Článek
Až se vás někdo zeptá, kdo je momentálně globálním lídrem v rozvoji libovolného typu moderní energetiky, bez rozmyslu rovnou vypalte: Čína! Jen v loňském roce postavila v solárech, větrnících a vodních zdrojích 301 GW, což reprezentovalo 59 % nových instalací v obnovitelných zdrojích na celém světě. Přitom plných 216 GW (!) tvořila fotovoltaika. Pro srovnání: V Evropě opěvovaní Němci dosud stihli od dob Bismarcka (ne za rok) vybudovat něco přes 160 slunečních, větrných a vodních GW. A když tam přijedete, máte pocit, že o soláry a větrníky všude zakopáváte.
Zajímají vás čínská absolutní čísla a nejen přírůstky? Tak se něčeho pevně držte. Slunce 609 GW, vítr 441 GW, voda 422 GW. Wow.
Podobný příběh sledujeme i v oblasti akumulace energie. Celkový instalovaný výkon v nejrůznějších typech skladovacích technologií vzrostl z 32,3 GW v roce 2019 na 59,4 GW v roce 2022. To je jako 91 přečerpávacích vodních elektráren Dlouhé stráně… A většinu výkonu samozřejmě i v Číně drží přečerpávačky, byť rozvoj bateriových úložišť je rovněž obdivuhodný.
Takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho, ale nemá to smysl. Že Čína je napřed i v elektromobilitě či vodíku, to tak nějak všichni víme. Klíčová otázka zní: Když to tedy Země nebeského draka na rozdíl od nás či Evropské unie všechno dokázala, to už nejspíš nepotřebuje žádná fosilní paliva, nebo ne? Nebo ne.
Na Internetu lze najít spoustu báječných věcí. Jednou z nich je Global Coal Plant Tracker (no dobře, chápu, že znáte i báječnější stránky), který ukazuje mimo jiné přírůstky uhelných kapacit v Číně od roku 2000. Za každý rok jsou to desítky GW. Dosud rekordní byly roky 2006 a 2007, kdy přibylo opakovaně něco přes 82 GW. Ani loňských 47 GW však nelze zanedbat. Vždyť je to pořád víc, než mají největší evropské uhelné velmoci Německo a Polsko!
Když se to posčítá (a odečte se i těch pár zavřených zdrojů), Číná má dnes dohromady v uhlí 1080 GW, tedy víc než jeden TW. Nepředstavitelné. Porovnáme-li dynamiku uhelného vývoje v Číně a Evropě, dospějeme k poněkud šokujícímu závěru: Čína otevřela za poslední dva roky víc uhelných elektráren, než jich Evropa zvládla za posledních osm let vypnout. Jestli klima pozná, že oxid uhličitý pochází z čínských či evropských zdrojů a podle toho přizpůsobí intenzitu skleníkového efektu, to nechť posoudí klimatologové (nepozná).
Pokud vás zaskočilo, že Čína má nainstalováno v uhlí více než ve slunci a větru dohromady, reálná výroba vás dostane do kolen. Podíl OZE za rok 2023 jen něco málo přes 30 %. Když se k tomu připočte i jádro, je to něco málo přes 35 %. Fosilní zdroje bezmála 65 % a za posledních 20 let to kleslo s bídou o nějakých 16-17 procentních bodů. Podíl uhlí 61 %…
Podíl zdrojů na výrobě elektřiny - Čína
Z těchto důvodů země v posledních letech nevídaně šlape i do rozvoje jaderné energetiky. Cílem není nic jiného než nasycení poptávky po stabilní elektřině v obřím množství, což je přesně to, co potřebují čínské cementárny, ocelárny, hliníkárny, ale třeba i továrny na výrobu baterií či komponent pro obnovitelné zdroje energie.
Když si dáme vedle sebe dva obrázky – vývoj výroby elektřiny v Číně a v Evropě za posledních 40 let, dává nám to poměrně zřetelnou odpověď na otázku, zda jsme oproti progresivní Číně v Evropě takoví klimatičtí padouši, jak se občas spekuluje.
Porovnání výroby elektřiny - Čína vs. Evropa
V čem si tedy můžeme Čínu vzít za vzor? Na první pohled to vypadá, že v ničem. Uhelky asi stavět nebudeme, demokracii za totalitu vyměňovat nechceme, centrální řízení ekonomiky se u nás úplně neosvědčilo a o levnější pracovní síle si můžeme nechat tak maximálně zdát. Abych nezapomněl: ekologickou politiku změkčovat taky nehodláme.
Vím, co chcete říct. Když vezmeme v úvahu emise „na hlavu“, je na tom Česko velmi podobně jako Čína. Jenomže drtivá většina všech srovnání „na hlavu“ je… na hlavu. Dobře vidět je to třeba na spotřebě elektřiny. Suverénně nejvíce na jednoho obyvatele (50 MWh/rok) má Island. Druhé Norsko je sotva na polovině. Co si z toho vzít? Že Islanďané brutálně plýtvají? Ani náhodou, je to jeden z nejšetrnějších národů světa! Ale mají to „štěstí“, že na jejich území působí tři velké hliníkárny, které si dohromady berou 80 % veškeré elektřiny.
Stejné je to s těmi emisemi. Přepočítávat jen „hlavy“ a nezohlednit strukturu ekonomiky, hustotu zalidnění, geografii a další faktory, to je prostě tak vulgární zjednodušení, že nemůže vést k žádnému smysluplnému argumentu.
Abychom však nekončili negativně. V jedné věci se Čínou přeci jen inspirovat můžeme. Čína staví úplně všechno, protože je jí jasné, že jedno bez druhého zatím nemůže být. Kombinace obnovitelných zdrojů a akumulace evidentně zatím nic neřeší, a proto Číňané budují také uhelky, jaderky, do toho rozvíjejí vodík a další technologie. Kdyby existovaly elektrárny na psí exkrementy, atmosférickou duhu nebo blbé řeči, tak je Čína staví taky. V Česku jsme za posledních 30 let vybudovali všeho všudy po jedné jaderce, paroplynce, uhelce a hafo solárů. Chtělo by to přidat. Nejen v OZE. Ve všem.
