Postavit elektrárnu? O dost náročnější než ji vypnout, zjistili Belgičané

Názvy Tihange 3 nebo Doel 4 vám asi nic neříkají. Dukovany ale zcela určitě ano. Což je dobře, protože k pochopení toho, co se aktuálně děje v belgické energetice, nic víc nepotřebujete. Belgičané chtěli po vzoru Němců kompletně odejít od jádra do roku 2025. Vloni si to ale rozmysleli a dali na dalších 10 let zelenou dvěma blokům, které výkonově, stářím i technickým stavem odpovídají českým Dukovanům. Proč to udělali? A jaké ponaučení bychom si z toho měli vzít v Česku?

Psal se rok 1985. V Sovětském svazu se ujal vlády Gorbačov, na dně Atlantiku nalezli Titanic, Microsoft vydal první verzi Windows a ve Wembley se konal největší koncert všech dob. Pozoruhodné věci se však děly i v energetice. Kousek od Třebíče spustili Dukovany, první jadernou elektrárnu na území Česka. Souběžně zahájily provoz dva reaktory v Belgii – Tihange 3 na východě země a Doel 4 u Antverp. Proč je ta paralela tak zajímavá? Když porovnáme instalované výkony a běžné zatížení sítě, zjistíme, že význam daných energetických zdrojů pro národní soustavu je dnes v obou případech v podstatě stejný. V řeči energetických čísel lze tedy současný krok belgické vlády interpretovat jako záchranu již jednou odpískaných „Dukovan“ a prodloužení jejich životnosti do roku 2035.

Na úvod se na chvíli ponořme do oblíbených grafů a prohlédněme si podrobněji belgickou energetiku. V roce 2021 měla Belgie 14,4 GW ve stabilních zdrojích a 13,2 GW v na počasí závislých zdrojích. Pro srovnání: Česko mělo 14,5 GW ve stabilních a 5,1 GW v nestabilních. Maximální zatížení belgické sítě dosahuje 13 GW (v případě české sítě je to 12 GW). Když se podíváme na výrobní zdroje podle druhů paliv, na první pohled nás zaujmou jaderné (5,9 GW) a plynové elektrárny (6,9 GW).

Cílem belgické Energiewende byl podobně jako té německé nejen rozvoj obnovitelných zdrojů energie, ale také rychlý a úplný odchod od jaderné energie. Umíte-li sčítat a odčítat, snadno naznáte, že bez výstavby nových elektráren by to byl poněkud hazard, protože po jaderném exodu by Belgičanům ve stabilních zdrojích zbylo 8,5 GW, tedy o dost méně, než činí maximální zatížení! Jinak řečeno země by hlavně v zimním období upadla do významného deficitu a byla by závislá na (nejistých) dovozech ze zahraničí.

Provozovatel belgické sítě Elia spočítal, že k vyrovnání tohoto deficitu by bylo třeba vybudovat pět až deset nových plynových elektráren. Pět až deset! Realita je sice na hony vzdálená tomuto plánu, či spíše snu – v současnosti se připravuje jedna plynovka někde u Bruselu (a už jsme o ní docela dlouho neslyšeli). Nicméně proč nevěřit na zázraky, když i v energetice se občas prokazatelně dějí. Vzpomeňme na Němce a Nizozemce a jejich bleskovou výstavbu LNG terminálů!

Když ale na podzim roku 2021 udeřila energetická krize a evropské státy začaly šetřit každý kubík zemního plynu, bylo jasné, že tudy cesta nevede. Belgičané sice stihli odstavit v září 2022 Doel 3 (1056 MW) a v lednu 2023 Tihange 2 (1055 MW), čímž zredukovali svou jadernou flotilu na 3,8 GW a flotilu stabilních zdrojů na již poměrně nebezpečnou úroveň pod maximální zatížení. V roce 2025 už pak počítají „pouze“ s odstavením Doel 1 a 2 (2× 454 MW) a Tihange 1 (1009 MW). Jak čtenář snadno nahlédne, v tomto kontextu je prodloužení Tihange 3 (1089 MW) a Doel 4 (1090 MW) nikoliv záchranou belgické sítě, ale spíš posledním zoufalým krokem, jak ji udržet aspoň trochu soběstačnou.

Důležitá „pointová“ vsuvka. Belgičané mají dvaapůlkrát vyšší instalovaný výkon v OZE než my. Jinak řečeno do jejich aktuální pozice se v ČR dostaneme někdy na přelomu 20. a 30. let (když to dobře půjde). O to důležitější je uvědomit si, že i v této (pro nás luxusní) situaci řeší země pralinek to samé, co my – jak udržet síť v chodu, když nefouká a nesvítí.

Cožpak o to, když jsou klimatické podmínky příznivé, čistě teoreticky by belgická soustava mohla jet pouze na vítr a slunce. V praxi se to ale nestane, protože kvůli regulaci a vyrovnávání špiček musí stejně zůstat v provozu něco stabilního. Nehledě na to, že když v Belgii fouká a svítí, většinou fouká a svítí i v Nizozemsku či Německu a výsledkem není nic jiného než spousta elektřiny na export se zápornou cenou (ano, zápornou, protože ji nemá kdo odebírat).

Konkrétní příklad? Sobota 3. června 2023. Typický den s malým odběrem, slunečnou oblohou a ne úplně zanedbatelným větrem. Ve 13:00 pokrývala fotovoltaika polovinu výroby! Kvůli nižší spotřebě však putovalo 26 % celkové výroby na vývoz. A, jak už jsme si řekli, bez ohledu na dostupné množství „přírodního paliva“ vyráběly ve stejnou dobu plynové i jaderné zdroje.

Úplně jiná situace nastala ve středu 25.1.2023 ve 12:00. Spotřeba vysoká, teploty nízké, bezvětří a navzdory polednímu času skoro žádné sluneční záření. Zatímco větrníky a soláry pokrývaly dohromady pouze 3,3 % výroby, plyn a jádro 80 %! Opakování je matkou moudrosti i v energetice, proto je vhodné i na tomto místě připomenout, že dokud se nevyřeší akumulace (ideálně včetně té sezónní), bude to v evropské síti vypadat přesně takto. A je úplně jedno, zda se nám podaří umístit solární panel na každou střechu a větrník na každý kopec.

Když se vrátíme k ústřednímu jadernému tématu, musíme uznat, že Belgičané se tváří v tvář krizi na rozdíl od Němců zachovali celkem racionálně. Politicky by bylo samozřejmě asi trochu neprůchodné prodloužit životnost všech stávajících jaderných reaktorů. Ne, že by ty dva „omilostněné“ něco řešily, ale ve výrobní bilanci se tento krok přeci jen projeví (zkuste si představit českou energetiku už teď zcela bez Dukovan). Belgie prostě zjistila, že postavit novou elektrárnu je mnohem náročnější než nějakou stávající vypnout. Energiewende pobelgicku lze tak v této fázi okomentovat rčením lepší jádro v hrsti než plyn na střeše. Kdyby vám tento příběh čistě náhodou něco připomínal, tak to bude jen shoda okolností…

Článek vznikl v rámci projektu Energie ve dne v noci.