Proč nikdy nedosáhneme stoprocentně čisté elektřiny jako Uruguay?

Stupnice globální moudrosti má pět stupňů: americká kosmická agentura NASA, filosof Jürgen Habermas, jihokorejský stavební inženýr Kim Ung-Yong (IQ 210), pak dlouho nic, následuje fotbalový expert Ladislav Vízek, pak dlouho nic a někde úplně na vrcholu je české X (dříve Twitter). Právě tam se nedávno strhla poslední zaznamenaná debata o zázračné dekarbonizaci uruguayské energetiky (no dobře, ve skutečnosti spíš přestřelka hnojometů, ale to vlastně není tak podstatné).

Z toho, co se pod příspěvkem odehrálo (ať už to nazveme jakkoliv), dovolte již jen výběr z hroznů:

- No jo, ale oni kácejí stromy a pálí dříví, to má být jako eko?

- No jo, ale u nás svítí míň sluníčka / fouká míň větru / tečou míň řeky…

- No jo, ale my nemáme oceán…

- A kolik obyvatel Uruguaye má přístup k elektřině?

A teď už odhoďme stranou pocity, dojmy, předsudky, ideologii a stereotypy a povídejme se na uruguayskou energetiku pěkně poctivě přes data a čísla.

V první řadě je dobré si uvědomit, že máme tu čest se státem honáků dobytka, do nějž by se celkem pohodlně vešly dvě České republiky (ještě by zbylo místo na téměř celé Slovinsko). V Uruguayi ovšem žije pouze 3,4 milionu obyvatel (zato 12 milionů kusů dobytka - a prosím spolkněte tu poznámku, mě napadla taky…), oproti Česku méně než třetina! Zatímco v Česku se na kilometru čtverečním průměrně pohybuje 130 lidí, v Uruguayi pouhých 19 – to nestačí ani na dvě fotbalové jedenáctky! V žebříčku zalidnění najdeme Uruguay až na 156. příčce, tedy mezi nejméně osídlenými státy světa. Jinými slovy když chcete stavět vodní elektrárnu či větrnou farmu v blízkosti Ciudad de la Costa či Montevidea, asi to bude celkem na pohodu oproti přečerpávačce na Orlíku nebo obřím větrníkům u Moravského Berouna.

Pokud jde o zmiňovaný přístup k elektřině, Uruguayi se sice podle oficiálních dat podařilo dosáhnout 100 % až v roce 2020. Ovšem už na začátku 90. let to bylo přes 95 %, takže tento argument nemá smysl zvedat. Mnohem zajímavější je pohled na spotřebu elektřiny. Umrněných 16 TWh z roku 2019 reprezentuje historický rekord. To pro srovnání odpovídá nejvyšší roční výrobě Temelína… Tuto informaci si zapamatujte, protože dobře ilustruje, na jak malém energetickém písečku si to vlastně hrajeme.

Pojďme na výrobní základnu. Na prvním místě je třeba uvést vodní elektrárny, které tvoří už přes 50 let naprostý základ uruguayské energetiky. Pokud patříte k těm, kdo bezvýhradně „áchají“ nad všemi těmi oslavnými články o stoprocentní zelené elektřině, následující graf vám poněkud rozhodí sandál. Uruguay měla téměř čistou výrobu elektřiny už v 80. letech, a to právě díky vodním elektrárnám!

Masivní výstavbu větrníků (eventuálně v menší míře třeba elektráren na biomasu) v posledních letech, jakkoliv je na místě ji obdivovat, lze interpretovat pouze jako reakci na nárůst poptávky po elektřině v návaznosti na boom životní úrovně (ale nepředbíhejme).

Největší vodní elektrárna Salto Grande stojí od roku 1979 a jejích 14 turbín posílá do sítě až parádních (skoro „temelínských“) 1890 MW. Pro srovnání: Z českého Orlíku nevymáčknete o moc víc než pětinu tohoto výkonu. Celková instalovaná kapacita uruguayské vodní flotily pak činí skoro 2500 MW. Nutno dodat, že tento výkon se bezvadně hodí k vyrovnávání výkyvů v denní i sezónní spotřebě a hlavně výrobě na počasí závislých zdrojů. A schválně si cvičně propočtěte průměrné zatížení uruguayské sítě (celková spotřeba děleno 365 dní, děleno 24 hodin). Dobré, ne? Když je dostatek vody, Uruguayci teoreticky pokryjí i celou spotřebu vodními zdroji – a pokud ne, každopádně by jim vodní zdroje měly bohatě stačit na regulaci soustavy.

To se to pak buduje čistá energetika, když nemusíte řešit flexibilitu pomocí uhelek či plynovek… A tím se dostáváme k té části příběhu, která jako jediná tvoří titulky světových médií: Budování moderní energetiky. Cožpak o to, story je to parádní a jednou by z ní mohl být fakt dobrý film. Expozice: Nové milénium. Bouřlivý rozvoj uruguayské ekonomiky. Nárůst počtu obyvatel i poptávky po elektřině. Nedostatek energie a časté výpadky proudu. Závislost na dovozu fosilních paliv z okolních zemí. A do toho ještě desetiletá vlna sucha. Na scénu přichází hlavní hrdina – částicový fyzik Ramón Méndez Galain (mohl by ho hrát třeba Steve Martin).

Napřed má jen vizi a vede divné řeči, takže mu nikdo moc nevěří. Jezdí po světových konferencích, debatuje s odborníky a nakonec sepíše plán, jak nasytit uruguayský hlad po elektřině šetrným způsobem. Vychází přitom výhradně z geografických možností své země: Žádné uhlí, žádná ropa. Vítr nad nekonečnými lány neobydlené zemědělské půdy! Méndez Galain se stává národním ředitelem energetiky a jeho plán z pověření tehdejšího prezidenta dostává zelenou. Pak bych tam dal takový ten americký klip na hudbu z Rockyho a sestřih z výstavby stovek větrných elektráren. K tomu ještě nějakou omáčku, příběh o lásce, hlubokou myšlenku na závěr, happy end, titulky.

A teď zase trochu nefilmové faktografie. V praxi šlo o výstavbu padesáti větrných farem převážně na již zmíněných zemědělských lánech. Co na tom lze velmi ocenit, je rychlost instalace (cca do 5 let bylo hotovo) a také ekonomický model inspirovaný v Brazílii a založený na spolupráci soukromého a veřejného sektoru. Dohromady se ovšem bavíme o instalovaném výkonu něco málo přes 1500 MW (pro srovnání: Česko je se svými 340 MW v rámci EU za tragédy). V roce 2020 vyrobily uruguayské větrné elektrárny rekordních 5,48 TWh. To poukazuje na roční koeficient využití přes 41 %! To už skoro odpovídá dánským offshorům… (pro úplnost: v Česku je to s bídou 20 %) Jinými slovy v Uruguayi opravdu fouká a je jenom dobře, že Méndez Galain nasměroval rozvoj tamní energetiky právě tímto směrem.

Když se podíváme na podíl paliv na výrobě v loňském roce, zjistíme, že vítr (40,3 %) dal dokonce na frak i vodě (29,3 %). Zároveň se nám ovšem vyjeví nějaký ten ošklivý a skoro bych řekl zlý, zlý, pane řediteli, nepěkná věc: Nezanedbatelných 7,5 % elektřiny dodaly fosilní zdroje. Ještě méně zanedbatelných 9,9 % pak pocházelo z (víceméně fosilního) dovozu. Do třetice, další nepříjemnost reprezentuje těch bezmála 10 % z biomasy, jejíž pálení ve velkém také nemá s udržitelným rozvojem příliš společného. Do čtvrtice: země má sice fantastické sluneční podmínky (dvojnásobný počet slunečních dní oproti Česku), ale v energetice je vůbec nevyužívá (k roku 2022 nainstalováno v solárech zoufalých 270 MW, podíl na výrobě 3 %). Do pětice: Někteří obyvatelé jsou dodnes trochu mrzutí z toho, že ceny elektřiny neklesly, jak si představovali s ohledem na to, že vítr je jako palivo zadarmo.

Takže suma sumarum ono to s tím uruguayským zázrakem nebude tak horké, že? Ale to nic nemění na tom, že země patří oprávněně mezi dekarbonizační premianty. Klíčová otázka tedy zní: Jak moc se z uruguayského příběhu můžeme inspirovat v Česku?

Ponechme stranou, že Česko je energeticky o něco tvrdší oříšek než Uruguay a vypadá úplně jinak geograficky i ekonomicky. Pozvěme Méndeze Galaina, zaplaťme mu pár měsíců na hotelu a nechme ho tady trochu rozkoukat a hlavně pohovořit s největšími kapacitami české energetiky. Co by asi zjistil? Vodní potenciál vyčerpán. Solární a větrný potenciál nevalný a navíc silně redukovaný NIMBY efektem (nikde žádné uruguayské lány). Jediným domácím zdrojem je emisně neukázněné uhlí. A spotřeba elektřiny na úrovni více než trojnásobku Uruguaye. Kdepak, nic převratného by tu ani Méndez Galain nejspíš nevymyslel – v Česku by zcela určitě doporučil výstavbu nových jaderných bloků. Ostatně připomeňme si, že veškerou uruguayskou spotřebu by dokázal při dobré kondici pokrýt náš (zatím jen dvoublokový) Temelín…

Je zvláštní, že v debatě o energetice máme občas tendenci se před ostatními bičovat a zahraniční trávníky naopak vnímat jako zelenější, než doopravdy jsou. Hlavy vzhůru. Když mezi bezemisní zdroje započítáme ty jaderné (a to bychom sakra měli!), jsme i v klimaskeptickém Česku na nějakých 45 % čisté elektřiny.

Přestaňme tedy řešit nesmyslné otázky typu „kdy doženeme Uruguay“ a položme si konečně nějakou opravdu důležitou. Například: Jak je možné, že tak malá země jako Uruguay generuje tolik dobrých fotbalistů? Málokdo ví, že tahle zemička vyhrála dokonce dvakrát v historii mistrovství světa…