Slovenská energetika už je čistá. Větrníků a solárů má přitom nejmíň v EU!

Přiznejme si to. Na Slovensko máme občas tendenci pohlížet jako na mladšího brášku. Máme ho rádi, snažíme se mu pomáhat, ale občas na něj tak trochu machrujeme, tváříme se, že jsme něco víc než on, a když se nikdo nedívá, předběhneme ho v Lidlu ve frontě u pokladny.

Mně osobně zformoval předsudek tohoto typu dávný prazážitek z hlubokých devadesátek. Pamatujete první hokejové střetnutí české a slovenské reprezentace na olympiádě v norském Lillehammeru? Zápas o 5. místo, naše výhra 7:1, mezi střelci Žemlička a Janecký… No jo, holt už jsem starý.

Dřívější datum narození mi však zase umožňuje prohlédnout, že ta nadřazenost staršího bratra není vůbec na místě. Často se plácáme po zádech kvůli škodovce, ale slovenský automotive vyprodukuje nejvíc aut na osobu na světě! Než nastoupil na Hrad Petr Pavel, docela jsme Slovákům záviděli Zuzanu Čaputovou. Jsme pyšní na českou korunu, ovšem Slovensko zavedlo euro už před 17 lety (no dobře, tady je trošku diskutabilní, kdo vlastně komu ujíždí). A takhle by se dalo docela dlouho pokračovat: Roman Kreuziger není Peter Sagan. Ondřej Sokol není Ján Koleník. Jan Kuchta není Lukáš Haraslín.

Jsem ten poslední, kdo by nasazovat na českou energetiku. Máme přebytkovou zdrojovou základnu (zatím), jednu z nejvýznamnějších jaderných flotil v Evropě, jednu z nejrobustnějších soustav na světě a skvělé odborníky v klíčových regulačních institucích. Při pohledu na současnou slovenskou energetiku však přesto musím smeknout klobouk, klausovsky nahrbit bradu a uznale ucedit: „Dobrá práca, chalani!“

Analýzu však začnu záměrně z druhé strany. Ne snad z toho důvodu, abychom si užili alespoň iluzi, že jsme vůči Slovensku i v energetice v pozici staršího bratra, ale abychom rozbili mýtus, že kdo chce snižovat emise, musí stavět větrníky a soláry. Nemusí.

Moderátor Michal Půr mě v Briefingu Vysokého napětí s oblibou nazývá „grafomanem“ a já se tomu nebráním, protože vskutku trpím patologickou touhou psát a zároveň mám fakt rád grafy. Abych se však přiznal, ještě jsem neviděl vtipnější než ten, který vám ukážu právě teď. Je to vývoj instalované kapacity ve slovenské větrné energetice. To je síla, co?

Na Slovensku se dnes otáčí slovy PĚT větrných turbín s instalovaným výkonem dohromady 3,1 MW. Všechny byly přitom uvedeny do provozu na začátku milénia, takže už se blíží konci plánované životnosti.

Slovenská asociácia udržateľnej energetiky uvádí, že hůř je na tom v EU už jen Malta a stejně blbě Slovinsko (což je dost nezodpovědné už jen z toho důvodu, že si samotní Evropané pletou Slovinsko se Slovenskem).

Fotovoltaika psala na Slovensku dlouhá léta velmi podobný příběh. „Solární tunel“ v letech 2010-2011 byl spíš takovou dětskou prolézačkou, protože i při zohlednění velikosti slovenské energetiky dal oproti poctivému českému tunelu vzniknout instalacím o zhruba polovině kapacity. V krizových letech 2022-2024 se však instalovaný výkon zdvojnásobil na současných 1 114 MW.

Míň mají už jen pidistáty (Malta, Lucembursko), divnostáty (Kypr), Lotyšsko a kupodivu Chorvatsko, ale to hodně rychle roste, takže za rok už to nebude pravda.

Bioplynky či biomasovky, geotermály nebo bateriové systémy už pak nestojí ani za řeč.

To Slovensko naše

posiaľ tvrdo spalo,

to Slovensko naše

posiaľ tvrdo spalo.

Suma sumarum: Slovensko má v moderní energetice fazonu asi jako Baník Ostrava v letošním ročníku Chance ligy (a kolem projel plačící Jarek Nohavica). Podle papírových předpokladů s logem EU by se tudíž mělo omluvit turistům na Chopoku či Ďumbiéru za akutní rozedmu plic a ledním medvědům za nepřiměřené prohlubování klimatické krize.

Ve skutečnosti je na tom však Slovensko v žebříčku kvality ovzduší v podstatě stejně jako my nebo Itálie (a to spíš kvůli dopravě a lokálním topeništím), a v uhlíkových žebříčcích dokonce patří k nejčistším zemím EU! V oblíbené disciplíně porovnávající emisní intenzitu při výrobě elektřiny Slováci postupně utekli Belgičanům, Dánům, Italům, Nizozemcům i Španělům a dnes dýchají na záda Francouzům či Švédům. Pro úplnost: my s Poláky či Němci už ta slovenská záda (s vytetovaným byzantským křížem) ani nevidíme…

Ale blesky hromu

vzbudzujú ho k tomu,

aby sa prebralo.

Ale blesky hromu

vzbudzujú ho k tomu,

aby sa prebralo.

Dost bylo chození kolem horkých halušek. Schválně si tipněte, kolik elektřiny vyrábí Slovensko z nízkoemisních či bezemisních zdrojů. Neuvěřitelných 85,4 %! Jak toho ti baziliškové dosáhli? S pěti větrníky a velmi nízkou kapacitou solárů! Slovenský výrobní koláč (tedy vlastně „osúch“) za rok 2025 hovoří jasně: Bezmála 68 % dělá jádro a dalších skoro 10 % voda.

Mimochodem když porovnáte červenou část celkového grafu výše s hodnotami v čistě jaderném grafu níže, dojde vám, že v roce 2025 vyrobily slovenské jaderky suverénně nejvíce elektřiny v historii.

A když se moudře zahledíte na graf ještě níže, uvědomíte si, že Slováci se v posledních letech kapacitně vracejí k atomové flotile, kterou měli už v letech 2000-2006.

Čtete-li můj blog pravidelně (a já uznávám, že existuje i mnohem zábavnější čtení), tak si možná vzpomenete na důvod výkonového poklesu v druhé polovině nultých let. Problematický blok A1 v Jaslovských Bohunicích do toho nepleťme, ten se kvůli havárii poroučel už v době, kdy se Havel s Landovským, Vaculíkem a Chartou 77 proháněli Saabem po Praze. Jde mi o dva bezproblémové, ale technicky neupgradovatelné bratry V1, kteří nepřežili vstup Slovenska do EU. Pro připomenutí, Slováci dostali tehdy stejně jako Litevci a Bulhaři nabídku, která se neodmítá: Buď ty bloky zavřete, nebo zapomeňte na členství.

Po této klasické „dohodě tak napůl“ (jedna strana se dohodla, druhá ne), zbyly Slovákům dva „osmdesátkové“ bloky v Jaslovských Bohunicích (2× 466 MW) a dva novější „devadesátkové“ bloky v Mochovcích (467 a 469 MW). Pak se skoro dvacet let nic nedělo a v roce 2023 se spustily Mochovce 3 (434 MW) a letos budou následovat Mochovce 4 (440 MW). Pokud vám zakolísal krevní tlak po „nic nedělo“, chápu to. Dělo se toho spoustu.

Dostavba Mochovců 3 a 4, to byl objektivně klasický jaderný projekt hrůzy. Chalupář Robert Kos z filmu Na samotě u lesa by to popsal asi takto: „To máte revoluci, konzervaci stavby kvůli nedostatku financí, rozpad Československa, privatizaci Slovenských elektráren, manažerské chyby spoluvlastníka (italského Enelu), opakované hledání dodavatele a nakonec přepočet projektu na západní normy…“ Výsledek? Prodloužení výstavby na 36, respektive 39 let (!) a navýšení celkových nákladů z 2,78 na 6,3 miliard eur.

Přesto se asi dnes shodneme na tom, že to stálo za to. Po spuštění mochovecké čtyřky bude mít Slovensko 2 742 MW v jádru, což je naprosto učebnicový baseload vzhledem k minimálnímu zatížení slovenské soustavy kousek pod 2 000 MW a tomu průměrnému těsně pod 3 000 MW.

Poznámka pro hnidopichy: Byť statistiky Světové jaderné asociace patří k nejvymakanějším, v jednom jsou zrádné – většinou nezohledňují nejrůznější technické upgrady navyšující instalovaný výkon. Například Mochovce 1 a 2 už dnes dokážou jet na 500 MW. Následující tabulku tedy berte spíš ilustračně a vězte, že po spuštění mochovecké čtyřky bude celkový výkon v jádru spíš něco přes 2 900 MW.

Než se tak ale stane, čistě z pohledu instalovaného výkonu vládne pořád slovenské energetice voda (což je mimochodem snad nejvíce přehlížený typ elektráren, na nějž se běžně zapomíná v analýzách i novinových článcích). Dohromady 2 545 MW zahrnuje velké elektrárny na Dunaji (v čele s Gabčíkovem) a na Váhu a bohužel nejspíš i přečerpávací vodní elektrárnu Čierný Váh s výkonem 735 MW. Bohužel z toho důvodu, že metodologicky je to poněkud prasečinka. Když bychom vzali v úvahu jen klasické průtočné a přehradní zdroje, jsme na nějakých 1 200 MW.

Pro jistotu ovšem provedu extrapolaci tohoto čísla na české prostředí, abychom si uvědomili, jak obrovské je vzhledem k velikosti energetiky: Je to stejné, jako kdybychom měli ve vodních zdrojích 2 760 MW (ve skutečnosti máme cca 1 100 MW).

Slovenská energetika tedy stojí na dvou velmi pevných pilířích: jádru, které má defacto „francouzské“ parametry, a vodě, která kombinuje udržitelnost s řiditelností. Prostě značka ideál!

Není divu, že Slováci si mohli dovolit už na jaře 2024 odejít od uhlí. Alespoň tedy v elektroenergetice (v teplárenství snad ještě zůstává, ale nevím to jistě). Posledním uhelným Mohykánem byla elektrárna Vojany u Košic. Spalovala černé uhlí z Ruska a na merit orderu vždy reprezentovala suverénně nejdražší zdroj, před nímž bledly i nejdražší plynovky.

Když už je o nich tedy řeč – nutno přiznat, že ve výrobě elektřiny hrají zejména v zimě poměrně důležitou roli. Zatímco v létě plní roli klasických špičkových zdrojů, v topné sezoně běží dost často kontinuálně. Pro úplnost: Dohromady se bavíme o instalovaném výkonu ve vyšších stovkách MW.

Už je to dlouhé, což? Nebojte, jsem skoro vykecán, grande finále je za rohem. Ale napřed vás zkusím pobavit, chcete? Najděte jeden rozdíl.

No dobře, jeden by tam vážně byl – Francie má na rozdíl od Slovenska vítr (ne, že by ho potřebovala, ale má ho). Ale jinak byste bez znalosti čísel na ose Y nepoznali, co je co.

Nad Tatrou sa blýska

hromy divo bijú,

nad Tatrou sa blýska

hromy divo bijú.

Jestliže praotci Čechovi občas (obzvláště v těchto mrazivých dnech a týdnech) vyčítáme, že nedošel až na horu Monte Grappa místo na horu Říp, praotec Slovák musí dostávat ještě větší čočku. A to kvůli cenám silovky, která bývá v posledních letech ještě o 6-7 eur/MWh vyšší než ta naše.

Dlouhá léta říkám, že Jánošík je smutný hrdina evropské energetiky: Dekarbonizaci má skoro hotovou (85 % ze zdrojů označovaných za čisté), a přesto je trestán skoro nejvyššími cenami v Evropě. Jak to? No právě jen kvůli své geografické poloze.

Slovensko doplácí na sousedství s Maďarskem (což jistě prospívá jejich historicky vřelým vzájemným vztahům) a vazby na další balkánské země, které jsou prakticky všechny permanentně deficitní. Elektřina se běžně valí celou Evropou ze severu na jih, případně ze západu na východ a jihovýchod (pokud v Německu fouká), ovšem sítě přetížené tranzitní elektřinou málokdy umožní Slovensku v dostatečném množství konzumovat levné severské či německé zboží. V důsledku se pro Slovensko stává častěji cenotvorným spíš Balkán a podle toho vypadají i slovenské ceny.

To však nic nemění na tom, že Slovensko přistupuje k rozvoji zdrojové základny zodpovědně a jako jedna z mála evropských zemí si i v následujících letech udrží velmi nízké hodnoty LOLE (= počet hodin nedodávky v roce). Země sice do budoucna plánuje rozvíjet i moderní energetiku, klíčovým však pro ni zůstává jádro. Přestože už teď má úctyhodnou flotilu, nezdráhá se hovořit o nových blocích, malých i velkých.

A přesně tím bychom se měli inspirovat. Pokud to myslíme s dekarbonizací a energetickou bezpečnostní alespoň trochu vážně, zejména v zemích s mizernými klimatickými podmínkami nám nezbývá, než investovat do obřího jaderného programu, ať to stojí, co to stojí. Rezignace na zdrojovou přiměřenost by byla ještě mnohem dražší – obzvláště za předpokladu, že k ní bude nadále směřovat většina okolních států.

Zastavme ich bratia

veď sa ony stratia,

Slováci ožijú.

Zastavme ich bratia

veď sa ony stratia,

Slováci ožijú.