Česko vyváží nejméně elektřiny od roku 1999, navzdory solárnímu boomu

29. dubna 2024, Edvard Sequens, ekologický aktivista Calla - Sdružení pro záchranu prostředí:

„Částečnou rezervu máme v naší pozici silného exportéra elektřiny, v níž se nacházíme od spuštění jaderné elektrárny Temelín.“

30. dubna 2024, Jiří Koželouh, vedoucí klimatického a energetického programu Hnutí DUHA:

„Česká republika je stále významný vývozce elektřiny.“

13. srpna 2024, Karel Polanecký, energetický expert Hnutí DUHA:

„V případě Počerad, které jsou sice velkou elektrárnou, ale nedodávají teplo žádnému městu nebo průmyslovému podniku, lze na datech z minulých let ukázat, že jejich okamžité odstavení se projeví jen na poklesu vývozu elektřiny, v soustavě chybět nebudou.“

Tři citace z letošního roku, tři odkazy na významný vývoz české elektřiny. Tedy na něco, co byla nepochybně realita přes 20 let (proč se za to stydět). Trvalo to ovšem tak dlouho, že dnes máme pocit, jako by to platilo vlastně obecně a věčně jako komutativní zákon, zácpa před Prahou v pondělí ráno (dokonce i bez invaze traktorů) nebo otrávený vrátný na bráně průmyslového areálu. Ve skutečnosti by ale v tomto případě pro letošní rok seděl příměr „Sparta bez Ligy mistrů“: Dlouho to byla pravda, už není. Důvodem k radosti je ovšem jen ten příměr (pro nás, kdo poznáme opravdu dobrý tým…), nikoliv energetické téma této eseje. Ale nepředbíhejme.

Z ročních zpráv Energetického regulačního úřadu lze poskládat velmi podrobný historický přehled čistých dovozů a vývozů, a to dokonce až do roku 1960! Terminologická vsuvka: adjektivum „čistý“ zde nesvědčí o tom, že vedení vysokého napětí někdo vydrhnul savem, ale o prostém faktu, že dovozy a vývozy mohou probíhat souběžně. A abychom se v tom trochu vyznali, je dobré mít po ruce nějaký parametr, který vyjadřuje, kdo vyhrál a o kolik. Úzus je takový, že kladné saldo ukazuje čistý dovoz (import vítězí nad exportem) a záporné čistý vývoz (export vítězí nad importem).

Když se tedy podrbeme na bradě a moudře se zadíváme na tento graf (Tu černou jsem tam nedal kvůli atmosféře, ale aby byly aspoň trochu vidět ty letopočty. Ačkoliv…), zjistíme, že od roku 1988 až do roku 1999 to byla dost nuda. Ještě nudnější to bylo už jen v období 1960-1987, kdy na přeshraničních vedeních vládl mnohem větší klid než na hranicích jako takových. Čísla limitně blízká nule by nám však jen zbytečně protáhla již tak dost široký graf, proto jsem je tam ani nedal.

Zpět k podstatě. Až do roku 1999 sledujeme v podstatě vyrovnanou bilanci, na širším přelomu 80.-90. let dokonce s mírnou převahou dovozů. Exportní mejdan začal až v roce 2000, kdy saldo poprvé pokořilo hranici -10 TWh. Důvody jsou nasnadě: V roce 1996 se spustily přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé stráně (2× 325 MW, kapacita 3700 MWh, pozor, nejde o výrobní zařízení, ale v podstatě o baterku) a paroplynová elektrárna Vřesová (2× 200 MW), ale hlavně se v roce 2000 spustila jaderná elektrárna Temelín (tehdy 2× 1 000 MW).

Víc už se toho nespustilo (teda někdo se s někým určitě spustil, ale o tom psát nechci), nicméně toto úplně stačilo k nasměrování české energetiky k exportním zítřkům. Období 2000-2019 se vyznačovalo zejména díky Temelínu velmi vysokým čistým exportem, který v ročním úhrnu běžně přesahoval 15 TWh. Náš exportní profil mezitím ještě vylepšil nový uhelný blok v Ledvicích (rok 2017, 660 MW) a paroplynová elektrárna Počerady (rok 2014, 888 MW), byť ta v prvních letech kvůli vysokým cenám plynu moc neběžela. Jistou roli určitě sehrál i první solární boom (2009-2010, přes 2000 MW), který bohužel náležitě „vylepšil“ i náš ekonomický profil…

Rok 2020 poznamenal covid a zastavení ekonomiky, rok 2022 zase energetická krize a situace typu „pálíme vše, co hoří a mělo tu smůlu, že šlo náhodou kolem“. V roce 2023 už jsme ovšem vyvezli pouhých 9,2 TWh a letos je to zatím umrněných 3,4 TWh. K začátku září! Takový objem jsme běžně stihli exportovat už za první čtvrtletí! Prostou extrapolací dojdeme k odhadu, že do konce roku to bude s bídou nějakých 5 TWh. Pro srovnání: podobně nízké hodnoty jsme dosáhli naposledy v roce 1999, tedy před spuštěním Temelína!

Ještě než si rozebereme, jak se to stalo a kam to může vést dál, v zájmu poctivosti analýzy ještě doplníme graf něčím, co vám v něm možná chybělo: vývoj netto výroby a procentuální podíl přeshraničního salda. Jak je vidět, v nejslavnějších exportních dobách jsme atakovali hranici čistého vývozu ve výši 20 % výroby. Zatímco teď velmi rychle míříme k nule.

Jak je ale možné, že najednou zažíváme takový sešup? Vždyť energetická krize pomohla nastartovat druhý solární boom! Zatímco ještě v roce 2021 přibylo do soustavy pouhých 62 MW, v roce 2022 už to bylo 289 MW a v roce 2023 parádních 970 MW. V letošním roce, zdá se, fotovoltaická krasojízda pokračuje, Solární asociace hlásí za první pololetí přírůstek 484 MW. Jestli dobře počítám, dohromady se to už teď blíží k 2 000 MW, tedy výkonově téměř celému Temelínu. Jenomže připojit opravdový Temelín a ten solární je evidentně podstatný rozdíl.

Pokračujme v analýze. Probírat se v českých podmínkách počtem nových větrníků, to by bylo jako shánět v Turecku vepřové maso. Takže v čem to tedy je?

Že by v tom proklatém uhlí? Vždyť pořád běží, ne? No, ne tak docela. Počítejte se mnou velké odstavené zdroje:

- 1998: Tušimice I, 660 MW

- 1994-2015: Ledvice I, 530 MW

- 2020: Prunéřov I, 660 MW (ale už v 90. letech výkon snížen o třetinu)

- 2021: Mělník III, 500 MW

Když to posčítáme a připočteme jednotky uzavřených hnědouhelných tepláren a závodních energetik, blížíme se k minus 3000 MW. Jsme doma? Ještě ne, vždyť značná část kapacit byla odpojena už v devadesátkách…

Současný strmý propad souvisí také s nižší mírou zapojování uhelných zdrojů do výroby. Nastavení evropského trhu s elektřinou a především pak výše emisní povolenky zkrátka pouští uhlí do hry daleko míň než v minulosti.

Z pohledu výrobní základny to vypadá, jako bychom se v Česku momentálně pokoušeli nahradit energii z uhlí energií ze slunce. Což je nápad, který jeden energetický expert nedávno glosoval jako snahu nahradit auta loděmi. A podle toho to vypadá. Soláry sice notně „zakrajují“ do uhelné výroby a šetří zdrojům palivo (a emise, tedy i planetu), což zní fajn. Jenomže v praxi to minimálně ze dvou důvodů zas tak moc fajn není, protože: 1) snížení roční výroby zhoršuje ekonomiku uhelných zdrojů, 2) bez ohledu na to, zda se nám uhlí líbí nebo ne, nelze popřít, že ho pořád potřebujeme a že fotovoltaika ho plnohodnotně sama o sobě nahradit nedokáže. Jinými slovy přestávají nám ekonomicky vycházet zdroje, za něž zatím nemáme náhradu a které v určitých fázích roku potřebujeme úplně stejně jako v minulosti.

Pár výmluvných grafů.

V sobotu 24. srpna ve 13:00 jely z velkých uhelek pouze tři (Tušimice, Prunéřov, Kladno), a to všechny na jeden blok. Dohromady uhlí dávalo jen 442 MW, což je hodnota naposledy viděna možná někdy za první republiky…

Naproti tomu když v lednu mrzlo a vypadl Temelín, ve středu 17. ledna jelo v podstatě všechno a uhlí atakovalo hranici 5000 MW. Čili děje se přesně to, před čím dlouhodobě varují energetičtí experti: Máme tu momenty, v nichž uhlí skoro nepotřebujeme a momenty, v nichž je naopak potřebujeme až moc.

A to ještě avizovaný konec uhlí pořádně ani nezačal, vždyť „velká šestka“ (Prunéřov, Tušimice, Chvaletice, Počerady, Ledvice, Dětmarovice) je pořád v provozu. Čísla však jasně ukazují, že bude-li odstavena jediná z těchto velkých elektráren, Česko už bude v roční výrobní bilanci v lepším případě na nule, v horším v deficitu.

Nechápejte mě zle – výše uvedené nehodnotím jako dobré nebo špatné. Jen považuji za vhodné to podrobně popsat, abychom věděli, na čem jsme, a v diskuzi o energetice již nepoužívali mantru o obřích vývozech. Teď už se, doufám, všichni shodneme na tom, že elektřiny prostě bude málo (jestli už jí není málo teď) a že by to mohl být do budoucna trochu problém.

Někomu to možná bude připadat paradoxní, ale je to důležité hlavně kvůli nadcházející masivní dekarbonizaci. Ta totiž nebude ničím jiným než masivní elektrifikací, a tedy nárůstem spotřeby. Jinými slovy to, co nám v „době uhelné“ může nyní připadat jako malý deficit, se v „době „dekarbonizační“ snadno stane deficitem obřím (a možná i vyšším než někdejší slavné exporty).

Závěr je zřejmý. Je nejvyšší čas začít stavět nové elektrárny. Nejen ty solární a větrné. Všechny.