Lídrem dekarbonizace je Turkmenistán! Země bez OZE, zato s hořícím kráterem

Rok 1952 osobně nepamatuji, unikl mi těsně o pár desetiletí, ale dle análů byl výživný: V Československu jsme doslova dováděli. Dovedli jsme Zátopka ke třem zlatým medailím na olympiádě v Helsinkách, Slánského na šibenici a tramvajovou trať v Mariánských Lázních k zániku. To souběžné světové události probíhaly ve znamení nástupů. Na anglický trůn nastoupila Alžběta II., do čela USA prezident Dwight D. Eisenhower a do NATO Řecko s Tureckem.

Zcela mimo struktury dovádění i nastupování si pak dovolil britský Energy Institute vydat svou první zprávu Statistical Review of World Energy. Takže zvládáte-li práci s letopočty a takové to zákeřné přičtení jedničky, snadno odhalíte, že letos vyšel 74. ročník této brožury. Zatím je to asi stejně zábavné a zajímavé jako Rimmerova sbírka telegrafních sloupů 20. století, což? No co, standardy upadají všude, proč by to tady mělo být jiné…

Abych nemachroval, o Energy Institutu jsem až do letošního léta nikdy neslyšel, natož abych četl jeho zprávy. Změnil to až tento příspěvek na sociální síti X a rovnou mě i inspiroval k sepsání tohoto textu. Mimochodem autora velmi doporučuji sledovat, problematice fakt rozumí.

Jednou z mnoha mých úchylek je zvláštní slabost pro grafy, tak mi dovolte ve zprávě Energy Institutu prolítnout ty nejzajímavější, než se dostanu k hlavnímu tématu.

Máte-li z médií pocit, že svět už jede v podstatě jen na slunce a vítr, globální přehled primární spotřeby energie (tedy nejen elektrické, ale také tepelné či kinetické) za rok 2024 vám trochu rozhodí sandál.

Fosilní zdroje 87 %, zatímco ty solární a větrné se stále nezmůžou ani na samostatnou kategorii. Společně s biomasou a dalšími spadají mezi „jiné OZE“ a společně světu vloni dodaly méně než 6 % energie. Od roku 1990 navzdory veškeré snaze ten první ukazatel poklesl a ten druhý vzrostl řádově pouze o nižší jednotky procentních bodů (čísla se liší podle metodiky měření).

Tak do těch OZE pojďme konečně pořádně šlápnout! Respektive nakopnout je… nastartovat boom… Safra, existuje k rozvoji nějaké „nehořlavé“ přísloví? Věřím, že mí energetici mi rozumějí.

Abychom postupovali co nejefektivněji, inspirujme se od těch nejlepších – čistě statisticky mezi ně patří i Bhután, Keňa, Tádžikistán či Albánie. O „uruguayském zázraku“, který objektivně zas takovým zázrakem není, jsem psal zde. Vzhledem k tomu, že Vltava má asi stejně daleko do Amazonky jako Ostravsko do poloostrova Reykjanes či Lipno do Severního moře, asi těžko můžeme od těchto zemí významně opisovat.

Když statistiku omezíme na výrobu elektřiny ze slunce a větru, vypadnou nám i takoví energetičtí „giganti“ jako Džibutsko, Litva či Mauritánie. Asi cítíme, že ani tady to na nějakou chytrou inspiraci pro Česko moc nevypadá…

Nás, co od kuropění do soumraku trpíme klimatickým žalem, však v hloubi duše zajímá něco jiného. Možná si vzpomenete, že zhruba před deseti lety si kdesi pod Eiffelovkou daly skoro všechny země světa společně kafe a na něčem se dohodly…

Níže uvedený graf má jen dvě přípustné interpretace: 1) ta dohoda byla závazná asi jako pravidla pirátského zákoníku sepsaného Morganem a Bartolomějem, 2) k dosažení vytčeného cíle jsme si vybrali fakt špatnou cestu. Ty jediné dva zuby v celkovém vývoji emisí odkazují k hospodářské krizi a covidu (děkuji pěkně, stačilo – a fakt jsem si dal záležet, abych při psaní toho slova nedrknul do CAPS LOCKU a nenapsal velké „S“).

Nezbývá nám tedy, než se inspirovat těmi nejšikovnějšími právě v samotném snižování emisí CO2. A protože dopravě či zemědělství rozumím asi jako klimatolog službám výkonové rovnováhy, zaměřím se pouze na výrobu energie. Čímž se elegantně dostávám k tomu slibovanému Turkmenistánu.

Fakt? Středoasijský postsovětský divnostát, který moc neřeší lidská práva ani menšiny, natož nějakou svobodu tisku či náboženského vyznání? Není to nějaký omyl? Kupodivu není, čísla mluví jasně. Turkmenistán vloni snížil emise CO2 (či jejich ekvivalentu) z výroby energie o 14,8 %. Nejvíc ze všech zemí na světě!

Takže je to jasné, minulý rok vyrostly u Ašchabatu obří solární farmy s bateriovými úložišti a v Kaspickém moři mamutí offshore parky! Až na to, že vůbec. Podle International Renewable Energy Agency (IRENA) se sice v roce 2024 turkmenský instalovaný výkon v OZE zdvojnásobil (wow), jenomže to se dá obdivovat jen do té doby, než vám někdo prozradí, že vzrostl z 1 MW na 2 MW… Pro doplnění: Převážně jde o malé vodní elektrárny.

Energetika Turkmenistánu byla, je a bude založena na zemním plynu. Na čem taky jiném, když země má páté největší zásoby na světě…

I příčinu turkmenského „emisního zázraku“ je tudíž třeba hledat především v oblasti plynárenství. Víte, co je to Brána do pekla?

Ne tahle. Tahle.

To je kráter uprostřed turkmenské pouště Karakum, v němž hoří zemní plyn už přes 50 let. Bez jakéhokoliv užitku! Teda takhle, ona je to z pochopitelných důvodů jedna z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí (kam se hrabe nějaký trapný islandský gejzír), takže užitek tam nakonec je, ale asi jiný než se původně předpokládalo.

Jen stručně k okolnostem vzniku: V roce 1971 zde sovětští geologové zkoumali nové ložisko zemního plynu tak nešťastně, že prorazili izolační vrstvy horniny a umožnili palivu nekontrolovaně vyvěrat na povrch. Aby se plyn nešířil do okolí, z bezpečnostních důvodů ho raději zapálili a doufali, že brzy vyhoří. Jenomže ouha, ložisko je zjevně vydatné a plyn tam vesele hoří dodnes. Ovšem pozor. Po mnoha letech neúspěšných pokusů o „ucpání díry“ se Turkmenům v posledních měsících podařilo snížit intenzitu plamene asi na třetinu. Jak to dokázali? Prostě v blízkosti kráteru otevřeli starší vrty a pár nových, čímž snížili množství plynu, který se dostane až k věčnému plameni Anoru…

A právě tento příběh symbolizuje důvod, proč lze za minulý rok Turkmenistán vyhlásit klimatickým šampionem. Země patřila až donedávna ke globálním lídrům v únicích metanu. Například v roce 2022 ztratila ze dvou velkých polí dohromady ekvivalent 4,4 milionů tun CO2, což odpovídá celoroční produkci dvou velkých uhelných elektráren!

V návaznosti na mezinárodní tlak aktivoval Turkmenistán satelitní monitoring těchto úniků a jal se významně utěsňovat všechny škvíry ve výrobním řetězci. Dle údajů organizace Kayrros zde jen díky tomu poklesly metanové emise o 10 % od roku 2020, a to navzdory růstu těžby! Souběžně investoval Turkmengas do technologií, které umožňují efektivnější spalování a omezují tzv. flaring. Do třetice Turkmenistán nahradil zbývající menší ropné a uhelné zdroje ve výrobě elektřiny šetrnějšími plynovými. Díky tomu všemu poklesla spotřeba zemního plynu o 20 % a ekvivalent emisí CO2 o již zmíněných 14,8 %.

Takže zas tak k smíchu to není, že? Pravda, je to něco na způsob ekonomického růstu Rwandy (to se to roste skoro z nuly), ale jedno poučení z toho pro nás přeci jen plyne (v tomto případě doslova): Nesnaž se být, kým nejsi, rozvíjej to, v čem jsi silný a přemýšlej hlavně o efektivitě výroby. Na druhou stranu se nelze zbavit dojmu, že i když ten plyn budeme spoluspalovat s žíněmi z jednorožců, emise tam pořád budou a značné. Osobně bych si tipnul, že příští rok se už Turkmenistán nedostane ani mezi TOP deset…

Na začátku roku jsem zde v návaznosti na kamaráda Jana B. Krejčího (a skvělého blogera, koukej zas něco napsat!) velebil čísla pro jejich neutralitu, nezávislost, nezištnost či nezákeřnost. Teď bych to rád trochu přehodnotil, respektive doplnil. Čísla jsou dobrý sluha, ale bez náležitého kontextu tuze zlý pán.

„Snížíme v EU emise o 90 % do roku 2040“ může znít líbivě, ale co to ve skutečnosti znamená? Podle mě jen a pouze totální zhroucení evropského průmyslu (jestli ne rovnou celé ekonomiky). To samé „5 % HDP na obranu“. Principiálně souhlasím, ale samo o sobě to ruskému vojákovi v omočení holínky ve Vltavě asi nezabrání…

Klidně ale zůstaňme u energetiky. Všimli jste si, kdo figuruje na druhém a třetím místě onoho žebříčku emisní diety za rok 2024? Severní Makedonie a Česká republika! Gratulky. Ovšem ono moc není k čemu. Obě země odcházejí od uhlí, aniž by jej byly schopné adekvátně nahradit. Cítí ještě někdo despekt vůči Turkmenům?

A na závěr něco, co se asi dalo čekat…