V energetice na Švýcary nemáme. A o solárech a větrnících to fakt není

Když novináři hledají po světě vzor čisté energetiky pro Česko, většinou vezmou za vděk Uruguayí, Paraguayí, Islandem či Norskem. Pokud úplně nelpí na srovnávání srovnatelného, nepohrdnou ani nějakou tou africkou či asijskou zemičkou.

Naproti tomu Švýcarsko pro nás zůstává zemí referend, vysokých pohoří, bank, sýra, čokolády, hodinek a… no dobře, tak už i ledního hokeje. Ale energetika ve spojení se zemí helvétského kříže kupodivu nikoho moc nenapadne. Přitom země má skoro stejnou spotřebu elektřiny jako Česko, a v rámci transformace tak řeší problém prakticky totožného rozměru jako my. Tedy řeší. Vlastně řešila. Když se totiž podíváte na švýcarský energetický mix, už někdy od roku 2016 nevidíte žádná fosilní paliva, jen samá bezemisní. Jak to ti čerchmanti udělali? Nemohli bychom se od nich něčím inspirovat?

Stručná odpověď zní: nemohli. Jak už to tak ovšem bývá, daleko zábavnější a poučnější bude ta rozsáhlejší.

Napřed celkový pohled, takový ten, který parádně zkresluje a který vám může vnutit představu, že vše je buď zalité sluncem, nebo naopak černočernou tmou, ať už je realita jakákoliv. Za rok 2023 parádních 63,2 % výroby pocházelo z obnovitelných zdrojů a zbývajících 36,8 % z jádra. Čili skutečně takřka nula tun emisí CO2 z produkce elektřiny! Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, kdo z vás to má?

Přehled instalovaného výkonu přeci jen prozrazuje, že trocha „fosilu“ v energetickém mixu Švýcarska ještě zůstala – těch něco málo přes 300 MW však nejspíš bude reprezentovat pár kogeneračních tepláren. No… pár. Po celé zemi jich má být na 200, takže spíš to budou takové městské či závodní kotelny a výtopny. To nic ale nemění na tom, že ve výrobě elektřiny jde o marginální zdroje (podobné to bude s více než 250 MW ve zdrojích na biomasu).

Co už by mohlo vzbudit trochu více pozornosti, jsou zařízení pro energetické využití odpadu (ZEVO), kterých je v zemi 29 a dohromady dodávají do elektrické sítě solidních 363 MW. Opět se o tom dost málo mluví, ale v tzv. odpadových elektrárnách (snažím se ten termín prosadit, ale jde to ztuha) a obecně přístupu k hospodaření s odpadem patří Švýcaři k nejvyspělejším národům v Evropě.

Chloubou švýcarské energetiky je samozřejmě jádro. V zemi jsou aktuálně tři jaderné elektrárny, které ve čtyřech blocích dohromady poskytují 3 000 MW stabilního výkonu. A to nedávno jednu (Mühleberg, 355 MW) po 47 letech služby odpojili! Možná jste v médiích zachytili informaci, že i Švýcaři se chtějí jádra zbavit. Chtějí i nechtějí. V květnu 2017 si v referendu skutečně odhlasovali, že od jaderné energie postupně upustí.

Hlasování lze však interpretovat spíše jako „ban“ na budování nových elektráren. Několik měsíců předtím, v listopadu 2016, se totiž ti samí Švýcaři v jiném referendu vyslovili proti tomu, aby jaderné elektrárny mohly být v provozu pouze 45 let. A právě ve Švýcarsku stojí nejdéle komerčně využívaný jaderný blok Beznau 1. S výkonem 365 MW běží od roku 1969, tedy fantastických 55 let, a pořád nemá dost. Švýcarský přístup k jádru tak můžeme číst jako opatrnost v kombinaci s pragmatismem. Schválně to srovnejte se slavným rakouským referendem o nikdy nespuštěné elektrárně Zwentendorf.

Teď to hlavní: voda. Celkově 16 400 MW. Wow! Je tedy třeba říct, že 3 000 MW z toho tvoří přečerpávací vodní elektrárny, čili vlastně baterie umožňující odložit spotřebu, nikoliv vyrobit něco nového. Zbytek ovšem připadá na klasické průtočné či přehradní elektrárny, které jsou v případě dobrých podmínek schopné naprosto běžně uzásobit i 100 % zatížení. Dobré podmínky přitom v zemi vládnou poměrně často, protože vodu bohatě sytí ledovce. Asi vás nepřekvapí, že kouzlo švýcarské bezemisní energetiky spočívá právě v těchto zdrojích, které poskytují síti flexibilitu i dostatek výkonu.

Nejkrásnějším a největším komplexem hydroelektráren ve Švýcarsku je Grande Dixence, který má instalovaný výkon jako náš Temelín (přes 2000 MW). Pro srovnání: náš Orlík má 364 MW a celkový český instalovaný výkon ve vodě činí něco málo přes 1000 MW. Přitom se experti shodnou na tom, že vodní potenciál pro energetiku je v Česku prakticky vyčerpán. Tudy cesta nevede.

Podobně jako u nás probíhá nyní i ve Švýcarsku solární boom. Země se nachází o něco jižněji než ta naše, přibližně na úrovni Rakouska, takže to vlastně dává smysl. A nainstalovaných 5370 MW samozřejmě promlouvá do výroby, jenomže spíš v teplejší části roku (kdy je tohoto promlouvání všude až až) a výhradně přes den. Což pomáhá s vyrovnáváním denních špiček, ale jinak to samo o sobě nic neřeší (a těch pět giga není zas o tolik víc, než máme my v Česku).

Co ve Švýcarsku podobně jako u nás rozhodně neprobíhá, je větrné boom. Umírněných 100 MW fakt není něco, čím by se země mohla chlubit (ČR má 352 MW), a to tím spíš, že má naprosto fantastické větrné podmínky. Větrný atlas uvádí, že 10 % největrnějšího území má v průměru energetickou hodnotu 1123 W/m² (Dánsko má 799 W/m² a Česko 486 W/m²). Na druhou stranu kdyby chtěli Švýcaři tento potenciál využít, museli by si vykácet poměrně dost lesů (a to se jim kupodivu nechce).

Na tomto místě mi dovolte důležitou odbočku. Modernost a udržitelnost energetiky se často nesprávně posuzuje čistě podle rozvoje solárů a větrníků. Česko a Švýcarsko si v tomto ohledu nemají moc co vyčítat ani závidět. Přesto je zřejmé, že švýcarská energetika je mnohem zelenější než ta česká.

Se znalostí všech těchto aspektů nás již podrobnější pohled na celkovou výrobu elektřiny za rok 2023 nepřekvapí: naprosto dominantní vodu doplňuje jádro a špetka soláru. Nic jiného se pod švýcarský bezemisní zázrak prakticky nepodepisuje.

Mrkněme ještě na nějaký ten extrémně „mokrý“ den, třeba 29. listopadu 2023. Když si v 19:00 posčítáte vodní zdroje včetně přečerpávaček, vyjde vám 115 % spotřeby. A vězte, že takových dnů je v průběhu roku habaděj, což dělá ze Švýcarska elektrického exportéra.

Na druhou stranu i na „švýcarské kozáky“ občas přijde bída. Jako 8. ledna 2023. Ve 13:00 spadla výroba z vody pod 20 %. V tu chvíli samozřejmě země musela celkem významně spoléhat na dovoz.

Takže jak to vlastně je? Dováží Švýcaři nebo vyváží? Ve skutečnosti dělají obojí a v roční bilanci to vychází přibližně šul nul. Přeshraniční toky přitom dosahují i dost šílených hodnot. Třeba 10. července 2023 ve 20:00 vyváželo Švýcarsko téměř 8000 MW a 29. ledna ve 14:00 pro změnu skoro 4 700 MW dováželo. V okolí zkrátka vládne čilý přeshraniční ruch a profituje na tom zejména Itálie, která v roce 2023 dovezla právě ze Švýcarska těžko uvěřitelných 23 TWh.

S jistotou v podobě vody, jádra a v případě potřeby vývozu přebytků či dovozu nedostatků si Švýcarsko může hrát s nejrůznějšími experimenty. Hodně nadějí se vkládalo například do gravitační baterie (byť výkonově a kapacitně jde v porovnání s přečerpávacími velikány o dětskou hračku). Když se to povede, hurá. Když ne, nic se neděje. Holt slušnej oddíl… Nemohu se ubránit dojmu, že takhle nějak by vypadalo Rakousko, kdyby mu nesmrdělo jádro!

Závěr je tedy takový, že Švýcaři nás v energetice sice přehrávají, ale těžko nás mohou „vyučit“ tak jako my je v hokeji. Jinými slovy ani celá vltavská kaskáda prostě nikdy nebude vyrábět jako Grande Dixence a tím je ten rozdíl v energetice daný. Do té doby, než vyřešíme kapacitní a ideálně i dlouhodobou akumulaci, nezbývá nám než spoléhat na některé z fosilních paliv (a můžeme se donekonečna hádat o to, jestli je horší domácí uhlí nebo zemní plyn dovezený z druhého konce planety). Nenechme se přitom mýlit, gordický uzel akumulace se nepodařilo rozetnout žádné zemi na světě, ani Číně.

Na druhou stranu, naše jaderná flotila je už teď výkonnější než ta švýcarská a vzhledem ke vztahu obou zemí k jádru se tento rozdíl bude nejspíš zvětšovat. Tak uvidíme, třeba se nám jednou podaří Švýcary v energetice alespoň dotáhnout podobně, jako nás dotáhli oni v hokeji.