Zatímco média řeší jaderný úpal, Hormuzská krize se plíží přes Itálii do EU

Po vzoru nejmenovaného českého ekonoma, basketbalisty a odborníka na levicovost a pravicovost jídel či sportů začnu narcistní salvou autocitací. O novém fenoménu evropské energetiky, který Němci již stihli trefně pojmenovat Hitzenflaute, jsem psal tady a tady. Rychlé shrnutí: vedro, klimošky, vysoká spotřeba, vítr na dovolené, fosily v limbu, večerní úprk slunce, sezonní odstávky, jaderné úpaly, fosilní úpaly, sucho. Pod dojmem německé jazykové kreativity jsme se dokonce s kolegou Mirkem Haškem nechali v Briefingu Vysokého napětí vyhecovat k parodii na Alles Gute.

Co se týče těch jaderných úpalů, ty sleduji dlouhodobě a až donedávna se značným pobavením. Po každé, když vám někdo bude tvrdit, jak v rozpálené Francii „kolabuje jádro“, a dokonce „zdražuje elektřinu nebohým sousedům“, máte jedinečnou příležitost utřít ho jak zpocené okno jediným grafem. Dokonce i uprostřed července, kdy Francouzi snižovali výkon především průtočně chlazených reaktorů až o 9 000 MW, rozdávali plnými hrstmi elektřinu na všechny strany, jako by Rhôna nebublala… Prostě když máte největší jadernou flotilu na světě (v poměru k velikosti energetiky), nějaká Hitzenflaute vás nemůže rozhodit.

Co ale regiony, kde si o takové redundanci mohou nechat zdát? Vy víte, že jsem nenapravitelný nukleofil, ale v tomto případě musím uznat, že maďarský Paks a rumunská Cernavodă jsou uprostřed léta Balkánu platné jako Mbappé s Dembélém Francii v semifinále fotbalového šampionátu.

Kvůli nedostatku vody v Dunaji mají obě elektrárny obří problémy s chlazením, musí bezprecedentním způsobem omezovat výrobu, a v regionu tak chybí baseload cca 2 400 MW. Zatím. V nejhorším scénáři (odstavení všech bloků v obou lokalitách) to může být i 3 300 MW…

Premiér Peter Magyar hovoří o nejkritičtější situaci v historii maďarské energetiky a apeluje na podniky i domácnosti, aby snížily odběr ze sítě ve špičkách. Sluší se dodat, že kdo je na spotu, na toho ani Magyar nemusí apelovat… Posuďte sami.

Při této příležitosti si neodpustím jeden fosilní štulec. Není to tak dávno, co jsme se tady hádali o tom, jaké dopady na ceny může mít odstavení 2 300 MW stabilního výkonu v srdci Evropy. S dovolením bych tuto debatu tímto považoval za ukončenou (a to taktně pomlčím o tom, že u balkánských jaderek se bavíme o omezení v řádu dnů, maximální týdnů, zatímco u českých uhelek o uzavření nadobro).

Jakkoliv vnímám i já situaci na Balkáně jako velmi naléhavou, jedním dechem dodávám, že pokud nedojde k výpadkům elektřiny či dokonce blackoutu, důvod k panice to není. Za pár dní zaprší, hladina stoupne, výkon jaderek jakbysmet a ceny se zase poslušně vydají opačným směrem.

Maďarští a rumunští politici by si však měli přiznat, že mají strukturální problém, který bude třeba v řádu nízkých let řešit, a že původní předpoklad „Dunaj není Jihlava, chladicí věže jsou zbytečné“ přestává platit. Teploměry nesměle naznačují, že klimatická změna není jen skvělý argument pro dotační šílenství, ale realita, ať už si o jejích příčinách a možných řešeních myslíme cokoliv.

Důležité však je, že i problémy dunajských reaktorů jsou technicky řešitelné. Bude to něco stát, bude to chvíli trvat, může to být i technicky náročné, ale u zařízení s potenciální životností 80-100 let se to určitě vyplatí. I to se skrývá za abstraktním pojmem adaptace.

Daleko horší je to s problémy, které krátkodobé ani technicky řešitelné nejsou a s nimiž ani z pohledu EU, natož Česka nemůžeme dělat skoro nic.

Rychlé shrnutí: Katarské LNG je částečně rozbombené, ale i kdyby nebylo, nemá se kudy dostat z Perského zálivu. Svět je už přes pět měsíců bez 20 % zkapalněného plynu. Ceny na světových trzích se zemním plynem i ropou kolísají podle toho, jak zrovna lítají rakety či ostrá slova, případně zaručené sliby o mírových dohodách. Zdá se ovšem, že někdy na konci července už obchodníkům došlo, že Donald se vždycky s Íránci dohodne tak napůl (on ano, oni ne), takže jde celou tu dobu o snahu dohodnout se na nedohodnutelném.

Výsledek je, že vývoj měsíčního kontraktu na zemní plyn na klíčovém evropském uzlu TTF v Rotterdamu vypadá takto. Před dvěma týdny vystoupal na nejvyšší cenu od začátku roku 2023 a tipnul bych si, že v nadcházejících týdnech se nad hranici 60 eur/MWh ještě vrátí. Ostatně citlivostní scénář Goldman Sachs věští i cenu nad 100 eur/MWh v případě, že se Hormuz nepodaří odšpuntovat do konce letošního roku.

Evropa totiž musí před letošní zimou naplnit zásobníky, které jsou nejprázdnější za 17 let. A to nevyhnutelně musí vést k osvědčené „hře na přeplácenou“ s Asií a boji o každý LNG tanker, který se vydá na moře.

A vy už asi tušíte, kam mířím. Která velká evropská energetika je nejvíce závislá na zemním plynu? Správně, ta italská, která v roční bilanci pokryje plynem skoro 40 % spotřeby elektřiny a v těchto horkých týdnech dokonce i o něco víc. A která země EU bere nejvíce plynu z Blízkého východu? Správně, Itálie, byť z hlediska podílu spotřeby je to podle této appky IEA Belgie, ale tím si to nebudeme kazit.

Z hlediska spotových cen elektřiny je Itálie v rámci Evropy naprostý podivín. Nejvíce obchodních zón, z toho některé virtuální, a ceny všude skoro stejné (nedávno jsem spočítal, že průměrný maximální spread za rok 2025 činil pouhých 9 eur/MWh), žádné záporné ceny a obecně minimální cenové extrémy a výkyvy. Poslední dvě podivnosti vyplývají nejen ze specifického nastavení podpory pro FVE, ale také z poměrně nízkého zastoupení větru v energetickém mixu a především z chronické závislosti na dovozu elektřiny ze zahraničí. V důsledku Itálie skoro nikdy nevyběhne v cenové mapě jako nejdražší země Evropy v dané čtvrthodině či hodině, ale na konci roku se v průměru nějakým zázrakem stane nejdražší zemí skoro každý rok!

Víte, co je to PUN? Nemá to nic společného s číselným kódem k platební kartě ani Punskou válkou. Je to Prezzo Unico Nazionale, jednotná národní velkoobchodní cena elektřiny na denním trhu v Itálii, přesněji řečeno vážený průměr z ve všech obchodních zón podle reálně obchodovaných objemů. Tak právě tento užitečný ukazatel nám teď celkem srozumitelně vysvětluje, proč bychom měli zpozornět. V měsíčních řezech už jsou Italové na úrovni závěru krizového roku 2022!

Když se podíváme na denní průměry z letošního roku, zjistíme, že PUN už se v srpnu vyšplhal nad 200 eur/MWh, tedy dvojnásobek oproti lednu a vlastně i oproti naprosté většině hodnot v období 2023-2025. Něco se děje a fakt to nebude jen vedrem (to je ostatně vidět na systematickém růstu bez ohledu na teploty).

Pro srovnání: V ostatních evropských zemích včetně České republiky zatím stouply měsíční průměry spotovky maximálně o nízké desítky procent. Domnívám se, že Itálie je evropský lakmusový papírek, podle kterého už v předstihu poznáme, že je zle. Ostatně v roce 2021 začaly ceny stoupat nejdynamičtěji právě v Itálii…

A teď úplně jednoduché vysvětlení, proč tomu tak je. Jak jsem již zmínil, Itálie je z velkých energetik v EU nejvíce závislá na zemním plynu. To by ale samo o sobě ještě nic nevysvětlovalo. Je třeba se podívat na výrobní data v krátkodobých časových řezech. Takto vypadá typický den v italské energetice. Plyn jede prakticky celý den, jen v poledne se nechá mírně „žvýknout“ solární špičkou a večer ho naopak roztáhne ta spotřební.

Takhle to přitom vypadá skoro každý pracovní den, takže plynovky fungují každou čtvrthodinu jako závěrný zdroj, který určuje cenu. Výjimkou jsou víkendy s nižší spotřebou – ty tvoří takřka jediné období, kdy výkon plynových zdrojů v Itálii klesne na jednotky tisíc MW.

O chronických italských deficitech a závislosti na dovozu už jsem psal dříve. Je to samozřejmě další aspekt, který se dlouhodobě propisuje do vysokých italských cen.

Z výše uvedeného vyplývá, že zdražení italské elektřiny nesouvisí pouze s aktuálními horky, ale především s děním (či spíše neděním) v Hormuzském průlivu a s ním spojeným nárůstem cen zemního plynu. A to teď ještě některé evropské země nakupují LNG z Ruska (s tím budou mít po Novém roce útrum).

Velmi rád bych se mýlil, ale obávám se, že nová energetická krize už je tady. Dokud dopadala jen na Asii, moc jsme ji nevnímali. Teď už ale vstupuje na starý kontinent, a to italskou branou (podobně jako migranti v Ceutě tou španělskou).

Pokud se Hormuzský průliv do konce roku neotevře, dočkáme se cen zemního plynu nad 100 eur/MWh a stabilně trojciferných cen elektřiny s výkyvy až k hranici čtyř cifer ve špičkách. Situace přitom už v mnohém připomíná konec roku 2021. S jedním důležitým rozdílem – a to mi umožňuje končit pozitivně: Francouzské jaderné reaktory jsou v dobré kondici a na podzim i v zimě pojedou, jako kdyby nebylo žádné zítra.

Přestože poloprázdné plynové zásobníky nebudí moc optimismu, nakonec to zvládneme. Reálný nedostatek nejspíš nehrozí. Další cenové rodeo se ale zdá být nevyhnutelné.

Tak si držte klobouky. A možná mrkněte, kdy vám končí fix na energie…