České uhelky vyrábějí nejvíc elektřiny za 5 let. Řekl jim někdo, že končí?

Občas mám pocit, že svět kolem nás lze vystihnout pomocí několika málo mikropříběhů, které se v různých obměnách pořád opakují. Příkladem je jeden nevtipný, ale výstižný židovský vtip, který se běžně vypráví v podobě neuhodnutelné hádanky.

Moše venčí psa u řeky, přes kterou nevede žádný most. Říká mu přísně: „Poslouchaj, Aron, tu řeku nesměj přeplavat!“ Otázka zní: Jak se Aron dostane na druhý břeh? Odpověď: Přeplave. Protiotázka: Ale vždyť to nesmí?! Protiodpověď: Ale on přesto přeplave!

Uhlí v Česku končí. Ne kvůli ekologickým limitům, ne kvůli technickému stavu flotily, ne kvůli administrativnímu zákazu, ale čistě kvůli ekonomice provozu. A že se tedy někdo musel setsakramentsky posnažit, aby to provozovatelům zrovna v tomto ohledu nevycházelo! To máte: emisní povolenky, evropské emisní limity a další regulace, klesající ceny elektřiny, investiční a provozní dotace pro OZE, ignorování rozdílů mezi stabilní a nestabilní výrobou… Nebýt všech těchto příkoří (a ponechme teď stranou otázku, do jaké míry je lze považovat za důvodné a ospravedlnitelné), uhlí by patřilo dodnes k nejlevnějším zdrojům.

„Dávám uhlobaronům rok, maximálně dva,“ řekl by Jindřich Kraus z Pelíšků a místo věšteckého lití olova by mu stačilo podívat se na dva základní tržní parametry: cenu silové elektřiny a cenu emisní povolenky. Pokud vám připadá, že to nemůže být tak hrozné, představte si, že vám 90 % mzdy sežerou odvody, takže zbytek vám nepokryje ani dopravu, praní a žehlení košil a stravování v kantýně… Doma je taky dobře, že?

Z výše uvedených důvodů, k nimž se přidalo dlouhodobé zlevňování zemního plynu, už první provozovatel nedávno oznámil, že se chce věnovat něčemu méně rizikovému, než je výroba energie z uhlí (možná třeba výrobě třaskavin).

Ovšem pozor. Otázka, zda se něco ekonomicky vyplatí, v energetice kupodivu vůbec nemusí lícovat s otázkami, zda je to něco potřeba a zda za to něco máme adekvátní náhradu. Provozní data za leden potvrzují, že v mrazivém počasí vypadá český výrobní mix úplně stejně jako před pěti či deseti lety.

Schválně zkuste najít tři rozdíly mezi výrobou v pátém týdnu z roku 2015…

…a výrobou ve stejném týdnu z letošního roku.

Jsou tam! 1) Paroplynka v Počeradech (tehdy skoro nejela kvůli drahému plynu, dnes si skoro neodpočine), 2) Černouhelné Dětmarovice (vloni v tichosti odešly do energetického nebe) 3) První blok Dukovan (zrovna teď v plánované odstávce).

Kdybychom však měli poznat rok čistě podle hnědých fleků (kuš!), asi by to bylo na „ententýky, dva špalíky“. Porovnáme-li pak celkovou výrobu elektřiny z hnědého uhlí za všechny ledny od roku 2015, možná utrpíme trochu šok. Letos zatím v Česku pálíme uhlí na elektřinu nejvíc od roku 2021!

A jen tak mezi námi: Spotřeba zemního plynu na výrobu elektřiny byla v lednu nejvyšší v historii – nejen ze všech lednů, ale prostě ze všech měsíců. Aby také ne, když se PPC Počerady místo jako špičkový zdroj vnitřně identifikovala jako baseload…

Samozřejmě to všechno souvisí s intenzivními a neobvykle urputnými mrazy. Ačkoliv jak se to vezme… Podle Českého hydrometeorologického ústavu spadla průměrná teplota vzduchu v lednu na -2,9 °C. To je v kontextu posledních let výjimečně nízké číslo, ale v dlouhodobém horizontu chabý průměr. Nicméně vytápění přeci jen za poslední dekády pokročilo v elektrifikaci, takže i tato „demoverze“ opravdové zimy vedla k přepsání rekordu v maximálním zatížení soustavy.

V pondělí 12. ledna 2026 v 10:00 jsme v Česku odebírali historických 11 400 MW netto (já vám říkal, ať to řezání třífázovými cirkulárkami necháte až na víkend…), skoro o 120 MW víc než při dosavadním maximu z 15. února 2021.

Namítnete-li, že jsme v Česku tolik elektřiny vyrábět nemuseli, protože jsme skoro 11 % z ní poslali do zahraničí, nebudu se s vámi přít, a to navzdory tomu, že už začínám být na tento argument alergický. Na jednu stranu si hrajeme na propojenou Evropu, na druhou stranu máme problém s vývozem toho nejuniverzálnější a nejpřirozenější komodity, co existuje.

Ale nechme to být a pojďme se raději podívat, kam jsme tu elektřinu v lednu vyváželi. Následující graf neprozrazuje objev žádného nového kontinentu: Půlka šla tradičně do Rakouska, druhá půlka tradičně na Slovensko. I po odečtení „větrných“ importů z Německa a Polska zůstává skoro 1 TWh v „čistém“ exportu.

A teď si držte klobouky, pojedeme z kopce. Jak je ti, Rakousko? Ouzko, odpovídají tamní energetici… Řeky mají totiž od začátku roku suché jak Weinviertel DAC. Průtočné elektrárny jedou pod 2000 MW, přitom třeba v roce 2024 zvládaly dvojnásobek. K tomu navíc nefouká, takže nezbývá než žhavit plynovky a přečerpávat přečerpávačky, co to dá, a zbytek doplnit dovozem. Dost brutálním dovozem, nutno dodat. V některých okamžicích stoupá až přes 60 procent zatížení!

Většinu tohoto dovozu Rakousko zkonzumuje, nezanedbatelný podíl však putuje dál, a to především do Maďarska, méně už do Slovinska a ještě méně do Itálie.

Jak to vypadá na druhé straně o pár set kilometrů dál na východ? Asi nemá cenu zde ukazovat graf slovenské výroby, viděli jste ho nedávno v tomto článku, je červenější než trenýrky, a proto vykazuje skoro dokonalou soběstačnost.

Co naopak má smysl vypíchnout, je přehled přeshraničních toků. I ten letošní svědčí o tom, že Slovensko je klasický „průtokáč“. Co přiteče z Polska a Česka, to odteče dál a občas se k tomu ještě něco málo přidá. Dominantní směr tvoří Maďarsko, minoritní Ukrajina.

Pozorné zeměpisné oko zaregistrovalo, že v grafu chybí právě Rakousko (analogicky v rakouském chybí zase Slovensko). Popravdě tuto statistickou absenci neumím vysvětlit, a když jsem se na to ptal ChatGPT, řekl, že to ví naprosto přesně a začal vařit z vody s tím, že nejběžněji směřují stovky megawattů ze Slovenska do Rakouska.

UPDATE: Pozorný čtenář mě upozornil, že Rakousko a Slovensko skutečně nemají žádné propojení na úrovni přenosovky. Takže to zas taková záhada není…

Když se pak podíváme na bilanční mapu přeshraničních toků od začátku letošního roku, rýsuje se nám před očima jakýsi „středoevropský proud“, který tvoří naprosto zásadní zdroj výkonu nejen pro Rakousko, ale i celý Balkán a, dejme tomu, Ukrajinu. Když tento proud oslabíme, nebude to hned znamenat, že zhasne vídeňský Prater či bukurešťský Palác Parlamentu. V první fázi vyrostou „jen“ ceny na spotu, které budou mnohem náchylnější k nejrůznějším infekcím. V druhé fázi se tyto výkyvy propíšou i do dlouhodobějších kontaktů. A teprve až ve třetí můžeme počítat i s nedostatkem elektřiny (ostatně nejnovější studie ERAA před tím už celkem důrazně varuje).

V dalších deficitních zemích v regionu jako Švýcarsko či Itálie by se slábnutí středoevropského proudu naopak projevit nemělo, protože jsou zásobovány spíše z opačného směru z Francie.

Důležitá poznámka: Čím dál podstatnější součástí středoevropského proudu je elektřina z německého a částečně i polského větru, která se běžně valí přes Česko a Slovensko dál na jih. Tuto sezonu je na ni zatím spoleh. Pokud v příští zimě foukat nebude, o to víc výkonu budeme muset vzít „do teplých“, tím intenzivnější cenové bouře nastanou a tím blíž bude energetika své hraně.

Pokud si teď říkáte, že vás celou dobu trochu vodím za nos, tak ano, vodím. Situace není tak strašná, jak se zdá. Ve skutečnosti je to ještě mnohem horší.

Jsme opravdu svědky uhelného comebacku, jak by se z prezentovaných dat mohlo zdát? Ani náhodou a pojďme to bez odkladů rozstřelit daty.

Srovnávat výrobu výhradně za ledny může působit nefér a možná až falešně (kolem projel tleskající Václav Klaus). Když to zkusíme otočit, zjistíme, že třeba loňský červen byl v uhlí suverénně nejslabší v novodobé historii a úplně stejně dopadly za rok 2025 i květen, srpen, září, říjen, listopad, a dokonce i prosinec!

Z toho tedy plyne, že aktuální situace je spíš anomálií vyvolanou mimořádně nízkými teplotami než novým normálem. Ze stejných důvodů byl třeba loňský únor v uhlí zase nejsilnější od roku 2019.

Uhlí tedy obecně odchází, to je nezpochybnitelný trend, ovšem v určitých situacích se bez něj stále neobejdeme. Nemusí přitom jen mrznout, dovedu si představit vícedenní Dunkelflaute, problémy s dodávkami zemního plynu, neplánované odstávky jaderných elektráren v několika evropských zemích najednou… Energetika dokáže být pěkně nevyzpytatelná potvora.

Uvědomme si však, že v o to horší situaci jsme. Bohužel se naplňuje proroctví, že transformace s důrazem na OZE povede ke střídání období, kdy nevíme, co s přebytečnou elektřinou, s obdobími, kdy nevíme, odkud nějakou vzít. A akumulace či flexibilita na straně spotřeby na tom přinejmenším v příštích 10-15 let nemají šanci nic moc změnit.

Zdrcující pointa? Za této situace zůstává náhrada uhlí v nedohlednu, protože žádný boom nových řiditelných zdrojů nelze očekávat. Nikdo je stavět nebude. Vžijte se do situace investora, který ve volném čase přehrabuje vidlemi miliardy z jednoho rohu do druhého. Politici sice už začínají opatrně hovořit o tom, že by bylo fajn, kdyby někdo postavil klasickou paroplynku – flexibilní a zároveň efektivní zdroj, který ideálně doplňuje volatilní elektrárny závislé na počasí. Ale ta perspektiva…

Ta vaše slavná paroplynka poběží maximálně cca 1500-2000 hodin v roce, víc ani ťuk. Když bude v zimě mrznout, pojede furt, když ne, bude si na noc a o víkendech chodit lehnout. V létě to bude pomalu na celozávodní dovolenou, ledaže by vůbec nefoukalo… Kdyby vás toto náhodou neodradilo, připočtěte nevyzpytatelné ceny zemního plynu, obtížné vyjednávání dlouhodobých kontraktů či regulaci úniků metanu a fantazírování. Pokud i to překonáte, spolehlivě ztroskotáte na přetížených dodavatelských řetězcích u klíčových komponent. A když přesto v potu tváře dostavíte paroplynku, řekněme, v roce 2034, už za další rok ji slavně vypnete, protože v ní nebudete mít co pálit (stávající plán stále počítá s tím, že zemní plyn bude kompletně nahrazen zeleným vodíkem).

Zkrátka všude samá nejistota, respektive na beton je pouze to, že provozních hodin bude málo a že výroba bude drahá. Byznys století, co?

Bohužel se to začíná projevovat i v teplárenství, jehož transformace až dosud postupovala na první pohled docela úspěšně. Přestože investoři mohou počítat s investiční i provozní podporou, zdaleka ne všechny projekty se daří dotáhnout do fáze výstavby. A ryzí paroplynka se zatím nelíhne ani jedna.

Krutá pravda? Za stávající situace nám bohužel nezbývá, než dokonat bizarní systém, před nímž jsem mnohokrát varoval: Jedny zdroje budeme dotovat za to, že jedou, druhé za to, že nejedou, třetí za to, že by mohly jet, a čtvrté třeba za to, že se hezky lesknou za svitu luny… Dokud nesáhneme na „posvátné krávy“ (zejména povolenky), jinou volbu nemáme.

V opačném případě nás totiž čeká něco ještě mnohem dražšího – ztráta schopnosti cenotvorby v důsledku chronických výkonových deficitů. Jak by to mohlo vypadat, na to se ptejme Italů či Balkánců a v zimě též obyvatel Pobaltí či Finska. Seznam zemí, které budou schopné vyrábět elektřinu jen za dobrého počasí, hrozivě narůstá a středoevropský proud jako jeden z klíčových stabilizačních prvků evropské energetiky bude neodvratně slábnout.

Abych nekončil depresivně, odlehčím to ještě dvěma supersnadnými triky, které by mohly situaci velmi rychle vyřešit (energetici mě budou nenávidět). 1) Nechť Evropská komise prosadí směrnici, že v zimě nesmí teploty spadnout pod nulu a rychlost větru pod 5 m/s. 2) A když to nevyjde, nařiďme lidem přesunout vytápění ze zimy do léta…