Článek
Představte si, že by nám Korejci v roce 2036 v potu tváře dostavěli nový jaderný blok v Dukovanech, my bychom jim zacvakali ranec ve výši cca pětiny státního rozpočtu (au) a reaktor by do sítě nikdy nedodal ani kilowatthodinu (dvakrát au), protože bychom se z nějakého důvodu rozhodli, že ho neuvedeme do provozu. Trochu jiný level než předčasný zářez jádra v podání Němců, což? Však je to také jedna z mála disciplín, v níž byli Rakušané ještě důslednější. Kam se ovšem hrabe jejich Zwentendorf na španělskou elektrárnu Lemóniz. To je jako porovnávat dělení Československa s rozpadem Jugoslávie…
Psal se rok 1971. Na pražském Spořilově otevřeli první úsek dálnice D1 z Prahy do Mirošovic o délce 23 kilometrů. Norsko začalo těžit ropu v Severním moři. John Lennon vydal hitovku Imagine (s těmi božími půltóny). Divadlo Járy Cimrmana uvedlo v Malostranské besedě hru Němý Bobeš. A ředitelé společností Iberduero a Hidroeléctrica Española naznačili španělskému ministrovi průmyslu, že kousek za Bilbaem by se vyjímala jaderná elektrárna. Při této příležitosti zdravím fanoušky fotbalové Slavie, jako Sparťan, ač nerad, uznávám, že to byla až na výsledek fakt paráda!
Zpět do hlubin historie španělské energetiky. V 70. letech ve Španělsku vládl ještě stále generál Francisco Franco. Jak už to tak u fašistických diktátorů bývá, zrovna sympaťák to nebyl. Na druhou stranu právě jemu Španělé dodnes vděčí za rozjezd celkem ambiciózního jaderného programu. Posuďte sami: Francův původní plán zahrnoval neuvěřitelných 41 jaderných reaktorů! To už snese srovnání i s nedostižnou Francií, která jich dodnes provozuje 56.
Proč tolik atomových ambicí? Vždyť Španělsko muselo mít se svými řekami a pohořími parádní potenciál ve vodních zdrojích. Jenomže mělo také velmi nekvalitní uhlí a po válce i zruinovanou ekonomiku – nejen kvůli mezinárodní izolaci, ale také kvůli tomu, že Francovy ekonomické experimenty měly ještě horší dopady než československá pětiletka. Když se tedy v 60. letech začal ve světě rozšiřovat zázračný a tehdy i relativně levný zdroj energie založený na jaderném štěpení, Franco neváhal a jako jeden z prvních v Evropě posunul svou zemi do jaderného věku. Atom pomohl režimu uniknout z mezinárodní izolace a později se stal i motorem industrializace a hospodářského růstu dříve zaostalé země.
Pravda, k těm 41 reaktorům se země ani nepřiblížila – v dobách největší jaderné slávy měla v provozu v sedmi elektrárnách deset reaktorů s instalovaným výkonem dohromady 7 743 MW. V polovině 70. let tak bylo Španělsko zemí s třetím nejvyšší podílem elektřiny vyráběné z jádra a sedmou podle absolutní výše. Jen v Baskicku měly původně stát čtyři jaderné elektrárny, nakonec se ale začala stavět pouze jedna. A vy už tušíte která.
V projektu Lemóniz byly dva tlakovodní reaktory Westinghouse s netto výkony po 883 MW. Už začátek výstavby byl stylový – chyběla potřebná povolení, ekologická hnutí řvala jak protržená a v reptání nezůstávali pozadu ani komunální politici či místní obyvatelé. Pro jádro samozřejmě hovořila tehdy již řádně rozjetá ropná krize, proti němu však zase všudypřítomné politické napětí v Baskicku. A to postupně ovládlo i všeobecný postoj k Lemónizu.
Nejaktivnějším protijaderným spolkem byla zpočátku Komise pro obranu nejaderného baskického pobřeží, která zorganizovala petici a podařilo se jí získat více než 150 tisíc podpisů. V roce 1976 pak přišly první masové demonstrace, jichž se zúčastnilo i 50 tisíc lidí. Ta největší pak proběhla 14. července 1977 (čertví proč na Bastilu) a přilákala 200 tisíc lidí. Ale to byl pořád teprve takový nevinný začátek…
Vzpomínáte na nechvalně známou značku ETA? Nemyslím ty vysavače a žehličky, ale tu separatistickou organizaci, která až do roku 2011 plnila nejen španělská, ale i světová média ne zrovna pozitivními zprávami. Tak tihle ostří hoši se na konci 70. let rozhodli, že protestům proti Lemóniz dodají grády.
Ještě na konci roku 1977 stihli na staveniště elektrárny zaútočit. Pro zatím to odnesla pouze ochranka areálu. V březnu následujícího roku už bylo hůř. Teroristé umístili do reaktorové haly bombu, ta vybuchla a dva pracovníky zabila a další dva zranila. Kromě toho způsobila i vážné materiální škody.
Bez ohledu na tento dramatický vývoj však stavba elektrárny pokračovala. A tak ETA v polovině roku 1979 přitvrdila a umístila do elektrárny druhou bombu, tentokrát do turbínové haly. Výbuch zabil jednoho pracovníka a zničil turbogenerátor. Ani to stavbu nezastavilo.
Tak přišly útoky na vedení stavby. V roce 1981 ETA unesla a následně zavraždila (!) hlavního inženýra projektu. Požadovala demolici elektrárny, ale regionální vláda ji ani po těchto hrůzných činech nevyhověla. V roce 1982 přišel o život další inženýr, který zmizel, když se chystal jít ráno do práce…
Projekt následně prostřednictvím intervenčního výnosu převzala ústřední španělská vláda, ale takřka hotovou elektrárnu už přifázovat nestihla. Chybělo málo – první blok čekal na zavezení paliva do aktivní zóny a druhý byl konstrukčně prakticky hotový. Jenomže pak vyhráli ve Španělsku volby socialisté a ti zastavili všechny dosud rozpracované jaderné projekty, včetně toho v Lemónizu. Psal se přitom teprve rok 1982…
Proč na to tak upozorňuji? No protože v roce 1982 som tiež něbol majorom a kritický čtvrtý reaktor v Černobylu ještě ani nebyl v provozu… Takže s čím měli vlastně lidé největší problém, když obavy o bezpečnost asi moc neměli? Klíčová byla politika. Jádro bylo prostě až moc spojeno s Francovým režimem. Po generálově smrti v roce 1975 a nástupu demokracie a španělské levice tak přirozeně nebyla snaha pokračovat ve Francově plánu (tedy budovat nové a nové bloky), ale spíš zastavit, co se dá, a to, co už funguje trpět jen tak dlouho, jak to bude nezbytně nutné. V roce 1984 španělská vláda dokonce nařídila jaderné moratorium.
Vtipné je, že v následujících letech zvažovali Španělé, že Lemóniz přestaví mimo jiné na zábavní park. Vlastník však nakonec postupně rozprodal veškeré instalované zařízení a po roce 2000 zbyl z elektrárny pouhý železobetonový skelet, který tam jako němý svědek historie stojí dodnes.
Pokud jde o novodobou historii španělské energetiky, nechci moc zabrušovat do politiky, tak jen zmíním, že volební pat z loňského roku vedl k překvapivému pokračování vlády socialistů a ti potvrdili, že Španělsko se zbaví všech pět dosud fungujících jaderných zdrojů do května 2035. Důvody jsou přitom stále stejné: Snaha vypořádat se s dědictvím generála Franca.
Jako první půjdou do důchodu dva bloky ve středošpanělské lokalitě Almaraz (2027-2028), jako poslední zůstane Trillo na severovýchodě země (2035).
Nezbývá než odpovědět si poctivě a bez ideologických předsudků na otázku, jak moc je jádro pro španělskou energetiku ve skutečnosti důležité. Už základní graf výroby za letošní rok prozrazuje, že hodně – 21 % fakt není při velikosti země žádná maličkost. Níže uvedený koláč dále zaujme stále ještě značným podílem plynu a slušnými podíly vody, větrníků a solárů. Na druhou stranu zelené zdroje dohromady horko těžko přelézají polovinu celkové výroby, což dokazuje, že ani země s tak idylickými přírodními a klimatickými podmínkami, jako je Španělsko, zatím neumí postavit svou energetiku primárně na obnovitelných zdrojích.
Výroba elektřiny ve Španělsku (2024)
Když se podíváme na instalovaný výkon za rok 2023, cvrknou nás do nosu „vysoké komíny“ ve větrnících (30 GW), solárech (24 GW), ale také v plynu (30 GW). Klasické vodní zdroje kupodivu dodávají relativně málo (necelých 5 GW), ale zato přečerpávačky jsou chlouba (16 GW, kapacitu jsem byl líný zjišťovat). Jádro má, jak již bylo řečeno, něco málo přes 7 GW. Průměrné zatížení soustavy je 26,6 GW.
A teď to nejzajímavější. Asi vás nepřekvapí, že když ve Španělsku zafouká a zasvítí, země pokrývá pár hodin z obnovitelných zdrojů klidně i dvě třetiny vlastní spotřeby. Na druhou stranu když nezafouká a nezasvítí, nastupuje ve velkém zemní plyn (až 46 % zatížení) a samozřejmě staré dobré jádro (19 % zatížení). To teda vlastně spíš nenastupuje, nýbrž jede, co to jde, s výjimkou odstávek.
Španělská energetika bez větru
Z výše uvedeného plyne jednoznačný závěr. S postupným odstavováním jaderných zdrojů a předpokládaným pokračováním rozvoje na počasí závislých zdrojů ve Španělsku poroste význam zemního plynu. Jistě, v roční bilanci se ho možná celkově spálí míň (protože ho budou vyhánět z trhu bratři Větrník a Slunečník), ale v dnech jako 9. ledna 2024 se budou plynové elektrárny dostávat do hry i víc než dnes (protože spotřeba půjde s postupující dekarbonizací vytápění, dopravy a průmyslu nahoru).
Z hlediska surovinové a energetické bezpečnosti to asi pro Pyrenejský ostrov není žádné drama – díky své zeměpisné poloze a námořnímu významu patří k největším dovozcům LNG v EU. Zároveň využívá plynovod Maghreb, kterým tahá zemní plyn z Alžírska (byť to už si taky v minulosti vyzkoušelo, že je to zajímavá politická hračka…).
Ať už si ale o španělských dovozech zemního plynu myslíme, co chceme, vzhledem k odhodlání země zbavit se jádra nelze než konstatovat, že na nějakou oslnivou dekarbonizaci to ve Španělsku věru nevypadá. Však se i zde drží při zemi a proklamují „pouze“ celounijní cíl dosáhnout uhlíkové neutrality až v roce 2050.
