Článek
- „Někdo nezhas‘ na hajzlu světlo!“
- „No a co má být?“
- „No, co. Přece každý malý dítě ví, že energie není zadarmo. A divadlo není výdělečnej podnik, že jo.“
- „No, dobrá, pane Šindel. My budeme zhasínat a vy nás nebudete rušit, že?“
- „Když pak vyhlásí energetický stupeň číslo deset, tak bude pozdě! Jestli vám to něco říká…“
Scéna z filmu Jak svět přichází o básníky pochází z Československa roku 1982. Kdo by si byl pomyslel, že Nizozemsko roku 2025 bude z pohledu zásobování elektřinou vypadat v principu velmi podobně?
Když se před rokem objevily v českých médiích první zprávy o tom, že Utrechtu dochází šťáva a že to nemá nic společného s oblíbenými sirupy, část progresivních čtenářů se ohradila s tím, že jde o hoax. „Není to o tom, že by měli nedostatečnou kapacitu, ale o tom, že mají implementovaný smart grid, tj. moderní řízení sítě. Na iDnes to evidentně vůbec nepochopili, co se v Utrechtu ve skutečnosti děje a čeho jsme svědky,“ durdil se jeden z diskutujících. Poslední větu bych mu podepsal. Z aktuálních zpráv vyplývá, že situace je ve skutečnosti mnohem horší.
Na začátku loňského listopadu vyhlásil provozovatel přenosové soustavy TenneT přetížení sítě v téměř celé provincii Jižní Holandsko, tedy území, kam spadá Haag s docela významným soudním dvorem, Rotterdam s jedním fakt velkým přístavem, Utrecht se spoustou chytrých lidí na místní univerzitě a hlavně farmy vyrábějící skvělý sýr Maasdamer.
Jižní Holandsko - přetížení sítě
Abych předešel obvinění z toho, že zkresluji, přeháním, překrucuji a vytrhávám z kontextu (což samozřejmě dělám taky jako všichni ostatní), dovolím si citovat přímo z webu distribuční společnosti Stedin:
„Vysoká a rychle rostoucí poptávka po elektřině ze strany spotřebitelů a podnikatelů v provincii Jižní Holandsko roste rychleji, než dokáže vysokonapěťová síť TenneT zvládnout. Důvodem je rychlý nárůst počtu tepelných čerpadel, dobíjecích stanic pro elektromobily, příchod nových společností a iniciativa v oblasti udržitelného rozvoje. V jižním Holandsku proto vysokonapěťová síť TenneT nyní již téměř všude dosáhla limitů své kapacity pro dodávky elektřiny velkým spotřebitelům.“
Definici oné „elektrické zácpy“, či, chcete-li, přetížení sítě, budu pro změnu citovat z oficiálních stránek města Utrecht:
„Elektrická síť může být přetížena dvěma způsoby:
· pokud všichni potřebují elektřinu ve stejnou dobu, a poptávka je tedy větší, než síť dokáže přepravit
· pokud se současně vyrábí příliš mnoho solární a větrné energie a do sítě směřuje více energie, než dokáže pojmout.“
Aby zabránil výpadkům elektřiny, přijímal vloni zmíněný Stedin „dodatečná opatření“ nejen v Utrechtu, ale také Amersfoort Vathorstu, Baarnu, Eemnesu, Montfoortu, Lopiku, Dordrechtu i Goudě, což už teda pomalu začíná zavánět sýrovou krizí. Pod tím korporátním eufemismem „dodatečná opatření“ se přitom skrývá aktivace rezervních zdrojů, které se běžně pouštějí třeba při údržbě nebo poruchách infrastruktury. Například ve Walcherenu, který už spadá do provincie Zeeland, ovšem v předvánočních špičkách situaci nezachránily ani rezervy a do akce musely nouzové generátory, patrně diesely! „Spolehlivost sítě je stále pod tlakem a zákazníci mohou zaznamenat častější výpadky proudu,“ píše doslova Stedin. Kam se hrabe divadelní údržbář Šindel…
Na začátku února se problém prohloubil a Stedin informoval a nových „úzkých hrdlech“. Přesnějším termínem by však byly „hladové krky“, protože v principu šlo o převis poptávky nad nabídkou ve vybraných regionech. V praxi se to projevuje v rovině rozvojové i provozní.
Napřed si dáme tu rozvojovou. V oblastech postižených elektrickými zácpami vám úřady nějakou dobu nepovolí otevřít ani stánek s buřty. Například v Utrechtu ohrožuje nedostatečná kapacita elektrické sítě až 90 % veškeré nové výstavby. Týká se to nejen bytů a nákupních domů, ale třeba také zdravotního střediska, které mělo vyrůst na náměstí Marco Pololaan. Investor však stejně jako další zájemci o novou či silnější přípojku v důsledku kritické situace skončil na čekací listině.
Provozní důsledky hrozí spíše do budoucna, ale o to jsou závažnější. Provozovatelé sítí varují před blikajícími světly, nefunkčními spotřebiči či poruchami elektrických zařízení i nuceným odpojování odběratelů či fotovoltaických elektráren.
Naštěstí společnost Stedin už alespoň pro Utrecht vymyslela elegantní řešení. V podstatě jde o strojovou variantu pana Šindela, neboli nástroj, který Utrechťanům připomíná, že energie není zadarmo a že se má spotřebovávat v časech, kdy je jí hodně, a ne v časech, kdy je jí málo. Prostě v obchodním domě Hoog Catharijne stojí speciální hodiny (Eklok), které semaforovým způsobem upozorňují na aktuální situaci v síti. Cílem provozovatele soustavy je pochopitelně inspirovat obyvatele k tomu, aby nepoužívali pračku například mezi 17:30 a 21:00, ale raději v době, kdy je elektrická síť pod menším tlakem.
MEME Vesničko má středisková
„Co jsem to chtěl? Už vím, do supermarketu pro maso a brambory na večeři. Moment, co ukazuje Eklok? Aha, večer je to červené. Tak nic, kde je ten mekáč?“
Stedin samozřejmě dělá maximum pro to, aby situaci skutečně vyřešil. Vloni nainstaloval 353 nových transformátorů a položil přes tisíc kilometrů nových kabelů. Přestože to investičně vyšlo v přepočtu na neuvěřitelných více než 25 miliard korun, pořád to zoufale nestačí. Do roku 2030 plánuje vybudovat 5 000 nových transformátorů, cenovku jsem z pietních důvodů radši ani nehledal. V rámci komplexního programu rozšíření sítě v letech 2026-2029 by měl Utrecht získat novou disponibilní kapacitu ve výši 250 MW. Součástí programu je i výstavba nové rozvodny v Driebergenu. V dlouhodobějším horizontu pak Tennet plánuje novou infrastrukturu v oblasti Botlek. To se ale už bavíme o letech 2032-2034…
Situace se tak stává stále kritičtější, protože zatímco sítě se posilují a rozšiřují velmi pomalu, technické nároky na tyto sítě rostou naopak velmi rychle. Proč? Připomeňme si základní nizozemská data.
Nizozemsko má na kilometru čtvereční nejvyšší instalovaný výkon v solárech a větrnících na světě (Česko má tento ukazatel dvacetinásobně nižší).
Instalovaný výkon FVE a VTE na km2
Jen za posledních 10 let narostla fotovoltaika třináctinásobně a větrníky bezmála trojnásobně (v Česku se zdvojnásobily soláry a o větrnících bych raději pomlčel).
FVE a VTE v Nizozemsku (instalovaný výkon v GW)
Od roku 2017 se zdesetinásobil počet tepelných čerpadel na více než 500 tisíc kusů (v Česku máme 250 tisíc).
Počet tepelných čerpadel v Nizozemsku
Počet nabíjecích stanic pro elektromobily vloni dosáhl obdivuhodných 145 000 (v Česku 2 300) a už v roce 2019 se Nizozemsko stalo zemí s nejhustší sítí na světě. Flotila elektrických vozidel se pak v roce 2023 přiblížila k hranici 700 tisíc (v Česku 36 tisíc).
Asi nepotřebujete vystudovat ČVUT, abyste se dovtípili, že technické nároky na nizozemskou soustavu jsou už teď gigantické. Nizozemci honí elektřinu zleva doprava a nazpátek, v síti jim vzniká pravidelně „kachní křivka“ (viz níže), v důsledku elektrifikace všehomíra stoupá nejen celková, ale i nárazová spotřeba, narůstají i nároky na regulaci sítě, ubývá velkých zdrojů a masivně přibývají mikrozdroje, proud teče stále častěji z distribuce do přenosovky, baseload v podstatě přestal existovat…
Takhle vypadá typický den v nizozemské energetické soustavě:
Aktuální výroba elektřiny v Nizozemsku
A takhle tzv. reziduální zatížení, tedy zatížení po odečtení výroby na počasí závislých zdrojů, jinými slovy výkon, který musíte vzít „do teplých“. V nizozemském případě plní tuto úlohu především plynové elektrárny a v extrémních situacích musí zvládnout celkový výkyv řiditelného výkonu až přes 10 GW.
Reziduální zatížení sítě v Nizozemsku
V Nizozemsku už zkrátka nastalo to, k čemu všichni v Evropě dlouhodobě směřujeme. Země má dvě energetiky. Jednu na dobré a druhou na špatné počasí.
Ponechám na úsudku laskavého čtenáře, na kolik nám zrovna tento rozvoj přinese energetiku takovou, jakou chceme – dostupnou, bezpečnou a udržitelnou. Konečně jde o výsostně politické rozhodnutí. Pokud se však skutečně chceme vydat nizozemskou cestou, zkusme se poučit a nepodceňme rozvoj infrastruktury. Investice do přenosových a distribučních sítí musí být evidentně daleko razantnější, než jsme si až dosud dokázali představit, jinak to prostě nebude fungovat.
Ponechme stranou otázku, do jaké míry by se tyto dodatečné náklady měly připočítávat k „levným“ obnovitelným zdrojům. Z odborného hlediska mám v zásadě jedinou výhradu, byť poměrně významnou. Ve světě, v němž začíná být normální napadnout sousední zemi kvůli neukojeným velmocenským ambicím, stoupá význam diverzifikace zdrojů. Obávám se, že snaha převést dopravu, vytápění, průmysl a vůbec tak nějak všechno na elektřinu jde totálně opačným směrem.
Když už to musí být, zkusme tu diverzifikaci zachovat aspoň v kritických oblastech. Jestliže unijní legislativa míří k tomu, aby každá nová budova měla na střeše fotovoltaiku, já dodávám: nechť na té střeše má povinně také alespoň rezervní komín, na který lze napojit záložní spalovací zdroj. Pokud si ani tuto bezpečnostní pojistku v dekarbonizační euforii nepohlídáme, doporučuji do každé budovy rozdat po jedné knize Blackout od Marca Elsberga, ať víme, do čeho jdeme…
Z tohoto pohledu tedy zrovna Utrecht musíme pochválit za to, že se stal městem cyklistů (a budeme doufat, že v bicyklové flotile stále převažují obyčejná kola nad těmi elektrickými).
