Po odstavení tří uhelek už Česko nebude schopné pokrýt maximální zatížení

Už je to tady. Uhlí v Česku fakt končí. Definitivně a doopravdy. Mediální bomba tohoto týdne neavizuje uzavření nějakých béčkových zdrojů či tepláren regionálního významu, ale především dvou největších systémových uhelných elektráren v zemi (Chvaletic a Počerad).

Jestli je to na zvonění klíči, oranžové prosecco ve slevě nebo spíš mokrý hadr na čelo, to nechť si vyhodnotí každý sám. Je to prostě fakt a to nejlepší, co můžeme udělat, je přijmout ho, objektivně analyzovat dopady a co nejrychleji a nejlépe vymyslet, co dál.

Ambicí tohoto nakvap sepsaného textu není nic jiného, než podívat se do veřejně dostupných zdrojů, dát na stůl základní čísla a zasadit je do nezkresleného kontextu.

Po vzoru Cimrmanovy filosofické teorie externismu hned na začátku vyvrátím tvrzení, které sám zastávám. Konec uhlí striktně vzato nezačal teď ani před rokem, ale už v 90. letech, kdy v první vlně odstávek odešlo 1 425 MW. Což není úplně málo, že? To byly všechny ty Tušimice, Prunéřovy a Počerady „jedničky“, na které už dávno zapomněli i fousatí energetici, ošlehaní žárem kotlů a hukotem turbín.

Zbytek prošel odsířením, denitrifikací, odprášením a „bez ztráty chladicí věže“ fungoval dlouhá léta v období 1999-2012. Což mimochodem dokazuje, kolik se toho vejde do slova zbytek. Tehdejší flotila mohla mít se všemi teplárnami a závodními zdroji klidně i přes 10 000 MW…

Pak přišly v letech 2013 a 2015 další odstávky „starých“ Ledvic a následovala z dnešního pohledu už celkem nepředstavitelná událost: spuštění nové uhelné elektrárny v podobě „nových“ Ledvic.

Novodobou historii už si pamatujete, možná si však hned na první dobrou neuvědomíte, kolik uhelného výkonu zmizelo jen v poslední pětiletce. To máme jeden blok v Dětmarovicích, zbývající čtyři bloky ve starém Prunéřově, pětistovka v Mělníku a letos zbývající tři bloky v Dětmarovicích, dohromady 1 740 MW. První vlna už za tou poslední najednou není vidět, že?

Když to všechno posčítáme a zohledníme spuštění nových Ledvic, jsme na minus 2 725 MW, což už bere do kapsy celý Temelín a skoro půlku Dukovan k tomu.

To byla rozcvička a teď to začne být zajímavé. Podle posledního Hodnocení zdrojové přiměřenosti ES ČR (MAF CZ 2023) evidoval provozovatel přenosové soustavy na podzim loňského roku celkem 8 584 MW v parních zdrojích. Připomeňme si, co všechno do této kategorie spadá: nejen velké uhelné elektrárny a teplárny, ale také závodní energetiky, zdroje na biomasu či ZEVO. Naopak plynové a spalovací, eventuálně paroplynové zdroje patří do separátních kategorií.

Číslo 8 584 MW však už neplatí, protože letos odešly do síťového nebe ony tři bloky v Dětmarovicích. Takže 7 984 MW.

Co říká můj oblíbený graf pravdy? Napřed připomenu, o co jde. Tuto metriku používají například Britové k tomu, aby posoudili výkonovou přiměřenost v klimaticky nepříznivých situacích. Prostě posčítají instalovaný výkon všech stabilních (tepelných) a podmínečně stabilních (vodních) zdrojů a výslednou hodnotu porovnají s historickým maximálním zatížením. Zdůrazňuji přitom, že já tento nástroj důsledně zneužívám pouze k prokázání toho, že se energetika dostala na hranu či za ní. Na podporu tvrzení, že situace je nadmíru výtečná, se tento přístup naopak vůbec nehodí.

Když dáme na jednu hromadu k parním zdrojům jaderky, plynovky a vodní zdroje (které přeci jen nelze považovat za úplně nezávislé na počasí, a proto si zaslouží jinou barvu) a proti nim postavíme maximální zatížení z roku 2021, tedy 11 281 MW netto, na první pohled není důvod k panice. Kdyby byla tečka nad úrovní červené, či dokonce modré, signalizovalo by to evidentní problém. V tomto případě je ovšem tečka pořád docela hluboko „v červeném“ a teoretický výkonový polštář vychází na velkoryse vypadající 4 254 MW. Slovo teoretický bych přitom podtrhl, protože v praxi si nelze představit, že by běželo všechno, co máme, a to ještě na plný knedlík.

Zohledníme-li běžně udávených 20 % odstávek tepelných zdrojů, najednou ten polštář splaskne na 1 369 MW…

…a kdybychom chtěli být hodně škodolibí, v citlivostním scénáři vynulujeme vodu.

A najednou nám ten „energetický šém“ v podstatě vyskakuje ven, protože těch rezervních 259,8 MW nám při nejlepší vůli nestačí na služby výkonové rovnováhy, na které jsme úplně zapomněli (kladná sekundární regulace dnes požere až 960 MW).

Ale to jsem poněkud přehnal. S ohledem na to, že maximální zatížení se nyní pohybuje spíš lehce nad 10 000 MW, že vodní zdroje přeci jen něco málo dodávají i v současnosti a že potenciálně chybějící výkon by dotlačily přečerpávací vodní elektrárny či baterie, připouštím, že stávající konfigurace je bezpečná a předestřený scénář nepravděpodobný.

Pokud však skutečně na začátku roku 2027 nadobro utichnou Chvaletice, Počerady a Kladno, jak naznačují média, najednou hledíme na o poznání zbědovanější grafy. Místo 7 984 MW „v páře“ máme najednou pouze 5 684 MW.

V teorii se může zdát, že nám tam i v takovém případě ještě zůstane polštářek z dětského domečku pro panenky,…

…při zohlednění běžných odstávek už jsme ovšem 471 MW v minusu…

…a při extrémním suchu už nám chybí výkon 1 580 MW, čehož už si soustava fakt všimne.

Pořád však můžete namítnout, že jde o extrémní modelování, které nemusí mít s realitou nic společného. Tak dobrá, vydejme se na procházku do reality.

Uplynulý rok potvrdil, že stoupající podíl OZE v národních energetických mixech, nastavení evropského trhu s elektřinou, nízké ceny silovky po značnou část roku a naopak permanentně vysoké ceny emisních povolenek vytvářejí i v Česku čím dál častěji situace, kdy uhlí skoro nepotřebujeme. Vzpomeňme na první poblackoutový den, tedy 5. července 2025, kdy výkon hnědouhelných zdrojů padl na 132,5 MW, nejspíš nejnižší hodnotu od První republiky! To byl tenkrát vzdoušek, co?

To ale nic nemění na tom, že v zimě, když nesvítí, nefouká a ještě k tomu mrzne a lidé doma z dlouhé chvíle těží bitcoiny, může stoupnout výkon těch samých zdrojů i vysoko nad úroveň 50 % zatížení. Ve středu 15. ledna 2025 ve večerní špice dodávaly parní zdroje dohromady přes 6000 MW, tedy téměř polovinu celkové výroby a skoro 60 % zatížení.

Připomeňme, že tehdy ještě fungovaly tři bloky Dětmarovic a dva z nich byly v provozu bezmála na plný výkon (což asi za 10 vteřin okomentuji).

A teď to důležité: Plánované a neplánované odstávky nemusíme procentuálně aproximovat, nýbrž se můžeme podívat na web ENTSO-E na realitu přímo 15. ledna večer! Jestli jsem dobře koukal, tak dohromady bylo mimo hru 772 MW. Původně však měly být kompletně odstavené i zmíněné dva bloky Dětmarovic, ovšem s ohledem na situaci na trhu si to provozovatel nakonec rozmyslel, čímž snížil indisponibilní uhelný výkon o ne úplně zanedbatelných 400 MW. Nebýt tohoto kroku, jsme skoro na indikovaných 20 % odstávek (takhle to bylo 13 %).

Nyní si představme tu samou situaci v roce 2027, tedy již bez Chvaletic, Počerad a Kladna. Teoreticky máme tedy k dispozici oněch 5 684 MW a bez 772 MW v odstávkách prakticky jen 4 912 MW. Oproti realitě v letošním roce by nám tudíž i v této ne úplně extrémní situaci chybělo až cca 1 100 MW.

Reálně bychom však postrádali spíš víc, protože v praxi parní elektrárny nedosahují uváděných nominálních výkonů, ale cca o 7-8 % méně. Další „nepříjemnost“ je, že jsme zase úplně zapomněli na vyrovnávací trh, který se vůbec nepropisuje do těch našich krásných barevných výrobních grafů a kterému v Česku stále dominují právě parní zdroje. To máme dalších 960 MW na sekundární regulaci, ale tady připouštím, že kvůli rozvoji akumulace a agregace flexibility to do budoucna má být míň. Na druhou stranu si moc neumím představit, jak baterky dodávají kladný regulační výkon při déle trvající Dunkelflaute…

Jistě, můžete namítnout, že 15. ledna 2025 bylo zatížení pouze 9 957 MW a výroba 12 475 MW, čili značnou část produkce jsme vyváželi do zahraničí. Na to bych ale zase já namítnul, že když se posuneme k vyššímu zatížení (což bychom s ohledem na požadavek dekarbonizace = elektrifikace sakra měli), ocitneme se na hraně tak jako tak.

Jak konkrétně by se výše uvedené vlivy projevily na výkonové rovnováze, to už dopočítávat nechci, protože se mi jednak nechce a jednak to neumím. Dal jsem na stůl nějaká čísla a provedl základní kupecké počty, jak jsem slíbil. Nic víc, nic míň.

Přesný výpočet bude muset provést provozovatel přenosové soustavy ČEPS. Důvěřujme mu. Jestli někde pracují skuteční energetici a profíci, pak právě tam. Ostatně i ten skoro-blackout ze 4. července vyřešili velmi rychle a v porovnání se svými španělskými kolegy bez závažnějších dopadů.

Pokud jsem vás až dosud nestihl vytočit, tak připojuji posledních sedm pokusů a věřím, že aspoň při jednom to klapne:

1) Problémy s ekonomikou provozu uhelných zdrojů nemá pouze jeden provozovatel, ale celý sektor. Zpráva z tohoto týdne je jen začátek.

2) Zatímco transformace teplárenství z uhlí na plyn, odpad a biomasu probíhá poměrně úspěšně (byť možná ne tak rychle, jak bychom si přáli), čistokrevná paroplynka na výrobu elektřiny se nestaví žádná (protože to ekonomicky taky nevychází). Jinými slovy reálná náhrada uhlí ve výrobě elektřiny je stále v nedohlednu.

3) Je evidentní, že nejpozději v roce 2027 se Česko stane čistým dovozcem elektřiny.

4) Bylo by to v pohodě, kdyby k energetické soběstačnosti nepřistupovali stejně či podobně všichni naši sousedé (s výjimkou Slovenska, ale to nás nespasí). Bohužel se zcela naplňují slova bývalého zmocněnce pro energetickou bezpečnost Václava Bartušky, že zatímco až dosud jsme byli součástí řešení, nyní se staneme součástí problému.

5) Kouzelné je, že debata o urgentní náhradě českého uhlí se otevírá v době, kdy Evropu zužuje výživná Dunkelflaute a nejvyšší ceny elektřiny od plynové krize…

6) Dekarbonizace = elektrifikace, čili ať už se nám to líbí nebo ne, zatížení poroste a s ním i požadavky na řiditelnou výrobní základnu. Čím je naplníme, když nám to přestane vycházet už při stávajících parametrech?

7) Ať tak či tak, směřujeme nejspíš do situace, kdy jedny zdroje platíme, aby vyráběly, a druhé, aby nevyráběly. Smysl to moc nedává, ale pořád je to lepší než ztratit zdrojovou přiměřenost, a tím i schopnost cenotvorby. Komu připadá, že ne, nechť si nastuduje aktuální situaci v Pobaltí, kde platí skoro každý týden stovky eur za MWh…

Nehádejme se, nenadávejme, nespekulujme. Neřešme barvu dresů a prostě jen s chladnou hlavou počítejme. A až se dopočítáme, pojďme se konečně seriózně a bez ideologie bavit o tom, co s tím.