Článek
Platí-li směnný kurz, že jeden obrázek vydá za tisíc slov, skoro si říkám, že vám sem hodím jen níže uvedený graf, dám to publikovat a půjdu někam na pivo. Většina mých článků má totiž právě zhruba tisíc slov…
Your frequent reminder that the world could have defeated climate change in the 1980s if all industrialized nations had followed France's lead. pic.twitter.com/NSgK6B5NEs
— Alexander Kruel (@XiXiDu) January 24, 2023
Já se však raději obětuji, to pivo si otevřu doma a převyprávím vám u něj jeden fascinující příběh. Je o člověku, o němž jste pravděpodobně nikdy neslyšeli, který však napsal naprosto jedinečnou kapitolu do dějin moderní evropské energetiky. Naplánoval investiční program, vedle nějž dodnes bledne závistí i současný energetický boom v Číně. Zároveň přitom stvořil nejúspěšnější dekarbonizaci v historii. To však těžko mohl tušit, protože tehdy byl oxid uhličitý jen nezajímavá anorganická sloučenina (jedna z mnoha).
Cccccct (to byla zátka od kozla). Sssss (trochu mi to vypěnilo).
Celkem si libuji v začátcích od konce. A v tomto případě snad ani nectím Cimrmanovu zásadu č. 2 „vnést mezi podezřelé zmatek“, jen vám chci elegantně vysvětlit, proč jsem se rozhodl otravovat s nějakým no name Francouzem zrovna teď.
Byla středa 6. září 2023. Do Rumunska spadl ruský dron, zlínská zoo získala poprvé v historii samce slona afrického a Enrique Tarrio vykoledoval u soudu ve Washingtonnu 22 let natvrdo za útok na Kapitol. A na předměstí Paříže Croissy-sur-Seine zemřel neobyčejný muž. Pamatoval nejen čtvrtou, ale dokonce i třetí francouzskou republiku, tu která se zrodila po porážce Francie Pruskem. Tomu muži bylo požehnaných 101 let. Jmenoval se Marcel Boiteux. Jestli je pravda, že se člověku před smrtí promítne celý život před očima, v tomto případě to muselo zabrat dobrý půlden…
Marcel Boiteux se narodil 9. května 1922 v Niortu, západofrancouzském městě, které dnes patří do regionu Nová Akvitánie (po asi sedmdesáti správních reformách). Vystudoval matematiku na École normale supérieure, což sice nezní tak dobře jako Sorbonna, ale prestiží je srovnatelná a nachází se taky v Paříži.
Měl tehdy solidně našlápnuto na akademickou kariéru. Jenomže měl také smůlu, že ve stejné době již vrcholila kariéra rodáka z Braunau a propagátora nevkusně zastřižených knírů. V důsledku jedna země dospěla k názoru, že bude nejlepší, když se její součástí stane spousta jiných zemí, ať už se jim to líbí, nebo ne (to se občas přihodí).
Boiteux se s tímto inovativním přístupem odmítl smířit a v roce 1942 (tedy v pouhých 20 letech!) uprchl z uhelného lomu, kde byl na nucených pracích. Jak symbolické. Ale nepředbíhejme.
Na útěku přes Pyreneje do Španělska doprovázel sestřelené spojenecké piloty. Tím však jeho hrdinství zdaleka nekončilo. Do konce války se stihl ještě připojit k francouzským jednotkám v Africe, stát se důstojníkem i utrpět zranění na italské frontě a vyznamenat se při osvobozování Francie… Když mu pak za to všechno předávali Válečný kříž, napadlo někoho, že na bojišti riskovala život jedna z nejvýznamnějších postav moderní energetiky?
Po válce si Boiteux v matematice dodělal „agrégation“, což je velmi prestižní a náročná státní zkouška, a aby se tolik nenudil, vstoupil do Národního výzkumného centra a připojil ještě titul z ekonomie na Institutu d'études politiques de Paris (o patnáct let dřív než Václav Klaus na pražské VŠE).
Asi vás nepřekvapí, že jako student držitele Nobelovy ceny Maurice Allaise nemusel mít bůhvíjak vymakaný profil na LinkedInu, aby sehnal pořádnou práci. Hned v roce 1949 nastoupil jako ekonom do Électricité de France (EDF) a zůstal tam až do konce své profesní kariéry. V roce 1967 to dotáhl až na ředitele, což bylo na ekonoma dost skandální, protože vedoucí pozice do té doby zastávali výhradně technici. Své rekordně dlouhé funkční období zakončil rokem 1987, aby se to jednou dobře pamatovalo.
Zastavme však na chvíli životopisný průjem a připomeňme, čím tak objevným a převratným Boiteux obohatil francouzskou i světovou energetiku.
V první řadě to byl revoluční koncept cenotvorby. Nemyslete si, otázka „za kolik“ po válce rozhodně nebyla banální. Zapomeňte na nějakou burzu, volný trh či merit order. V té době měla skoro všude v Evropě monopol na výrobu elektřiny nějaká ta „édéefka“, tedy jediná firma (a to „skoro“ tam mám kvůli tomu, že jsem líný ověřit si, jestli to náhodou někde nebylo jinak).
Sám Boiteux ilustroval problém na vodních elektrárnách, na něž francouzská energetika v té době do značné míry spoléhala. Jede-li taková elektrárna „na půl plynu“, kolik by mělo stát zvýšení výkonu, když pustit trochu víc vody přes turbínu nestojí ani frank? Má být tato elektřina navíc zadarmo? Na druhou stranu, jede-li stejná elektrárna na sto procent, z turbíny víc výkonu nevyždímáte, i když ji zazpíváte Marseillaisu a provozovateli nabídnete Eiffelovu věž.
Boiteux proto vytvořil vzorec, který cenu elektřiny vypočítával podle potřeby výstavby nových elektráren a obecně rozvoje celého systému. Geniální, že? A teď to srovnejte s dnešní situací, kdy po 30leté paralýze nejsme schopni postavit bez tučných dotací vůbec nic…
„Cena elektřiny musí ukazovat výši nákladů, stejně jako hodiny ukazují čas,“ zdůrazňoval Boiteux a už tehdy prosazoval model vysokého a nízkého tarifu, který by spotřebitelům dával jasné signály o aktuální hodnotě elektřiny v průběhu dne. Psala se 50. léta. Hustý, co?
Další myšlenky jen telegraficky (co kdybychom začali říkat třeba „tiktokově“?), ať se nám to nezvrhne v odborný traktát: úspory z rozsahu, ekonomická efektivita, blahodárný vliv konkurence, pravidla přirozeného monopolu, úplné vyřešení Boiteux-Ramsayova problému…
Je pozoruhodné, na kolik otázek typu „proč dnes Francie vypadá tak, jak vypadá“, lze odpovědět „protože Boiteux“. Proč se Francie stala průkopníkem zateplování budov? Proč ve Francii zcela dominuje elektrické vytápění? Proč PSG vyhrál fotbalovou Ligu mistrů? No, dobře, to už jsem trochu přehnal…
Prostě když někdo žije přes sto let a má pod čepicí, tak se to v dějinách dost otiskne (nebo by aspoň mělo).
Zpět ale k našemu strhujícímu příběhu. Po válce zněl politický rozkaz pro EDF jasně: zajistit pro Francii dostupnou elektřinu za nejnižší cenu a také zdrojovou reprodukci a kvalitu služeb (dvě dávky).
Vzpomínáte, co se dělo po válce v západní Evropě? Ano, přesně to, co se u nás dít nesmělo. Marshallův plán odstartoval bezprecedentní hospodářský růst – v letech 1950-1973 stoupalo francouzské HDP průměrně o 5,1 %!
Jenomže tento rozkvět byl vydatně hnojen „černým zlatem“ z geopoliticky ne zrovna přátelských regionů. Zdaleka se přitom nebavíme jen o přímém využití ropných produktů v dopravě, průmyslu či vytápění. Ve Francii se každých deset let zdvojnásobila poptávka po elektřině. Z dnešního pohledu už se to zdá neuvěřitelné, ale země tehdy ve snaze uspokojit poptávku přecházela z uhlí na topný olej (!) a budovala rozsáhlou flotilu „mazuťáků“.
Boiteux vnímal, že to není to pravé ořechové, totiž energetické, a hned jak usedl do ředitelského křesla, jal se urychleně pracovat na řešení. Jen pro dobovou orientaci: Do slavné „projaderné“ přednášky sovětského fyzika Pjotra Kapici ve Stockholmu tehdy scházelo skoro deset let…
Jako jediná rozumná alternativa přicházel v úvahu zelený vodík. Sorry, já musel. Samozřejmě jádro. Američané už v té době ovládali technologii obohacování uranu a vyvíjeli reaktory na lehkou vodu. Aplikace americké licence v Evropě proto vypadala jako docela schůdná cesta. Jenomže prezident Charles de Gaulle tlačil konkurenční technologii UNGG, která spočívala ve využití přírodního uranu jako paliva, grafitu jako moderátoru a plynu jako tepelného média. Sám Boiteux neměl vyhraněný názor, do debaty vstupoval s otevřenou myslí a dával přednost dialogu před lobbováním. Je ho škoda, co? Ještě deset let mohl dát…
Nakonec zvítězily ekonomicky výhodnější reaktory s obohaceným uranem. V roce 1969 Boiteux veřejně vyhlásil, že EDF chce ve Francii postavit několik reaktorů amerického typu, a krátce na to plán definitivně posvětil generálův nástupce Georges Pompidou. Samotný generál se s rozhodnutím smířil podmínečně: Běda vám, jestli vám to nepůjde, a koukejte se naučit obohacovat na evropském území! (snad měl na mysli jen ten uran)
Ještě před tím však došlo k trapasu v rámci dojíždějícího programu UNGG. Boiteux při slavnostním otevření elektrárny v Saint-Laurent-des-Eaux neopatrně prohlásil, že „týmy, které se věnovaly této brilantní realizaci, musely počítat s tím, že bude poslední“. Tisk řval, Georges Pompidou řval ještě víc a Boiteux se musel omluvit.
A pak přilétla pověstná černá labuť, která francouzský jaderný program dramaticky urychlila: Znárodnění těžby ropy v Alžírsku a Saúdské Arábii v roce 1971, to byla zatím jen labutí mláďata. Rodiče, prarodiče, strýcové, tetičky a celé hejno dalších černých labuťáků dorazili v říjnu 1973, kdy vypukla Jomkipurská válka a OPEC omezil produkci. Ropa v první fázi zdražila o 70 % a pak až na čtyřnásobek. Propukla první ropná krize, doba levných kapalných uhlovodíků byla nenávratně pryč a Západ musel přestat mluvit a začít konat.
To už se psal začátek prosince a u Boiteuxů doma chystali vánoční výzdobu. Byla sobota ráno, když tu náhle zazvonil telefon. Volal Jean Couture, generální delegát pro energetiku. Z rozhovoru se bohužel dochoval pouze přepis na jeho straně drátu.
„Bonjour monsieur Boiteux, omlouvám se, že ruším. Už máte dárky? (…) Pro manželku notýsek na rodinný rozpočet, pro děti stavebnici elektrárny. Bravo, to bude Noël, na kterého jen tak nezapomenou… Něco bych od vás potřeboval a bohužel to do pondělka nepočká. (…) Cože? (…) Krájíte maso, chápu, ale tohle je důležitější. Jaký je maximální počet jaderných bloků, které by EDF a její dodavatelé byli schopni každoročně uvést do provozu, pokud by vláda rozhodla o ambiciózním víceletém programu? (…) Já chápu, že mi teď neumíte odpovědět. Bude mi to stačit do oběda. (…) Haha, no jasně, to musíte nejdřív nakrájet to maso. Promyslete to a pak brkněte. À tout à l'heure!“
Co přesně se dělo u Boiteuxů během následujících tří hodin a hlavně jak to dopadlo s přípravou oběda, o tom lze jen spekulovat. Jisté je, že Boiteux konzultoval otázku se zástupci společnosti Framatome, kteří rovněž museli odložit krájení masa na později. Z poledního zpětného telefonátu Couturovi se pak dochoval záznam pouze jedné, ale naprosto zásadní věty Boiteuxe, která odpovídala na Couturův dotaz.
Ne více než šest nebo sedm.
O několik dní později vyhlásil Couture: „Očekávejte, že vládní program bude v tomto rozsahu: šest nebo sedm reaktorů ročně. Informujte správní radu EDF. Začněte se připravovat.“
Na následném zasedání správní rady EDF Marcel Boiteux přednesl brilantní prezentaci o ambiciózním jaderném programu a vytyčil spoustu podmínek, za jakých se může uskutečnit. V zákulisí se ozývalo reptání vysokých úředníků z ministerstva financí: „Přece nemůžeme dopustit takovou šílenost.“
Zbytek příběhu znáte. Francouzi rozjeli Messmerův plán (pojmenovaný podle premiéra Pierra Messmera, snad jste si nemysleli, že ho někdo pojmenuje podle jeho autora?), v první fázi do roku 1980 vybudovali reaktory o celkové kapacitě 13 000 MW a dále drželi tempo až 6-7 rozestavěných bloků ročně. Za pouhých 20 let uvedli do provozu přes 50 reaktorů s celkovým instalovaným výkonem přes 55 000 MW, tedy cca 90 % stávající flotily! Takový investiční a stavební počin v oblasti jaderné energetiky se dodnes nepodařilo zopakovat nikde jinde na světě. Ano, Čína se hodně snaží, ale v poměru k velikosti energetiky je to stále nesrovnatelné.
Co by se naopak dalo a mělo srovnávat, je výsledek francouzské a německé dekarbonizace. Přestože do Energiewende se nainvestovalo násobně víc peněz než do Messmerova plánu, německá elektřina má nadále až desetinásobně vyšší uhlíkovou stopu než ta francouzská (o stabilitě a soběstačnosti obou soustav a přeshraniční bilanci ani nemluvě).
Nad čím Němci marně dumají už přes 15 let, to vyřešil Marcel Boiteux během jednoho sychravého sobotního dopoledne v prosinci roku 1973.
Porovnání emisní intenzity při výrobě elektřiny: Německo vs. Francie
Už je to dlouhé, co? Tak už jen závěrečná pointa. Ale Marcel Boiteux si určitě zaslouží víc než jen jednu!
1) Chybělo málo a bezprecedentní výstavbu mohla narušit tragická událost. Jedné noci v roce 1977 umístili před domovní dveře Boiteuxových výbušninu protijaderní teroristé. Naštěstí to odnesl jen dům – Boiteux, jeho žena i dcera vyvázli bez zranění.
2) Sám Boiteux si po tom otřesném zážitku nevzal dovolenou, ale vyrazil ráno normálně do práce budovat reaktory (tomu tedy říkám pracovní morálka).
3) Než si rodina zařídila nové bydlení, přechodně pobývala v hotelu. A levicový tisk neměl nic lepšího na práci, než upozorňovat na vysoké náklady tohoto pobytu, které nejspíš hradila státní EDF.
4) Očekáváte-li, že dnes stojí v každém větším francouzském městě socha Boiteuxe v nadživotní velikosti, na náměstí vede ulice s názvem Rue Marcel Boiteux a v každém knihkupectví najdete několik biografií, jste na omylu. Navzdory všem zásluhám zůstala tato postava mimo záři reflektorů.
5) Na úplný závěr si dovolím citovat nejmenovaného Boiteuxova kolegu z EDF: „Myslím, že Marcel Boiteux měl obrovský talent prezentovat velmi složité problémy extrémně jednoduchým způsobem, často s velkou dávkou humoru. Proto si tak získal vedoucí pracovníky společnosti.“
