Článek
V dvoudílné epizodě „Pete“ z mého oblíbeného sitcomu Červený trpaslík se skupina hlavních hrdinů na toulkách vesmírem zmocní tzv. časometu, který dokáže digitalizovat čas a uvolňovat jej v sekvencích. Máte-li však tak mocný nástroj a neumíte-li ho používat, v dobré víře snadno způsobíte katastrofu. Třeba když ve snaze oživit mrtvého vrabce omylem vrátíte jeho věk o několik desítek milionů let a proměníte zesnulého opeřence v až příliš živého dinosaura. Po mnoha peripetiích se nakonec Listerovi a spol. podaří obřího ještěra zpacifikovat, načež dojde k naprosto kouzelnému dialogu:
Rimmer: A teď ten časomet znič.
Lister: Taková věc je k nezaplacení!
Rimmer: Znič ho!
(Lister časomet rozšlape a následně oba procházejí kolem obřího vejce, z nějž se líhne malý dinosaurus)
Lister: Co teď budem dělat?
Rimmer: Teď? Sprav ten časomet, je totiž k nezaplacení.
Znáte snad lepší popis německé Energiewende a především pak předčasný odchod od jádra?
Připomeňme si, v čem spočívá ten líhnoucí se malý německý dinosaurus. Zatímco až do roku 2022 patřilo Německo k největším světovým exportérům elektřiny, po odstavení posledních tří jaderných reaktorů se propadlo do největších bilančních deficitů v historii. Letos má našlápnuto k čistému importu téměř 30 TWh, čímž už se blíží k Británii i chronicky nedostatkové Itálii.
Snad to nebudete považovat za škodolibost, když se v „elektronické tužce“ podíváme na nejhorší moment z letošního roku. Přesněji řečeno jeden z nejhorších, protože ten úplně nejhorší kupodivu nastal v létě 18. srpna, a to ještě v neděli, kdy je nízký odběr, takže rozhodně nereprezentoval situaci typu „Hledá se proud. Značka.: Spěchá. Nízká cena výhodou.“
Rozebereme si raději čtvrtek 7. listopadu, kdy se Německo ocitlo uprostřed pověstné Dunkelflaute (stav nefouká, nesvítí).
Výroba elektřiny v Německu 7.11.2024
Kolem 10:00 pokrýval skomírající vítr jen 1,5 % německé spotřeby a Slunce se se svými 5,3 % taky zrovna nepřetrhlo. Naštěstí zafungovali přirozeně solidární sousedé, kteří se společně složili na neuvěřitelných bezmála 16 000 MW! To je jako trojnásobek běžného českého zatížení v létě… A nemyslete si, když bylo Němcům fakt ouvej, z čirého altruismu (který se jen shodou náhod potkal se spotovou cenou blížící se hranici 200 eur/MWh) jim vydatně pomáhali skoro všichni – Francouzi (3 646 MW), Češi (2 844 MW), Nizozemci (2 409 MW), Švýcaři (2 415 MW), Rakušané (2 192 MW), Norové (1003 MW), Belgičané (889 MW), Švédové (617 MW) i Poláci (509 MW).
Ani nemusíte být zrovna Dana Drábová, abyste si dovodili, že jaderné elektrárny v německé energetice setsakramentsky chybí. Jenomže už příští jaro možná nastane bod zvratu.
Hodně se o tom píše, protože média milují body zvratu. Už povodeň kulminuje? Co válka na Ukrajině, nebude příští rok rozhodující? A vzpomínáte na starý dobrý covid? Ten měl dokonce „bod zlomu“… A co fotbalisté Sparty, kdy se jim ta mizerná série porážek a remíz konečně zlomí?
Jak jistě uznáte, hypotetický návrat Německa k jádru by byl mediální break point čistý jako moselské víno. Vždyť zpoza západní hranice přes dvacet let slýcháme, že jádro je fuj. A najednou se po krachu vládní koalice blíží předčasné volby a favorit na vítězství (Friedrich Merz a jeho CDU/CSU) plní média dříve nepředstavitelnými titulky:
Jak číst tato vyjádření? Jsou to jenom pověstné předvolební balónky? Nebo je skutečně ve hře vzkříšení aspoň některých z odstavených reaktorů? Pojďme si trochu zaspekulovat a zapřehánět.
Mapa jaderných elektráren v Německu
Dnes už to zní bláznivě, ale v Německu fungovalo dohromady 37 jaderných reaktorů. Když nebudeme počítat těch osm malých, které byly spíše experimentálního charakteru a které už měly dávno spát (popravdě tedy už skutečně dávno spí), reálně se bavíme o 29 kusech o celkovém instalovaném výkonu 26 091 MW (wow, to je skoro polovina francouzské flotily!).
Z nich nás už dnes určitě nezajímají bloky odstavené v 80., 90. a mileniálních letech a bohužel ani ty, které nepřežily první vlnu Energiewende v letech 2010-2020. Tehdy se poroučelo do důchodu 11 německých reaktorů s instalovaným výkonem celkem 12 383 MW. Většina z nich přitom sotva překročila Kristova léta, tedy odhadem polovinu plánované životnosti…
Zbývá šest nejnovějších reaktorů. Jak to s nimi aktuálně vypadá? Bavorský Gundremmingen C (1288 MW) i severosaská Grohnde (1360 MW) to mají, zdá se, taktéž spočítané, protože provozovatelé už zahájili definitivní Rückbau neboli demontáž. U zbývajících čtyř zdrojů však stále svítí pouze Außer Betrieb (mimo provoz)… Kromě vloni odpojených bloků Neckarwestheim 2 (1310 MW), Emsland (1335 MW) a Isar 2 (1410 MW) se to kupodivu týká i Brokdorfu (1410 MW) odstaveného už na konci roku 2021. V čisté teorii tedy zůstává dohromady ve hře 5 465 MW bezemisní a stabilní elektřiny!
Zatím ale o této hře hovoří pouze politici. Jak praví klasik, „rozhodujúce je odborné hledisko, Troník“. A tady se zdá být vše jasné. Na všetečné novinářské dotazy typu „hele a nešlo by to přece jen ještě nějak nahodit?“ provozovatelé unisono odpovídají: „zapomeňte na to.“
Šéf EnBW pro jadernou energetiku Jörg Michels: „Stav demontáže našich pěti jaderných elektráren je v praxi nevratný. V této souvislosti již není pro nás diskuse o dalším využívání jaderné energie nutná.“ Pro úplnost: Jednou z těch pěti je i Neckarwestheim 2 ve stavu Außer Betrieb.
Generální ředitel RWE Markus Krebber řekl před několika týdny narovinu, že koncern už 13 let neřeší najímání nového personálu pro jadernou energetiku. Podle něj by sice technicky bylo možné zařízení dále provozovat, ale ne na stisknutí tlačítka. „Přece to nejsou kávovary,“ sdělil doslova. RWE je též vlastníkem jednoho z posledních německých jaderných Mohykánů Emsland.
Do třetice nechme promluvit Guido Knotta, šéfa PreussenElektra: Přestože jako jediný z „velkých jaderných kluků“ považuje konec německého jádra za evidentní chybu, comeback již jednou odstavených elektráren je pro něj „naprosto vyloučený.“ Podle něj by to trvalo roky a stálo miliardy eur. Přestože demontáž „jeho“ reaktoru Isar 2 běží teprve pár měsíců, důležité prvky už prý jsou pryč a jejich náhradu lze pokládat za utopii.
K výše uvedenému připojuji osobní energetický lament: Zatímco Francie (při vší úctě k mohutnosti její flotily) si udržuje jaderné trabanty, favority a maximálně jedničkové Fabie, Německo zavřelo mercedesy a báva v nejlepších letech. O to víc zamrzí, že už s tím nejspíš nepůjde nic moc udělat.
Respektive… Nedalo mi to a otázku hypotetického restartu německého jádra jsem konzultoval s řadou českých jaderných fyziků. A k svému úžasu jsem se dozvěděl, že čistě technicky by minimálně tři naposledy odstavené jaderky spustit teoreticky ještě šly! Ale muselo by se opravdu hodně chtít, a i tak by bylo třeba najít odpovědi na spoustu palčivých otázek: Kdo dá elektrárny zase dohromady? Kde se vezme personál, když jaderná fyzika se v Německu už mnoho let prakticky nevyučuje? Kde se vykouzlí subdodavatelé? Odkud se doveze palivo? A co potřebná povolení k provozu? A jak vlastně vysvětlit německé veřejnosti, že 20 let se z jejich daní budovalo něco, co nepřináší kýžené výsledky, a je nutné se vrátit k něčemu, čeho jsme se rozhodli zbavit? „Teď? Sprav ten časomet, je totiž k nezaplacení…“ Nebo jak by řekl Mireček z Básníků: Tohle je program na celej semestr. Trvalo by to několik let.
Úplně jsem přitom zapomněl na úskalí, které je možná ze všech nejdůležitější: Aby byl restart představitelný, musel by provozovatelům někdo (stát) dát perspektivu provozu ne na dva, tři roky ani pět let, ale minimálně na deset let. V této souvislosti je vhodné připomenout, že energetický trh v EU je nyní v takovém stavu, že dlouhodobou perspektivu bez provozní podpory nedává vůbec žádnému zdroji, dokonce ani tomu obnovitelnému…
Pro úplnost: Nejoptimističtější analýzy hovoří o technické možnosti restartu tří reaktorů do roku 2028 a dokonce dalších devíti do roku 2032. Tak se v tom vyznejte…
BREAKING: We find that Germany can restart 3 nuclear reactors by 2028 and 9 reactors by 2032.
— Mark Nelson (@energybants) December 4, 2024
The engineering and economics work. Two-thirds of the public want it. Only political will is needed.
Here are four detailed graphics from our new report that summarize the facts. pic.twitter.com/g5300CPjhs
Samozřejmě stát se může leccos, žijeme v turbulentní době, která přirozeně generuje turbulentní jednání. Kdybych si však mohl vsadit, viděl bych to nějak takhle: Čo bolo, to bolo, odstavené reaktory už se nevrátí. Nové klasické „mamutí“ bloky už se stavět taky nebudou, protože takový politický veletoč by prostě nikdo neustál. O to atraktivnější ale budou pro Německo malé modulární reaktory, které sice vůbec nejsou malé (a možná ani modulární) a v podstatě jsou to stále ta samá zařízení, jakých už se země jednou úspěšně zbavila (třeba dukovanský blok má výkon malého modulárního reaktoru…). Ale politicky budou pro veřejnost přijatelné, když se to vhodně podá. Jak by řekl účastník večerní školy Kroupa: „To se jedná o úplně jiného žáka z úplně jiné třídy…“
Vím, co si myslíte. Podle obyčejných kupeckých počtů přece výstavba nového zdroje bude vždycky dražší a méně výhodná než prodloužení životnosti stávajícího. To asi ano, ale u jaderné elektrárny v pokročilém stádiu rozebranosti už to platit nemusí. Náklady na demontáž těchto zařízení běžně činí stovky milionů eur.
Je tedy nejvyšší čas, aby si Němci narovinu přiznali, na čem jsou a co ve skutečnosti znamenají fráze o návratu k jádru. Bude to možná trochu trapné, hodně drahé, bude to trvat asi i dlouho, bude to všechno možné… ale bude to nejspíš pořád lepší, než pokračovat na cestě do pekla a snažit se nedostatky OZE vyřešit přidáním ještě více OZE. Nebo to vidíte jinak?
