficiálním narativu nepřipouští, a proto v roce 2024 CDU pokračovala ve stopách FDP a místo spolupráce s AfD raději uzavřela koalici s neokomunistickou BSW, což bylo následně oslavováno jako státotvorný akt. To však generovalo další zklamané voliče a výsledkem je současné napětí před volbami v Sasku-Anhaltsku (kde minulé zemské volby v roce 2021 CDU relativně výrazně vyhrála) při preferencích: AfD 42%, CDU 22%, Die Linke 11%.
Možné varianty:
1. Kupředu levá, zpátky ani krok
V době psaní tohoto textu (4.9.) ještě volby neproběhly, avšak lze reálně předpokládat tři možné varianty. Při první z nich sice AfD výrazně zvítězí, ale z Berlína vyžadovaná „protipožární zeď“ se udrží a CDU složí vládu se třemi a s trochou štěstí i čtyřmi levicovými stranami (volební preference Die Linke 11%, SPD 8%, Zelení 6% a BSW 4%). Se třemi z nich už koalici měla a výsledky jsme si již popsali. Tento výsledek je preferovaný z hlediska mainstreamových médií (viz odkazy v úvodu) a na základě dosavadního vývoje velmi nebezpečný pro samotnou CDU. A trochu paradoxně i potenciálně pozitivní pro AfD, jež by mohla dále pohodlně růst v opozici na úkor CDU.
2. Revoluce za zdí
Druhá varianta je méně pravděpodobná. V ní AfD získá absolutní většinu mandátů a vytvoří jednobarevnou zemskou vládu „protipožární zdi“ navzdory, což by byl úspěch srovnatelný s dominantním postavením CSU v Bavorsku a historický průlom. Pro tento případ jsou zvažována následující opatření. Nejslabším má být odstřižení od informací, tj. koordinační schůzky mezi ministry spolkových zemí se budou nadále konat pouze s 15 členy. Vyšší úrovní by bylo odstřižení od peněz, jelikož v Německu i nyní, desítky let po sjednocení, probíhají finanční transfery z bohatších spolkových zemí do chudších (zejména těch východních). Tyto transfery jsou zakotveny v ústavě, ale solidarita je podmíněna „společnými hodnotami“, takže s trochou snahy a kreativní interpretace by to bylo proveditelné. A nejsilnější úrovní by byl „Bundeszwang“, možné, byť dosud nikdy nepoužité opatření, kdy spolková vláda může zemské vládě dočasně odejmout některé kompetence a jejich vykonáváním v příslušné zemi pověřit z centra jmenované komisaře. Jaký efekt by to mělo na německé voliče, nejen v Sasku-Anhaltsku, není těžké si představit.
poznámka historická: Jedním z typických způsobu, jakým nacistická strana po svém nástupu k moci v roce 1933 upevňovala svou pozici, byla centralizace a omezování pravomocí (a likvidace) jednotlivých spolkových zemí. Tedy by bylo morbidně zajímavé sledovat uplatnění stejných metod v rámci deklarované snahy „zabránit návratu nacismu“.
3. Opravdu ostrá jízda
Pak je tu ale třetí varianta. Málo pravděpodobná, ale z pohledu mediálního mainstreamu ještě více děsivá. A zároveň i potenciálně pozitivní. V ní AfD vyhraje, ale k absolutní většině jí bude chybět pár mandátů. Ovšem „berlínská zeď v.2“ se neudrží a v CDU se najde menšina, která odmítne vládu s postkomunisty. Pár rebelů s mandáty s mandáty podpoří zemskou vládu AfD. A pak se objeví tací, kteří to odmítnou odsoudit. A CDU pod tlakem okolností najde odvahu vstoupit do průlomu. Anebo ji nenajde a rozštěpí se, čímž se jasně oddělí merkelovská část preferující faktické splynutí s SPD.
Zároveň v AfD by realita vládnutí by takových okolností mohla vyvolat vnitřní pnutí, což by konečně mohlo vyjasnit dlouhodobou otázku, zda jde o stranu více protimigrační, anebo více proruskou, přičemž na migraci strana vyrostla, zatímco na nostalgii po „ruském míru“ se specializují i jiné subjekty. Případně by to mohlo též vyvolat rozkol a následný odchod na blaho Ruska zaměřené menšiny. Ideálně by pak takto mohla vzniknout, ať už pod jakýmkoli jménem, nová pravicová strana, jež by obsadila pozici, kde se dříve nacházela CDU. A třeba by se k ní opět přidala i CSU, protože Bavorsko je jiné, než zbytek Německa, méně progresivní a více pragmatické.
Je to pravděpodobné? Není. Protože hrůzu z ní má nejen levice, včetně Die Linke, která již deklarovala ochotu podpořit v Sasku-Anhaltsku vládu CDU, ale i samotné vedení CDU, jež se před volbami snažilo tamní kandidátní listinu vyčistit od všech potenciálních rebelů (blíže viz zde). Tedy nelze podcenit historicky prověřenou (a napříč stranami rozšířenou) německou tendenci dělat chyby v dlouhodobé strategii a následně se jich držet co nejdéle bez ohledu na realitu. Ale naděje umírá až předposlední…
