Článek
Německé město Oranienburg je takřka ze všech stran obklopeno lesy. A tak mi snad odpustíte, když se k němu v dnešní eseji taktéž dostanu trochu od lesa.
Stejně jako existuje fosilní propaganda, existuje i ta klimatická. Zatímco však o té fosilní slyšíme pořád dokola (dokonce dala vzniknout řadě novotvarů, například greenwashingu), kolem té klimatické je pořád takové rozpačité ticho.
Nechápejte mě špatně. Vůbec nezpochybňuji vědecký konsensus o klimatických změnách ani vlivu člověka. Vyrážka mi naskakuje až v momentě, kdy někdo vybaven menšími či většími znalostmi z oblasti klimatologie, ale zcela nepolíben energetikou předkládá jednoduchá řešení, jak dekarbonizovat Evropu či celý svět už do konce příštího týdne.
Výše uvedený jev bych klasifikoval do čtyř základních úrovní:
Level 1: Rajčatová polévka
Just Stop Oil! Volají klimatičtí aktivisté a přilepují se k silnicím, stříkají barvu na Stonehenge nebo polévají van Gogha rajčatovou polévkou (naštěstí jde o metonymii, zatím). Ani slovo o tom, jak nahradit 82 % světové energie. Prostě to jen všechno vypněte, zhasněte, ukončete a bude dobře… Tady asi všichni cítíme, že jde o řešení typu „zachráníme civilizaci tím, že si ji zničíme sami a mnohem dřív.“
Level 2: Čaj ohřátý úsporami
Spotřeba bude klesat díky úsporám a zvýšení účinnosti! Nejčistší energie je ta, která se vůbec nevyrobí. Kolikrát jste to za posledních 20 let už slyšeli? Úspory a zefektivnění jsou na cestě k uhlíkově neutralitě nepochybně klíčovým nástrojem. Ale ne jediným. Jedním z mnoha. Máte-li pochybnosti, za domácí úkol si zkuste ráno úsporami (či zefektivněním) ohřát čaj.
Level 3: Náhrada fosilních paliv zelenou elektřinou I
Tak jo, spotřeba asi fakt klesat nebude, ale to vůbec nevadí, protože její nárůst pokryjeme explozí obnovitelných zdrojů. Hele, v celoroční bilanci to vychází celkem pěkně! Jenomže to máme vyhráno asi jako Robinson na pustém ostrově, kterému tam Pátek vyklopil 1. ledna zásobu potravin na celý rok (a když se pak vracel na Valentýna, aby se podíval, jak to s ním vypadá, podivil se, že na ostrově je nějak podezřele ticho…).
Level 4: Náhrada fosilních paliv zelenou elektřinou II
Tak teda ještě víc OZE a k tomu několik kamionů akumulace (a bazénů vodíku) a to by v tom byl čert! Když to hodíme do chytré aplikace, vypadnou nám spolehlivé dodávky v celoročním provozu v hodinových řezech (ponechme teď stranou pochybnosti o tom, do jaké míry se na takové modelování lze spolehnout). Ha! To už zní dobře, ne? Jenomže ani to stačit nebude, protože ti, kdo před několika desítkami let budovali soustavu, kupodivu netušili, jaké psí kusy s ní hodláme dělat (však víte – snižování stabilního výkonu, decentralizace, nárazové změny výroby i spotřeby, změny směru elektrického toku atd.).
A to už vycházíme z lesa a zříme město na německé poměry neveliké…
Teď chvilku vážně. Oranienburg, česky Bocov či Bečov, má za sebou poněkud tragickou minulost. Nedaleko leží neblaze proslulý Sachsenhausen a přímo ve městě fungoval jeden z prvních nacistických koncentračních táborů. Lokalita byla také důležitou součástí nukleárního programu Hitlerova Německa, vždyť právě zde se zpracovávala většina jáchymovského uranu či thoria. Z těchto důvodů bylo město na konci války vybombardováno a některé čtvrti dodnes vykazují vysoké hodnoty radioaktivity.
V současnosti ovšem zažívá Oranienburg bouřlivý rozvoj. Atraktivní předměstí Berlína láká firmy, investice i rodiny. V okolí je hned několik dálničních či železničních tahů, do Berlína je to hromadnou dopravou pár desítek minut, řeka Havola se při jasné obloze blyští a, jak už jsem říkal, všude kolem jsou ty lesy. Není divu, že se tu staví jako o závod a počet obyvatel utěšeně roste. Navzdory všem historickým či ekologickým zátěžím má tedy město už dlouho nakročeno k docela růžové budoucnosti. Teda vlastně zelené.
Oranienburg se totiž podobně jako Utrecht vydal cestou obnovitelných zdrojů energie a elektrifikace dopravy a vytápění, jinými slovy stal se mimo jiné městem zaslíbeným elektromobilům a tepelným čerpadlům. A stejně jako Utrecht na to doplatil – respektive na to, že podcenil rozvoj distribuční soustavy.
„Poptávka po elektřině roste rychleji, než se v minulosti předpokládalo,“ přiznal letos na jaře starosta Alexander Laesicke. „Možnosti zásobování elektřinou ve městě Oranienburg byly vyčerpány,“ řekl Peter Grabowsky, generální ředitel komunálních služeb.
Co to v praxi znamená, to už známe z Utrechtu: stop stav na nové přípojky, a to bez výjimky. Žádné nové domy, žádné nové restaurace a obchody, žádná nová sportoviště, žádná nová komunitní centra, žádné nové kulturní domy, žádné nové komerční a průmyslové zóny, žádné nové nabíječky pro elektroauta. Uvažujete o výměně starého plynového kotle za moderní tepelné čerpadlo? Chcete si pořídit fotovoltaiku na střechu? Nebo plánujete navýšit kapacitu domovní přípojky? Zapomeňte na to.
Není divu, že letos v dubnu obletěly palcové titulky celé Německo. Zeit psal o „elektrickém průsmyku“, Welt o „pádu Oranineburgu“, Bild o „prvním elektrickém alarmu v Německu“. A Märkische Allgemeine Zeitung suše konstatovaly, že „to jsou ty konsekvence“…
Abychom nebyli nespravedliví, sluší se dodat, že oranienburští technici v květnu vymysleli nějakou obezličku, díky níž bylo možné v síti ještě něco málo uvolnit a připojit pár zájemců. V elektroenergetice se ovšem na zázraky moc nehraje, a pokud ano, čeká se na ně spíše v řádu let než týdnů.
V Oranienburgu by citelně pomohla až výstavba nové rozvodny. A ona se vskutku plánuje! Město má už dokonce projekt, vhodný pozemek a harmonogram výstavby, který počítá se spuštěním zařízení v roce 2026, tedy hned napřesrok! Takže nakonec „glückliches Ende“? Němec by řekl „Jein“, tedy ano i ne.
Proti výstavbě „zelené“ rozvodny na zelené louce se totiž zvedla v dotčené oblasti vlna nevole (vždycky jsem si říkal, proč neexistuje také „vlna vole“?). Prakticky jde tedy pouze o protesty přilehlé obytné čtvrti Eichenweg (Dubová cesta) na západě města, i tak to ale stojí za to. Obyvatelé nelenili, sepsali petici a k dnešnímu dni už ji podepsalo 333 lidí, skoro procento celého města.
Text petice je naprosto kouzelný, přikládám v plném znění:
Ochrana osobního majetku před znehodnocením, ochrana našeho zdraví a flóry a fauny jsou pro nás velmi důležité. Chceme zachovat atraktivitu obytné oblasti Oranienburgu a vyhnout se dalšímu znečištění životního prostředí způsobenému elektrickým a světelným smogem. Vyzýváme proto ke komplexní konzultaci s občany a větší účasti občanů na rozhodnutí města o výstavbě nové rozvodny a také k otevřenému informování o ní. Podpořte, prosím, podpisem této petice naši výzvu k transparentnosti a komunikaci.
Někteří petenti připojili online i veřejné zdůvodnění podpisu, tak jen namátkou a útržkovitě:
- Německá energetická a klimatická politika neobstojí při racionální kontrole: miliardové dotace na „zelenou elektřinu“ zatěžují ekonomiku a spotřebitele, ale neušetří ani tunu oxidu uhličitého.
- Protože Oranienburg stále více a více degeneruje do betonové pouště, protože „poslední“ kousek ZELENĚ se prostě srovnává se zemí. Zejména proto, že takový objekt není zrovna moc estetický pro nás, místní obyvatele, kteří byli při výběru místa jednoduše ignorováni.
- Protože mi záleží na mém zdraví a zdraví mých blízkých.
Kromě petice sepsali protestanti (no dobře, tak protestující) ještě dopis ministru hospodářství Robertu Habeckovi.
Co si o tom všem myslet, to ponechám záměrně zcela na uvážení laskavého čtenáře. Jen budu rád za vysvětlení, co by to tak mohl být ten „elektrický smog“…?
Starosta Oranienburgu se nechal slyšet, že tyto akce pro něj nejsou nic nového, bere to jako klasiku. „Každý by chtěl základní školu, kontejner na sklo a taky proud ze zásuvky. Ale ať se to, prosím, nezařizuje na sousedním pozemku,“ postěžoval si.
Magazín Focus píše, že petice má spíše malou šanci na úspěch. Veřejný zájem je zde naprosto zřejmý: Bez nové rozvodny prostě nebude dostatek elektřiny. Město sice na základě iniciativy obyvatel prověřovalo alternativní umístění infrastruktury, zjistilo však, že stavba by se v takovém případě prodražila o tři miliony eur. Bagry tak nejspíš dorazí na Eichenweg už na začátku příštího roku…
Na první pohled se to nezdá, ale na celém případu není nejzajímavější to, že ochrana životního prostředí (ve formě snahy zachránit louku) poněkud kuriózně komplikuje ochranu životního prostředí (ve formě snahy převést fosilní procesy na zelenou elektřinu). Ono to asi nakonec dopadne dobře, rozvodna se postaví, lidi se odškodní dětským hřištěm a příběh ještě nakonec vejde do čítanek německé komunální politiky.
Uvědomme si však, že s postupující dekarbonizací (čti: elektrifikací) bude takových Oranienburgů či Utrechtů nejen v Německu, ale i Česku a všude po Evropě přibývat. Pokud tedy myslíme aspoň trochu vážně platné klimatické závazky a skutečně chceme přejít na ekologická tepelná čerpadla a ekologické elektromobily a obojí sytit čistou elektřinou z dekarbonizované energetiky.
Příběh z Oranienburgu by byl zcela bez ironie dobrým námětem na divadelní hru o Green Dealu – je v něm úplně všechno: aktivista, naštvaný dotčený obyvatel (domkař), starosta-pragmatik, zoufalý správce sítě, otrávený investor…
Na závěr opět záměrně ponechávám na laskavém čtenáři, ať si sám vyhodnotí, zda a v jaké podobě je dekarbonizace dobrý nebo špatný nápad. Osobně se omezím na konstatování, že v navržené variantě to bude cokoliv, jenom ne něco jednoduchého. A když si to některá země ještě zkomplikuje dobrovolným vypnutím toho nejstabilnějšího a nejčistšího, co může být, může se brzy dostat na technickou i finanční hranu. Že zdroje nejsou nevyčerpatelné ani u našich bohatých západních sousedů, o tom ostatně svědčí i nedávné omezení německé pomoci Ukrajině.
