Brémy mají elektřinu na příděl. Další město EU nezvládlo tempo Green Dealu

V pohádce bratří Grimmů Brémští muzikanti se čtyři přestárlá zvířátka vydávají na vandr, protože jim došlo, že se jich jejich páníčci chtějí zbavit. Jak to ti nebozí tvorové vycítili, to Grimmové nepopisují. Dejme tomu, že zaznamenali u páníčků podezřelou frekvenci schůzek s řezníkem. Nejprve utekl osel, pak se k němu připojil pes, následně kočka a nakonec kohout. Všem hrozil stejný osud zavánějící udírnou či ještě více kafilérkou a všechny napadlo, že nejlepší bude vyrazit do Brém a stát se muzikantem (co taky dělat jiného, když sotva skončily napoleonské války).

Noc je zastihla uprostřed lesa. Oči se jim už křížily nejen únavou, ale také hladem. Protože první mekáč otevřeli v brémské Obernstraße až v roce 1977, nezbylo jim než si ustlat v lese pod stromem. Jen kohout po vzoru Jeníčka z Perníkové chaloupky vylezl až do koruny stromu a to bylo jejich štěstí, protože v dálce zahlédl světýlko. I vydala se zvířátka za ním (za kohoutem i za světýlkem, ono to vyšlo tak nějak nastejno).

Než naši přátelé dojdou ke světýlku a děj chytne grády, připomeňme si jednu naprosto zásadní informaci: Územní plán hanzovního města Brémy na začátku 19. století připouštěl vícepodlažní stavby v lesních plochách. Já vím, že jste čekali něco údernějšího, ale bez toho by to ty grády vůbec nechytlo…

Bylo absolutní ticho. Teda až na ten řev ptáků, cvrčků, sov, hejkalů a zbloudilých houbařů. Na rozlehlé mýtině stál dům. Měl dvě podlaží (a vy už víte proč) a světlo vycházelo jen z toho horního, takže nešlo šmírovat, co se děje uvnitř. Komu ze zvířátek se zrodil v hlavě nápad postavit pyramidu, to asi pochopíte ze zvoleného pořadí: úplně dole stál osel, na něm pes, na něm kočka a na ní kohout. Každopádně to byl nápad geniální nejen z narativního, ale i marketingového hlediska. Vždyť tato scéna se stala později námětem spousty ilustrací a také sousoší v Brémách či partnerské Rize.

Kohout měl sice zrak jako ostříž, ale byl i podobně bystrý, a tak oknem viděl pouze honosnou hostinu a moc neřešil trestní rejstřík jejích účastníků. Vůbec mu nebylo divné, že hodovníci měli kolem krku obtočené zlaté řetězy, na uších náušnice, na obličejích kérky a na sobě kožené bundy s nápisem Cosa Nostra. Zvířátka dostala další skvělý nápad – vyloudit z nich něco z hostiny vkusnou muzikou.

Nesmíte si však to „hraní“ moc idealizovat. Osel hýkal, pes vyl, kočka mňoukala a kohout kokrhal. Prostě něco na způsob: „Kapela sice nebyla z nejpočetnějších, ale oba muzikanti, harmonikář i dirigent, dělali, co mohli.“ Když se zpoza okna začal linout bizarní koncert, loupežníci se lekli, že je to Rytmus a prchli do lesa. Zvířátka si pak nacpala teřichy a uložila se v domě k spánku: kočka na horký popel do krbu, pes ke dveřím, osel na smetiště a kohout na střechu.

Když se pak jeden z lumpů vrátil na místo činu, se zlou se potázal a velice rychle se s řevem poroučel zpátky do lesa. Svým kumpánům pak vyprávěl, že ho v domě napadla strašná čarodějnice s obrovskými nehty (kočičí drápy), nožem (kousnutí od psa), kyjem (kopanec od osla) a nadávkami (kokrhání kohouta).

A to byl kupodivu konec pohádky. Loupežníci se už do domu nikdy nevrátili a zvířátka tam spokojeně squatovala až do smrti. A protože původní plán oslnit Brémy hudbou vzal definitivně za své, regionální hitparády ovládli jiní. Celkem daleko to dotáhl například nějaký Johannes Brahms.

Sorry za dlouhé entrée, ale tak brzy před Vánoci mi to snad projde. Pohádka Brémští muzikanti je přehlídkou situací, v nichž nic není tak, jak se na první pohled jeví. Mám pocit, že v energetice sledujeme už mnoho let to samé. Jen se trochu obávám, že to neskončí happy endem.

Z titulku je zřejmé, proč jsem na vás Brémské muzikanty vybalil zrovna teď. V návaznosti na rozvoj decentralizovaných zdrojů energie a elektrifikaci vytápění a dopravy začínají kolabovat distribuční sítě po celé Evropě. Už to dávno není problém jen nizozemského Utrechtu, respektive prakticky celého jižního Holandska, případně německého Oranienburgu (kde výstavbu rozvodny ohrožují dvě ještěrky) nebo třeba overturismem postižené české Dolní Moravy. Na hranu se dostala už i energetika hanzovního města Brémy, které počtem obyvatel atakuje v Německu TOP 10.

Distribuční společnost Wesernetz to oznámila už v létě naprosto narovinu: Došla nám šťáva, zavádíme přídělový systém pro velké odběratele! Každý zájemce o nové připojení nad 3 MW si stoupne do fronty nebo se musí spokojit s nižším výkonem. Distributor každý rok spočítá, kolik kapacity má ještě k dispozici, a tu následně rovnoměrně rozdělí mezi všechny žadatele. Kdo má velké oči, dostane jen část, kdo požádá příliš pozdě, nemusí dostat vůbec nic. Ne, nepřipletl se mi sem odstavec z článku o energetice Zimbabwe, a ano, stále se bavíme o Německu (a to dokonce tom imperialistickém)…

SWB, což není tajná služba, ale cosi na způsob technických služeb, k tomu pak explicitně dodala, že problém způsobila energetická transformace a nástup „bateriových úložišť, nabíjecích parků pro elektromobily, velkých tepelných čerpadel a elektrolyzérů“. Podle firmy elektrická síť v Brémách nedokáže držet krok s rostoucí poptávkou, a to obzvláště na úrovni vysokého a středního napětí, tedy úseků pro zásobování velkých podniků.

A teď to nejpůvabnější. Noví odběratelé právě z tohoto segmentu dostávají povinně tzv. smlouvy o flexibilním připojení. Zní to sexy, ale fakticky to znamená, že distributor je oprávněn zákazníkům v nouzových situacích bez varování snížit odběr, pokud by byla v ohrožení bezpečnost dodávek. Musím říct, že jde o skvělý vzkaz pro všechny firmy v Německu, které měly až dosud zaječí úmysly kvůli příliš drahým energiím. Nelíbí se vám účty za elektřinu? Tak se koukejte uklidnit, nemusíte je mít taky vůbec… Ty energie, ne ty účty.

Jinými slovy pro velký průmysl platí v Brémách prakticky stavební uzávěra. Město nepřipojí gigafactory, halu na recyklaci solárních panelů, továrnu na výrobu lopatek pro větrníky, prostě nic z toho, ani stánek s buřty. Moment. Ten vlastně jo, řeklo se nad 3 MW.

Naštěstí má pro nás Wesernetz tři zprávy, jednu dobrou, druhou špatnou a třetí děsnou. Kterou chcete slyšet jako první? Tak napřed tu dobrou. „Úzké hrdlo“ nebude paralyzovat Brémy navěky. Situaci má vyřešit řada investic a především nová rozvodna s názvem připomínajícím zábavní park: Werderland. Špatná zpráva je, že investice plánovaná ve spolupráci s provozovatelem přenosové soustavy TenneT vyjde na miliardu eur. A ta děsná? Hotovo má být podle optimistických předpokladů „už“ v roce 2033.

Jinak tedy musím bez ironie ocenit práci komunikačního oddělení Wesernetzu za vzorově zvládnutou krizovku. Jen pár týdnů po zprávě ve stylu „došla šťáva“ distributor s velkou slávou otevřel novou rozvodnu v průmyslovém parku Hansalinie s tím, že jde o „milník pro elektrickou infrastrukturu Brém“. Plánování investice přitom začalo už před sedmi lety…

Pointa na druhou? Je to jen rok a půl od chvíle, kdy se Brémy zbavily své poslední uhelné elektrárny. V den D se píáristé opět vyznamenali – všichni důležití lidé včetně dvou senátorek pózovali za pultíkem s velkým nápisem „Kohleausstieg 2024“ a s širokým úsměvem společně mačkali tlačítko, kterým se to uhlí jako že vypíná.

„Děláme velký krok k důležitému cíli, kterým je klimatická neutralita Brém a nulové emise CO2 do roku 2038. SWB již před třemi lety vyřadila z provozu blok 6 elektrárny Hafen. Díky celkovému ukončení výroby z uhlí každoročně ušetříme 1,9 milionu tun CO2. Zároveň rozvíjíme obnovitelné zdroje energie. SWB intenzivně pokračuje v transformaci na klimaticky šetrnější energetiku. Dodávky energie v Brémách jsou přitom bezpečné a podíl OZE neustále roste,“ sdělila senátorka pro klima Kathrin Moosdorfová. Některé výroky zrají jako víno, že? Toto je tedy přímo výběr z hroznů…

Nechápejte mě špatně. Účelem tohoto ani žádného jiného mého textu není házet vidle do dekarbonizace, pomlouvat obnovitelné zdroje ani hledat hnidy v elektrifikaci vytápění a dopravy. Právě naopak. Jsem přesvědčen, že jestli nám něco pomůže rozvíjet vše výše uvedené udržitelně, racionálně, bezpečně a za rozumnou cenu, je to kritická věcná diskuze o tvrdých datech a všech možných souvislostech.

Budeme-li se tvářit, že situace je nadmíru výtečná, dopadneme jako Praha v roce 2002. Na příkladu Německa lze přitom velmi názorně ilustrovat, v čem je „Das Problem“. Můj oblíbenec Stefan Spiegelsperger ho pojmenoval jediným obrázkem, k němuž asi není co dodat. Zatímco soláry, větrníky a výpočetní centra rostou jako houby u Temelína, sítě a dostatečně kapacitní akumulace se rodí asi tak rychle jako archivní whisky.

Příběhy o Utrechtu, jižním Holandsku, Oranienburgu, Dolní Moravě či Brémách jsou svědectvím z první linie, tedy z distribučních sítí. Budeme si o nich číst čím dál častěji a po každé se hrozně podivíme, jak to „ti místní“ hrozně dodrbali. A já doufám, že nám co nejdříve dojde, že jsme svědky systémového a globálního, nikoliv ad hoc a lokálního problému. A že dřív nebo později se může stát první linií i velká energetika na úrovni přenosové soustavy.

Kdo čtete můj blog pravidelně, možná se trochu divíte, že jsem jako milovník grafů (odborně grafoman) v tomto textu zatím neukázal jediný… graf. Máte ho mít. Znáte profil RJ2-Netzfrequenzinfodienst? To je automatizované hlášení frekvenčních propadů pod 49,9 Hz. Uznávám, že na X jsou mnohem zajímavější profily, ale ty nám s energetikou věru moc nepomohou (už jen kvůli tomu, že rozhodně zvyšují spotřebu).

Tipnuli byste si, jakou postovací kadenci má tato služba? Tatatatatatata! A mnohdy ještě mnohem rychlejší. Teď vážně: Jednou týdně! Jinými slovy v německé síti se prakticky každý týden cosi semele (OZE skokově změní výkon nebo vypadnou nebo vypadne něco jiného a při nízkém výkonu regulujících zdrojů to primární regulace dokonale nevypruží) a frekvence letí dolů.

Například 2. srpna 2025 večer spadla za půl minuty o 125 mHz, což odpovídalo ztrátě výroby ve výši 2 447 MW. Německá síť přitom ustojí ztrátu 3 000 MW…

Nedávno se pro změnu frekvence zřítila na 49,872 Hz. Jistě, vím, norma je 49,5 Hz. Na druhou stranu cokoliv pod 49,9 Hz signalizuje nestabilitu a potenciálně velký špatný. Těch 49,872 Hz je například jen o 130 mHz víc než na začátku roku 2021, kdy se Evropa rozdělila na dva ostrovy, nebo o 70 mHz víc než v roce 2019, kdy Francie musela havarijně odpojit 22 velkých průmyslových podniků.

Mám zkrátka pocit (a klidně mi zkuste oponovat), že poddimenzování německé sítě vůči přepálenému rozvoji OZE se už začíná projevovat i na velké energetice. Ostatně i provozovatelé soustav už připouštějí, že v některých situacích je porušováno posvátné síťařské kritérium N – 1. A není to tak dávno, co šlo Německo málem do tmy kvůli harmonickému rušení ze střídačů offshore větrných parků.

Před měsícem pak vydala jedna australská pojišťovna studii, která porovnávala 33 zemí podle rizika blackoutu. Německo skončilo deváté, tedy v první desítce!

Z tohoto pohledu elektřina na příděl v Brémách skutečně není nějakým lokálním bizárem, nýbrž dalším z dlouhé řady symptomů rozsáhlého systémového problému německé energetiky. Trochu se obávám, že pokud to Němci nepochopí a neotočí kormidlem energetické politiky o víc než o stávajících odhadem 30 stupňů (na víc to zatím fakt nevypadá), zadělávají si do budoucna na ještě mnohem dražší a méně stabilnější soustavu (o udržitelnosti snad ani nemluvím).

A Brémští muzikanti ve verzi pro rok 2030 nejspíš zemřou hlady v lese, protože kohout kvůli výpadku elektřiny žádné světýlko neuvidí…

P.S.: Pamatujete na fotbalový zápas Werder Brémy – Sparta Praha v druhém kole Pohárů vítězů pohárů? Rok 1992, výhra 3:2 na hřišti soupeře, branky Sopko, Dvirnik, Vonášek… Že nepamatujete? A cože to je ten Pohár vítězů pohárů? No nic, už jsem fakt starej. Tak tady máte aspoň sestřih, který lze najít na YouTube.