Před 55 lety začali Rakušané připravovat jaderku, kterou nikdy nespustili

Když jedete (vlastně „valíte“) z Brna na Vídeň, patrně to vezmete přes torzo D52, pak u novomlýnských nádrží zamáčknete slzu, že pokračování dálnice je stále v nedohlednu, ale trudomyslnost vám vydrží jen chvilku, protože hned po překročení hranic najedete na rakouskou dálnici A5 a ta vás dovede až na vídeňský okruh. Cestou vás bací do očí asi osm set šedesát pět větrníků a to vás přiměje k tomu si tu Vídeň rozmyslet (protože ten Prátr je stejně jen taková větší Matějská) a vydat se za něčím zajímavějším na západ. Přejedete na dálnici A22 a pak na rychlostní silnici S5. U Tullnu překonáte Dunaj a za chvíli už nevěřícně zíráte na naprostý unikát: jedinou jadernou elektrárnu na světě, která sice byla se vším všudy dokončena, ale nikdy nebyla uvedena do provozu.

V blízkosti Zwentendorfu an der Donau dnes stojí vlastně velmi ojedinělé muzeum, které pravděpodobně každoročně přivítá tisíce návštěvníků. Ponechme nyní stranou úvahu, na kolik je pro vývoj národní kultury efektivní vybudovat muzeum za více než miliardu dnešních eur a projděme si krátce „hlavní trasu“ prohlídky.

Srdcem každé jaderné elektrárny je reaktor. Hlavou je velín s monitory, kontrolkami, a dokonce i červeným telefonem, který měl sloužit jako přímá linka k tehdejšímu kancléři. Ty lepší a bezpečnější elektrárny obsahují tzv. kontejnment, ochranný kryt reaktoru. Tady se do něj můžete dokonce i podívat, protože není uzavřený ani zaplněný vodou jako funkční zdroje. K vidění je dále i místnost, odkud se do reaktoru měly vkládat řídicí tyče.

Co naopak chybí, jsou chladicí věže. Ha! Zapomněli je postavit, nestihli to, nebo jim nezbyly peníze?! Kdepak. Zwentendorf leží v rovinaté krajině hned na břehu Dunaje, a jeho reaktor se tedy měl chladit přímo studenou říční vodou.

Místo do dunajských vln se však ponořme do 55 let staré historie. Psal se rok 1969. Na Václaváku se na protest proti okupaci Československa upálili Jan Palach a po něm Jan Zajíc, na mistrovství světa ve Švédsku jsme to nandali Rusákům, Richard Nixon se stal 37. prezidentem USA, poprvé vzlétl nadzvukový letoun Concorde a Neil Armstrong vstoupil jako první člověk na povrch Měsíce. V listopadu pak rakouský kancléř s opravdu, ale opravdu příznačným příjmením Klaus schválil výstavbu první rakouské jaderné elektrárny Zwentendorf o výkonu 692 MW.

Výstavba byla zahájena v roce 1972 a rakouská vláda projekt doprovodila významnou informační masírkou. A teď si uvědomme dobové souvislosti. Francouzský, americký, ruský, ale třeba i německý jaderný program už byly v plném běhu a průserový Černobyl se ještě ani nezačal stavět. Jádro muselo být přeci i v Rakousku považováno za dar z nebes! Jenomže nebylo.

V médiích roztočil neuvěřitelnou protijadernou masírku jakýsi ekologický aktivista Walther Soyka z Vídně a prudil tak dlouho, intenzivně a úspěšně, že když v roce 1978 elektrárnu dokončili, rakouská vláda vypsala referendum o zprovoznění tohoto hotového (!) zdroje. Kancléř Bruno Kreisky přitom spojil výsledek referenda se svým setrváním ve funkci. Což byl do rakve rakouské jaderné energetiky ne hřebíček, ale hřeb jak na propichování upírů. Lidem bylo jádro vcelku šumák, ale Kreiského rádi neměli, a tak využili příležitosti a při dvoutřetinové účasti těsným poměrem 50,47% ku 49,53 % elektrárnu a s ní i celý rakouský jaderný program poslali tam, kam by dnes nejradši poslali i naše bloky v Temelíně a Dukovanech. Miliardovou investici zmařilo pouhých dvacet tisíc hlasů… Pointa? Kreisky bez ohledu na svůj slib vládl do roku 1983, jako by se u Dunaje nikdy nechumelilo…

Tím však tento půvabný příběh zdaleka neskončil. Rakušané překvapivě potřebovali elektřinu (těch 692 MW jaksi chybělo), a tak v lokalitě místo Zwentendorfu vybudovali dva bloky uhelné (!) elektrárny Dürnrohr (756 MW). Nedosti na tom, elektrárna fungovala na polské uhlí, které obsahovalo uran, takže zamořila okolí Vídně radioaktivitou daleko více než původně zvažovaná jaderka…

No nic, dnes je Rakousko úplně v jiné situaci. V novodobé historii po pár letech lavírování slavně uzavřelo poslední uhelnou elektrárnu v zemi (pidizdroj Mellach s instalovaným výkonem 240 MW vyráběl už tři desetiletí jako poslední rakouský uhelný Mohykán jen něco málo přes 2 % elektřiny v zemi) a v té úplně nejnovodobější ani náhodou netuší, jak se zbavit celkem významné dovozní závislosti, která běžně dosahuje i přes 20 %.

Pravda, musí se nechat, že rok 2023 dopadl zrovna dobře. Spíš než nově vybudovaným kapacitám za to však Rakušané vděčí dobré kondici Dunaje a dalších velkých řek, na nichž funguje největší chlouba rakouské energetiky: vodní elektrárny. Zastavme se u nich chvíli, vždyť nad nimi musí bez ironie zaplesat srdce každého správného energetika! Něco přes 5,8 GW v průtočných elektrárnách, 2,5 GW v přehradních a 3,5 GW v přečerpávacích, to prostě chcete. V roce 2023 bylo hodně vody, takže všechny vodní zdroje dohromady vyrobily přes 60 % elektřiny. Čistý import vypadal na první pohled pohodově – 4 %. Ale…

Když se podíváme na hodinové řezy výroby, už to taková hitparáda není. Samozřejmě zjistíme, že v některých momentech zvládne voda pokrýt i 100 % rakouské spotřeby (jako třeba ve čtvrtek 25. května 2023 ve 14:00).

Pak jsou ale také méně slavné momenty jako třeba ve čtvrtek 22. prosince 2022 o půlnoci, kdy čistý dovoz ze zahraničí dosáhl až neuvěřitelných 78 %. Pro zajímavost: naprostá většina této elektřiny pocházela z Česka (uhlí, jádro) a Německa (v té době taky uhlí, jádro, možná ještě plyn, ale už jsem líný se podívat…).

Co se to teda vlastně děje v rakouské energetice kromě odstavování fosilních zdrojů a ignorace těch jaderných? Skoro nic jako v té naší. Roste jen výkon solárních a větrných elektráren a akumulace. A ty kupodivu v kombinaci s vodními zdroji k soběstačnosti rakouské energetiky nevedou. Rakousko zoufale potřebuje tvrdý zdroj, jinak je odsouzeno k větší či menší závislosti na dovozu každý rok. Nenapadá vás tak čistě náhodou, co by tím tvrdým zdrojem mohlo být?

Jasně, Zwentendorf a jeho téměř 700 MW. Při devadesátiprocentní roční míře využití by byl schopen dodávat každý rok nějakých 6 TWh, což by podstatně snížilo rakouský deficit alespoň v roční bilanci. Pokud by Rakušané chtěli odbourat i občasné pády do hrozivých hodinových deficitů v řádu desítek procent, museli by se vrátit k původnímu jadernému programu v celé jeho parádě.

Ano, v Rakousku měly stát na třech místech jaderné elektrárny s kapacitou 3,3 GW! Jenomže postavila se jen jedna a do sítě nikdy nedodala ani kilowatthodinu. Když bychom posuzovali nákladovost tohoto zdroje klasicky podle objemu vyrobené elektřiny za dobu životnosti, vyšlo by nám, že Zwentendorf je nejen nejdražší jaderná, ale fakticky i nejdražší jakákoli elektrárna na světě.

A ještě závěrečný „borec na konec“. V létě 2009 byly fasády budov a volná prostranství v areálu Zwentendorfu osazeny tisícem solárních panelů, které celkem ročně vyrobí 180 MWh elektřiny. Tedy tolik, co by atomový Zwentendorf zvládl za 15 minut…