Svět jede pořád na fosilní paliva. V roce 1990 z 87, v loňském roce z 82 procent

„Přírůstek obnovitelných zdrojů ve světě byl loni rekordní. Vítr je v Británii poprvé hlavním zdrojem elektrické energie. Solární elektrárny jsou nejrychleji rostoucím obnovitelným zdrojem v Evropské unii.“

Taky máte z některých mediálních titulků pocit, že fosilní paliva už vlastně nepotřebujeme, vystačíme si jen se sluníčkem a větrem a uhlíková neutralita je za dveřmi? V záplavě útržkovitých zpráv je věru občas obtížné se zorientovat. Na druhou stranu člověk nemusí mít zrovna diplom „ze strojárny“, aby si dokázal sám vyhodnotit, jak se věci skutečně mají. Stačí se na ně podívat z dostatečného nadhledu.

Budeme-li stále pracovat jen s dílčím parametrem – množstvím nově postavených větrníků, vyrobené elektřiny či vypuštěného oxidu uhličitého – moc moudří z toho nebudeme. Aby nám nic neuteklo, potřebujeme nějaký komplexní parametr, který by souhrnně zohledňoval, jak lidstvo jako celek hospodaří s veškerou dostupnou energií a jak se toto hospodaření vyvíjí v čase.

Jako ideální kandidát se jeví spotřeba primární energie, která měří celkové energetické potřeby z průmyslu, dopravy, domácností, služeb i zemědělství. Jinými slovy nejde jen o elektřinu, ale také teplo, přepravu a další oblasti.

Zahleďme se pozorně na následující graf a nechme ho na sebe chvíli působit. Ne, ještě chvíli, je to fakt poučné. Ještě chvíli. Už vám to došlo?

Asi nikoho nepřekvapí, že v roce 1965 dosahoval podíl fosilních paliv 93,4 %, zatímco obnovitelné zdroje stály doslova „na vodě“ (6,5 %) a jádro v komerčním provozu prakticky neexistovalo. Pak přišly dva ropné šoky, vyrostly první jaderné elektrárny a na začátku 80. let podíl fosilních paliv poprvé v novodobé historii klesl těsně pod hranici 90 %. Následoval rok 1986 a havárie v Černobylu. Zatímco až dosud se dalo hovořit o jaderném boomu, od té doby už podíl jádra na spotřebě primární energie nijak dramaticky nevzrostl.

Rok 1990 byl rokem velkých politických změn a dodnes se používá jako referenční v klimatických modelech. Zapamatujme si tedy jako referenční i „svatou trojici“ z tohoto roku: fosilní paliva 86,9 %, jádro 5,9 %, OZE 7,2 %. Co se dělo pak? Hodně se řečnilo, podepisovalo a tleskalo. Ale z hlediska podílů paliv na pokrytí spotřeby primární energie se fakticky nic zásadního nestalo. Těsně před hospodářskou krizí jsme se dokonce vrátili téměř na ta samá čísla! (rok 2007, fosilní paliva 86,7 %, jádro 5,5 %, OZE 7,8 %).

Na druhou stranu série „COPů“ a dalších celosvětových politických summitů vedly k zavedení systému emisních povolenek, vzniku taxonomie a především pak k nastartování masivních zelených dotací, což postupně umožnilo i kýženou proměnu rovnováhy v oblasti spotřeby primární energie. Nikterak radikální, ale přeci jen citelnou. V roce 2014 podíl OZE poprvé překročil 10 % a vloni už se probojovaly na 14 %. Mezitím nám ovšem po celém světě poněkud „zdechlo“ jádro (4 %, tak nízký podíl mělo naposledy v roce 1983), takže fosilní paliva se i po 20 letech soustavné dekarbonizace udržela pohodlně na hranicí 80 %.

Co z toho všeho vyplývá? Že světu trvalo 57 let, než snížil podíl fosilních paliv na spotřebě primární energie z 93,4 % na 81,8 %, přičemž současný „sešup“ mezi lety 2005-2022 je srovnatelný s tím mezi lety 1976-1990. Vezmeme-li v úvahu nárůst celkové spotřeby, pochopitelně tak docela srovnatelný není – dnes se pohybujeme v úplně jiných číslech, a tím pádem je posun o jediný procentní bod daleko složitější než kdy dřív.

Nicméně sluší se připomenout, kdo za tak obřím nárůstem stojí a jak moc se kvůli němu muselo „zatopit pod kotlem“. Přestože novému miléniu již technologicky dominují soláry, větrníky a další zelené zdroje, rozvojové země směřují za jakýms takýms blahobytem stejnou cestou jako dříve ty dnes již vyspělé – fosilní. Minulý týden jsem psal o Vietnamu, ještě křiklavějším případem je však Čína. Zatímco Evropa zaznamenala v letech 2000-2023 čistý úbytek uhelných zdrojů ve výši 100 GW, Čína čistý přírůstek ve výši 928 GW!

To samozřejmě nic nemění na tom, že celý svět toho v posledních dvou dekádách pro snížení závislosti na fosilních palivech udělal opravdu hodně. Pokud to však s bojem proti změně klimatu myslí opravdu vážně, měl by se seznámit s klíčovými čísly viz výše. A pak si prostě bez předsudků poctivě přiznat, že stojí před mnohem ambicióznějším úkolem, než si možná dokázal představit.