Článek
„Zítra by mělo být hezky, ale radši si vezměte deštník, co kdybych náhodou kecala.“ Nikdy jsem nepatřil k fanouškům někdejšího zábavného pořadu TV Nova Tele Tele, ale tahle replika Veroniky Žilkové alias televizní rosničky mě vždycky dostane. Čtu v ní (v té replice, ne v paní Žilkové) především pokoru. Jakkoliv jsme dosáhli obdivuhodného pokroku v předpovídaní něčeho tak z podstaty náladového, jako je počasí, pořád pracujeme jen s více či méně nepřesnými pravděpodobnostními modely, nikoliv spolehlivými křišťálovými koulemi. A nic zásadního na tom nejspíš nezmění ani zapojení umělé inteligence.
Dokud jsme instalovaný výkon ve fotovoltaických a větrných elektrárnách počítali v Česku ve stovkách megawattů a v Německu v jednotkách gigawattů (tedy před 15 lety), nevadilo to. Meteorologické prognózy se klidně mohly seknout o řád a nic se nestalo. Teď ale v Česku počítáme jednotky gigawattů a v Německu dokonce stovky. A najednou se i menší odchylka může setsakramentsky prodražit. Vyprávět by o tom mohli právě Němci, kteří mají čerstvou zkušenost z pondělního rána (3. června 2024).
Na grafu, který porovnává nejrůznější prognózy slunečního záření a skutečnou výrobu, je krásně vidět, že pondělí se hodně nepovedlo. Ještě v neděli odhadovali němečtí provozovatelé přenosových soustav (Němci totiž nemají jednu centrální), že v pondělí kolem 10:00 bude fotovoltaika vyrábět cca 20 GW. V samotný den D pak predikci snížili o 3 GW, skutečná výroba ale dosáhla jen něco málo přes 13 GW! A podobný rozdíl nastal v poledním „peaku“: předpověď 30 GW, realita 23 GW.
Výroba solárů - prognózy/realita
Když Německu na pár hodin neplánovaně vypadne až 7 GW, je to srovnatelné se situací, kdy nám v Česku neplánovaně vypadne jeden blok Temelína. Nebo ještě triviálněji: je to jako když dojíždíte do práce hodinu a až při příchodu do kanceláře zjistíte, že jste si nechali mobil doma na nočním stolku. Není to neřešitelné, ale malér to je.
Jak to vypadalo v pondělí ráno přímo na bojišti? Málo větru, málo slunce, tepelné (zejména fosilní) zdroje roztočené na maximum (44 % zatížení), přečerpávačky v režimu „potopa světa“ (téměř 7 GW!) a výsledek stejně tristní: deficit ve výši téměř 10 GW.
Německo, výroba elektřiny
Co je ale nejzajímavější, tuto situaci zjevně nevyřešil ani masivní dovoz, a to z toho prostého důvodu, že prostě nebylo odkud. V pondělí totiž byla omezená i přeshraniční kapacita mezi Německem a Francií, a to na pouhé 3 GW.
„Na trhu byl již nedostatek elektřiny a od 8:00 nebyla k dispozici žádná přeshraniční kapacita pro dovoz ze zahraničí. To znamená, že rozdíl musel dorovnat místní trh,“ uvedl Jean-Paul Harreman, ředitel Montel Analytics.
Co znamená trochu tajemné vyjádření, že „rozdíl musel dorovnat místní trh“, to si vysvětlíme později. Napřed se podívejme, jaká šlamastyka nastala na německém vnitrodenním trhu s elektřinou. V tom nejhorším se ceny vyšplhaly až na neuvěřitelných 9999 eur za megawatthodinu, tedy bezmála čtvrt milionu korun. V Německu tedy v tu chvíli bylo levnější koupit si nové Kawasaki než megawatthodinu elektřiny! Mimochodem těch 9999 se na burze nerozsvítilo náhodou, jde o absolutní maximum, za které lze vůbec na daném trhu obchodovat.
Ještě větší legrace byla na tzv. vyrovnávacím trhu, kde se řeší regulace soustavy. Dle odhadů Jean-Paula Harremana dosáhla cena za službu výkonové rovnováhy s automatickou aktivací (aFRR) až na 15 000 eur/MWh, a šlo tedy o vůbec nejvyšší dosaženou cenu aFRR v Německu.
A teď se vraťme k onomu rozdílu, který „musel dorovnat místní trh“. Na grafu výroby není vidět žádný zázračný nový zdroj, který by se spustil. Elektrárny, které byly v provozu, už ze sebe mačkaly poslední zbytky výkonu (včetně přečerpávaček). Tak kde se, sakra, vzala ta chybějící elektřina?
Odpověď zní: Nevzala se nikde. Němci museli něco vypnout, a řízeně tak snížit spotřebu.
Připomeňme si, jak vzniká cena silové elektřiny na trhu. Prioritu mají dotované obnovitelné zdroje, které na něj vstupují za nulovou cenu. Další elektrárny se řadí podle provozních nákladů – nejprve levné jaderné, následují dražší uhelné zatížené emisní povolenkou a úplně na závěr plynové, které taky trochu zatěžuje povolenka, ale hlavně (při běžné situaci) nejdražší palivo. V daném okamžiku pak cenu pro všechny „účastníky zájezdu“ určuje právě onen nejdražší zdroj, takže spuštění paroplynky může být pro ostatní důvodem k otevření šampusu, protože jim to umožní zvýšit marže.
V současnosti se ceny ročních dlouhodobých kontraktů na pražské komoditní burze pohybují kolem 100 eur/MWh, což poukazuje právě na „závěrnou“ cenu nějakého plynového (či v některých případech uhelného) zdroje. V podobných hladinách se běžně nacházejí i ceny na spotových trzích. Ale co, proboha, museli spustit Němci, aby jim cena vylétla na 9999 eur/MWh? To mají někde u Mnichova elektrárnu spalující diamanty?
Disclaimer: Níže uvedená hypotéza je čistě spekulativní, nemám ji ověřenou žádnými tvrdými daty (ona totiž nejspíš ani moc ověřit nejde), ale napovídá jí jakýsi důkaz sporem. Tak vysokou cenu elektřiny prostě nelze odůvodnit náklady žádného výrobního zdroje. Soustavě tedy musela pomoci strana spotřeby. Velké výrobní podniky, typicky ocelárny, sklárny, hliníkárny, cementárny potřebují běžně desítky až stovky megawattů elektrického výkonu a jako největší odběratelé mají běžně uzavřené smlouvy s provozovatelem soustavy, které umožňují za náležitou úplatu vypnout či omezit nekritickou část provozu (tady se samozřejmě nebavíme o té hliníkárně, tam by to vypnutí bylo poněkud složitější). Jinými slovy podnik si raději nechá zaplatit za to, že posune výrobu z doby nedostatku elektřiny na dobu přebytku.
Samozřejmě ani cenové tsunami na vnitrodennímu trhu koncové zákazníky, které mají dlouhodobé (a často i zafixované) smlouvy, nezruinovalo - nijak se jich nedotklo. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že transformace energetiky vyznačující se především bezuzdným rozvojem obnovitelných zdrojů a nedostatečným rozvojem akumulace spouští tato tsunami stále častěji. Občas máme cenu nulovou, občas zápornou, občas ve výši Kawasaki. A tohle houpání nesvědčí nejen zedníku Lorencovi, ale skoro nikomu (s výjimkou těch, kdo na něm vydělávají), protože negeneruje stabilní prostředí pro spotřebitele, obchodníky ani výrobce.
Ano, možná jsme na prahu naprosté změny paradigmatu, kdy se elektřina odebírá (a ukládá) v době, kdy je levná, a naopak vyrábí, když je drahá. Pak je ovšem fér to naplno přiznat, vysvětlit lidem a firmám a nechat je objektivně posoudit, zda je to ten druh pokroku, o který stáli. Jestli bude stačit argument, že jde o daň za dekarbonizaci, to si fakt nejsem jistý.
