Článek
Je to typická škodolibost dějin. Nejvíce následováníhodné tipy k rozvoji energetiky dali Evropě sovětští fyzici. O Pjotru Kapicovi a jeho proslulé stockholmské přednášce o globálních problémech a hustotě energetického toku jsem vám vyprávěl před měsícem. Dnes bych chtěl vzpomenout jednoho z jeho následovatelů Andreje Sacharova. Pokud jste minule četli opravdu pozorně, možná se vám vybaví jeden ne úplně zanedbatelný dějinný moment, v němž se osudy obou mužů protnuly. Byl to právě Kapica, kdo v roce 1973 jako jediný odmítl podepsat pamflet Akademie věd SSSR proti občanským postojům Sacharova.
Svou nejslavnější esej „Jaderná energetika a svoboda západu“ napsal Sacharov v roce 1977, tedy pouhý rok po Kapicově vystoupení ve Stockholmu. Na srdíčku nás může hřát fakt, že na Západ ji propašoval jeho přítel, český disident a jaderný fyzik František Janouch (mimochodem zemřel na začátku letošního roku v požehnaném věku 92 let právě ve Stockholmu).
Čtěte, a pokud máte po ruce kladívko s dlátem, tesejte do kamene:
„Rozvoj jaderné energetiky je jednou z nezbytných podmínek pro uchování ekonomické a politické nezávislosti každé země – nejen těch, které již dosáhly vysokého stupně rozvoje, ale i těch, které se teprve rozvíjejí. Zvláště velký je význam jaderné energetiky pro země Západní Evropy a Japonska. Pokud bude ekonomika těchto zemí nadále do významné míry závislá na dodávkách chemických paliv ze SSSR nebo ze zemí pod jeho vlivem, bude Západ neustále čelit hrozbě odříznutí těchto kanálů. Důsledkem toho bude potupná politická závislost. V politice jeden ústupek vždy vede k dalšímu a je obtížné předpovědět, kde tyto ústupky nakonec skončí.“
Co nám do toho nějaký Rusák kecá, přece nejsme blbí, ne?
No, nechť dosavadní evropskou jadernou politiku posoudí sám laskavý čtenář. Když se podíváme na vývoj instalovaného výkonu v prostoru evropské „sedmadvacítky“ za posledních 10 let, nepříjemně nás cvrkne do nosu pokles instalovaného výkonu o 17 %, v absolutní hodnotě o 19,2 GW. Důvody jsou nasnadě: Skoro nic jsme nepostavili a spoustu jsme toho odstavili, leccos i daleko před vypršením životnosti (Němci by mohli vyprávět).
Ale přestaňme se bičovat, byť možná i máme za co. Důležitá je budoucnost. Jaký vývoj lze očekávat s ohledem na vyjádření politiků jednotlivých zemí?
1. „Atomisté“
Země, které dokázaly rozjet menší či větší jaderný program a až na drobná zaváhání počítají s jeho dalším rozvojem do budoucna.
Francie
Celkem 19 jaderných elektráren, 56 reaktorů, instalovaný výkon dohromady fantastických 61,37 GW, podíl na roční výrobě běžně přes 70 %. Chtělo by se citovat nejmenovaného předsedu vlády: „Kdo z vás to má?“ Francouzský jaderný program v 60.-80. letech reprezentuje v Evropě dodnes naprosto ojedinělou transformaci, která umožnila snížit podíl fosilních zdrojů na výrobě elektřiny z původních téměř 100 % na současných 3,7 %…
Už se o tom moc nemluví, ale i na gallského kohouta přišly v minulé dekádě protijaderné nálady. V roce 2014 se objevil nápad snížit podíl jádra na výrobě elektřiny na 50 %. Potom se ale začaly objevovat další nápady vyplývajících pro změnu z klimatických závazků (k jejichž splnění je jádro jaksi potřeba), pak přišla energetická krize a dnes se zdá, že zvítězil úplně jiný nápad: Země chce naopak do roku 2050 postavit 14 nových reaktorů s výkonem 23-27 GW. To zní parádně, že? No jo, jenomže mezitím dožije ve Francii naprostá většina stávajících bloků, takže původní flotila spadne na nějakých 15 GW. Při optimistickém odhadu tedy bude Francie v polovině století oproti dnešku minus 18 GW!
Česko
Brečet nad tím, že Temelín nemá čtyři bloky, ale jen dva, už dnes nemá smysl. Sluší se však připomenout důvody. Pamatujeme si totiž pouze ten z roku 2014, ten ze začátku devadesátek už ne a to je škoda. Připomeňme tedy, že v návaznosti na masové protesty rakouských i českých ekologických aktivistů byly v roce 1990 pozastaveny práce na 3. a 4. bloku a následně rozhodla federální vláda Mariána Čalfy o tom, že stavět se bude jen 1. a 2. blok.
Výhled do budoucna ale vypadá slibně. Dva nové „korejské“ bloky v Dukovanech jsou na cestě k realizaci, dva další v Temelíně jsou zatím s otazníkem, ale buďme optimisty. Počítejme plus 4,2 GW. Do roku 2050 ovšem zcela určitě skončí všechny čtyři bloky v původních Dukovanech, takže to ve výsledku vypadá tak maximálně na solidních plus 2,1 GW.
Slovensko
Slováci nedávno spustili třetí blok v Mochovcích a příští rok spustí i čtvrtý (oproti dnešku plus 0,5 GW). Uchechtnutí nad tím, že výstavba má zpoždění 30 let není úplně na místě – Slováci už teď vyrábějí z jádra přes 60 % elektřiny a míří někam k dvoutřetinovému podílu. Co bychom za to dali? Navíc chtějí stavět ještě nový velký blok v Jaslovských Bohunicích (plus 1,2 GW). Původní bohunické bloky budou ovšem nejspíš do poloviny století uzavřeny (minus 0,94 GW). Suma sumarum plus 0,8 GW.
Velká Británie
Já vím, že Spojené království už nepatří do Unie, ale čilý přeshraniční provoz tomu příliš neodpovídá, takže je korektní zahrnout do analýzy i tohoto „atomistu“. Současnost? S ohledem na velikost země žádná hitparáda: 5 jaderných bloků s výkonem mírně přes 6 GW. Ovšem o to ambicióznější program Britové představili na začátku letošního roku. Do roku 2050 chtějí zvýšit instalovaný výkon v jádru na famózních 24 GW! Nejspíš je to zatím úvaha na úrovni zbožného přání, ale britským gentlemanům se dá věřit. Počítejme plus 18 GW.
2. „Ozzáci“
Země s proměnlivými náladami ve vztahu k jádru – střídají se období, kdy je jádro budoucností energetiky a kdy míří do propadliště dějin. Nakonec to ale vypadá na jaderný „comeback“.
Itálie
Už se to skoro neví, ale Itálie měla docela významnou jadernou flotilu. Od začátku 60. let provozovala čtyři jaderné elektrárny. Jenomže přišel Černobyl a s ním i italské jaderné „finito“ (ve všech případech evidentně předčasné). Poslední dvě provozované elektrárny, Caorso a Trino Vercellese, skončily v roce 1990.
Pak se ale otočil vítr, což se stane skoro vždycky, když dosavadní stav začne nepříjemně zasahovat do našich peněženek. Energetická krize notně zamávala italskou ekonomikou kvůli závislosti na dovozech a zemním plynu. Výsledek? Itálie, pozdní sběr z roku 2024, chce do roku 2050 postavit nejméně 8 jaderných GW! Takže na futro píšeme plus 8 GW.
Nizozemsko
V zemi tulipánů se odehrál trochu jiný příběh, ale výsledek je zatím velmi podobný. Nizozemci dokázali v 70. letech postavit jednu jadernou elektrárnu Borssele (0,5 GW) a ta dodává elektřinu do sítě dodnes (o to víc vynikne, jak moc byl italský phase out předčasný). Nebyl to však pouze Černobyl, co zabránilo dalšímu rozvoji nizozemského jádra. Nizozemci totiž už na počátku 60. let objevili velké zásoby zemního plynu. „Proč rozvíjet něco, co může vybouchnout, když máme doslova kolem komína k dispozici jiný, méně třaskavý zdroj energie?“ řekli si hned v roce 1986 a projekty na výstavbu nových reaktorů uložili k ledu.
V roce 1994 pak nizozemský parlament odhlasoval postupné vyřazení Borssele do roku 2003, následně vláda v roce 2003 posunula toto datum do roku 2013 a konečně v roce 2005 bylo rozhodnutí o konci reaktoru úplně zrušeno. Podle nejnovějších zpráv to vypadá, že reaktor by mohl za určitých podmínek fungovat až do roku 2034. V současnosti však Nizozemci zatoužili po nové výstavbě – ve hře jsou dva reaktory o výkonu 1-1,7 GW s perspektivou přifázování do roku 2035 a teoreticky i malé modulární reaktory. Ty však zatím připomínají Columbovu ženu, takže je do výpočtů nebudeme promítat. Za pozornost stojí unikátní právní subjektivita potenciálního provozovatele. Vloni na podzim vzniklo v Nizozemsku první energetické družstvo na světě, které se zaměřuje výhradně na jadernou energii a které nabízí občanům a firmám přímé zapojení do jaderných projektů. Při troše dobré vůle tedy hlásí Nizozemsko do poloviny století zatím dohromady plus 2,8 GW.
Polsko
Další utajený příběh. Ano, i Poláci chtěli jádro. V dubnu 1989 ovšem zastavili přípravné práce na výstavbě jaderné elektrárny Warta a v září následujícího roku skrečovali i druhou uvažovanou lokalitu Zarnowiec. Navíc vláda vyhlásila moratorium na výstavbu jádra do roku 2000. Těžko říct, co hrálo větší roli, zda Černobyl, nebo finance. V polském případě bych si tipnul, že spíš to druhé.
Každopádně výsledkem tohoto rozhodnutí byla evropsky a možná i světově unikátní závislost na uhlí (k letošku už „jenom“ 60 %). Pragmatický národ si však dobře vyhodnotil, že snížit tento podíl na nulu jen pomocí větru nebude úplně možné, a proto si už v roce 2014 namaloval ambiciózní jaderný program s cílem vybudovat 6 až 9 GW v jádru. Podle posledních zpráv nabírají plánované investice zpoždění, nicméně s ohledem na to, jak rychle dokázali Poláci postavit dálnice a další infrastrukturu, můžeme důvěřovat tomu, že do roku 2050 svůj plán stihnou. Plus 9 GW.
Slovinsko
S ohledem na velikost země se to zdá až neuvěřitelné, ale Slovinsko skutečně plánovalo výstavbu až osmi jaderných elektráren! Po černobylské havárii a protestech veřejnosti ovšem vláda plány zrušila a vyhlásila moratorium do roku 2000. Takže nakonec zůstala jen elektrárna Krško (0,7 GW) a i té hrozilo kvůli závadám na parogenerátorech v 90. letech odstavení. Nakonec odolala a Slovinsko ji plánuje provozovat ve spolupráci se sousedním Chorvatskem až do roku 2043. Doba jaderné renesance ovšem oživila i slovinský jaderný apetit – momentálně se hovoří o výstavbě jednoho nového bloku s výkonem 1 GW. Dohromady to tedy vypadá na plus 0,3 GW.
Bulharsko
Bulhaři provozují jedinou jadernou elektrárnu Kozloduj a ta se netěší zrovna dobré pověsti. Komise MAAE v roce 1991 dokonce doporučila odstavení čtyř jejich starších bloků. O rok dříve bulharská vláda zastavila výstavbu druhé jaderné elektrárny Belene. Přišel ale rok 2023 a vše je jinak. V lokalitě Kozloduj mají přibýt dva nové reaktory, dohromady o výkonu 2,3 GW. Když odečteme ty staré, které jsou ještě v provozu (dohromady 2 GW), jsme opět na plus 0,3 GW.
Rumunsko
I Rumuni měli velké oči. Jaderná elektrárna Cernavodă měla mít podle původních plánů pět reaktorů. Projekt ale nabral zpoždění a nakonec ztroskotal kvůli nedostatku financí. Do sítě byly nakonec připojeny pouze dva bloky s výkonem dohromady 1,4 GW. Na rozhodnutí o dostavbě 3. a 4. bloku se čekalo až do roku 2023 (= nových 1,4 GW). Kdy půjdou do důchodu původní bloky, to není úplně zřejmé. Při troše dobré vůle by však mohly přežít rok 2050. Plus 1,4 GW.
Maďarsko
Dlouho to vypadalo stejně: Máme Pákš (2 GW) a nic nového stavět nechceme! To se ale nedávno změnilo a v přípravě jsou dva nové bloky, každý o výkonu 1,2 GW. Pravda, o realizaci projektu panují pochybnosti, protože dodavatelem je ruský Rosatom. Ale s ohledem na zvláštní (pro nás, pravda, trochu nepochopitelné) pouto mezi oběma národy lze předpokládat, že výstavba skutečně začne. Vzhledem k tomu, že původní bloky mají být odstaveny až v 50. letech, vypadá to, že Maďaři vstoupí do druhé poloviny století s 4,2 GW v jádru. Oproti dnešku tedy budou plus 2,4 GW.
Švédsko
Možná vás to překvapí, ale i největší severská jaderná velmoc je klasickým „Ozzákem“. V referendu v roce 1980 (šest let před Černobylem) si totiž odhlasovala odchod od jádra do roku 2010! Že to úplně neklaplo, to je vidět ze současného švédského energetického mixu, který ukazuje skvělých jaderných 6,9 GW. Po energetické krizi navíc nabral vývoj úplně jiný směr. Švédové napřed zrušili limit na počet reaktorů v provozu a otevřeli cestu do nových lokalit. Následně se notně odbrzdili i v oblasti plánovaných investic: Do roku 2045 chtějí vybudovat až 10 reaktorů. Reálně však zatím vypadají pouze dva reaktory do roku 2035 (2,5 GW) a s ohledem na to, že stávající flotila pochází kompletně z 80. let, míříme v tomto případě překvapivě pod nulu: minus 4,4 GW.
Finsko
Po havárii v Černobylu přijala finská vláda rozhodnutí nestavět další jaderné elektrárny. V roce 1993 se sice objevil návrh vybudovat pátý jaderný reaktor, ale parlament ho nekompromisně zařízl. Asi věděl proč. Ten pátý reaktor se totiž nakonec postavil, jmenuje se Olkiluoto 3 a stal se symbolem novodobého jaderného zmaru (čti zpoždění a mnohonásobného překročení rozpočtu). Nicméně dnes má Finsko v jádru 4,4 GW a letos se objevily první hlasy, že kvůli dekarbonizaci jich bude potřebovat víc. Země připravuje revizi legislativy umožňující výstavbu malých modulárních reaktorů. Na papíře však zatím není nic, takže za hranou roku 2050 lze počítat tak maximálně s oním trochu nešťastným Olkiluotem 3 (1,7 GW). Dohromady minus 2,7 GW.
3. „Melpomeni Jonesové“
Název odkazuje k povídce Stephena Leacocka Strašlivý osud Melpomena Jonese o muži, který se ze zdvořilostních důvodů nedokáže rozloučit na návštěvě, a když po měsíci umírá, ze spaní vykřikuje, že by už měl… (jít). Tato kategorie tedy jasně říká: nic nového nechceme, ale odcházíme nejpomaleji, co to jde.
Belgie
Belgie měla ještě donedávna v jádru fantastických 6 GW. A to mohla mít ještě mnohem víc, nebýt toho, že vláda v roce 1988 po mnohaletém sporu odložila další rozvoj na neurčito. O rok později dokonce zamítla výstavbu již objednaného reaktoru, kvůli čemuž musela Francii zaplatit v přepočtu na české koruny miliardové odškodné.
V novodobé historii se země rozhodla podobně jako Německo od jádra úplně odejít do roku 2025 a spoléhat na zemní plyn. Nápad jistě dobrý. Výsledky nebyly dobré. V plné nahotě se to vyjevilo při energetické krizi.
Cožpak o to, předčasné důchody většinu bloků stejně neminuly - v září 2022 skončil Doel 3 (1,1 GW) a v lednu 2023 Tihange 2 (1,1 GW). V roce 2025 pak utichnou i Doel 1 a 2 (dohromady 0,9 GW) a Tihange 1 (1 GW). Provoz zbývajících bloků Tihange 3 (1,1 GW) a Doel 4 (1,1 GW), které mimochodem svým stářím odpovídají českým Dukovanům, byl však prodloužen o 10 let, tedy do roku 2035. V roce 2050 to ale bude nejspíš opravdu nula, čili počítejme oproti dnešku minus 4 GW.
Španělsko
„Adiós núcleo“ je další příklad evropské země, která na jednu stranu ví jistě, že chce jádro opustit, ale na druhou stranu si uvědomuje, že ho pořád více, či méně potřebuje. Plán z roku 2006 počítal s uzavřením všech španělských jaderných elektráren v letech 2001 až 2027. Změna nastala klasicky v roce 2023, kdy vláda rozhodla o prodloužení provozu zbývajících pěti elektráren se sedmi reaktory, a to postupně do roku 2035. Jako první se uzavře Almaraz 1 v roce 2027. V řeči čísel to bude celkem masakr, minus 7,1 GW. Mimochodem vtipné je, že ministerský panel zrušil i projekt centralizovaného úložiště jaderného odpadu, a to i přesto, že na něj dosud vláda vydala již v přepočtu miliardy korun…
Švýcarsko (opět mimo unii, ale vysvětlujte to drátům nataženým do všech okolních zemí…)
Jádro je dlouhá léta chloubou švýcarské energetiky. V zemi aktuálně fungují tři elektrárny, které ve čtyřech blocích poskytují dohromady 3 GW. V květnu 2017 si, pravda, Švýcaři v jednom z proslulých referend odhlasovali, že od jaderné energie postupně upustí. Tento krok lze však interpretovat spíše jako moratorium na budování nových reaktorů. Několik měsíců předtím se totiž ti samí lidé v jiném referendu vyslovili proti tomu, aby jaderné elektrárny mohly být v provozu pouze 45 let. Pomohlo to hlavně Beznau 1, což je nejdéle komerčně využívaný blok na světě, který slouží už od roku 1969. V roce 2050 však padnou za vlast nejspíš úplně všechny, takže bez ohledu na nepopiratelný švýcarský pragmatismus musíme psát minus 3 GW.
4. „Othellové“
Konáno, dokonáno! Jaderný program se více či méně rozjel, pak byl zastaven a nejspíš už nikdy nepojede.
Německo
O Energiewende se toho napsalo už tolik, že není třeba nic dodávat. 0 GW
Litva
Jediná litevská jaderná elektrárna Ignalina je typickým dítětem Černobylu. Litevci stihli postavit a připojit dva bloky, výstavbu třetího raději zastavili. Vzhledem k tomu, že šlo právě o problematické černobylské bloky RBMK bez kontejnmentu a Litva chtěla do Evropské unie, v roce 2004 byl odstaven první blok a v roce 2009 druhý. A nic nového se pravděpodobně stavět nebude. 0 GW
4. „Poloviční Othellové“
Dokonáno (i když se sotva začalo konat).
Rakousko
Půvabnému příběhu o nikdy nespuštěné, ale kompletně hotové jediné rakouské jaderné elektrárně Zwentendorf se věnuji zde a nemám k tomu co dodat. 0 GW
Lotyšsko
Méně tragický, ale podobný příběh z druhé strany Železné opony. Jadernou elektrárnu Pāvilosta plánovali Sověti vybudovat na pobřeží Baltského moře. Po vyhlášení samostatnosti a nezávislosti Lotyšska v roce 1991 však z plánu sešlo, protože nový stát neměl dost peněž na tak náročný projekt. 0 GW
6. „Jaderní analfabeti“
Země, v nichž se jaderná energetika nikdy nerozvinula a pravděpodobně se tam ani nikdy nerozvine.
Irsko, Řecko, Dánsko, Lucembursko, Kypr, Malta, Estonsko, Portugalsko, Chorvatsko. Stručně a výstižně: 0 GW
Resumé
A teď pojďme konečně sčítat! Pokud skutečně nastane v Evropě jaderná renesance a naplní se smělé plány jednotlivých zemí, v roce 2050 bychom na tom v jaderné energetice měli být oproti současnosti takto:
- 1. „Atomisté“: plus 2,9 GW
- 2. „Ozzáci“: plus 17,1 GW
- 3. „Melpomeni Jonesové“: minus 14,1 GW
- Zbytek: 0 GW
I když tedy budeme stavět jako vzteklí, dohromady budeme v plusu pouhých 5,9 GW! S ohledem na to, že Evropská unie plánuje dekarbonizovat, a tedy minimálně zdvojnásobit spotřebu elektřiny, nabízí se cimrmanovská otázka: A není to málo, Antone Pavloviči? Respektive (s odkazem na Sacharova): Není to málo, Andreji Dmitrijeviči? Osobně se domnívám, že velmi oblíbenou disciplínou 30. i 40. let bude prodlužování provozu jaderných zdrojů „co to jde“ (Protože nic není tak laciné jako to, co už dávno stojí a vyrábí). Jedině tak bude možné pomýšlet na to, že budeme v roce 2050 alespoň v dvouciferném plusu. I tak se ale nejspíš budeme muset smířit s tím, že s námi fosilní paliva zůstanou mnohem déle, než si dnes dokážeme představit.
