Španělská síť je z 87 % vyčerpaná! Malaga už nepřipojí ani stánek s buřty

Místo elegantních stožárů typu „kočka“ si představte jednoduché příhradovky či betonové sloupy. Místo tisíců kilometrů „dálnic“ a „silnic první třídy“ s nejvyšším napětím statisíce kilometrů „okresek“ na nižších napěťových hladinách. Místo desítek rozvoden typu „mezinárodní letiště“ stovky „městských terminálů“ a desítky tisíc „vesnických nádraží“. A místo desítek „bílých límečků“ v podobě obřích elektráren s naleštěnými turbínami „dělnickou třídu“ reprezentovanou statisíci solárů a stovkami větrníků, bioplynek, spaloven, tepláren či závodních energetik.

Je to nemilosrdný svět, v němž se nic nesmí zanedbat – počítá se každá kilowatthodina, každý volt a každý ampér. Montéři v reflexních vestách jsou jako polní chirurgové. Transformátory jako překladatelé z úředního jazyka energetické logistiky do řeči, které rozumí lampička na nočním stolku. A každá zásuvka v domácnosti jako malá ambasáda, která den co den vyjednává křehké příměří mezi rychlovarnou konvicí a jističem.

Vítejte v distribuční soustavě, první linii energetiky!

Jedno ze specifik energetické politiky tkví v tom, že chyby se většinou projevují až pár let po uplynutí dotyčného volebního období. Kdy přesně se tak stane, nevíme, ale zcela bezpečně víme, kde to poznáme nejdřív. Ano, přesně tak, kde jinde než v distribuci!

Vyprávět by o tom mohli v Utrechtu, respektive celém Jižním Holandsku, ale také v Oranienburgu u Berlína, respektive celém východním Německu, v Brémách či na Dolní Moravě. Tam všude už laicky řečeno „došla šťáva“ a zavládla de facto stavební uzávěra kvůli nemožnosti připojit nové odběratele.

Důvody? Po každé skoro to samé: Připojování zdrojů a odběratelů předběhlo rozvoj sítě. Jinak řečeno: Příliš mnoho připojených OZE, tepelných čerpadel, nabíječek na elektroauta, průmyslových provozů s vysokým odběrem a příliš málo vedení, trafostanic a rozvoden. Výjimku tvoří samozřejmě ta Dolní Morava, tam se bavíme spíš o dopadech overturismu.

Kam se ovšem všechny ty převážně nizozemské a německé příběhy hrabou na ten španělský!

Země pomerančů, sangrie, corridy, tapas, flamenca, pasa doble, pravé ruky Carlose Alcaraze a levé nohy Lamina Yamala píše dějiny moderní energetiky. Ne nutně vždy slavné, ale po každé zásadní. O 28. dubnu 2025 už se toho napsalo pomalu víc než o esemeskách jednoho ministra (záměrně nepíšu „nejmenovaného“, protože tento zrovna jmenován byl). O tom, že Španělé si od začátku letošního roku užívají s Portugalci nejnižší ceny v Evropě, sice vědí jen energetičtí šotouši, ale pokud to vydrží, dřív nebo později to vytáhnou skalní fanoušci OZE s oblíbeným narativem „vidíte, my jsme to říkali“.

Problematika španělských distribučních sítí je ale na první pohled asi tak atraktivní a důležitá jako encyklopedie moldavských majáků, výroční zpráva svazu pěstitelů tuřínu nebo katalog náhradních dílů k faxu z roku 2003. Jenomže právě ke španělským distribučkám vznikla zrovna nedávno jedna z nejpropracovanějších kapacitních map. Nutno dodat, že přinesla naprosto děsivé výsledky.

Z první verze, kterou zveřejnila oborová asociace AELEC vloni v září, vyplynulo, že už tehdy byla kapacita distribučních rozvoden vyčerpaná z 83,4 %. Šlo o důležitý strategický a komunikační milník, protože mapy poprvé poskytly ve standardizovaném formátu homogenní informace o všech distribučních uzlech s napětím nad 1 kV. Tento krok dal investorům jasně najevo, kde se mohou připojit (skoro nikde), a státu, jak moc a kdy musí podpořit rozvoj sítí (hodně a včera bylo pozdě).

V říjnu pak podle aktualizovaných dat distribučních společností vzrostla nasycenost rozvoden na 85 % a v listopadu na 87 %. Pak už to pro jistotu přestali zveřejňovat…

Když se zahledíme do jednotlivých regionů, na první pohled nás zaujmou nejen samotná procenta, ale i dynamika jejich nárůstu. Posuďte sami: Madrid šel z 82 na 83 %, Barcelona ze 76 na 89 % (!), Zaragoza z 95 na 98 %, Navarra z 97 na 98 %, Tarragona z 92 na 96 %, Huelva z 82 na 94 %. Horší stav distribuce jsme si nemohli přát…

Asi to nebyl záměr, ale kvůli volbě barev mapka připomíná triumf Partido Socialista Obrero Español v parlamentních volbách…

Na druhou stranu třeba v Seville se kapacita uvolnila o 9 procentních bodů. To zní sympaticky, ale jen do chvíle, než vám někdo prozradí, že pokles šel ze 100 %… Komplet vybrakováno mají nadále distribučky v Salamance, Malaze, Almeríi, Albacete nebo Castellónu.

Abychom pochopili, co to v důsledku znamená, musíme se podívat přímo do některého z „nejčervenějších“ regionů. Třeba do mé oblíbené Malagy, kde už je úplně na nule všech 114 uzlů s kapacitou 2 078 MW.

I v srdci Andalusie samozřejmě dodnes světla svítí, stěrače stírají a klakson troubí, ovšem když přijde kdokoliv nový, může narazit na v kontextu 21. století kuriózní problém: nedostatek elektřiny. Rodinný dům by vám tam ještě asi povolili (při troše štěstí), ale cokoliv v řádu megawattů ani náhodou. To v překladu znamená stop stav na nové školy, nemocnice, obchoďáky, fabriky a samozřejmě i datová centra, elektrárny či bateriová úložiště. Takže ani s pokračováním dekarbonizace to přinejmenším v Malaze nebude tak horké.

Podle informací místní drbny Málaga Hoy musí být v současnosti až polovina veškerých žádostí o připojení k elektřině přes distribuci odmítnuta. A v médiích i na sociálních sítích už jede shit storm (nebo spíš tormenta de mierda). Místní podnikatelé jsou znepokojeni, v průmyslových zónách už dochází k výpadkům v době špiček, datová centra se nemohou rozvíjet. Ve Vélez-Málaga zařízli kvůli nedostatku elektřiny 4 000 bytů.

Přímo v Malaze má přitom problém značný politický rozměr. Opozice tvrdí, že provincie má o 42 % nižší kapacitu než průměr Španělska, a že tedy „Madrid brzdí Malagu“. Kouzelné pak na tom je, že situaci zhoršují podvodné odběry v souvislosti s nejrůznějšími „pěstírnami“ (čeho, to si doplňte sami, já doma pěstuji jen rajčata a o ty v tomto případě podle mě nejde). Tímto způsobem se prý uloupí až 36 % elektřiny, což vůbec není málo. Důsledkem jsou lokální přetížení a výpadky v rezidenčních čtvrtích.

Zpět k celkovému obrazu. Podle poradenské společnosti PwC bylo v letech 2020 až 2024 ve Španělsku zamítnuto více než 100 GW žádostí o připojení kvůli nedostatku kapacity. Poradenské společnosti EY a IIT pak odhadly, že poptávka po elektřině by do roku 2030 mohla vzrůst o 33 % až 54 % oproti roku 2025, a to kvůli elektrifikaci průmyslu, elektromobilům či datovým centrům. Aby se podařilo do té doby dát sítě jakž takž do pořádku, na posílení síťové infrastruktury by muselo jít každý rok 4,5 až 6,3 miliard eur. Ono to nevyznělo, tak já vám to převedu na koruny a vynásobím pěti, ano? Bavíme se o celkové částce až 788 miliard korun, tedy čemusi, co dle dnešních odhadů může odpovídat ceně dvou nových jaderných bloků v Dukovanech!

Pod palbou kritiky předložilo Ministerstvo pro ekologickou transformaci k veřejnému projednání návrh královského dekretu, který upravuje investiční plány v oblasti přenosových a distribučních sítí. Na vysvětlenou: Distribuční společnosti ve Španělsku jsou omezeny jakýmisi investičními stropy. Tento dekret by jim umožnil je navýšit o 62 % – což by odpovídalo dodatečným 11,3 miliardám eur = 283 miliardám korun. Ministerstvo představilo také nové investice ve výši 13,6 miliardy eur (= 340 miliard korun), které by umožnily v regionech zvýšit přístup k připojení až o 27,7 GW.

Tyto peníze samozřejmě nepřinese energetikům čáp, ale dřív nebo později spotřebitel či daňový poplatník. Čili ten „žlutý trikot“ pro nejlevnější silovku v Evropě nemusí být sám o sobě zase taková výhra, protože co se ušetří na silovce, to se tvrdě zacáluje na regulované složce. Každopádně výstavba nových a modernizace stávajících vedení či rozvoden a dalších prvků energetické infrastruktury zabere včetně povolovacího procesu mnoho let, takže investiční paralýza může ve vybraných regionech brzy připomínat setrvalý stav.

Abychom si rozuměli: Cílem tohoto článku nebylo vysmát se Španělům, jak jsou neschopní. Právě naopak. Ukázalo se, že ve dvou disciplínách jsou schopní až příliš. 1) Instalovaný výkon v OZE dokázali za pět let navýšit téměř na dvojnásobek.

2) Po roce 2023 se ve spotřebě elektřiny vrátili k růstu, což svědčí o relativně dynamickém rozvoji ekonomiky.

To obojí má přitom dramatické dopady právě na první linii energetiky, protože jak soláry, tak větrníky se připojují zpravidla do distribuce a naprostá většina odběru jakbysmet. Znovu se ovšem ukázalo, že postavit rozvodnu či kilometr vedení je mnohem složitější než vykmitnout solární či větrnou farmu, baterku nebo hnízdo nabíječek. Výsledkem jsou přetížené sítě a celkem neradostná perspektiva do budoucích let.

Nenechme se však mýlit, tady žádný posměch není na místě. Tento problém dřív nebo později dostihne úplně všechny země Evropy, dokonce i ty, které se dodnes chlubí „robustní soustavou“. Je nejvyšší čas si přiznat minimálně tři věci: 1) Naděje na splnění dekarbonizačních cílů jsou zcela bláhové. 2) Masivní výstavba OZE a elektrifikace všehomíra nejen že nebudou stačit ke klimatickému štěstí, ale ještě k tomu nepovedou k funkčnímu energetickému systému. 3) Stávající odhady celkových účtů za Green Deal ani náhodou nejsou konečné – značně podhodnocené jsou právě v oblasti investic do přenosových a distribučních sítí.

Takže až se na jaře či v létě budete v Malaze procházet po Paseo Marítimo Antonio Banderas a narazíte na stánek s buřty, podejte prodavači ruku a srdečně mu pogratulujte. Je držitelem papíru, který má v místních poměrech cenu zlata.

P.S.: A ten papír není povolení k prodeji těch buřtů…