Článek
Disclaimer: Pokud nemáte rádi čísla, následující odstavec raději přeskočte a spokojte se s informací, že Evropská unie snížila emise od 90. let opravdu o hodně. Konec disclaimeru.
Jestli se v oblasti boje proti změnám klimatu někomu nedá upřít snaha, pak jsou to Evropané. Posuďte sami: Státy současné Evropské unie (EU-27) dokázaly za posledních 30 let snížit emise CO2 v energetice o 39 %, v odpadovém hospodářství o 34 %, a dokonce i v kritizovaném zemědělství o krásných 21 %. Tím ale výčet dekarbonizačních úspěchů zdaleka nekončí – dařilo se i v kategorii průmyslových procesů (- 26 %), spalování v průmyslu a stavebnictví (- 41 %) či spalování v domácnostech, institucích a zemědělství (- 27 %). Díky tomu všemu klesly v EU emise CO2 z 5 miliard tun v roce 1990 na 3,7 miliard tun v roce 2019. Tedy o celou čtvrtinu! Sluší se přiznat, že jediným sektorem, v němž emise v tomto období stoupaly, je doprava (sic!), a to o ne zrovna zanedbatelných 33 %. Na druhou stranu i zde klesají emise na přepravní jednotku, protože dramaticky narůstá objem dopravy na souši, na vodě i ve vzduchu.
Což nám zároveň i napovídá, jak se nám podařilo v celkovém úhrnu dosáhnout tak skvělých čísel: Rozhodně jsme se neuskrovnili, spíš naopak. Životní úroveň vesele stoupala. Klíčem k úspěchu byly mohutné investice do technologického rozvoje, ekologizace či zvýšení účinnosti ve všech výše zmíněných segmentech. Na jednu stranu nelze zpochybnit, že na začátku byla nějaká forma regulace, na druhou stranu není pravda ani to, že emise klesly jen kvůli tomu, že to někdo nařídil. Rozvoj fotovoltaiky, větrníků, bateriových úložišť či elektrifikace dopravy a vytápění určitě nastartovala a urychlila politika (čti: dotační politika), ale fakticky ho realizovali firmy, inženýři a investoři s dostatkem odvahy, peněz i vize. Což je dost důležité zdůraznit, protože jinak by člověk snadno podlehl dojmu, že o přírodních zákonech se dá jednoduše hlasovat.
Evropa se tedy rozhodně nefláká. A co dělá zbytek světa? Bylo by laciné pranýřovat Čínu a Indii za neutuchající boom fosilní energetiky, proto to vynecháme a naopak vypíchneme, že i tyto země v posledních letech rozjíždějí velmi ambiciózní investice do transformace energetiky i průmyslu. Bohužel v tom opravdu rozvojovém světě nelze očekávat ani tento na první pohled schizofrenní rozvoj. Podle rešerší kanadského vědce českého původu Václava Smila mají dnes obyvatelé subsaharské Afriky stejnou denní spotřebu energie jako Francouzi či Němci v polovině 19. století! Tito lidé přirozeně touží po stejném blahobytu, jako mají Evropané či Američané. Ale vzhledem k jejich ekonomickým možnostem opravdu nelze očekávat jinou než fosilní cestu za tímto cílem. Dlužno podotknout, že lepidlové či polévkové protesty se rozhodně netýkají těchto oblastí světa, ale výhradně bohatého Západu.
Suma sumárum, pokud nejsme úplní sebemrskači, musíme objektivně uznat, že svět dělá pro odvrácení změny klimatu docela dost. Ostatně čistě ekonomicky jde velmi pravděpodobně o největší investiční projekt v dějinách lidstva. Projekt, který bude hodně náročný, hodně drahý a který se dřív nebo později projeví na bankovním účtu každého z nás (pokud se tak již nestalo). V této perspektivě znějí urážlivě až arogantně neustálé litanie o tom, že v oblasti klimatu neděláme nic.
Bylo by však chybou končit tímto na první pohled poněkud předvídatelným závěrem. Ono se totiž klidně může stát, že i když budeme v dekarbonizaci úspěšně pokračovat a třeba ještě násobně zrychlíme, možná to nebude stačit. Zásadní slovo totiž bude mít Matka příroda. A jak víme, že to ta distingovaná dáma nebude vidět stejně jako aktivisté a že nakonec neprohlásí něco podobného jako oni? (Tedy: Nedělali jste nic, tu máte ještě pár stupňů navíc!)
To samozřejmě není důvod, proč to zabalit a soustředit se jen na adaptaci (to druhé tedy musíme udělat tak jako tak). Vědecký konsensus nám velí udělat maximum pro to, aby emise skleníkových plynů klesly co nejrychleji na minimum. Pokud jde o vyspělý svět (hlavně EU), asi se shodneme na tom, že politika je přísná a plány ambiciózní ažaž a problém můžeme mít hlavně s jejich dodržením a naplněním. A, věřte nebo ne, právě s tím by mohli pomoci aktivisté.
Otevřít lithiový důl, postavit gigafactory, zasíťovat Česko nabíjecími stanicemi pro elektromobily, vybudovat pro těžký průmysl zařízení na zachytávání a ukládání CO2, udělat z Vysočiny větrníkovou velmoc, nastartovat výstavbu velkých solárních parků na brownfieldech a v krajině s nízkou bonitou půdy, vybudovat masivní vodíkovou infrastrukturu. To všechno a mnohé další jsou investice, bez nichž ten Green Deal prostě nevyrobíme. Zároveň ale každá z nich vyvolá (nebo už vyvolala) velký odpor ze strany dotčených obcí a jejich obyvatel. Kdepak, moderní klimatický aktivismus, který skutečně chce něco změnit, bude vypadat jinak. Místo protestů, aby někdo mocný něco udělal, by mohly přijít protesty, aby řadový občan (bez politické moci ale s právem blokovat záměry) něco neudělal. Pravda, klimatické změně možná nezabráníme ani tak. Ale aspoň budeme mít šanci splnit to, co jsme si tak velkoryse namalovali. A zabráníme další mezinárodní krizi - té na trhu s rychle tuhnoucím lepidlem.
Článek vznikl v rámci projektu Energie ve dne v noci.
