Evropská energetika se kvůli mrazům ocitla na hraně. Zatím obstála

V úterý ráno jsem dle očekávání zastihl své auto uvězněné v několik milimetrů tlusté ledové krustě. Zkušeným okem jsem vyhodnotil, že hrubá síla zde bude platná asi jako soláry ve sněhové bouři. I postříkal jsem rovnou všechna skla rozmrazovačem a sebejistě oddriftoval domů na kafe.

Jenomže když jsem se po 10 minutách vrátil ke svému čtyřkolovému příteli, krusta nezhubla ani o milimetr a na následné vzteklé útoky škrabkou odpovídala jen posměšným chřoupáním. Hodil jsem si to do překladače z „krustštiny“ a na displeji hned zasvítilo: „Kdepak, kámo, dneska ráno nikam nepojedeš!“

Budu k vám upřímný. Když jsem na začátku ledna viděl dlouhodobou předpověď, fakt jsem se bál, že to s evropskou energetikou dopadne úplně stejně. Nakonec jsem byl ale příjemně překvapen. Přestože teplotních i energetických rekordů padlo opravdu hodně, české a evropské sítě ani trhy se nezhroutily. Jen jim pár dní bylo trochu horko (což s počasím poněkud kontrastovalo).

V uplynulých dnech byly klimatické podmínky velice nepříznivé. Posuďte sami: Hliniště na Šumavě -30,2 °C, Černá v Pošumaví -24,3 °C, Doksany na Litoměřicku -23,2 °C. Okluzní frontu, teplou frontu, výšku, tlak a rosný bod si jistě snadno doplníte sami a přitakáte mi, že horší počasí jsme si nemohli přát.

Když tedy nadešlo první letošní opravdové pracovní pondělí (to první podle kalendáře nelze počítat, to bylo ještě plné novoročního opojení), musel Béda žhavit drát. Proč? Protože přímotopy skučely vypětím, tepelná čerpadla hučela, jako by měla domy odnášet a ne vytápět, bojlery se spouštěly (ale fuj), brojlery se klepaly zimou a průmysl průmysloval s vyšší energetickou náročností než kdy předtím.

Není divu, že provozovatel přenosové soustavy ČEPS ohlásil dosažení nejvyšší okamžitou spotřebu elektřiny v historii. Z minutového grafu lze vyčíst rekordní hodnotu brutto (tedy včetně technologické spotřeby elektráren) ve výši 12 381 MW. To je o 155 MW víc než dosavadní maximum z 15. února 2021.

Chcete pobavit? Schválně si porovnejte příslušné výrobní grafy a podíl zapojených zdrojů v dané chvíli. Nebudu ani zdůrazňovat, který je který – ono je to v podstatě jedno. Za posledních pět let se v české energetice nezměnilo lautr nic!

Hnidopich by mohl namítnout, že tam přeci jen jsou určité rozdíly. Fajn, pojďme si je pojmenovat. Zatímco v roce 2021 odpovídala výroba klasických tepelných zdrojů 92,5 % zatížení, v letošním roce už „jen“ 86,3 %. Čím je dán ten rozdíl? Zatímco před pěti lety jsme v rekordní okamžik vyváželi čistých 945 MW, teď jsme naopak dováželi čistých 532 MW. Sluší se však dodat, že šlo o ekonomický dovoz německé elektřiny, která byla díky splašeným větrníkům podstatně levnější (ale o tom až za chvíli).

Následující analýza ukáže, že Česko v tom překonávání rekordů na začátku roku rozhodně nebylo samo. Několikaletá či absolutní maxima se rodila všude kolem nás a v podstatě na všech lze ilustrovat výmluvný příběh té či oné energetiky. Pojďme si je převyprávět, třeba zjistíme, že české čekání na postuhelného Godota není v evropském kontextu ničím výjimečným. Jinými slovy že v dekarbonizaci či transformaci (nebo jak nazvat to, co to v posledních letech provádíme) se tak trochu plácají úplně všichni.

Napřed se podíváme do mé oblíbené Belgie. Ve středu 7. ledna v 11:00 tam zatížení dosáhlo historické hodnoty 14 285 MW. Skoro 30 % spotřeby přitom v té době pokrýval vítr. Jen o dva dny dříve však vládlo bezvětří, a proto to musely nevídaně rozhulit elektrárny na zemní plyn – výkonu 5 930 MW nikdy předtím nedosáhly.

Kdo čtete můj blog pravidelně, už jste se jistě dovtípili, k jakému závěru směřuji. Ano, Belgičané ve snaze nahradit předčasně uzavřené jádro obnovitelnými zdroji nahradili předčasně uzavřené jádro větrem a zemním plynem, přinejmenším tedy v zimním období. Jestli je to z pohledu ekonomiky, klimatu a stability soustavy pokrok, to ponechám na laskavém čtenáři. A nebo ne: Není!

Dánský příběh je, jak známo, pro změnu o snaze nahradit uhlí větrem, ale fakticky o nahrazování uhlí větrem, biomasou a dovozem. A opět ho skvěle ilustruje letošní záznam v knize energetických rekordů. V pondělí 12. ledna večer vystoupala spotřeba na historických 6 748 MW, a přestože parádně foukalo, činit se musely zdroje na biomasu, plyn i uhlí (sic!) i elektrárny v zahraničí.

Pro úplnost: Dánsko v průběhu loňského roku importovalo zcela běžně 60-80 % elektřiny, a to převážně z Norska či Švédska.

Pokud v případě Německa očekáváte odrhovačku typu „zařízli si jádro, Esel, v zimě pálí muzejní holínky Wehrmachtu a dováží elektřinu snad i z Lucemburska“, možná vás překvapím. Německý vítr je totiž už od podzimu ve vynikající kondici a od začátku letošního roku se ještě víc rozdováděl a navýšil svůj podíl na výrobě až na téměř 44 %.

Takže když přišel minulý týden zátěžový test v podobě nejvyššího zatížení za poslední čtyři roky, země si poradila zcela bez dovozu, s relativně rozumným podílem fosilních paliv (já vím, aspoň vidíte, kolik se toho vejde do slova „relativně“) a luxusní cenou 123 eur/MWh (hezká postupka, řekl by hráč pokeru). Na druhou stranu i v tomto grafu je krásně vidět, že stačilo, aby vítr jen na pár hodin zeslábl, a rázem musely nastoupit další fosily i přečerpávačky plus import a spotovka se vydala k hranici 300 eur/MWh.

Hodně zajímavé věci se minulý týden děly také ve Francii. Kromě bouře Goretti se přes ní přehnalo i velmi vysoké zatížení nad hranicí 90 000 MW. To se stalo naposledy v roce 2018. Asi vás nepřekvapí, že v obou případech jela naplno takřka celá jaderná flotila (kromě reaktorů v odstávkách), k tomu celkem dost plynových a vodních zdrojů i přečerpávaček a zbytek musel doplnit import. Za milosrdnou cenu 177 eur/MWh vděčili Francouzi v letošním případě relativně slušné bilanční soběstačnosti.

Malé připomenutí: Francouzi tradičně vytápějí elektřinou snad nejintenzivněji ze všech, proto významný pokles teplot vždy vede k adekvátně skokovému nárůstu zatížení. Vývoj od začátku roku potvrzuje, že mrazy zvedají spotřebu běžně až o 15 000 MW, tedy 20 %!

Takhle by se dalo pokračovat a jistě by to bylo atraktivní, ovšem stejně se bojím, že byste mi odpadli před pointou. Proto zbytek už jen telegraficky (nebo telepaticky): Portugalsko 6. ledna v 19:00 absolutně rekordní zatížení (10 103 MW, přidala voda, plyn a kupodivu vítr, asi byl uvědomělý), to samé Norsko 7. ledna v 16:00 (25 259 MW, přidala voda, co jiného), Slovensko šestileté maximum spotřeby (4 468 MW, přidaly přečerpávačky a dovoz), Slovinsko sedmileté maximum spotřeby (2 506 MW, vzhledem k velikosti země je celkem fuk, co přidalo), Rumunsko čtyřleté maximum spotřeby (9 025 MW, přidaly fosily a voda).

Celkem mě zaujalo Polsko, které jako jediné opravdu draze zaplatilo za svůj dvouletý rekord ve výši 28 304 MW. Spotovka dva dny po sobě přelézala hranici 500 eur/MWh a před tím tři dny hranice 200-300 eur/MWh. Vysvětlení je jednoslovné: nefoukalo.

Čímž se elegantně dostáváme k slibované pointě. Spotový trh v Evropě sice už od podzimu generuje očekávané vysoké ceny, zato však žádné úlety, na jaké jsme byli zvyklí v předcházející topné sezoně (800-900 eur/MWh a podobné srandy). Že na Baltu opakovaně zasvítily tisícovky či něco podobného, to je sice pravda, ale většinou se to nepropsalo do cen dalších zemí (maximálně to odneslo Finsko).

Hlavní zprávou za toto období (které kdysi krásně definovala moje dcera slovy „mokrý, studí, fuj“) je, že Německo funguje a infekce šíří jen minimálně. Připomeňme si však, proč to tak je. Sleduji to velmi bedlivě celou tu dobu a nestačím se divit. Vítr to opravdu „odmakal“ a německou soustavu většinou přinejmenším výkonově podržel (o stabilitě sítě a redispečinku si povíme zase jindy). Ne, že by za uplynulé měsíce nebyla žádná Dunkelflaute – bylo jich dokonce i víc. Ovšem většinou netrvaly moc dlouho a – světe, div se – dost často vycházely na víkend, kdy je podstatně nižší odběr.

Výše uvedená óda na vítr (kterou by ode mě asi čekal málokdo) však vůbec nic nemění na tom, že evropská energetika se i tak ocitla na hraně, a to zejména v aktuálních mrazech. Navzdory obdivuhodným dodávkám z větrníků nejen v Německu, ale i spoustě dalších zemí Evropy, muselo v kritických obdobích jet skoro všechno, co má kotel či reaktor a turbínu a bylo v danou chvíli schopné provozu.

Kladu si otázku, jak by to v evropské soustavě vypadalo, pokud by nefoukalo, a rovnou si odpovídám: Ceny by opět explodovaly, do kotlů by šly i ty vzpomínané holínky a možná bychom se dočkali i odpojování spotřeby, protože by prostě nebylo odkud brát.

A kladu si taky otázku, jak by to v evropské soustavě vypadalo, kdyby ty nejstarší kotle a reaktory fakt odešly do důchodu bez náhrady (což se do pěti let opravdu může stát). Jasně, po naprostou většinu roku budeme v pohodě a problém nastane jen v chladné části roku. V o to horší situaci ale jsme! Kdo bude ochoten postavit a provozovat zdroj pár dní v roce?

Nechápejte mě špatně, samozřejmě jsem rád, že evropská energetika mrazy zatím zvládla. Zároveň však upozorňuji na to, že by nás to nemělo ukolébat a že bychom nadále měli urgentně řešit zhoršující se systémový problém: ubývání stabilních zdrojů a nepřiměřené přibývání těch na počasí závislých. Poslední evropské hodnocení zdrojové přiměřenosti ERAA jasně ukázalo, že pokud se nic nezmění, v celé Evropě bude do pěti let chybět výkon, a to až v řádech vyšších desítek hodin ročně!

Pokud by se v Počeradech a Chvaleticích už lil beton do základů na nové paroplynky, asi by se nad tím dalo mávnout rukou. Jenomže my jsme pořád v situaci, kdy se bez veřejné podpory investorům nevyplatí pustit se do výstavby žádného zdroje. Kdybych věděl, jak to změnit, asi už se hlásím na post ministra průmyslu.

Pro pořádek: Fakt to nevím.

Jedno však vím jistě: Je na čase začít respektovat fyziku a přestat se tvářit, že na počasí závislé zdroje dodávají ten samý produkt, co zdroje řiditelné, že sítě mají dokonalou prostupnost a nekonečnou kapacitu a že všude na světě jsou stejně fantastické povětrnostní a slunečné podmínky.

Větrná smršť, která vládne nad Evropou takřka kontinuálně už od podzimu, nám v tomto ohledu „politicky“ bohužel moc nepomáhá. Jednou to bezvětří prostě přijde. Snad to nebude v tu nejméně vhodnou dobu.