Článek
Zemské volby v Německu letos vyvolávají nadstandardní pozornost, jelikož existuje reálná šance, že AfD nejen zvítězí, nýbrž dosáhne na absolutní většinu a tedy již nebude možné jí zabránit ve vládě. Této obavě lze do značné míry rozumět, neboť v postojích vůči Rusku a vůči středoevropským zemím, které se Rusku vzpírají, má AfD postoj, jaký by v české politice měla hypotetická strana s dvojicí předsedů Andrej Babiš (Alice Weidel) a Tomio Okamura (Tino Chrupalla). Ovšem výsledky dosavadní německé politiky týkající se energetiky a migrace jsou takové, že rostoucí podíl Němců vnímá AfD jako tu nejlepší dostupnou alternativu.
Tyto obavy se projevují v německých médiích a dokonce i v českých. Ukázkou je třeba tento článek s názvem „Dá se Alternativa pro Německo ještě zastavit?“ (viz německá a česká verze). V předchozím textu posloužil pro ilustraci toho, jak je vnímána AfD a jaké jsou příčiny jejího vzestupu, což kupodivu nemá být migrace. Tentokrát se podíváme, jaké autoři (Bernd Ulrich a Anne Hähnigová) navrhují řešení poté, co správně konstatovali, že dosavadní strategie nebyla úspěšná a že je potřeba ji změnit.
Óda na zeď
Jelikož se jedná o redaktory renomovaného německého periodika, dalo by se to brát jako určitý punc kvality a zdroj očekávání, že po úvodním pojmenování chyb bude následovat neméně odvážný návrh originálního řešení. Toto očekávání však naráží na neúprosná dogmata německého „liberalismu“. Základem dosavadní strategie vůči AfD je „protipožární zeď“ (v originále “Brandmauer”), což hezky ilustruje, jak je AfD vnímána. Jedná se o klasický model „sanitárního kordónu“, tj. snahu vyhýbat se spolupráci či vůbec kontaktům s příslušným subjektem, což je prováděno s typicky německou umanutostí a neschopností rozpoznat přiměřenost. Tedy to neznamená pouze neochotu podpořit jakýkoli (bez ohledu na obsah či oprávněnost) návrh předložený AfD, nýbrž i zákaz schválit jakýkoli jiný (třeba i svůj vlastní) návrh, pokud by jej AfD podpořila.
Ilustrací toho je letošní příklad ze zemského sněmu v Sasku, kde tamní malá skupina poslanců za Zelené předložila návrh vcelku marginálního zákona týkajícího se zjednodušení administrativy pro malé podniky a ten byl k jejich zděšení přijat, protože pro něj hlasovali poslanci AfD, a následně se vedení Zelených za tento čin veřejně kálo (blíže viz zde).
Úvodem citovaný článek tedy na jedné straně vyzývá ke změně dosavadního postupu, ale zároveň většina textu je paradoxně věnována zdůvodňování, proč je nezbytné hlavní složku tohoto dosavadního postupu, „protipožární zeď“, zachovat. Základní tezí je: „Ochranná zeď neslouží k tomu, aby AfD porazila, ale aby ochránila zemi před jejím vládnutím.“ Tedy cílem není vyhrát volby, nýbrž nepustit AfD do vlády, což je zdůvodňováno autoritativně prezentovaným názorem, že AfD nejde o uplatňování konkrétní, voliči požadované politiky, nýbrž o vágně definované zlo jako „ponižování menšin“ a „diskriminaci odlišných lidí“, což má být pro AfD „základem její identity“.
Dále se autoři vymezují proti názorům, že pokud rostoucí podíl voličů preferuje AfD, tak by z hlediska demokracie i logiky dávalo smysl ji zapojit do vlády. Kromě výše uvedené emocionální pozice ve stylu „AfD je zlo.“ argumentují tím, že AfD je aktuálně příliš silná a tedy by v případné koalici měla příliš silnou pozici. To je pravda, avšak opět „zapomínají“ zmínit příčinu tohoto stavu, právě onu rigidní „ochrannou zeď“, jež zabránila vládní spolupráci, když ještě AfD byla slabší.
A její hlavní účel
Ačkoli jsou postoje podstatné části AfD vůči Ukrajině a vůči obraně proti ruské agresi varovné a jsou často zmiňovány jako argument proti případné spolupráci s AfD, je typické, že v citovaném německém článku, byť vyhraněně kritickém, tento argument není vůbec zmíněn. Důvod je prostý. Navzdory ostentativnímu focení se v Kyjevě a slovům podpory, z hlediska německých „liberálů“ a Zelených (nemluvě o početné neokomunistické levici) je Ukrajina pouze obtížnou lapálií (což se netýká pouze „liberálů“ německých – viz například zde). Proto také autoři tak vehementně plédují za totální odmítání spolupráce s AfD i na zemské úrovni, ačkoli v Německu spolkové země neřídí zahraniční politiku. Ovšem mohou zasahovat do implementace opatření v oblastech jako energetika či migrace, což je zjevně vnímáno jako důležitější než Ukrajina či Rusko (viz dřívější snaha Německa i po ruském útoku v roce 2014 se dále orientovat na ruský plyn v zájmu „vyššího cíle“, tj. odstavování jaderných elektráren a boje s klimatem).
Ochrana voličů
Proto tedy názor, že by v rámci respektu k voličům i praktické politiky bylo vhodné umožnit AfD vládní účast na zemské úrovni, což by ji „odmaskovalo“ a zbavilo pohodlné opoziční pozice, je pro autory zcela nepřijatelný. Tak moc, že proponentům tohoto názoru podsouvají touhu používat východní spolkové země jako „laboratoř pro experimenty v oblasti lidové výchovy“, jakož i aroganci a bezohlednost ve stylu pozice: „Nechte stodolu shořet, když si někteří z těch, co ji používají, pořád hrají se sirkami.“
Demonstrativně se tak staví do pozice těch ochránců před „pokusy na lidech“, což je v Německu snadné implikovat v kontextu boje proti nacismu, ale fakticky pouze provádí klasický a v levicových kruzích zvláště oblíbený manévr, kdy z vlastních negativních postojů nebo činů obviní protivníka (viz jak stoupenci Hamásu obviňují Izrael z genocidy a znásilňování, stoupenci Ruska obviňují NATO z agresivní války, notoricky sektářští a rasovou selekci prosazující progresivisté kohokoli jiného z netolerance a rasismu atd.). Z jejich pohledu jsou němečtí voliči ve východních spolkových zemích nesvéprávní a je nutno je „ochraňovat“ před důsledky jejich volby. Jaké dopady má takto arogantní postoj na tyto voliče a jejich názory je vcelku zřejmé.
Levicová „záchrana“
Nepřekvapivě vedl k onomu posílení AfD a do budoucna bude mít důsledky stejné. Ale i na to autoři mají odpověď. Za podstatné považují, aby AfD nezískala absolutní většinu. Poté by následoval z jejich pohledu pozitivní scénář, kdy „středopravicová CDU by se zachránila v menšinové vládě s podporou Levice (Die Linke).“ V této souvislosti je nutno si uvědomit, že Die Linke je nástupce komunistické státostrany, která vládla v NDR, jenž pouze prošel změnou názvu a kosmetickou úpravou rétoriky, kdy méně mluví o revoluci proletariátu a více o sociální spravedlnosti a míru. A přesto redaktoři mainstreamového německého periodika (přejímaní v českém mainstreamovém a nominálně liberálním tisku) neironicky navrhují, že středopravicová CDU se má „zachránit“ skrze spolupráci s touto stranou. To je podobný kalibr, jako by v českých poměrech byl návrh, aby se ODS „zachránila“ tím, že opře podporu své menšinové vlády o hlasy „Stačilo!“ (tj. kosmeticky rebrandovaných komunistů). To by bylo vnímáno jako bizár i ze strany samotných komunistů. Tedy u nás. V Německu ne, což ukazuje, že v určitých kruzích tak oblíbené stížnosti na údajnou nevyspělost naší politické scény ve srovnání s našimi západními sousedy jsou poněkud přehnané. Nicméně by bylo chybou usínat na vavřínech, protože ještě loni probíhala vehementní snaha přejmenované komunisty prezentovat jako „národní konzervativce“, opakovaně zvané na akci Konzervativní kemp, jež byla následně v některých konzervativně se profilujících médiích prezentována jako „velké setkání českých konzervativců a dalších přátel svobody“.
A cesta k ní
Typickým rysem fanatismu bývá, že když jeho ideologie narazí na realitu, tak je to „samozřejmě“ chyba té reality a preferovaným řešením je tlačit ideologii větší silou. A zjevně to platí i pro německé „liberální“ novináře. Z nedávné historie vyplývá, že CDU pod vedením populistické Angely Merkelové doplatila na velké koalice s SPD a s tím spojený posun doleva. A to německá SPD je sice levicová, ale stále relativně mainstreamová, tj. je vstřícná vůči migraci a boji s klimatem a touží se vykašlat na Ukrajinu (viz obohacení německého jazyka o sloveso “scholzen”), ale stále s určitou míru pragmatismu. Přesto však CDU zeslábla natolik, že i Merkelová, do té doby ve spřízněných médiích označována jako „paní nepostradatelná“, byla přinucena složit funkci (viz zde a zde). Následně dva její preferovaní nástupci byli ve volbách neúspěšní, CDU skončila v opozici a Německo dostalo vládu SPD a Zelených.
V důsledku toho se předsedou CDU stal Friedrich Merz, kterého se „Mutti“ Merkelové dočasně podařilo ze strany vyštípat. Ten kandidoval s vizí odklonu od merkelovského populismu a návratu k pravicové politice a ve spolkových volbách v únoru 2025 zvítězil. Ovšem se stranickým aparátem plným merkelovských loajalistů a pod tlakem mediální monokultury byl jeho manévrovací prostor omezený a následně musel uzavřít opět koalici s SPD, protože jediná další alternativa byla uzavřena za „protipožární zdí“. Důsledkem bylo opětovné a nepřekvapivé zklamání voličů CDU, jež za pouhý rok od vítězných voleb klesla k bezprecedentním 20 procentům voličských preferencí, zatímco AfD na prvním místě atakuje 30 procent.
Ostružinová past
A přesto autoři s vážnou tváří navrhují, aby se CDU „zachránila“ opřením se o neokomunisty z Die Linke. Pikantní však je skutečnost, že toto navrhované opatření není nic nového. Již v roce 2020 v Durynsku CDU nepřímo podpořila vznik menšinové zemské vlády Die Linke (v koalici se Zelenými a SPD) a následně v roce 2024 se menšinová vláda CDU tamtéž opřela dokonce o hlasy více klasických komunistů z BSW, kteří se oddělili od Die Linke, protože namísto progresivního maskování chtějí více otevřenou podporu pro Rusko. V Německu se tomuto jevu říká „ostružinová koalice“ a přispěl k tomu, že podpora CDU ve východních spolkových zemích klesá a že v nadcházejících volbách v sousedním Sasku-Anhaltsku AfD má šanci získat absolutní většinu.
Odkud pochází láska
Tedy jako řešení současného stavu autoři citovaného článku doporučují plnění přání voličů (kromě těch volících AfD či nefandících spolupráci s komunisty) a udržování „protipožární zdi“, kterou je potřeba lépe prezentovat, tj. obsah neměnit a jen více ozdobit marketingový obal. Konkrétně se dočteme: „A čtyři věci, o které bychom se snažit měli: veselost, láska, řešení problémů – a zachování ochranné zdi proti spolupráci s AfD.“ To zní hezky a zároveň, kromě doporučení držet zeď, dosti ezotericky. Co se tím míní? Odpověď je v textu naznačena otázkou: „Nemělo by se znovu zkusit klidné merkelovské vládní jednání, jež politické soupeře spíše obejme, než aby s nimi vstupovalo do konfrontace?“ Tedy doporučení AfD izolovat, ale zároveň objímat. V praxi to znamená dát za vinu současný stav tomu, kdo se jej snažil vyřešit (Merzovi), a vrátit se k politice, jež jej způsobila.
Otázkou zůstává, zda toto vychází z nepochopení situace, kdy si autoři z ideologických důvodů nejsou schopni připustit určité skutečnosti. Aneb zda situaci chápou, ale její důsledky jim jsou jedno, případně je vítají, včetně vynucené spolupráce CDU s co nejvíce levicovými stranami a včetně její takto způsobené marginalizace či postupem času faktické likvidace. To by odpovídalo skutečnosti, že procento německých novinářů preferujících levicové strany je daleko vyšší než volební preference těchto stran.
Německá tradice
Závěrem je zjevné, že navzdory slibnému úvodu a navzdory mýtům o pragmatickém a racionálním přístupu k problémům a o politické vyspělosti, jež nám (a obecně „novým“ členským státům EU) má být vzorem, se spíše potvrzuje přísloví: „Němci nedělají malé chyby.“ To vychází z historicky ověřené (viz příklad) neschopnosti Němců připustit si chybu jednou zvolené strategie a jejich autistické nutkání držet se jí ztrátám a škodám navzdory až do „konečného vítězství“. Anebo do hořkého konce.
Co to bude tentokrát?
