Žádné dotace, žádné rotace. Švédové od jara neobjednali jediný větrník

Že zrovna Švédsko přineslo naší planetě Gretu Thunbergovou, beru jako typickou škodolibost vesmíru. Zemi tří korunek by se klidně mohlo přezdívat Země tří energií: V roce 2023 vyrobila z vody, větru a jádra 94,5 % elektřiny a s emisní intenzitou 41 gCO2/kWh se stala čtvrtou uhlíkově nejšetrnější energetikou na světě. Přesto právě zde vyrostla nejslavnější ekologická aktivistka, jejímž posláním je dávat čočku politikům, aby konečně něco dělali s tou proklatou změnou klimatu. Za mě job snů, protože věda nám zatím nedokázala dát uspokojivou odpověď na otázku, co je to to „něco“ (což ovšem znamená, že globální zásoby čočky budou brzy v ohrožení).

Kam se ve Švédsku energetikovo oko podívá, tam slastně přivírá víčko. Vodní potenciál? Fantastický.

Větrný potenciál? Velmi dobrý.

Sluneční potenciál? Nechme to být (soláry na stockholmských střechách dávají asi stejný smysl jako pšenice v saúdské poušti).

I tak má ovšem Švédsko přírodní podmínky, jaké mu může zbytek světa jen závidět. Přesto neponechalo nic náhodě a už před 70 lety rozjelo poměrně robustní jaderný program. Dnes funguje v zemi deset reaktorů ve třech lokalitách, což reprezentuje až bratru 6 900 MW nejen čisté, ale zároveň stabilní elektřiny.

Energetický mix vyjádřený instalovaným výkonem nepotřebuje dalšího komentáře. Teda vlastně jo – dlužím vám ještě vysvětlení ke kategorii Ostatní (která vám může připomínat politickou stranu „Nevím“ v předvolebních průzkumech). Dle klasifikace ENTSO-E reprezentuje biomasu, bioplynky či ZEVO. A poslední důležitá věc: Průměrné zatížení švédské sítě činí 14 200 MW.

Nyní už máte dostatek indicií k tomu, abyste mohli vydedukovat, jak je to ve švédské energetice doopravdy. Zdrojová přiměřenost úplně vzorová, výhled do budoucna velmi solidní, ceny elektřiny pro domácnosti i podniky skoro nejnižší v Evropě a čistý export druhý nejvyšší po Francii.

Když ve Švédsku nefouká, vůbec nic se neděje. Pustí se trochu víc vody v přehradách a export zůstává na vysoké úrovni, jako by se u Stockholmu nechumelilo.

Bát se, že ve švédských řekách nebude dostatek vody, to je jako koupit si na výlet do chilské pouště Atacama pro všechny případy pláštěnku a deštník. V zemi ledovců je sucho v podstatě neznámý stav. I v extrémně „suchém“ období voda dává kolem 2000 MW, což je hodnota, o níž si v ČR můžeme nechat zdát jako o maximu…

Švédská energetika měla v letošním roce problém fakticky pouze třikrát. Uhodnete, o co šlo? Připomeňme si vyjádření ministryně energetiky, obchodu a průmyslu Ebby Buschové z poloviny prosince: „V jižním Švédsku jsou ceny energie rekordně vysoké, protože musíme exportovat elektřinu do Německa přes podmořské kabely. To vedlo ke snížení nabídky ve Švédsku a ke skokovému nárůstu cen.“ Tři německé Dunkelflaute, tři exploze cen elektřiny v jižním Švédsku, které leží kupodivu nejblíž k Německu. V této souvislosti si neodpustím ještě jeden přátelský štulec: Vzpomínáte na to, jak Švédové v létě potopili plánovaný nový podmořský kabel do Německa poněkud hlouběji, než se očekávalo? Tak ono to mělo své důvody…

V závěru podzimu navíc proběhla médii (i českými) zpráva, že ve Švédsku dramaticky zpomaluje rozvoj větrné energetiky. Za druhý a třetí kvartál nebyla objednána jediná větrná turbína!

Důvodů je víc než kamer na novém úseku dálnice D4: Zdražování materiálů a komponent, vyšší úrokové sazby, odpor místních komunit, veta projektů od obcí, ochrana životního prostředí, problémy s připojením k síti, a dokonce i obava o bezpečnost země. Jo, fakt! Vláda odpískala přes deset žádostí o offshore projekty v Baltském moři, protože větrné parky v této oblasti by mohly snížit reakční dobu na případný raketový útok.

Hlavní důvod jsem ale nezmínil a vy už ho samozřejmě tušíte. Švédsko nedávno ukončilo štědrou dotační podporu pro nové větrné zdroje a od té doby se zde investice do čisté energie řídí pouze cenou. Švédská větrná energetika tak neomylně vstupuje do čítanek jako učebnicový příklad ekonomické kanibalizace: Dotované projekty srážejí cenu silové elektřiny k nule (či pod ní), a tím likvidují ekonomiku jakýchkoliv nových zdrojů, tedy i těch větrných. Jinými slovy nový boom větrníků bude možné nastartovat pouze novými provozními dotacemi (protože investor není skřítek Tomte alias švédská obdoba ježíška, ale soukromá firma usilující o maximalizaci zisku).

Osobně si myslím, že gigantický švédský plán vybudovat 98 000 MW v offshorech je zhruba tak pravděpodobný jako že švédský prototyp letadla na elektřinu přeletí Atlantik.

Na druhou stranu se zkusme zamyslet nad tím, zda je útlum větrníků opravdu tak špatná zpráva, kvůli níž by Švédové měli rozmontovávat skříně PAX, zapalovat oblíbená auta z bytelné oceli či začít vařit masové koule z tofu.

Švédská větrná energie ve své stávající podobě funguje jako skvělý doplněk, který snižuje ceny i pro koncové zákazníky, protože má nízké provozní náklady a zatím neklade tak významné nároky na posílení síťové infrastruktury. Co je důležité, do problémů nedostává švédskou síť zatím ani v klimatických extrémech. Bezproblémovost bezvětří už jsme si demonstrovali, co když ale fouká tak, jako by ve Švédsku nebylo žádné zítra? Žádný problém, přehrady trochu uberou, případně trochu ubere jádro (ne, že by mu to dvakrát svědčilo, ale dokáže to), a když bude úplně nejhůř, přistoupí Švédové k nucenému vypnutí některých větrných farem. To se ale zatím stává jen v naprostém minimu případů, což svědčí o tom, že švédský podíl větru v mixu je zatím zdravý.

Švéd nicméně i tak hledí do budoucnosti s vráskami na severském čele. Copak výrobu elektřiny, tu má v podstatě dekarbonizovanou, ale co transformace dopravy, vytápění a hlavně energeticky náročného průmyslu? To všechno bude hodně hladové po další elektřině. Kde ji Švédsko vezme, když ne z nových větrníků? Z nového jádra! Švédsko přistupuje k dekarbonizaci pragmaticky a zjevně mu záleží i na tom, aby v důsledku nedošlo k zdražení energií ani omezení spolehlivosti dodávek (a snad ani k exodu průmyslové chlouby). Proto taky leží na stole návrh 40letých smluv, které novým jaderným zdrojům garantují sympatickou cenu 70 eur/MWh. Této ceně pochopitelně nemohou konkurovat ani ty nejlepší větrné projekty, a to se nebavíme o rozdílu mezi stabilní a na počasí závislou výrobou.

Jasně, možná jste si při pohledu na švédské starosti vzpomněli na Chandlera z Přátel, jak lamentuje „mé diamantové boty mě tlačí a stovky se mi nevejdou do peněženky“. Může být. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že ani objektivně čisté a technologicky vyspělé Švédsko nepočítá s uhlíkovou neutralitou v roce 2030 či 2035, ale až v roce 2045! Pouze o pět let dříve než my nebo Německo. Další důkaz, že to, do čeho jsme se v Evropě pustili, nebude snadné, levné ani rychlé. Ale když už jsme se tak jednou rozhodli (a já vůbec nechci hodnotit, zda je to dobře nebo špatně a zda to bylo nutné), zkusme to aspoň dělat racionálně a ne ideologicky.

Přeji klidné svátky a doufám, že se Santa ani žádný jiný nebeský jezdec se svými soby nenamotá na nějaký ten větrník (ale to spíš hrozí v tom Švédsku než u nás).