Článek
V žebříčku kvality života vítězí v Česku pravidelně Říčany u Prahy. Kdo tam někdy byl, chápe. Soběstačnost, vybavenost, střední škola, sportoviště, fantastická restaurace Jureček, skvělí ragbisté, ještě lepší tanečníci (zdravím Fuego Říčany!), zeleň, lesy, historické jádro, náměstí s maloměstskou duší i komunitní život, ale také středotlaký plynovod, železnice, dálnice D1, Pražský okruh… A tak dobře, no, taky je to odtud kousek do Prahy.
Žádný div, že počet obyvatel roste každé tři roky zhruba o tisícovku. Jenomže všichni bohatí Pražáci se sem prostě nevejdou, a tak město pravidelně sténá tu kvůli přetížené dopravě, tu kvůli nedostatečné kapacitě kanalizace či vodovodu. A velmi podobně je na tom spousta dalších rozvíjejících se oblastí v regionu, které dosud nedisponují technologicky revolučními nafukovacími inženýrskými sítěmi.
Na jaké problémy, pardon výzvy, se mají česká města a obce připravit do budoucna v souvislosti s Green Dealem a všeobecnou dekarbonizací, to naznačuje nizozemský Utrecht. Jedno z nejprogresivnějších evropských měst poslední dobou čelí něčemu, co si zatím v Česku moc nedovedeme představit, a proto to zatím ani neumíme pořádně pojmenovat. Samotní Utrechťané hovoří o „elektrických zácpách“ způsobených nedostatečnou energetickou infrastrukturou. V praxi se to zatím projevuje pouze „říčanským syndromem“, tedy zastavením nové výstavby a investic. Do budoucna však hrozí v celém regionu i akutní problémy od blikajících světel, nefunkčních spotřebičů či poruch elektrických zařízení po nucené odpojování odběratelů či fotovoltaických elektráren.
Byl letní večer, od pantáty vedly dráty do žárovky nade vraty, na návsi se plnily korbele k radosti hostinského Antonína Kučery a kromě okresního a krajského inspektora dorazila dokonce i tříčlenná delegace z Prahy. Vzpomínáte? To sotva, první elektrifikace českého venkova proběhla už před nějakými sto lety. A nutno dodat, že od té doby se z pohledu elektroenergetiky hodně dlouho nic moc nezměnilo. Můžeme diskutovat o stupni elektrifikace a velikosti a množství zdrojů, směr toku však zůstal po mnoho desetiletí stejný – od několika málo výrobců k několika hodně spotřebitelům. Začíná se to měnit až teď, a to tak dramaticky, že bych to skoro viděl na upgrade Elektrického valčíku (pánové Svěrák a Uhlíř prominou).
Jednoho letního večera na návsi pod lípou estetickou
připojil hostinský Antonín Kučera svou Teslu elektrickou
nenabíjel ji ze sítě, z baterky si zavdala,
do níž elektrárna střešní elektřinu poslala.
Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden ten zelený proud.
Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden ten zelený proud
Solární, občasný, sdílený zelený proud,
Solární, občasný, zkrátka náš zelený proud.
(a dost)
Není pochyb o tom, že jsme svědky jakési druhé fáze elektrifikace, která obrací toky elektřiny v síti, přináší možnost akumulace, dříve netušenou flexibilitu na straně výroby i spotřeby a především nástup elektřiny v oborech, v nichž až dosud vládl fosilní triumvirát (ropa, uhlí, zemní plyn), případně jiná paliva (topné oleje, biomasa). Sledujeme elektrifikaci dopravy, vytápění i průmyslu.
Mimochodem v této souvislosti se mi vždy vybaví fantastické video, které zachycuje svět zcela bez elektřiny (přikládám ho embedem z YouTube). Z budíku i mobilů se kouří, kávovar se startuje jako sekačka, desktopové počítače mají pedály jako auta, do laptopů se musí doplnit benzín… A úplně nejlepší je scéna u zubaře s vrtačkou podobající se motorové pile.
Zpět do Utrechtu. Na první pohled tady dělají vše správně, tedy v souladu s nejambicióznějšími požadavky na udržitelný rozvoj: Novostavby musí mít povinně zelené střechy, domácnosti vytápějí tepelnými čerpadly a vaří na indukčních deskách, podíl obnovitelných zdrojů energie neustále roste, emise klesly za 10 let o třetinu a doprava je díky mimořádné elektromobilní a cyklistické infrastruktuře považována za vzor udržitelnosti. Ostatně nejnovější bedekry Utrechtu přezdívají hlavní město evropské či dokonce světové cyklistiky. A nejlepší na tom je, že zelený rozvoj nastartovalo město zcela dobrovolně už někdy před 30 lety, tedy v době, kdy byla emisní povolenka i Gréta ještě na houbách.
Cožpak o to, převést všechno, co se dá, na elektřinu, je ve své podstatě dobrá myšlenka – těžko najdete univerzálnější, praktičtější a (teoreticky) čistší zdroj energie. Problém nastává, když se necháte unést všeobecným ekonadšením a nepohlídáte si, aby té elektřiny bylo dostatek (respektive aby jí bylo tak akorát ve správnou dobu na správných místech). A bohužel to se přesně v Utrechtu stalo (totiž vlastně nestalo).
Podle posledních zpráv ohrožuje nedostatečná kapacita elektrické sítě až 90 % veškeré nové výstavby, a to nejen bytové. Na náměstí Marco Pololaan mělo například vyrůst zdravotní středisko. Ovšem bez elektřiny to asi nepůjde, leda že by lékaři dostali všechny ty startovací mašiny z onoho „fosilního“ videa. Distribuční společnost TenneT se nechala slyšet, že zájemci o novou, či silnější přípojku budou v důsledku kritické situace zařazeni na čekací listinu.
O elektrických zácpách se píše i na oficiálním webu města. Jako příčiny tohoto stavu identifikují jeho zástupci přechod ze zemního plynu na elektřinu, výstavbu nových sídlišť a průmyslových parků a používání elektromobilů. Přetížení sítě přitom podle nich obecně nastává ve dvou situacích: 1) když všichni potřebují elektřinu ve stejnou dobu a poptávka převyšuje přenosovou kapacitu sítě nebo 2) když se současně vyrábí příliš mnoho solární a větrné energie a do sítě se vrací více energie, než je schopna v daném okamžiku spotřebovat.
Už v letošním roce Utrecht plánuje i několik poměrně drastických plošných opatření. Uvažuje se například o výrazném omezení veřejných dobíjecích stanic pro elektromobily v odběrové špičce mezi 16:00 a 20:00. To poněkud degraduje utrechtskou chloubu v podobě 1729 dobíjecích míst. Jenomže když každé z nich vycucne ze sítě až 11 kW, dohromady se bavíme o souběžném odběru až v řádech desítek megawattů a to už odpovídá jednotkám procent spotřeby celého města (tři a půl krát větší Praha si průměrně bere 666 MW – a pak, že je to centrum mravnosti…).
Jenomže to jsou pouze havarijní kroky, nikoliv bolestné systémové investice. Provozovatel sítě Stedin bije na poplach a volá po zdvojnásobení kapacity rozvodné sítě, výstavbě stovek nových trafostanic, nových elektráren a uzavření dohod s velkými odběrateli o řízení spotřeby. To všechno však vyžaduje spoustu času a peněz.
Problémy přitom nepostihují pouze vysokonapěťovou „přenosovku“, ale také regionální síť. Ta by podle Stedinu měla být v roce 2029 rozšířena, svých limitů však má dosáhnout už v roce 2026. Největší průšvih hrozí v některých západních čtvrtích, proto právě tam město už nyní omezuje nové přípojky, instalace tepelných čerpadel i nabíjecích stanic. Riziko elektrické zácpy se nicméně nevztahuje pouze na Utrecht. Nizozemský ministr pro klima a energetiku Rob Jetten hovoří dokonce o tom, že přetížená energetická síť může do roku 2030 postihnout až 1,5 milionu domácností a malých podniků v celém regionu.
Aby nedošlo k nedorozumění, autor tohoto textu je velkým příznivcem elektrifikace, udržitelného rozvoje, obnovitelných zdrojů energie a všech moderních technologií, které dělají z našeho světa lepší místo k životu. Právě proto ale považuje za vhodné vyvolávat k těmto fenoménům náležitou kritickou diskuzi. Cílem není útočit na myšlenku samotnou, ale pomoci společnosti k tomu, aby si připustila, že dekarbonizace nebude nic jednoduchého a vyžaduje komplexní řešení, ne nedomyšlené hurá akce.
Uznávám, že zprávy z Utrechtu nejsou zrovna optimistické a ještě nějakou dobu nebudou. Neklesejme však na mysli, prvním krokem ke zlepšení situace je přiznání, že jsme v bryndě. A to, zdá se, ve městě (které mimochodem má jakousi městskou družbu s Brnem) právě probíhá. Tak Nizozemcům držme palce a buďme rádi, že souboj s elektrickou zácpou zatím sledujeme z dálky, a máme tudíž čas se na podobné problémy připravit. A pokud chcete trochu zvednout náladu, pusťte si legendární díl nizozemské show Neděle s Lubachem o zeleném proudu.
Článek vznikl v rámci projektu Energie ve dne v noci.
