EU se zbavuje stabilních elektráren. Za 10 let přišla o výkon 33 Temelínů

Titulek prodává. „Slunce a vítr loni v EU vyrobily nejvíc elektřiny. Obnovitelné zdroje poprvé porazily fosilní paliva.“ Kdo by na to neklikl? Třeba já, protože v diskuzi o energetice mě vždy spolehlivě vytočí tendence popisovat vztah jednotlivých zdrojů jako jakýsi souboj. Vždycky si představím, jak se desítky větrníků zvednou jako bájní enti v Pánovi prstenů a jdou rozmlátit chladicí věže do uhelné elektrárny (provozované nejspíš samotným Sarumanem).

Nicméně tentokrát jsem udělal výjimku, klikl jsem a dozvěděl jsem se, že slunce a vítr vloni poprvé v historii vyrobily v rámci evropské sedmadvacítky nejvíce elektřiny ze všech zdrojů. Jako velký příznivce solárů a větrníků jsem pochopitelně zajásal. A pak jsem posmutněl, protože podle oficiálních dat vyrobily fosilní zdroje 31,9 % unijní elektřiny, zatímco solární a větrné zdroje pouze 26,9 %. Tak měl možná autor na mysli obnovitelné zdroje v plné parádě, tedy včetně vody a biomasy? To těžko, to by k velkému vítězství nad fosilními palivy došlo už v roce 2020…

No nic, nekažme si tím náladu, to podstatné platí: Jestli něco v evropské energetice roste, pak jsou to solární a větrné elektrárny! Pohleďme jen na vývoj instalovaného výkonu v posledních deseti letech – ve fotovoltaice se ztrojnásobil a ve větru téměř zdvojnásobil. Mimochodem z níže uvedeného grafu vyplývá nepříliš známý fakt, že fotovoltaika se v unijním prostředí rozvíjí mnohem dynamičtěji než větrná energetika. S ohledem na to, že větrníky vyrábějí na jednotku výkonu skoro dvojnásobek elektřiny oproti solárům, to není úplně dobrá zpráva.

Ještě horší zpráva ale je, že úplně opačný vývoj než v oblasti obnovitelných zdrojů sledujeme v oblasti stabilních či, chcete-li, řiditelných zdrojů. Připomeňme si triviální definici těchto zařízení: Jde o elektrárny, které fungují na principu „přiložím a jedu“, tedy zcela bez ohledu na rozmary toho nahoře (ne předsedkyně Evropské komise, ale ředitele počasí). Postupně se podívejme na tři nejdůležitější zdroje tohoto typu – uhlí, jádro a plyn.

Jestli jde něco v evropské energetice vyloženě do kopru, pak je to uhlí. Mimochodem, tušíte, proč se říká „do kopru“? S rostlinou čeledi miříkovitých a oblíbenou omáčkou to kupodivu nemá nic společného. Původní význam je nutné hledat v řeckém slově κόπρος (kópros), které označuje lejno či hnůj (zbytek už si doplníte). Hodně viditelný je propad zejména u černého uhlí, za 10 let o 35 %! V absolutních číslech jsme pak jen v kategorii uhlí za 10 let minus 42,5 GW (to je skoro jako průměrné zatížení Německa).

No a co, uhlí se stejně máme zbavit, protože to říkali v Paříži, tak proč ho oplakávat? Co už v Paříži moc neříkali, je čím ho nahradit. To už ale hodně dávno řekl celkem důrazně někdo jiný – jmenoval se Andrej Sacharov (ano, podle té Sacharovovy ceny za svobodu myšlení) a jako Rus moc dobře věděl, o čem mluví, když nezávislost Západu podmiňoval rozvojem jaderné energetiky. Takže jak jsme na tom za posledních deset let v oblasti jádra?

Mizerně (a můžeme se hádat, zda je to kvůli německé Energiewende, nebo dlouhodobé investiční paralýze evropského jaderného inženýrství). Za 10 let pokles instalovaného výkonu o 17 %, v absolutní hodnotě o 19,2 GW. To na sacharovovskou „vozovou hradbu“ vůči východním vyděračům nejrůznějšího typu věru nevypadá.

Zbývá plyn. A s ním konečně přicházejí dobré zprávy: Takřka „dépéháčkový“ nárůst o 21 %! Ale radost vydrží jen do chvíle, než nám dojde, kolik má EU27 vlastních zdrojů této suroviny (20 %, zbytek je dovoz). Na druhou stranu nelze popřít, že 1) díky investicím do nových plynových zdrojů přibylo v unijních zemích za 10 let dohromady 33 GW řiditelného výkonu a že 2) Američané a Norové jsou trochu lepší kámoši než Rusové.

Neřešme však geopolitiku (to bychom se totiž také museli rozepsat třeba o Kataru či Ázerbájdžánu) a soustřeďme se čistě na fyziku či přesněji řečeno výrobu elektřiny. Klíčová otázka zní: Kompenzují dostatečně nové plynové zdroje úbytek těch uhelných a jaderných? A odpověď zní bohužel: Ani náhodou!

Když totiž posčítáme úplně všechno, co lze považovat za stabilní či řiditelný zdroj (nejen uhlí, jádro a plyn, ale také biomasu, ZEVO, geotermály, bioplynky či takové chuťovky jako mazut či ropné břidlice), vyjde nám, že EU27 za posledních 10 let přišla o 66,42 GW, tedy 13 % regulovatelného výkonu. To výkonově odpovídá ekvivalentu 33 Temelínů.

Chceme-li tušit, jak moc velký je to problém, musíme se podívat na zatížení evropské sítě. To průměrné bylo vloni 275 GW, takže proti němu výkonová ztráta odpovídá jedné čtvrtině. Studený pot na nás však padne až v momentě, kdy porovnáme instalovaný výkon stabilních zdrojů s maximálním zatížením. Zatímco v roce 2014 jsme měli k dispozici 505 GW, vloni už to bylo jen 439 GW. A když 9. února 2023 dosáhlo zatížení rekordních 392 GW, byla evropská síť napnutá jak éčková struna na mandolíně při stisknutí na nejvyšším pražci. Uvědomme si, že ten součet je pouze fiktivní, protože (mylně) předpokládá, že všechno poběží úplně naplno. Nepoběží. Něco bude odstaveno, něco v údržbě, něco v regulaci, něco bude mít poruchu…

Na druhou stranu se sluší dodat, že v přehledu stabilních zdrojů chybí vodní elektrárny. Proč, to je celkem snadné vysvětlit – jde o na počasí závislý zdroj, který v případě sucha rozhodně nefunguje v režimu „přiložím a jedu“. Na druhou stranu evropské kapacity jsou obrovské (přes 100 GW), takže pokud nechceme být úplně konzervativní, můžeme počítat s výkonovým minimem na úrovni nějakých 15 GW (viz situace v roce 2023). Pro úplnost dodejme, že výkonové minimum za větrníky je dle loňských provozních dat cca 9 GW a za soláry kupodivu 0 GW.

Metodologická odbočka. Tento postup – tedy postavit proti maximálnímu zatížení jen takový výkon, který lze označit za spolehlivý – využívá například britský think-tank Public First ve své studii Mind the Gap: Exploring Britain’s energy crunch. Analytici pracují jednak pouze s baseloadovými a flexibilními zdroji („přiložím a jedu“) a nebo s tzv. „de-rated“ kapacitami, které připočítávají s nějakou mírou nejistoty i akumulaci, dovoz, odezvu na straně spotřeby (DSR), a dokonce i nejrůznější na počasí závislé zdroje. Je totiž pravda, že skoro vždy je v baterkách či přečerpávačkách aspoň něco, vždy lze něco málo dovézt (s trochou štěstí), vždy lze vypnout nějakou fabriku (tady to platí stoprocentně) a vždy aspoň trochu fouká (nikoliv pak svítí, to se v noci moc nedaří a díky tomu se nám dobře spí). Vše výše uvedené proto Britové snižují nějakým koeficientem (a neptejte se mě, jak přesně to dělají) a pak s tím pracují v rámci jednotlivých scénářů. Výsledkem je celkem komplexní, a přitom docela srozumitelný pohled na energetickou bezpečnost dané země.

Když se touto optikou (jen baseload + flexibilní zdroje, protože to druhé neumíme) podíváme na českou výrobu elektřiny, zjistíme, že zatím jsme celkem v pohodě. Po vypnutí uhlí se ale již propadáme pod úroveň maximálního zatížení. Velmi podobně je na tom Německo – 82 GW spolehlivého výkonu vs. maximální zatížení 81 GW. Kolik to bude bez 33 GW v uhlí a s přírůstkem v plynu limitně blízkým nule, to se ani neodvažuji dopočíst. Někdo by to ale už spočítat měl…