Němci našli obří zásoby kovu k záchraně světa. Zhatí těžbu ochrana přírody?

Za pár dní oslavím druhé narozeniny na Seznam Médium, čili podle růstových tabulek už bych měl umět jezdit na tříkolce a budovat věže z kostek. No, mám co dělat, abych to stihnul. Minimálně jednu kompetenci jsem si ale osvojil, a dokonce ji mám podpořenou věrohodnou empirickou teorií.

Zjistil jsem, že když se člověk snaží psát o energetice, či ještě hůř o dekarbonizaci, a přitom tím nikomu neleze na nervy, ve skutečnosti píše o něčem úplně jiném. A po téměř dvou letech snažení jsem vynalezl super snadný trik, jak se s tím vyrovnat: Stačí prostě hned na začátku naštvat úplně všechny. Psychologové mě nenávidí!

Jdeme na to: Ano, bateriovým úložištím nepokrytě fandím (a stejně tak spoustě ostatních oborů). Ne, nemyslím si, že je to pověstný game changer, který nás sám o sobě dovede do energetického ráje (ostatně to si nemyslím o žádné technologii). Ano, jsem přesvědčen o tom, že Česko i Evropa by se měly stát globálními bateriovými mocnostmi a nandat to Číně. Ne, nemyslím si, že jakákoliv energetika může jet jenom na OZE a baterky. Ano, připouštím, že baterie mohou naši energetiku obohatit o řadu pozitivních prvků (však víte, zploštit kachní křivku, zmírnit záporné i špičkové ceny, zvýšit stabilitu systému). Ne, nevěřím v nekonečný boom akumulace a obávám se, že v určitou chvíli se obor začne kanibalizovat úplně stejně jako fotovoltaika (a skončí na dotačních steroidech). Ano, ten „kov k záchraně světa“ lze považovat za částečnou ironii a ne, upravovat titulek fakt nebudu.

Na konci září oblétla svět zpráva o tom, že Němci objevili pod zemí novodobý poklad. Žádné zlato, žádné diamanty, ba ani ropu, co vás nemá. V oblasti Altmark na severu Saska-Anhaltska leží 43 milionů tun ekvivalentu uhličitanu lithného, což slibuje 8,1 milionu tun čistého lithia, tedy kritického kovu nezbytného pro výrobu baterií do chytrých telefonu, elektromobilů, domácností, firem či průmyslových i energetických provozů. Pokud jsou pro vás tato čísla asi stejně představitelná jako HDP Číny, nezoufejte a mrkněte na grafy.

V globálním žebříčku známých těžitelných zásob lithia vede Chile před Austrálií, Argentinou a Čínou. A ti všichni počítají celkovou hmotnost suroviny v jednotkách milionů tun.

Čili těch německých 8,1 milionů tun by dost zamíchalo surovinovými kartami, a proto měla zpráva o altmarkské „lithiové horečce“ skutečně globální rozměr – zaujala i čínská, indická a chilská média (která samozřejmě každé ráno zcela běžně čtu).

Když to vezmeme podle roční produkce, pořadí se nám poněkud přeskupí: Vloni dominovala Austrálie s mocným náskokem před Chile a Čínou, přičemž všichni tito „velcí kluci“ se pohybovali v řádu desítek tisíc tun ročně.

Ale pozor! Čínský drak má už letos v těžbě odfouknout chilské kondory i australské klokany. A o této události si opět počteme nejen v čínských, ale i australských a chilských médiích. Důvod je prostý. Až do této chvíle Čína kontrolovala „pouze“ zpracování lithia a výrobu baterií. Teď k tomu přidá i těžbu lithia a stane se definitivně bateriovou mocností č. 1.

Zopakujme si to ještě jednou a jinými slovy, ať je zřejmé, o čem se to bavíme: Klíče k jedné z nejdůležitějších technologií, která má zajistit Green Deal, nedržíme my, Evropa ani Amerika, ale Čína. Asi nemusím upřesňovat, kdo držel ty klíče před ní, když to ještě vypadalo, že nás k dekarbonizaci dovede levný zemní plyn…

Vrh německými vidlemi do tohoto vývoje lze tedy i z geopolitického hlediska považovat za celkem zásadní počin. Lithium se navíc v Altmarku vyskytuje ve formě solanky, tedy vody s vysokým podílem solí, což umožňuje aplikovat ekologicky šetrnou extrakci. „Tedy žádná povrchová těžba, žádné odpařovací nádrže a minimální nároky na zábor pozemků,“ uvedla těžební společnost Neptune Energy. V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že dosud provedené pilotní testy technologie dopadly dobře.

Takže příběh končí happy endem, Merz příští týden stříhá pásku, Energiewende je zachráněna a vše je sluncem, totiž vlastně lithiem zalité? No, moc bych nemachroval. Místní obyvatelé totiž kupodivu technologické, natož geopolitické nadšení nesdílejí.

Ale nepředbíhejme. Lithium se samozřejmě v Altmarku nenašlo tento týden. Ví se o něm už od konce 60. let, jen se nevědělo, kolik ho tam je a k čemu by mohlo být dobré. Těžební společnosti tak v lokalitě raději dobývaly zemní plyn a ropu, zatímco lithium považovaly spíše za odpad či předmět akademických výzkumů (někdy se ty kategorie bohužel zaměňují). Takže byť od té doby vzniklo v rámci projektu Altmark Lithium Extraction několik posudků, a dokonce i studie proveditelnosti, nikdo jim nevěnoval příliš pozornost.

Dramatická změna nastala až na jaře loňského roku, kdy Neptune Energy získala v lokalitě první produkční licence a hned proti ní vystartovali aktivisté z místního hnutí Saubere Umwelt und Energie Altmark. Původní název organizace vám zatím neprozradím, protože to byste se pak nesmáli, až dospěji k pointě.

Objevily se první články, reakce investora, reakce na reakci investora a pak už to jelo. Konala se klasická beseda s těžaři ve stylu „vstup pouze se shnilým rajčetem v napřažené ruce“ a vznikla online petice (k dnešnímu dni ji podepsalo přes 22 tisíc lidí).

Argumenty odpůrců jsem přehledně shrnul do několika srozumitelných kategorií:

- Napřed si po sobě ukliďte kontaminovanou kalovou jímku, do které se 40 let zavážely odpady na likvidaci. Teprve pak se můžeme bavit o těžbě něčeho dalšího!

- Území je už teď provrtané jako ementál!

- Hrozí znečištění vody toxickými látkami přítomnými v solance nebo chemií z procesu extrakce!

- V horším případě nebude ani co znečišťovat, protože extrakce lithia vyžaduje obrovské množství vody (těžba lithia v Jižní Americe vedla k vysychání řek, potoků i jezer)!

- Hrozí poškození místních mokřadů, biotopů a chráněné přírodní oblasti!

- Hrozí kontaminace půdy a devastace místního zemědělství!

- Máme pochybnosti o tom, zda je zvolená metoda extrakce dostatečně ozkoušená!

- Nelíbí se nám netransparentní přístup těžební společnosti (to je taková univerzální klasika, která se dá uplatnit vždy)

A teď na férovku: V tomto složitém zápase si v žádném případě nechci hrát na rozhodčího. Na jednu stranu rozumím místním obyvatelům, že už si toho v lokalitě zažili ažaž, že u altmarkského „Stříbrného jezera“ by se další díl Vinnetoua asi nenatočil a že Lüneburské vřesoviště patří k nejzajímavějším přírodním prostorům v Evropě (matně si to vybavuji i z gymnaziálních hodin němčiny). Na druhou stranu chápu i těžaře, že k dolování solanky z hloubky 3500 chtějí využít právě vrty z fosilní těžby a že likvidace historických ekologických škod není žádná legrace (však o tom v Česku taky něco víme). Připadá mi však dost pravděpodobné, že ve finále to budou právě těžaři, kdo bude tahat za kratší konec provazu (jestli ho vůbec budou ještě držet v rukou).

Hnutí Saubere Umwelt und Energie Altmark se totiž ještě před 10 lety jmenovalo… chvíle napětí… Kein CO₂-Endlager Altmark! A ano, je to ta samá organizace, které se „podařilo“ zablokovat pilotní projekt ukládání oxidu uhličitého pod zem, tedy procesu, který bude v budoucnu naprosto nevyhnutelný pro dekarbonizaci cementářství a dalších oborů s procesními emisemi. Dovedete si představit, že po zaříznutí „neškodného“ CO2 tu projde přes povolovací torturu o poznání fujkovější lithium?

Pokud to dopadne tak, jak myslím, bude to jen další z dlouhé řady paradoxních případů v Německu i Evropě, kdy ochrana přírody zabránila ochraně přírody. Kdybych si měl tedy vsadit, tipnul bych si, že místní obyvatelé zvítězí a že v Altmarku se budou v budoucnu těžit tak leda bitcoiny. A na německém bateriovém boomu (jakkoliv obdivuhodném) bude nadále bohatnout především čínský průmysl.

Jestli je to dobře nebo špatně, to ukáže až budoucnost. Nemohu se však ubránit dojmu, že si v Evropě v posledních letech plných hojnosti pěstujeme obdivuhodný talent sebezničování: Napřed nastavíme veškerou legislativu tak, aby funkcionalitu systému podmiňovaly konkrétní vyvolené technologie, a souběžně vytvoříme jinou legislativu, která v praxi znemožní tyto technologie rozvíjet na domácím hřišti.

Pravda, na vrcholu energetické krize se ukázalo, že jde-li opravdu do tuhého, jsme schopni se probrat. I v Evropě. Ostatně byli to právě Němci, kdo v rekordním čase vymrskl několik LNG terminálů, s jejichž přípravou předtím lavírovali desítky let. Jenomže v tomto případě šlo o akutní potřebu tváří v tvář riziku vymrzlých německých domácností a podniků už v nadcházející zimě. Abych parafrázoval svého oblíbeného Jirotku: V případě lithia, obávám se, nebezpečí z prodlení úplně nehrozí. Nebo ho aspoň necítíme…