Výbušná analýza: Předčasný konec 54 reaktorů zvedá evropské emise až o 16 %

Když evropští ministři životního prostředí a po nich europoslanci schvalovali klimatický cíl snížit do roku 2040 emise o 90 % ve srovnání s rokem 1990, podle mě jim nedošlo, že je to už za necelých 15 let. Ale svým způsobem to chápu. Člověk se pro samou práci ani nestíhá kouknout do kalendáře…

Nic to však nemění na tom, že jde nyní o platnou politiku. Můžeme o ní vést spory, můžeme s ní nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. To samé platí o „dvojkových“ emisních povolenkách nebo třeba o zákazu čarodějnictví v Zambii (co bude účinnější při zachraňování planety, ukáže až čas).

Nelze si přitom nevšimnout, že debata o evropské dekarbonizaci se utápí v hektickém řešení otázky, co udělat. Dát na každý kopec větrník? Na každou střechu solár? Na každou stěnu 30 cm polystyrénu? Na každý statek bioplynku? A pokud nám ještě zbyde nějaké volné místo, zaplnit ho tepelnými čerpadly, bateriemi a elektrolyzéry? Za stálého dotování směřujeme ke uhlíkové neutralitě, volejte sláva a pět dní se radujte…

Věčná škoda, že jsme stejné úsilí nevěnovali otázce, co nedělat.

Víte, co je největší ekologický zločin? Zapomeňte na diesel typu „nefiltr“ či pověstnou ostravskou briketu. Já mám na mysli předčasné odstavení elektrárny, a zejména pak předčasné odstavení jaderné elektrárny v nejlepších letech z politických důvodů.

Když to hodně zjednoduším (a tady mi to zrovna odpustíte), výstavba každé elektrárny stojí nějaké kubíky či tuny betonu, oceli a spousty dalších materiálů, které ani náhodou neumíme vyrábět udržitelnou cestou. Tím vzniká určitý ekologický dluh, který lze splatit jedině následnou výrobou. Když už tedy ta elektrárna jednou stojí, měla by vyrábět co nejdéle.

Jeden můj známý z „energetické čtvrti“ se pozastavuje nad tím, že zatímco svět děsně řeší tzv. „fast fashion“, to samé plýtvání v energetice už nikoho nedojímá. Přitom by se klidně dalo hovořit o „fast nuclear“.

Už jsem o tom psal mnohokrát a jistě jsem tím potěšil spoustu čtenářů z Německa i Belgie, kteří jistě nemají nic lepšího na práci, než překládat si moje články do němčiny či vlámštiny. Před rokem jsem se na věc pokusil podívat plošně okem energetika a k svému překvapení jsem zjistil, že ani při renesanci jádra Evropa při vší snaze nepostaví o moc víc jaderek, než jich zavře. Dnes otevřu druhé oko, to ekologické, o jehož existenci řada mých (německých či belgických) fanoušků možná pochybuje, a pokusím se z otevřených dat vyčíst odpověď na klasickou otázku „Co by, kdyby“.

Ta otázka zní:

V souladu se zásadou „věřím jen té statistice, kterou si sám zfalšuji“ jsem ani nepátral po tom, zda už se tématu přede mnou nepověnoval někdo z kapitánů analytického průmyslu (tipnul bych si, že třeba Radiant Energy Group ano) a vrhl jsem se rovnou střemhlav do záplavy dat Světové jaderné asociace, Our World in Data a excelovských řádků a sloupců. Jak by řekl Jan Vodňanský blahé paměti: Výsledky nejsou nezajímavé.

Napřed mi dovolte nezbytný metodologický disclaimer. Nejsem IEA ani Bloomberg a těch „rodinohodin“ taky nemám v podzimní sezoně natočeno tolik, kolik bych chtěl. Čestně proto přiznávám, že následující výpočty a úvahy jsou založené spíše na selském rozumu než na sofistikovaných modelech či vzorečcích. Na vlastní pověstné tesařovy díry se proto snažím sám rovnou aktivně upozorňovat a budu rád, když najdete třeba nějaké další, které mi unikly.

Napřed se svěřím s klíčovými parametry výzkumu. Za důchodový věk jaderné elektrárny považuji v souladu s tvrzením Mezinárodní agentury pro atomovou energii 60 let. Cokoliv mladšího beru jako kandidáta na předčasné odstavení. Při počítání výroby ze světa „co by, kdyby“ pak používám kapacitní faktor 81,5 % uváděný Světovou jadernou asociací.

Elektrárny jsem vybíral z množiny všech dosud uzavřených jaderných reaktorů v rámci EU-27, a to včetně belgického Doel 2, který to má už fakt za pár. Automaticky jsem vyřadil prototypy, experimentální reaktory a další hračky, které nesplňují kritéria komerčního provozu. A u zbylých reaktorů jsem pečlivě posuzoval, na kolik je zařízla politická (z)vůle či ekonomika a na kolik technická nezpůsobilost. Třeba francouzská St. Laurent byla s ohledem na dvě závažné havárie vypnuta spíš pozdě než brzo…

Největší duchařinu ve své vlastní práci vidím ve spekulování, kolik tun CO2 by vybrané reaktory uspořily, kdyby jim provozovatelé dovolili oslavit 60. narozeniny. Šel jsem na to nejpoctivěji, jak jsem dokázal, přesto připouštím, že nejde o ideální přístup, a to už jen z toho důvodu, že prodloužení životnosti dotčených jaderek by vneslo úplně jinou dynamiku i do zbývajícího energetického mixu dané země. Prostě jsem si našel průměrné národní emisní intenzity z let 2000-2024 a pronásobil je výrobou „co by, kdyby“ dle zvoleného kapacitního faktoru. K dřívějším rokům jsem použil poslední dostupnou hodnotu z roku 2000 a k rokům budoucím (včetně toho letošního) poslední dostupnou hodnotu z roku 2024. Pardon, líp to nedám.

Dost bylo řečí, sliboval jsem výbušná zjištění, tak tady máte první z nich! V celé EU-27 jsem identifikoval v deseti zemích dohromady 54 předčasně odstavených reaktorů s průměrným netto instalovaným výkonem 757 MW, průměrným datem spuštění 17. září 1977 a průměrným datem uzavření 11. května 2009. Z toho už lze odvodit i průměrný odchodový věk 31,7 let.

A teď pozor, přilétá šrapnel č. 1. Když jsem to všechno posčítal dohromady, vyšlo mi, že kdyby všechny tyto reaktory jely až do šedesátky, uspořily by EU-27 neuvěřitelných 2,419 miliard tun CO2. Protože toto číslo je pro běžného smrtelníka trochu neuchopitelné, dovoluji si připojit pár výmluvných příměrů, které dobře ilustrují jeho velikost:

2,419 miliard tun CO2, to je jako…

- 4 roky provozu všech uhelných elektráren v EU-27

- 10 let ježdění všech osobních aut v EU-27

- 3 roky létání všech letadel na světě

Poslední bod použiji jako oslí můstek a letem světem vás provedu všemi dotčenými deseti zeměmi podle abecedy:

Belgie

Učebnicový příklad předčasného jaderného shutdownu. Namítnete-li, že Doel 3 a Tihange 2 měly drobné vady v ocelových stěnách tlakové nádoby, odkážu vás na hodnocení belgického Úřadu pro jadernou kontrolu: přijatelné z hlediska bezpečnosti! Při troše dobré politické vůle tedy mohly jet do začátku čtyřicátých let. Tihange 1 a Doel 1 a 2 pak úplně v pohodě do roku 2035.

Bulharsko

Tady se asi křísneme, ale na tom nevidím nic špatného. Čtyři zatípnuté reaktory elektrárny Kozloduj sice vykazovaly určité technické nedostatky. Nicméně prošly modernizacemi, dlouhodobě byly provozovány bez havárie a Mezinárodní agentura pro atomovou energii opakovaně označila jejich stav za uspokojivý pro další provoz při splnění určitých podmínek. Ovšem bez jejich uzavření by Bulharsko nikdy nevstoupilo do Evropské unie. EU si to vymínila jako explicitní podmínku s ohledem na nesoulad bezpečnostních standardů. Navíc v té době již existovaly precedentní případy ze Slovenska a Litvy (viz níže).

Pokud by přitom čtyřem blokům Kozloduje unie dovolila dožít do šedesáti, úspora emisí by byla celkem zásadní. Bulharsko totiž mělo a má velmi špinavý energetický mix. Jinými slovy to, co se nevyrobilo v uzavřených blocích, musely dodat uhelné elektrárny.

Francie

Ano, i Francie zavřela některé ze svých reaktorů předčasně a nebylo jich úplně málo. Nejznámější případ reprezentují dva alsaské bloky elektrárny Fessenheim. Kdybych chtěl být jízlivý, připomenu, že tento shutdown si vydrškovali Němci v rámci smlouvy o přátelství. Kdybych chtěl být férový, uvedu, že Fessenheim leží v geologicky ne úplně stabilní oblasti. Tak si vyberte. Každopádně ono je to s ohledem na minimální francouzskou emisní intenzitu trochu jedno: Co po roce 2020 nevyrábí Fessenheim, produkují ostatní jaderky.

Itálie

Málo se to ví, ale i Italové měli jadernou flotilu, byť relativně malou. Zážitek z Černobylu byl však pro ně natolik intenzivní, že do roka spískali referendum, v němž se zřetelně vyslovili pro odstavení všech čtyř reaktorů. V katastrofálním technickém stavu však bylo pouze Garigliano. Latina mohla klidně dál fungovat do roku 2023 a Enrico Fermi do roku 2024. Zdaleka největší průšvih reprezentuje Caorso, které fungovalo jen necelých 9 let. Výkon 860 MW a přes 51 let nevýroby. Huh… Nebudete tomu věřit, ale právě se seznamujete s evropským rekordmanem. Zaříznutí Caorsa bude v řeči emisí při zohlednění celého životní cyklu stát téměř 125 milionů tun CO2!

Litva

Další průšvih. Počítejme. Dva bloky elektrárny Ignalina, dva krát 1185 MW a v obou případech provoz jen něco kolem dvaceti let. Technický problém objektivně žádný, ale vysvětlujte to evropským úředníkům, když šlo o reaktory RBMK ze stejné konstrukční rodiny jako Černobyl… Hádám, že z grafu emisní intenzity litevské výroby elektřiny asi poznáte, kdy Litva vstoupila do EU.

Německo

Biblis A, Biblis B, Brokdorf, Brunsbuettel, Emsland, Grafenrheinfeld, Greifswald 1, Greifswald 2, Greifswald 3, Greifswald 4, Grohnde, Gundremmingen B, Gundremmingen C, Isar 1, Isar 2, Kruemmel, Neckarwestheim 1, Neckarwestheim 2, Obrigheim, Philippsburg 1, Philippsburg 2, Stade, Unterweser. Celkem 23 reaktorů o výkonu 23 108 MW, průměrný věk odstavení 31 let. Má smysl něco dodávat?

Nizozemsko

Odstavená elektrárna Dodewaard s ohledem na výkon 55 MW skoro nestojí za řeč. Dokonce nešlo ani o klasický komerční zdroj, spíše demonstrační zařízení. Nicméně v tomto případě byl politický tlak natolik silný a nesmyslný, že jsem se z čiré zlomyslnosti rozhodl i tento reaktor zařadit do analýzy.

Slovensko

Tady vás asi taky nepotěším, ale co už. Dva bohunické reaktory V1 na rozdíl od problematického bloku A1 nehavarovaly, jen byly prostě technicky neupgradovatelné. Když proto Slovensko vstupovalo do EU, dostalo stejně jako Litva a Bulharsko nabídku, která se neodmítá: Buď ty bloky zavřete, nebo zapomeňte na členství.

Španělsko

Tady vidím především velký „příslib“ do budoucna. Ani jeden ze sedmi aktuálně fungujících bloků se podle schváleného plánu nedožije ani padesátky. Zatím však byly odstaveny pouze Jose Cabrera 1 (2006) a Santa Maria De Garona (2013).

Švédsko

Možná vás to překvapí, ale Švédové si taky prožili období, v němž jim jádro nevonělo, a stihli během něj odpravit šest reaktorů ve věku od 24 do 45 let. Významný emisní dopad to nemá jen díky tradičně čistému (jadernému a vodnímu) energetickému mixu.

Už vás z toho přívalu informací bolí oči? Nejvyšší čas na šrapnel č. 2: Asi vás nepřekvapí, že naprostou většinu emisí za předčasné odstavení jádra poslali do luftu Němci. Ale tipli byste si přesný podíl? 73 procent!

Ostatní země skoro nejsou vidět, tak se mrkneme na ten samý graf ještě jednou a bez Německa. Potom jsou nejvíc na očích Litva, Itálie, Bulharsko a Belgie.

A teď šrapnel č. 3, který bych se nebál označit za megašrapnel. Na časovou osu jsem si vynesl reálný vývoj emisí CO2 z výroby elektřiny v EU-27 a zároveň hypotetický vývoj při zachování provozu všech odstavených jaderek. V každém roce jsem přitom zohlednil příslušnou emisní intenzitu dané země (je-li k dispozici).

Zatímco cca do roku 2006 se rozdíl pohybuje pod dvěma procenty, poté získává forsáž a úderem roku 2022 už i stabilní dvoucifernou hodnotu. Ve scénáři „co by, kdyby“ by EU-27 měla vloni o 16,4 % nižší emise! Hustý, co? A v následujících letech to bude nejspíš velmi podobné.

Než se z toho vzpamatujete, rovnou přidám šrapnel č. 4. Selská úvaha říká, že elektřinu, kterou nevyrobily uzavřené jaderné zdroje, musely vyrobit zdroje jiné, což si vyžádalo nejen nějakou emisní stopu, ale také náklady na emisní povolenky. Celkově to odhaduji v období 2010-2024 na 700 miliard korun a nenechme se zmýlit, v konečném důsledku jsme je vytáhli z peněženek my všichni, nebozí spotřebitelé.

Na závěr už jen pár poznámek, poučení z krizového vývoje a jeden středně jízlivý štulec.

V analýze pracuji s EU-27, klidně bych tam však mohl dát EU-28. Velká Británie podle Světové jaderné asociace od počátku věků stihla odstavit už 36 reaktorů. Tipnete si, kolik z nich předčasně? Ani jeden! Britský atomový program v tomto ohledu vykazuje bezprecedentní racionalitu.

Jsem si prakticky jist, že budu z mnoha stran obviněn z umělého nadhodnocování emisní úspory jaderných zombie. Možná i právem. Na druhou stranu v analýze chybí spousta zdrojů, které pravděpodobně čeká předčasné odstavení v budoucnu (já vím, zvláštní formulace, Douglas Adams by ji asi označil za budoucí podmiňovací způsob minulého nedokonavého času). A chybí také dostavěné, ale nikdy nespuštěné zdroje (rakouský Zwentendorf, španělský Lemóniz). Cílem tohoto článku každopádně nebylo šířit evangelium, nýbrž vyvolat diskuzi, tak směle do ní! (nebo klidně směle do mě)

Ze všech zmíněných „fast nuclear“ příběhů bych vypíchl ještě dva pozoruhodné trendy: 1) Spoustu jaderných uzavírek si explicitně vydupala EU (Slováci, Litevci i Bulhaři by mohli vyprávět), což lze interpretovat jako další důkaz o mimořádném talentu v oblasti sebezničování. 2) V mnoha případech se po rozhodnutí o uzavření reaktoru objevila snaha o jeho zvrácení (toho rozhodnutí, ne toho reaktoru). Úspěšná nebyla skoro nikdy, a to kvůli principu brzdné dráhy ropného tankeru. Prostě jaderku nelze zavírat a otevírat jako lítačky v samoobsluze.

Na úplný závěr se sluší dodat, že jakkoliv vypadá ekologická újma vycházející z předčasně odstavených jaderných elektráren hrozivě, oproti újmě energetické, ekonomické a zejména pak bezpečnostní je to docela prkotina. V této souvislosti si dovolím odcitovat sovětského fyzika Andreje Sacharova.

Jestli za odstavováním jaderných elektráren EU v nejlepších letech skutečně stojí Rusové, pak kam se hrabe nějaká sabotáž na polské železnici…