Článek
Bylo jednou jedno království, v němž neměli sedláky, pekaře, řezníky ani kuchaře. Nepotřebovali je. Místo nich měli totiž kouzelný hrneček, který vařil kaši a byl schopen sám nasytit královskou rodinu, její služebnictvo i všechny poddané.
Hrneček každé ráno vynesli na nádvoří a ministr krupicové kaše pravil:
„Hrnečku, vař!“
A z hrnečku se rázem valilo tolik kaše, že zaplavila všechna koryta od Šlesvicka-Holštýnska po Bavorsko. Kaše všem chutnala a byla skoro zadarmo, protože jediný variabilní náklad tvořil poplatek za vynesení hrnečku na nádvoří a vyslovení kouzelné formule.
Jednoho dne si ovšem hrneček přečetl Miltona Friedmana a rozhodl se, že všem svým odběratelům ukáže, zač je toho ouško.
„Já vám dám kaši!“ zabublal a už od rána vařil dvojnásobnou rychlostí.
„Hele, my už máme dost!“ volali venkované.
„Vždyť je teprve poledne,“ kroutil hlavou ministr alkoholu a tučných jídel. Pak se ale podíval z okna a z toho, co viděl, mu vypadla z ruky láhev slivovice. Nejdřív vzpomínal, kdy naposledy v srpnu tolik nasněžilo, a následně usoudil, že už má taky dost.
Ministr pro zahraniční vztahy a šmelinu byl naštěstí duchapřítomnější. Ihned běžel k červenému telefonu pro nouzové situace a zavolal všem sousedům:
„Nechcete někdo kaši?“
„Za kolik?“
„Minus dvacet eur.“
„Cože?“
„Minus dvacet eur.“
„Takže vám zaplatíme minus dvacet?“
„Přesně.“
„Čili vy vlastně zaplatíte nám?“
„Ano.“
„Tak sem s ní.“
A kaše se valila přes hranice do Belgie, Nizozemska, Francie, Švýcarska, Rakouska, Česka, Polska i Dánska a podmořskými kašovody také do Švédska a Norska.
Již v brzkých odpoledních hodinách však bylo zaděláno na mezinárodní konflikt.
„Hele, my už máme dost,“ ozývalo se z červeného telefonu pravidelně v několika jazykových mutacích.
Panovník naznal, že je zle, a svolal krizový štáb.
„Už jsme naplnili všechna kašová sila i přečerpávací kašové nádrže,“ meldoval ministr pro hamonění a škudlení.
„Zkusili jsme přebytečnou kaši použít i jako podkladní vrstvu pro nové cesty, ale bohužel se ukázalo, že únosnost je dost chabá,“ připojil ministr stavebnictví a víceprací.
„Celkem úspěch mělo, aspoň zpočátku, nouzové zásobování hladomoren. Všichni odsouzenci ale brzy dostali břišní koliku,“ hlásil ministr vězeňství, pečiva a pilníků.
„Pomáhá nám i experimentální přeměna na kašový plyn. Jde to ale dost pomalu a je to příšerně drahé,“ přiznal ministr inovací a zázraků na počkání.
„Nasadili jsme i mařiče kaše, ale mezi prostým lidem vyvolávají nepokoje,“ sdělil ministr pro paniku a hromadný lynč.
Panovník si sundal brýle. Ruce se mu třásly napůl hněvem, napůl nervozitou.
„Zůstanou tady jen Keitel, Jodl, Krebs a Burgdorf,“ sdělil děsivě klidným hlasem.
Všichni kromě čtyř zmíněných vyklidili sál, ale bylo to úplně jedno, protože panovníkův řev se linul až na nádvoří.
„To byl rozkaz! Kdo si myslíte, že jste, že se opovažujete neuposlechnout rozkaz, který jsem vydal? Tak takhle to tedy je! Všichni mi lhali. Dokonce i ministr švihlé chůze!“
O hodinu a přibližně tři sta špatných nápadů později kdosi využil vzácně se vyskytnuvšího ticha a zaklepal na dveře.
Do sálu vešel bělovlasý kmet podobný Gandalfovi, jen o mnoho zim starší. Byl to kuchař z dávnověku, který jako jeden z mála pamatoval období, kdy ještě království nemělo kouzelný hrneček.
Došoural se až k panovníkovi, vzorně se uklonil a pravil:
„Vaše Výsosti, dovoluji si něco navrhnout. Nešlo by prostě říct: ‚Hrnečku, dost‘?“
Nastalo trapné ticho.
„Technicky ano,“ řekl někdo.
„A ekonomicky?“
Nastalo ještě trapnější ticho.
Ale to už zapadalo slunce a z nádvoří se náhle ozval radostný jásot.
„Sláva! Přestal vařit! On přestal vařit!!!“
„No vidíte. Funguje to,“ nervózně se pousmál ministr krupicové kaše.
Za týden ho ale smích přešel.
Hrneček od osudového dne vařil o dost pomaleji a království postupně spotřebovalo veškeré zásoby. Když následně ministr nechal hrneček jako každé ráno vynést na nádvoří a pronesl kouzelnou formuli, nestalo se nic.
„No tak, hrnečku! Vař!“
Nic.
Nepomohly prosby, modlitby ani výhrůžky. Hrneček byl prázdný a království mělo najednou úplně jiné starosti než minulý týden.
Ministr pro zahraniční vztahy a šmelinu pomalu přešel k červenému telefonu.
Vytočil první sousední království.
„Jééé, to je dobře, že voláte,“ ozvalo se na druhém konci. „Tak kolik nám dnes zaplatíte za to, že si od vás vezmeme kaši?“
„No… dneska to neklapne.“
„Jak neklapne?“
„Spíš se chci zeptat…“
Ministr se rozhlédl, jestli ho nikdo neposlouchá, a ztišil hlas.
„Nezbylo vám něco od minulého týdne?“
A tady bych to mohl klidně zakončit, protože v té pohádce je všechno. Jenomže ne úplně všechno. Chybí tam čísla, argumenty a hlavně odpověď na onu dost zásadní otázku z titulku. Tak holt opusťme svět jednorožců, ježibab a levných úvěrů a přejděme do světa o poznání nudnější, ale o to přesvědčivější datové analýzy.
Ve čtvrtek 27. srpna 2026 se ve světě nedělo nic moc: Donald Trump přejmenoval Ontarijské jezero na Americké, zemřel srbský válečný zločinec Ratko Mladić a fotbalisté Plzně a Jablonce senzačně postoupili v pohárové Evropě. To nejzajímavější se přitom zcela bez povšimnutí odehrálo v německé energetice.
Nastala tam klasická Hellbrise (tedy kombinace „svítí a fouká“), a to v souběhu s relativně nízkou spotřebou (protože prázdniny a protože žádné vedro, a tím pádem žádné klimošky). Krátce po poledni vyrábělo Německo ze slunce 49,4 GW a z větru 16,8 GW. Už to by dohromady pohodlně stačilo na pokrytí spotřeby ve výši 57,2 GW. Jenomže kvůli regulaci soustavy musely být v provozu dále plynovky (2,5 GW), uhelky (7,6 GW), hydroelektrárny (1,7 GW), dotované biomasovky (3,5 GW) a další zdroje. Dohromady 84 GW, tedy o 26,8 GW víc, než bylo potřeba! To pro představu odpovídá běžnému jarnímu zatížení celého Španělska…
Hellbrise v Německu
Co s tak obrovským přebytkem Němci udělali? Graf napovídá, že podstatnou část uložili do přečerpávacích vodních elektráren. V nejextrémnějším čtvrthodinovém řezu se takto zbavili 4,7 GW výkonu. Mnohem podstatnější objem energie pak směřoval do zahraničí – hlavně do Nizozemska (4,4 GW), Francie (2,8 GW) a Rakouska (2,2 GW). Celkově v daný den odtékalo fyzikálně až 17,1 GW. Červený telefon drnčel celý den. Mimochodem obchodně to bylo až 19,6 GW (což už se blíží technickému maximu), takže trh chtěl dostat z Německa ještě víc elektřiny, ale dráty řekly: Ne!
Německo - přeshraniční fyzikální toky
A teď schválně, jak moc dáváte pozor. Tady něco nesedí, že? Výroba 84 GW minus 4,7 GW v přečerpávačkách, minus 17,1 GW v exportech rovná se 62,2 GW a ne 57,2 GW! Kam se sakra ztratilo těch 5 GW? Že by ztráty v sítích a technologická vlastní spotřeba elektráren? To těžko, Energy-charts.info pracují na základě platformy ENTSO-E s netto daty…
Domnívám se, že přinejmenším podstatnou část tohoto zbytku odčerpaly baterie – a to ty z čeledi průmyslových a large scale. Bohužel to však nelze doložit z veřejných zdrojů, protože nabíjení a vybíjení tohoto typu akumulace v agregované podobě za celé Německo dosud nikdo neeviduje. Pohled na sumu instalovaného výkonu aktualizovanou k srpnu 2026 nám však dává určitou představu.
Německo - instalovaný výkon v bateriích
Když se pak trochu prohrabeme v historických tabulkách a naházíme do Excelu nejvyšší čtvrthodinové přebytky za každý rok (očištěné o PVE), vyjde nám, že letošní přebytek byl skutečně rekordní v celé novodobé (a velmi pravděpodobně i „starodobé“) historii.
Německo - historické přebytky elektřiny
Nezbývá než si zaspekulovat, jak moc dal 27. srpen 2026 zabrat německým dispečerům na velínech přenosových a distribučních soustav.
Sedíte? Pokud ne, tak se aspoň něčeho pevně chyťte (třeba souseda v tramvaji). V den D bylo k vybalancování německé soustavy potřeba 140 dispečerských zásahů, tedy skoro každých deset minut jeden! Dohromady se přitom kvůli regulaci výkonu či napětí honilo nahoru či dolů neuvěřitelných 236 GWh! Tedy zhruba tolik, kolik spotřebuje za celý den Česko i Slovensko! A ještě jedno srovnání: Minulý rok ve stejný den stačilo německým dispečerům k energetickému štěstí 37 zásahů a 10 GWh regulované energie. To jsme o řád jinde!
Pro jistotu připomenu, čo si predstavuji pod takým pojmom „redispečink“. V nejběžnější podobě jde o krácení na počasí závislého výkonu v jedné části soustavy a navyšování řiditelného výkonu v druhé. V Německu se tímto způsobem na denní bázi řeší nedostatečné severojižní propojení. Jinými slovy: Když na severu zafouká víc, než je zdrávo, vybrané větrníky se dispečerským zásahem zastaví. Fabrice na jihu to přitom může být jedno, protože větrná elektřina by se k ní stejně nedostala – místo ní využije třeba tu plynovou odnaproti (zaplaceno přitom dostane většinou jak „zatípnutý“ provozovatel větrníku, tak provozovatel pobídnuté plynovky).
Pro úplnost: Z těch 236 regulovaných GWh připadalo v den D 125 GWh na krácení a 111 na navyšování výkonu. Na jednu stranu jsou to neskutečná čísla, na druhou nám dávají celkem srozumitelnou odpověď na otázku, zda hrozil blackout. Nehrozil. A ceny na vnitrodenních a vyrovnávacích trzích naznačují, že dokonce šlo o relativně klidný den – německý systém se na hranu nedostal (nebo vy tam něco na tom cenovém grafu u 27. srpna vidíte?). To spíš v následujících dnech se děly věci. Napřed se vnitrodenní trh utrhl (co taky jiného by měl trh dělat) na 4 305 eur/MWh a vyrovnávací na 3 066 eur/MWh. Další den pak došlo k podivnému přestřelení a okamžité korekci. Výrobu táhl vzhůru vnitrodenní trh cenou 7 000 eur/MWh a současně ji krotil vyrovnávací trh zápornou cenou 3 000 eur/MWh.
Německo - ceny na vnitrodenním a vyrovnávacím trhu
Konkrétní příčiny neznáme, ale velmi pravděpodobně to bude souviset s pokračující hellbrise a akutním přebytkem výkonu. Jen se opět potvrdilo známé pravidlo, že bezpečnost v síti se odvíjí od konkrétní topologické situace a ne od agregovaných provozních dat.
Na závěr mám pro vás dobré i špatné zprávy. Napřed ty dobré. Nechci to zakřiknout, ale je objektivně fascinující, že Němci mají v solárech už 128 GW (= dvojnásobek špičkového letního zatížení) a ve větrnících cca 82 GW (= špičkové zimní zatížení), a přitom nezažili v moderní době jediný plnotučný blackout. Mají kouzelný hrneček, či spíše hrnec, a naučili se s ním bezpečně pracovat. Pokyny „dost“ i „vař“ fungují, byť to někdy může být docela napínavé. Klobouk dolů před německými dispečery!
Na druhou stranu nelze zpochybnit, že v situaci, kdy se hrnečku nechce (= Dunkelflaute), může jejich počínání připomínat reakci ministra krupicové kaše. Navzdory vší snaze kouzelný hrneček vždy vaří tolik kaše, kolik chce sám, a ne kolik chtějí jeho majitelé (natož jejich sousedé).
I z tohoto důvodu německá Energiewende zatím ani náznakem nevede k cílům, kvůli kterým byla vymyšlena (nezávislá a nízkoemisní energetika). Zato generuje obrovské náklady. Jen na řízení sítí a podpoře obnovitelných zdrojů zaplatí němečtí spotřebitelé každý rok v přepočtu stovky miliard korun, což už odpovídá nákladům na nové jaderné bloky. A nejnovější zpráva o systémové stabilitě svědčí o tom, že ani s tou spolehlivostí a bezpečností provozu to nebude tak sluncem zalité, jak se občas vykládá.
Budu se opakovat. Kdyby tento typ experimentu prováděli někde v jižní Americe, koupil bych si popcorn a z bezpečné dálky zvědavě sledoval, jak to dopadne. V pozici přímého souseda jsem však poněkud nervózní.
Hrnečku, dost!
