Článek
Říká vám něco název Schwarze Pumpe? Je to dodnes jedna z nejmodernějších uhelných elektráren v Německu i celé Evropě. Leží v oblasti Lužice a vyznačuje se neobvyklým futuristickým designem. A právě v jejím areálu před patnácti lety spustili pilotní projekt malé „zelené“ uhelné elektrárny.
Malá jednotka s výkonem 30 MW spalovala uhlí pomocí téměř čistého kyslíku. Proč jen téměř čistého? Protože kdyby byl dočista čistý, spalovací teploty by dosáhly až dvou tisíc stupňů Celsia a to by kotel nevydržel. Jako příměs používali Němci malé množství oxidu uhličitého, což mělo navíc velmi příznivý dopad na složení výsledných spalin. Zatímco běžný prací prášek, totiž elektrárna, produkuje značné množství oxidů dusíku (uvádí se až 80 % celkového objemu), z pilotní jednotky vycházela pouze vodní pára a CO2. A protože vodní pára kondenzovala, zůstal čistý CO2, aniž by se musel nějak sofistikovaně zachytávat. Odborně se této technologii říká oxyfuel.
Problém však nastal při hledání odpovědi na Nerudovskou otázku „Kam s ním?“. Cožpak o to, technicky to bylo vyřešené. CO2 se už několik desítek let ukládá do podzemí, případně se dále využívá v průmyslu, například při plnění perlivých nápojů.
Kontextová odbočka: Komplexní technologie CCS (Carbon Capture and Storage) reprezentující plnohodnotný řetězec zachytávání a ukládání CO2 se zrodila a nejvíce rozšířila v oblasti plynárenského a ropného průmyslu, a to hlavně kvůli tomu, že umožňuje intenzifikaci těžby (kdepak nějaká klimatická změna…). Zatímco využití CCS v energetice je zatím totální sci-fi, v průmyslu už to bude do 10-15 let nejspíš realita.
Ekologicko-energetická odbočka: Pokud by se podařilo zbavit uhelnou energetiku uhlíku, byla by to naprostá revoluce, která by skutečně mohla vést k poměrně rychlé dekarbonizaci ekonomiky a zmírnění změn klimatu, aniž bychom ohrozili bezpečnost a spolehlivost dodávek elektřiny a tepla. O to paradoxněji vyznívá důvod, proč to nevyšlo ani na úrovni zkušebního projektu.
Na co nepřekonatelného tedy narazili zrovna v Německu, které se dlouhodobě pyšní nejen inovátorským, ale zároveň ekologickým přístupem? Paradoxně na odpor ze strany ekologických aktivistů. Zachycený CO2 totiž Němci odváželi k severoněmeckému městu Altmark. Že to bylo 350 km od místa produkce, to by se dalo ještě přejít se zvednutým obočím. Protesty aktivistů už ne.
Přestože ukládání CO2 objektivně skoro nemá žádná bezpečnostní rizika a už tehdy se celkem běžně využívalo na mnoha místech na světě, občanská společnost přijala zařízení s asi stejnou vřelostí jako úložiště jaderného odpadu. Projekt fungoval jen pár let a pak musel být zastaven. Bohužel to však bylo nakonec ještě horší. Němci se svou typickou důsledností zašli ještě mnohem dál a na úrovni Evropské unie se zasadili o to, aby byla zastavena i příprava dalších míst určených ke vtláčení CO2 do podzemí. Tento sled událostí tedy poněkud paralyzoval vývoj odvětví v celé Evropě. Záměr, jehož cílem bylo chránit životní prostředí, paradoxně ztroskotal na obavách z dopadů stejného záměru na životní prostředí.
Sluší se dodat, že pilotní projekt, byť byl poměrně brzy zaříznut, poukázal na značnou technickou i ekonomickou náročnost technologie při použití v uhelné energetice. Potvrdilo se sice, že docela dobře funguje v laboratorních podmínkách, ale v těch provozních už zdaleka obstát nemusí. Na druhou stranu by rozhodně nešlo o první ani poslední technologii v energetice, která by vyžadovala nějakou formu veřejné podpory na startovní čáře. Samozřejmě s myšlenkou, že až se prosadí, vyplatí se do ní investovat i bez dotací.
Z dnešního pohledu, kdy počítáme každý kubík ušetřeného zemního plynu a zároveň každou tunu nevypuštěného oxidu uhličitého, vyznívá příběh o Schwarze Pumpe přinejmenším jako promarněná příležitost. Poučení je jasné: Při prosazování inovativních prvků v energetice se musí klást maximální důraz na srozumitelnou a otevřenou komunikaci. Snaha o porozumění však musí být jak na straně investora, tak na straně občanské společnosti.
