Jak bude vypadat masivní dovoz elektřiny? Ptejme se Italů, ale vše neřeknou

Jaderná elektrárna Temelín, nový uhelný blok v Ledvicích, paroplynky Vřesová a Počerady a pak už jen batalion solárů a o poznání skromnější skupina (možná rota?) větrníků. To jsou jediné výrobní zdroje, které se v Česku podařilo vybudovat od pádu totality, tedy za posledních 35 let! Z toho vyplývá, že většina výrobní základny tu vznikla před rokem 1989. Jadernou elektrárnu Dukovany, velké systémové elektrárny Tušimice, Prunéřov, Chvaletice, Počerady a Dětmarovice, teplárny Mělník či Opatovice, velké vodní elektrárny Orlík, Slapy a Lipno, to všechno postavil „bolševik“ (ať se nám to líbí nebo ne).

Dlouhá desetiletí nám to bylo fuk, protože ona výrobní základna byla poněkud předimenzovaná (což je na energetickém trhu mnohem důležitější než třeba na trhu psích oblečků). Jenomže teď nám to zas tak fuk není, protože vysloužilé zdroje už odcházejí do důchodu. Některé, pravda, do poněkud předčasného, ale o tom zase jindy. A žasnoucí odborník s divícím se laikem zjišťují, že ani všelijakými dotacemi nadopovaný rozvoj obnovitelných zdrojů zatím nevede k plnohodnotnému nahrazení zdrojů stabilních či řiditelných. Jestli se staneme čistým importérem příští rok či až ten další, to zatím nevíme. Bezpečně však víme, že se to stane a že velmi významné množství elektřiny ze zahraničí (dle odhadů cca pětinu) budeme dovážet přinejmenším po dobu několika let, jestli ne dekád.

Člověku se ani nechce věřit, že energetická krize pominula teprve nedávno – ano, ta krize, při níž státy ve snaze vyboxovat jakous takous soběstačnost šetřily každý kubík plynu, budovaly nezbytnou energetickou infrastrukturu bez náležitých povolení, zestátňovaly, co se dalo, a křísily, co ještě trochu dýchalo…

Nicméně plakat nad ztrátou soběstačnosti v oboru, v němž jsme odjakživa byli přebytkovým premiantem, má asi stejný smysl jako bědovat nad vypadnutím českých fotbalistů z Eura už po základní skupině. Položme si raději akutní otázku: Co bude onen (dnes již naprosto nevyhnutelný) masivní dovoz elektřiny vlastně znamenat?

Při hledání odpovědi zanechme kecy zavřené v kleci a držme se reálných zkušeností s tímto pro nás dosud neznámým fenoménem. Podívejme se do zahraničí na toho nejnotoričtějšího čistého dovozce, poctivě datově zanalyzujme, jakým rizikům a nesnázím v důsledku deficitní elektroenergetiky čelí a na závěr zkusme posoudit, na kolik se nás to může týkat také (respektive zda na tom nebudeme ještě hůř).

„Modří“ to již poznali, dnes to bude o Itálii. To je z evropských zemí z pohledu absolutních čistých dovozů suverénně největší importér elektřiny, kam až paměť sahá. Od roku 2015 činí italský čistý roční dovoz stabilně 30-45 TWh, což odpovídá 15 % spotřeby. Vloni to bylo dosud rekordních 51,7 TWh (19 %) a letos má země našlápnuto na nějakých 54-55 TWh (20 %).

Evropská mapa přeshraničních toků jasně ukazuje, že „červenáčků“ máme cca šest (i když ta Litva je spíš oranžová), ale žádný z nich se ani neblíží dovozovému šampionovi – Itálii (černým koněm soutěže do budoucna jsou však jednoznačně Němci).

Když se podíváme na oblíbený přehled „odkud a kam“, zjistíme, že Italové nemají s jediným sousedem kladné přeshraniční saldo – ve všech případech si berou víc, než dávají. Za rok 2023 byli jejich největšími „amigos“ Švýcaři (čistý dovoz 23 TWh) a Francouzi (20 TWh) a je tomu tak prakticky každý rok. Dobře si tuto informaci zapamatujte, na konci článku se na ni zeptám. Nezanedbatelný příspěvek pocházel vloni dále od Černohorců (3,5 TWh) a Slovinců (3 TWh), spíše symbolický pak od Rakušanů (1,5 TWh) a Řeků (1,3 TWh).

Igor Timko z kapely No Name zpívá „Čím to je, čím to je, že rieka do mora sa vlieva a ten čo nevie spievat spieva.“ Nás by však zajímalo spíš: „Čím to je, čím to je, že Talian prúd nemá vlastný a preto platí účet mastný…“

Energetický mix vyjádřený hodnotami instalovaného výkonu nám dává jasnou představu o tom, co je hlavním zdrojem elektřiny v Itálii: zemní plyn (45 GW). A pak dlouho nic. Za zmínku stojí snad ještě voda (dohromady 15 GW), vítr (12 GW) a při troše fantazie soláry (jo, fakt jen 6 GW – v Itálii!!!).

Když vezmeme v úvahu, že průměrné italské zatížení činí nějakých 32 GW, a koukneme se znovu na ten plyn (45 GW), zakroutíme hlavou s tím, že moc nedává smysl, proč je tahle země tak zatraceně deficitní. Otázkou ovšem zůstává, kolik z deklarované plynové kapacity je skutečně v provozuschopném stavu, když v maximálním zápřahu jelo i v krizovém roce 2022 jen cca 28 GW (62 % flotily). Druhé možné vysvětlení je, že provozuschopné jsou teoreticky všechny zdroje, ale v průběhu roku jen přicmrndávají, protože jejich výrobním ředitelům se dost často z ekonomických důvodů nevyplatí ani vstávat z postele. Pak je otázkou, do jaké míry jsou tyto elektrárny či teplárny rentabilní (čti: dotované státem).

Řekli jsme si, co ve výše uvedeném grafu je, ale z jistého pohledu je zajímavé i to, co tam není. No jasně, jádro! Kam se podělo? A bylo tam někdy? Bylo a ne úplně v nevýznamné roli. Od počátku 60. let fungovaly na Apeninském poloostrově celkem čtyři jaderné elektrárny. Po havárii v Černobylu však byly postupně všechny odstaveny a byl to jinačí fičák než nějaká Energiewende. Poslední dvě (Caorso a Trino Vercellese) skončily už v roce 1990.

Teď ještě, co v grafu skoro není. Uhlí, že jo? V tom černém je zatím 5,6 GW. Po jistém lavírování v období energetické krize ale směřuje Itálie k odstavení celé flotily už do příštího roku, a to s výjimkou Sardinie, kde si chtějí uhlí podržet až do roku 2028.

Z analytického pohledu zbývá podívat se na několik studených a teplých týdnů a zhodnotit, jak to v italské energetice vypadá v konkrétní dny. Tak napřed nějaký ten studený, což? V pondělí 18. prosince 2023 v 19:00 Itálie doplňovala dovozem přes 10 GW, tedy cca čtvrtinu výkonu! A hádejte, odkud teklo nejvíce – samozřejmě ze Švýcarska a Francie. Obří deficit pak vydržel skoro celý předvánoční týden, než se trochu rozfoukal vítr.

O moc lépe na tom však Italové se soběstačností ve výrobě elektřiny nejsou ani v létě. I laik snadno nahlédne (černá čára reprezentuje zatížení, barevné fleky vlastní výrobu), že loňský červenec strávili prakticky v permanentním deficitu na úrovni stabilně zhruba kolem 5 GW (s tradiční švýcarsko-francouzskou spoluúčastí).

Konečně se dostáváme k důsledkům. Selský rozum říká, že co je doma, to se počítá, a co tam není, to se počítá dvakrát, ale na faktuře. To druhé v energetice může a nemusí platit – v určitých dnech může být ekonomicky výhodné dovážet elektřinu ze zahraničí. To však rozhodně nelze paušálně říct o zemi, která dováží prakticky pořád.

Podle londýnské burzy patřila průměrná velkoobchodní cena elektřiny v Itálii za poslední tři roky mezi nejvyšší v Evropě. To poškodilo především největší odběratele v zemi – průmyslové firmy. Některé z nich musely dokonce v posledním roce nuceně snížit spotřebu a výrobu, aby se vyhnuly bolestným finančním ztrátám.

Analytici Reuters to vysvětlují hlavně závislostí země na dlouhodobě drahém zemním plynu, my ale víme, že neméně důležitou roli hraje i závislost na dovozu (ostatně i ten plyn je dovezený ze zahraničí). Dohromady jde o poněkud zdrcující kombinaci.

Nenechme se však zmást. Vyrábět drahou, ale vlastní elektřinu a platit za ni vlastním výrobcům, je ekonomicky pořád lepší než brát si tu samou elektřinu ze zahraničí. Proč? No protože v případě importu tečou veškeré peníze za tuto elektřinu pryč a nikdy už je neuvidíme (zapomeňme na přínosy v oblasti lokální ekonomiky, zaměstnanosti, dodavatelských řetězců atd.).

V krizovém roce 2022 Itálie jen za čistý dovoz elektřiny zaplatila v přepočtu cca 230 miliard korun. 230 miliard! To by bylo kilometrů dálnic, což? A tyto peníze prostě odtekly do zahraničí, aniž by se jakkoliv „okotily“ v italské ekonomice. Čistý dovoz všech energií pak Itálii běžně vyjde v přepočtu na více než bilion korun ročně, přičemž v krizovém roce to bylo asi dvakrát tolik…

Italské zkušenosti tedy dokazují, že závislost na masivních dovozech jsou čímkoliv jenom ne levnou legrací. Na druhou stranu pokud máte spolehlivé sousedy s dostatečně robustními výrobními základnami v řiditelných zdrojích, v zásadě by neměla nastat horší situace než drahota (jen pro úplnost: ta horší situace se nazývá nedostatek). A právě teď přichází pravá chvíle na položení kvízové otázky: Které dvě země sytí dnem i nocí Itálii dovezenou elektřinou? Ano, správně, vyhráváte klíčenku, jsou to Francie a Švýcarsko. Ta první má nejfantastičtější jadernou flotilu na světě a ta druhá má kromě jádra ještě hory, ledovce a velké vodní elektrárny. Obě mají společné to, že mohou prakticky celoročně vyvážet elektřinu do zahraničí, aniž by si musely utrhovat od vlastních spotřebních úst.

Když se ale podíváme na mapu Evropy, zjistíme, že Česko bohužel nesousedí ani s Francií ani se Švýcarskem, ale se zeměmi, které budou mít v elektroenergetice co dělat samy se sebou. O Německu se toho napsalo už hodně, v bůhvíjak exportní kondici však v současnosti nejsou (a do budoucna nejspíš nebudou) ani Poláci či Rakušané. Slušně našlápnuto mají nyní díky dostavbě Mochovců alespoň Slováci, jejich energetika je však příliš malá na to, aby mohla živit tu naši, která je oproti ní dvojnásobná. Takže pokud se ČR vydá italským směrem, může to taky v extrémních případech dopadnout tak, že nastanou dny, kdy nebude odkud dovézt, a nezbyde nám než učinit nezbytná opatření na straně spotřeby (to je eufemismus pro nucené vypínání fabrik – což je fenomén, o kterém by takoví Němci už mohli vyprávět).

Situace je ovšem ještě horší, než si nyní dokážeme představit. S ohledem na požadavek celkové dekarbonizace ekonomiky (čti: elektrifikace) totiž nemáme honit energetiku za pokrytím současné spotřeby, ale té budoucí, která má být podle odhadů až dvojnásobná! Z tohoto důvodu se i v Itálii v poslední době uvažuje o renesanci jaderného programu. Podle odhadů by země mohla do roku 2050 vyrábět až pětinu elektřiny z jádra. Nezbývá než popřát Italům, aby jejich vláda měla dostatek odvahy k naplnění tohoto ambiciózního cíle. Podle posledních zpráv se zdá, že ta česká tuto odvahu našla a sluší se to navzdory všem nedostatkům náležitě ocenit.